6. 1. 2006
Kdo jsou vítězové antikomunistické revoluce?Začátkem roku 1990 mi moje tehdejší brněnská kamarádka, sečtělá inženýrka ekonomka s intelektuálními sklony a členka KSČ, napsala toto: "Vítězové, kteří ušetří bohy poražených, budou zachráněni." (Nejspíš necituji přesně a prý se to připisuje Homérovi.) Kdovíproč se mi zrovna tato sentence vynořila z podvědomí při souběžném čtení příspěvků do dvou polemik vedených v poslední době na stránkách tohoto listu - o těch, kdo byli postiženi popřevratovým vývojem, a o Husákových dětech. Obě diskuse mi splývají, nejspíš proto, že se obě dotýkají toho, co bylo během doby nesčetněkrát semleto ve stovkách jiných sporů, vedených na jediné téma: Kdo a co vlastně za posledních 16 let prodělal a kdo vydělal, kdo jsou vítězové a kdo poražení, o co se vůbec hrálo a do jisté míry hraje ještě i dnes a co je to vlastně za hru a s jakými pravidly. |
Souhlasím s názorem, který zde padl, že tu nejde o generační spory. Hrdinové i zbabělci, hajzlíci a slušní lidi, angažovaní i znechucení, pečovatelé o své kapsy a rádoby spasitelé (post)moderní civilizace, cynici i naivky se dali a stále dají najít ve všech generacích, společenských vrstvách i v okrajových menšinách. Podobně rozmazaný obrázek ale uvidíme, podrobíme-li bližšímu zkoumání role a pohnutky různých skupin aktivních v době, kdy se lámal popřevratový chleba. Navíc za ta uplynulá léta spousta lidí plynule přecházela (někteří i několikrát a oběma směry) mezi oběma tábory, takže dnes se bez možnosti vcítění do jejich myslí těžko objektivně rozhoduje, zda patří k vítězům či k poraženým, nehledě na to, že oni sami často mohou mít dost dobré důvody pro to, aby svou skutečnou příslušnost k těm či oněm zatemnili nebo zatajili. V dalších úvahách si vypomohu vynikajícím esejem brněnského sociologa Iva Možného Proč tak snadno?, který vyšel v Sociologickém nakladatelství už v roce 1991. Stručně řečeno, Ivo Možný se domnívá a dokazuje, že reálný socialismus padl proto, že nakonec o jeho zachování neměly zájem už ani jeho opory. (Ivo Možný nemá pravdu. Jako obvykle je zahleděn do malého českého písečku a neuvědomuje si, že české domácí poměry o změně režimu vůbec nerozhodovaly. Komunismus v Československu v roce 1989 padl, protože padl v Rusku. Jiný důvod není. Čechoslováci byli pádem komunismu překvapeni, mnozí nepříjemně. Pozn. JČ) Jako sociolog rodiny Možný akcentuje rodinnou soudržnost, fungující ve všech společenských zřízeních. Absurdita minulého režimu podle jeho názoru spočívala v tom, že jediný kapitál, použitelný pro budování rodinných a klanových majetků, byl kapitál sociální. Ten však od určitého rozsahu a stupně komplikovanosti vazeb přestal být z čistě praktického hlediska použitelný. Ivo Možný na kouzelné scénce ze života 70. let popisuje, k jakému zmatení pojmů přitom docházelo. Jihomoravský vesnický milionář, nákupčí v STS, ale hlavně vinař od pánaboha, měl po hmotné stránce zajištěnou rodinu vším, co si lze jen představit. Přesto trpěl chronickou nespokojeností nad svým životem. Na dotaz sociologa, co mu tak může chybět, odpověděl jednoznačně: Svoboda. Při bližším ohledání se však ukázalo, že si pod tímto pojmem představuje možnost legálně potvrdit svou statusovou příslušnost, nemuset se bát všech skutečných i zdánlivých režimních opor, od souseda - pomocníka VB až po krajského tajemníka KSČ, nežít pod trvalým tlakem nutnosti kupovat si nesčetnými úplatky a systémem služeb a protislužeb jejich nevšímavost vůči původu a množství svého majetku. Podobně si demokracii mnozí dodnes vykládají jako stav anomie, tj. absence pravidel, případně beztrestnosti při jejich