Patřil jsem do té šedé zóny také. Od třetí třídy Pionýr, od sedmnácti let svazák, který přitom poslouchal Kryla a Vysockého, četl si Mňačka, Kunderu, Škvoreckého, Procházku, ale i Machiavelliho, Masaryka, Inocence Arnošta Bláhu, Tondla, Mukařovského, Kierkegaarda. Nejen četl, ale i rozmnožoval, protože měl tu možnost a originály se musely přátelům vrátit. Budování vlastní knihovny bylo intelektuální kratochvílí i kolektivním servisem pro ty, "kteří chtěli vědět víc".

Svazák, který četl "zakázané" knihy, a to i ze zvláštních oddílů oficiálních knihoven, chodil na "zakázané" filmy, které se ale v Praze promítaly, chodil na "zakázané" výstavy, které se ale v Praze i v okolí Prahy pořádaly, poslouchal "zakázanou" hudbu, která se ale v Praze hrála.

Nic nepodepsal, ne protože se bál, ale protože pohrdal mnohými, kteří podpsali a pak se nechali živit z peněz tajných služeb. Museli pak projevovat vděčnost... Konec osmdesátých let byl poznamenán selektivním "oteplením" - táním "mrazu který přicházel z Kremlu" - pokusem o odchod od gerontokracie bojovníků od Dukly a přechodem na linii, vytýčenou idolem tehdejší doby - Michailem Sergejevičem Gorbačovem.

Potkal jsem během středoškolských i vysokoškolských studií mnoho různých lidí. Čestné, poctivé i kurvy a zlomené křivochcálky. Potkal jsem i trosky. Praha je strašně malá... Potkal jsem jedny i druhé na obou stranách pomyslné barikády. Poznal jsem poctivé partajní tajemníky, ale i zkorumpované kariéristy ve stejné funkci. Poznal jsem čestné a odvážné rozvědčíky, ale i zlomené, frustrované a v alkoholu se utápějící udavače. Potkal jsem skutečné osobnosti disentu, kterých jsem si mohl vážit, i když jsem s nimi nemusel souhlasit, poznal jsem ale i odpad disentu, utápějící se v alkoholu a frustracích z nenaplněných či zmařených nadějí stejně, jako ti "jejich" udavači... Potkal jsem věčně bohaté kariéristy i věčně chudé intelektuály. Na obou stranách té pomyslné barikády.

Vážil jsem si těch, kteří dokázali navzdory překážkám rozšlapávat bariéry blbosti a předposranosti, ať již byli komunisté z přesvědčení, komunisté z donucení, obyvatelé "šedé zóny" nebo "disidenti". Nevážil jsem si těch, kteří se styděli za hříchy minulosti a stejné kurvárny dělali i v přítomnosti. Tušil jsem, že budou stejně věrolomní i v budoucnosti.

Stalo se. Mnozí z těch, jejichž myšlení formoval primitivní stalinismus padesátých let, jen obrátili znaménko a to, co bylo černé předtím, se stalo bílé a naopak. Hnusili se mi a hnusí se mi dodnes bývalí neúspěšní kariéristé, dovolávající se dnes morálky. I kdyby podepsali tisíc Chart, i kdyby si prožili roky v kriminále. Jsou a zůstanou více či méně neúspěšnými kariéristy.

Potkal jsem instruktory speciálních jednotek z Vietnamu, kteří nejspíše za svůj život zabili či umučili stovky lidí, potkal jsem ale i ty, kteří svou odvahou a chytrostí vietnamskou válku ukončovali a zachránili tisíce životů. Potkal jsem obchodníky se smrtí i obchodníky s nadějemi. Potkal jsem fanatiky i pragmatiky. Potkal jsem posledního velvyslance v Saigonu před jeho obsazením jednotkami Vietkongu i člověka, který pomáhal prozradit americké atomové tajemství spolu s Rosenbergovými a celý zbylý život pak žil ve snaze zapomenout v pražském exilu. Potkal jsem ale i člověka, který byl důstojným pokračovatelem plukovníka Lawrence na Středním východě a zasloužil se o mír na Arabském poloostrově víc, než kdo jiný. Zasloužil se nemalou měrou i o první ropnou krizi, s tím mírem související... Potkal jsem člověka, který školil po válce "kopečkáře" pro CIC, aby je pak agenti CIC v Praze zrazovali a vydávali tak do rukou StB. Když jsem se osmdesátiletého starce ptal proč, vysvětloval mi, že Američané se báli utečenců - fanatiků z východu a nechtěli jimi zamořit tehdejší "svou" společnost. Nechtěli si s nimi špinit ruce a tak hráli s komunisty odstrašující hru na masivní infiltraci poválečné společnosti agenty "západních ideodiverzních centrál". Povedlo se. Životnost rychlokvašených diverzantů po návratu "za dráty" byla tři dny. Přežil málokdo. Gehlenovi nacisté Američanům vadili méně, použili je... Ten osmdesátiletý stařík byl profesionál. Promluvil až na sklonku života. Je strašné prohrát život s vítězi. Je to horší, než zvítězit s poraženými. Studená válka zmrazila vzájemnou nenávistí celou Evropu. Paradoxně ale přispěla k rozvoji odborového hnutí i rozkvětu sociálního státu v západních zemích. Bipolární svět měl své kouzlo v jednoduchosti a pochopitelnosti.

Potkal jsem i provokatéry a udavače, jejichž jediným koníčkem bylo donášet na své bližní a ničit lidské osudy. Záštiplná monstra odpuzovala i ty, kteří jejich služeb používali. Nevím, proč to ti lidé dělali. Z přesvědčení? Pro výhody? Snad proto, aby zapomněli na své selhání za 2. světové války, kdy jejich slabost stála život a utrpení desítek lidí v nacistických lágrech. Zlomené charaktery Brettschneiderů zůstali zlomené a jediný pud je ovládal. Přežít. Za každou cenu, zvlášť když ji zaplatí někdo jiný. Stejně tak jsem potkal odvážné muže, kteří sehrávali ve zpravodajských hrách proti StB roli osamělců, a mohli se spoléhat pouze na svou inteligenci, důvtip a pevnost charakteru. Mnozí z nich jsou dnes vedei jako agenti v Cibulkových seznamech a je škoda, že to bude jediné, co po jejich životech ve stínu zůstane. Historie je plná děr a neznalosti.

Můj dědeček jako jeden z Baťových mladých mužů vedl část továrny ve Zlíně, nakupoval kůže v Brazílii a pomáhla budovat Baťovy závody v Indii. Zažil bídu okupace i strach z nacistů, ale i z amerického bombardování protektorátní ekonomiky a Zlína na jaře 1945. Pohrdal lenochem komunistou, ze kterého se v padesátých letech stal největší bojovník za práva dělníků v Gottwaldově. Moje babička, pro kterou protektorát znamenal utrpení, doživotní psychiceké trauma i řadu mrtvých příbuzných, mne v mých pěti letech učila německy, abych "poznal řeč a kulturu svého nepřítele". Němčinu mne pak učila od třetí třídy na základní škole paní, která jako židovka strávila polovinu války v koncentrácích, aby pak dala rodinu a lásku několika sirotkům, které tam potkala. Celý život pak jen hledala a nacházela dobro. Zla prožila příliš moc. Učila mne milovat jazyk Goethův, Heineho a dalších velikánů německé kultury a učila mne rozlišovat řeč německých básníků od řeči nacistických propagandistů a esesáků, obutých do bot z Baťových závodů. Učila mne českému a přitom židovskému smíření ve jménu zachování života. Učila mne žít a nechat žít. Učila mne míře věcí i činů. Učila mne rozlišovat mezi vinou, kterou lze odpustit a vinou, která přetvá věky. Učila mne nezapomínat.

Ruštinu mne učila na střední umělecko průmyslové škole profesorka, která byla jako bývalá partyzánka v SČSP, i když ji ruští vojáci v mládí znásilnili a pak dělala jejich jednotce "matku pluku". Chlastala a ožralá chodila do školy, a naučila nás nenávidět sobě podobné. Učila mne nenávidět jí podobné primitivy a zkrachovance. Učila mne nenávidět všechny okupanty. Přesto mi nevzala úctu k Majakovskému, Bulgakovovi, Achmatovové či Tarkovskému, ani mi nezošklivěla Křižník Potěmkin či Vojnu a mír, ale nezošklivěla mi ani ty, kteří bojovali proti fašistům před Stalingradem a zpívali přitom písně o hrdinství Rudé armády, o svaté válce . Vstavaj, strana ogromnaja, vstavaj na smertnyj boj, s fašistskoj siloj ťomnuju, s prokľatoj ordoj...