libovolném porušování. Nejhlubším omylem všech obvyklých způsobů argumentace při polemikách na dané téma však je stavění přechozího a současného společenského zřízení do protikladu. Na první pohled skutečně nemusí být zřejmé, že jsou jako dvě strany jedné mince a že jako takové k sobě neoddělitelně patří, že mají víc společného než odlišného. Je vcelku jedno, jestli rozmělněným národním majetkem (mluvit v tomto kontextu o soukromém majetku je víceméně setrvačností zvyku či konvencí) v podobě hierarchicky uspořádaných složitých organizací fakticky disponují profesionální manažeři jmenovaní nějakými představenstvy nebo prověření byrokrati ustanovení do svých funkcí a posléze podezřívavě dozorovaní stranickými orgány. Na těchto postech se v obou systémech obvykle vyskytují nápadně podobné typy lidí s podobnými mentálními i morálními profily a životními ambicemi. Formální majitelé - v prvním případě anonymní masa malých akcionářů, v druhém případě blíže nedefinovaný lid zastoupený stranou a vládou - mají na jejich chod v obou případech stejně zanedbatelný vliv a jejich řadoví zaměstnanci mají stejně mizivý podíl na prospěchu z nich plynoucím. Liší se snad jen způsoby vymývání mozků těch pěšáků. V tomto ohledu je standardnímu kapitalismu t. č. nutno přiznat lepší výsledky, přece jen disponuje nesrovnatelně účinnější mašinérií složenou ze všech možných forem konzumu a médií, ale všeho do času - v soukolí už to začíná slyšitelně skřípat. A když už se provalí nějaké ty průšvihy královsky placených šéfů a šéfíků, zjistíte, že - nezávisle na tom, ve kterém zřízení své funkce vykonávají - je v jejich pozadí nezřízená touha po moci nebo prostá neukojitelná nenažranost. Je snad určitý rozdíl v tom, že standardní kapitalismus - abych parafrázoval jiného sociologa Jana Kellera - vykořisťuje území a lid kolonií, později rozvojových zemí, zatímco na reálný socialismus už zbyly z různých víceméně náhodných historických důvodů ke ždímání jen území a lid vlastní, ale ve skutečnosti je výsledkem stejné ekologické a sociální boží dopuštění globálního rozsahu. Tohoto rozdílu však současná demagogická propaganda šikovně využívá při srovnání životní úrovně a hospodářského růstu měřených standardně používanými indikátory. V reálném socialismu jsme žili v rovnosti relativního nedostatku, protože dosah socialistických ekonomik nesahal dále než ke hranicím tábora míru a socialismu. Externality sice váhavého, ale přece jen růstu, jsme si takříkajíc "vyžrali" doma, jak o tom mohou svědčit třeba obyvatelé severočeské uhelné pánve. Tehdejší Západ měl tu (jak se nám tehdy zdálo) záviděníhodnou, ale ve skutečnosti jen zdánlivou přednost, že své externality přenášel daleko za své hranice, takže z perspektivy "normálního" člověka na ně nebylo zase až tak moc vidět. Ale zkuste se na jejich dopady zeptat někoho z těch dvou miliard chudáků, kteří musejí vyžít s dolarem na den. (Z tohoto pohledu je naše momentální příslušnost k té "správné" straně víceméně iluzorní a určitě jen dočasnou výhodou. Jásáme nad masivním přílivem investic do automobilových montoven, které vláda přilákala neskutečnou korupcí jejich nadnárodních šéfů, a nedochází nám, že žádný strom - ani v této branži - neroste do nebe. Za pár let nám jistě titíž analytici, kteří je dnes unisono vychvalují, budou vysvětlovat objektivní nutnost jejich zavírání, až se zjistí, že jinde na zeměkouli budou investiční pobídky ještě lákavější. Pak to budeme pro změnu opět my, kdo si fungování externalit "objektivně nutného" vývoje a jednostranné závislosti na jediném průmyslovém odvětví dosyta vychutnáme..) Jistě, někdo by mohl