Hebrejsky jsem se začal učit u člověka, který miloval staré rytiny a kresby a měl tu trpělivost učit jazyk Starého zákona ty, kterým nestačil "ekumenticky" sterilní překlad Písma. Byl jsem špatný žák a neměl jsem trpělivost kabbalistů k pronikání do tajů prazákladů evropké kultury. Pro pochopení komplexnosti společenských procesů i dialektiky světa a ducha mi však symbolika, gemantrie i mystika talmudistů napomohla. Od té doby umím číst i mezi řádky.

Novému zákonu mne učil kolega, se kterým jsem hlídal Národní galerii po nocích svého studentského života a on dělal v evangelickém letničním sboru učitele nedělní školy. Neuvěřil jsem v jeho Boha, ale snažil jsem se poznávat bohatství tisíce let pražské kultury.

Marxismu, ale i klasické filosofii a estetice mne učil během střední školy soukromě kamarád mého otce, který byl jednou z obětí normalizace a dělal knihovníka na Právnické fakultě. Ačkoliv ho komunisté kvůli nesoulasu s okupací zbavili možnosti učit, nezatratil kvůli tomu Marxe a Engelse, ale ani Che Guevaru či Fidela. Na vysoké škole to pak byl docent filosofie, který nás jednoho dne před státními zkouškami šokoval úvodním prohlášením k semináři o křesťanské filosofii, Tomáši Akvinském a Kantovi: "My, opravdoví marxisté si hluboce vážíme věřících. To proto, že v tomhle bordelu je třeba alespoň něčemu věřit..." Byl šéfem stranické organizace na AMU, na VŠUP hostoval a byl jediným učitelem marxismu, kterého si i po revoluci studenti z OF vyžádali, aby je učil filosofii dál. Dodnes mám jeho přednášky nahrané na kazetách.

Netrpěl jsem antikomunistickým fanatismem těch, kterým komunisté v padesátých letech sebrali fabriku nebo činžovní dům, umučili příbuzné či zničili jejich život. Netrpěl jsem ani frustrací těch, kteří vykrádali poválečné pohraničí či svůj majetek budovali z úplatků za rychlejší a kvalitnější poskytování služeb, které byly přitom "zdarma" a "pro všechny". Netrpěl jsem frustrací těch, které odvedli v mládí do wehrmachtu jako "říšské Němce", aby se pak po válce museli vrátit do vesnic, ze kterých "Kamaraden" vyhnali jejich spolužáky a bývalé kamarády na práci "ins Reich" či do táborů, ve kterých "Arbeit macht frei" a smrt. Potkal jsem ale v moravském pohraničí bývalé nacisty, kteří zůstali nacisty i dlouho, dlouho po válce. Poznal jsem i "Volksdeutsch", kteří hlasovali o připojení své obce k Říši, aby je pak po vstupu do hospody jejich vrstevníci zahrnovali opilými urážkami a ranami pěstí. Esesáku, kurvo udavačská!, neslo se ztichlou jihomoravskou hospodou v roce 1985 v předtuše rvačky, která měla kořeny v roce 1940.

Nikdy mou tvorbu nikdo necenzuroval, nikdo mě nenutil do socialistického realismu, stejně jako k tomu nikdo nenutil mé spolužáky. Nikdo mi nekladl překážky ve svobodném vyjadřování a nikdo mi nezakazoval tvořit. Své názory jsem si ale musel před svými učiteli obhájit. Tvůrčí svoboda a experimenty v té době byly o to svobodnější, že škola hradila náklady a skoro nic nebylo nemožné. Studovat průmyslový design mělo v té době smysl, neboť na něj český průmysl čekal. Jistota práce a uplatnění dávala vysokoškolskému vzdělávání i názorovým střetům a konfliktům s generačně odlišnými názory pedagogů smysl. Cestoval jsem během svého studia služebně po celé Evropě a nikdy jsem neměl pocit, že bych chtěl někde jinde zůstat jako emigrant, i když jsem mohl. Proto, abych mohl vycestovat za "železnou oponu", mne nikdo nidky do strany nenutil. Naopak. Můj pedagog byl přitom majorem StB, a přesto nikdy nikoho nenutil k ničemu. Ani ke vstupu do partaje. Dokonce mí pedagogové byli jako jeden muž proti a můj tvrdý konflikt se stranickou organizací pedagogů Vysoké školy umělecko průmyslové tehdy řešilo až oddělení vysokých škol ÚV KSČ. Do KSČ jsem pak dobrovolně vstoupil a stejně dobrovolně jsem z ní o několik let vystoupil.