namítnout, že těm, kdo byli postiženi stalinistickou a v poněkud menší míře i normalizační nomenklaturní mašinérií, šlo v 50. letech přímo o život a v 70. letech o živobytí. (Možná by bylo dobré apologetům nových pořádků připomenout projevy a důsledky mccarthismu v USA 50. let. I tato bašta světové demokracie má ve své historii období, kdy byli příslušníci disentu přinejmenším existenčně ohroženi.) Na druhé straně je zřejmě pravdou, že ti, kdo byli "odstřeleni" svatým nadšením občanských fóristů v letech 1989 - 91 (především těch, kteří se, jak je v Čechách zvykem, odvážně přidali až po zjištění, že se v této revoluci tentokrát opravdu střílet nebude...), si po překonání počátečního šoku většinou hmotně a často i sociálním postavením polepšili. Ani náhodou to však nechci vydávat za přednost stávajícího systému. Jak už tu někdo přede mnou napsal, nechtěli jsme, aby lítaly jiné třísky z jiných stromů, případně na jiné světové strany. (Nebo lépe: Někteří možná chtěli, ale v těch pohnutých revolučních dobách se po lucernách pro komunisty volalo jen ojediněle, většina naivně doufala a volala, že opravdu nejsme jako oni...) Navíc: Polepšila si nejspíš jen menší část populace, většinou hospodářští pracovníci, technická inteligence, někteří intelektuálové apod. Ti, kdo se po listopadu 89 probudili, aby se po 40 letech mlčení seberealizovali při likvidaci svých šéfů (často partají dosazených hňupů, ale přinejmenším stejně často důsledných vedoucích, kterým byly jejich důslednost, vyžadování práce a kázně na pracovištích spočítány i s úroky), byli vzápětí často prvními oběťmi nových pořádků, když měli tu smůlu, že jejich pracoviště někdo vytuneloval. (Vzpomeňme jen na Millerovy dělníky z ČKD - kde je jejich konec i konec Kolbenky...) Jejich dnešní následovníci, často už z generace jejich mezitím dospělých dětí, jsou vždy na "forhontě", když se "optimalizuje", "modernizuje", "zeštíhluje", "intenzifikuje", "outsourcuje" - dosaďte si z té novořeči podle potřeby kterýkoli z výrazů používaných k zamlžení skutečnosti, že skoro vždy jde o likvidaci možnosti živobytí "socek" nižších postavení a všech možných profesí v zájmu vylepšení bankovních kont jejich šéfíků a/nebo majitelů - tentokrát už s důsledkem jejich skutečně existenčního ohrožení. Chce se po nich jediné: Maul halten und weiter dienen, a to bez nároku na možnost odvolání proti bezpráví. Dříve se dalo přijít o živobytí nadáváním na Husáka, dnes nadáváním na šéfíka. To vše je navíc zakrýváno všeobecným jásáním nad růstem počtu hypermarketů i asijských tržnic, hromad zboží do nich navážených i objemu úvěrů, jimiž se na to vše máme zadlužit - jakoby ty štosy veteše a škopky blivajzů, které nám tam masově vnucují, nota bene často na dluh, byly konečným cílem nových pořádků a účelem, kvůli němuž se reálný socialismus vlastně zhroutil. Jesliže v tomto někdo vidí pokrok... no, nic proti gustu. Ale spíš to vypadá jako druhá strana jediné mince, která se jmenuje (post)moderní společnost, teď už raději bez zdůrazňování povahy jejího společenskoekonomického uspořádání. Snad ještě něco k těm lidským právům a demokracii. Málokdo si už dnes vzpomene na třetí helsinský koš lidských práv a způsob, jakým se s ním handlovalo při vyjednávání mezi supervelmocemi v 70. letech. Je evidentní, že tábor míru a socialismu z něj akcentoval práva sociálního charakteru (na práci, na bydlení...), zatímco "prohnilí imperialisté" tlačili na pilu v obecně humanitárních právech (svoboda projevu a shromažďování, svobodné volby apod..) a v právech ekonomických (především na soukromé vlastnictví). Ani jedna strana (včetně některých disidentů) nepřiznala, že