Oslovila mne uprostřed osmdesátých let gorbačovská perestrojka, autentičnost sociálního zápasu za nové myšlení a svobodu přispívat slovy i činy k nepopsanému a nenalinkovanému listu budoucnosti - k pokroku světa. Idea sociální spravedlnosti a odhození zátěže řady dogamat a přehmatů, která provázela tehdejší minulost. Spor s dogmatiky na levici i pravici jsem v té době chápal ne už třídně, třídní rozdíly zmizely vznikem socialistických elit a soukromého majetku, ale generačně a historicky. Chtěl jsem po studiu několik let zůstat ve Vídni na kulturním oddělení české ambasády, chtěl jsem tam organizovat výstavy mladé generace - svých spolužáků a vrstevníků, jenže k tomu už nedošlo. Schylovalo se se k výměně generací a staří věděli, že o svou moc a své pojetí dějin přijdou. Bránili se do poslední chvíle. "Sametový převrat" zpočátku znamenal naději tohoto nového pokusu o revanš za porobu a udupání Pražského jara. Každý si od něj sliboval něco jiného.

Ještě v roce 1990 nikdo z politiků veřejně nesliboval restituce šlechtě či církvi, nikdo nehovořil o kapitalismu bez přívlastku. Nikdo nehovořil o bezdomovcích, které jsem o pár let dříve potkával na nádraží a v Charitě v Mnichově či ležící v lepenkových krabicích na větrácích athénské podzemní dráhy. Nikdo nehovořil o nezaměstnaných a nepotřebných. Nikdo nehovořil o politice, kterou budou ovládat špinavé operace tajné služby. Nikdo nehovořil o tunelování ani o výprodeji majetku do zahraničí. Většina lidí, kteří vyšli do ulic, chtěla právo hovořit do věcí veřejných, chtěl mít právo spoluřídit svou společnost a pracovat efektivněji a mít se lépe. Většina chtěl svobodu cestovat a poznávat svět, chtěl ukončit falešnou rivalitu mezi "západem" a "východem", která skončila stejně vždy, když zákazník v hospodě platil západoněmeckými markami či dolary.

Schizofrenie té doby s veksláky, číšníky a taxikáři, s hesly "Nejsme jako oni" či "Zpátky do Evropy" dala vzniknout hodnotovým zmatkům, podrazům i kariérismu - nejen v médiích, ale v celé společnosti. Proč si dnes myslíme, že média by měla být jiná, lepší, čestnější než my sami, než společnost? V "revoluci" se ventilované tužby jedněch střetly s jinými tužbami a byli tací, kteří zapomněli, odkud vyšli a kam šli do té doby. Naplivali na své kolegy, poplivali své otce, rozešli se se svými dědy. Odvrhli hodnoty, které přitom jejich předci zaplatili krví. Vrhli se do budoucnosti, a stud v duši zakrývali nadšením pro nové budování, budování kapitalismu. Nalhávali si, že to je pokrok, že to je lepší příští. Bezcitné snahy urvat za co nejkratší čas co nejvíce. Aniž si uvědomili, že minulost vždy každého dožene. Minulost nejde vymazat, nejde ji přepsat, jde na ni pouze zapomenout. Ale to neznamená, že minulost přestane existovat. Minulost nelze hodnotit dnešníma očima a dnešní morálkou, jde pouze pokusit se ji poznat ve vší složitosti - osudů, vztahů slov a činů, souvislostí lokálních i globálních. A to se, přes Potůčkovo mládí a neprožitost oné minulosti, autorovi povedlo - alespoň v té míře, v jaké mu to dovolil omezený rozsah článku. Povedlo se mu nestanovovat kritéria hodnocení minulosti a nechat je na čtenáři.

Pandořina skříňka se nyní účelově pro mnohé otevřela. Vylétne všechno zlo, které v ní bylo, Pandora se ale lekne a zase ji rychle zavře. Jenže dole ve skřínce zůstane naděje. Ta je pomalá... Po mnoho let zůstane předčasně zavřená skřínka zavřená a lidé budou souženi pouze zlem. Budou si muset ono zlo zažít, aby zase nalezli odvahu k tužbám, k naději. Až jednoho dne... Skřínku opět někdo otevře a naděje vyklouzne ven právě ve chvíli, kdy už všichni všecko budou chtít vzdát... Dokážeme čekat?

Není hrdinství zůstat ležet, ale dokázat se znovu zvednout.