otázka lidských práv je pro ni jen zástupný problém, a teprve až se uvolnily informační zdroje, vyšlo najevo, že ty tolik zbožňované Spojené státy i jiné opory světové demokracie respektují Všeobecnou deklaraci lidských práv jen v případech, kdy nejsou dotčeny jejich národní či bezpečnostní zájmy, přičemž málokdy je předem jasně řečeno, v čem ty zájmy vlastně spočívají. Ještě začátkem roku 1990 si nějakých 60% československé veřejnosti představovalo, že bude následovat něco jako třetí cesta, což podepřel i Václav Havel svým konejšivým výrokem, že nezaměstnanost není na pořadu dne. Ještě se podařilo těmi lidskými právy "zaplevelit" i ústavu. Pak už následoval jen všednodenní život. Zkuste se dnes s pomocí Ústavního soudu dovolat třeba ústavně zaručeného práva na bydlení - tedy nejste-li zrovna šlechtický restituent a není-li to bydlení třeba zámek v Rájci-Jestřebí... Není mou ambicí zakončit tuto úvahu nějakým jednoznačným závěrem. Spíše by měla vyprovokovat k dalšímu přemýšlení. Spousta lidí dávno přede mnou napsala, že potenciálu změn roku 1989 nebylo využito. Odsoudili jsme se (ano, my jsme odsoudili sami sebe, protože, jak už tu bylo také řečeno, nejsou oni a my, jsme jen my) k opakování chyb a pošetilostí, někdy i lumpáren, které absolvovaly stovky generací před námi. Skutečná změna nás teprve čeká. Je sice důvod obávat se, že se k ní začne schylovat, až se nějaké zásadnější problémy, než za co utratit výplatu nebo ve které hospodě se opít, dotknou i nás Čechů, příslušníků privilegované skupiny 15% nejbohatších pozemšťanů. Budoucnost je však stále otevřená. Bohové poražených (ať už mezi ně patří kdokoli) jsou (prozatím?) uchráněni, možná jen proto, že vítězové (nebo ti, kdo se za ně ve své bohorovné nevědomosti a namyšlenosti momentálně pokládají) je nepovažují za něco, co by je ohrožovalo, a tudíž se o ně nezajímají. Takže i šance na záchranu dnešních dočasných vítězů je paradoxně díky jejich nezájmu otevřená - až znovu plynule přejdou do tábora poražených, ještě se jim ti staromódní a zavržení bohové třeba budou hodit... A mají-li Husákovy děti pocit, že v listopadu 1989 to byl poslední převrat v jejich životech, nabízím jim další parafrázi na jednu z buřičských myšlenek již citovaného Jana Kellera: Po revolučních pokusech obvykle přicházejí restaurace starých režimů. Obvykle trvají nějakých 30 let. 16 let už máme za sebou. Ta skutečná změna teprve přijde. Nikdo za nás nezařídí, aby byla konečně opravdu k lepšímu. Takže snad přece jen příště? |
Mají pětatřicátníci v Česku dnes zhoubný vliv? | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
6. 1. 2006 | Kdo jsou vítězové antikomunistické revoluce? | Jindřich Kalous | |
4. 1. 2006 | Vinu nesou ti, kdo narcistický habitus vytvářejí | Karel Dolejší | |
2. 1. 2006 | Pětatřicátníci, hoši jako květ, na vás bylo vždycky radost pohledět.... | Josef Vít | |
2. 1. 2006 | Vadí, nevadí | Luděk Rozehnal | |
31. 12. 2005 | Jak to bylo s tím západním rájem? | František Hájek | |
31. 12. 2005 | Zmačkané obaly | Tomáš Krček | |
30. 12. 2005 | Flexibilita potřetí | Jan Holík | |
30. 12. 2005 | Pohled (post)Husákova dítěte | Lubomír Novotný | |
30. 12. 2005 | Ještě jednou pětatřicátníci | Josef Vít | |
30. 12. 2005 | Opět jen střet generací | Josef Provazník | |
30. 12. 2005 | Generace, argumenty a analýzy | Martin Brezina | |
30. 12. 2005 | Kapitalismus je boj | "Jana Veselá" | |
30. 12. 2005 | Ne, o střet generací se nejedná! | Jiří Patermann | |
30. 12. 2005 | Pětatřicátníci a ti starší... | Boris Cvek | |
29. 12. 2005 | Zahleděni do sebe, nevidíme potřeby potřebných | Miloslav "Kraken" Junek |