Čestí poslanci ji prý mohou vidět až po nepříjemné proceduře žádostí... MZv operuje s tím, že "nedostali souhlas Ruska k odtajnění", avšak ještě o ten souhlas od roku 92 nepožádali ! MZV její znění nemůže obyčejnému občanovi ČR poskytnout. Dle oficiálního vyjádření však na odtajnění od roku 1992 pracují, takže je velká naděje, že se možná na padesáté nebo šedesáté výročí zveřejnění dnes již neplatných smluv dočkáme. Nicméně už 18.10.1968 dle slov tehdejšího předsedajícího nebyla tajná a od počátku devadesátých let je součástí archivu tisků českého Parlamentu, kde je evidována jako parlamentní tisk č. 208 27. schůze Národního shromáždění ČSSR. Tak takto vypadá znalost a kompetence úředníků této vlády. "... schůze Národního shromáždění je veřejná a text smlouvy, k níž se má Národní shromáždění vyjádřit, není již přísně tajný", konstatoval v říjnu 1968 předseda NS Smrkovský. Předseda vlády, pověřen řízením ministerstva zahraničních věcí Ing. Černík 18.10.1968 při projednávání souhlasu s okupační smlouvou dostal za úkol smlouvu odůvodnit:

"...zkušenosti nás několikráte v historii poučily, že není možné přehlížet důsledky, které vyvolává náš vnitřní společenský pohyb a naše vnitřní činnost v mezinárodních vztazích, Československá socialistická republika není izolovaným ostrovem, odděleným od vnějšího světa.

Základním východiskem veškerého hodnocení naší činnosti z mezinárodního hlediska musí být plné respektování existence dvou světových soustav a příslušnosti Československa k socialistickému společenství. To je nejen naše vlastní přesvědčení; tak hodnotí naše postavení též naši přátelé, tak je ale hodnotí i kapitalistické země.

Trvalá zahraničně politická orientace Československa na upevňování společenství socialistických států a její neustálé rozvíjení má pro naši budoucnost klíčový význam.

...Zkoumáme-li realitu mezinárodně politických procesů posledního období, přesvědčujeme se, že světový imperialismus, představovaný zejména imperialistickými kruhy Spojených států amerických, se nezřekl snahy řešit své problémy a prosazovat mocenské zájmy silou. Hrozba světové nukleární katastrofy, před kterou stálo lidstvo v období karibské krize, nepřiměla Spojené státy, aby přehodnotily svou politiku. Naopak, zahájily eskalaci války ve Vietnamu a začaly ji koncipovat v širším rámci tzv. asijské doktríny. Nebezpečně se vyvíjí i nadále situace na Středním východě, který Spojené státy pokládají za jednu ze strategicky nejdůležitějších oblastí. Hrozí nebezpečí, že tato oblast se stane znovu akutním ohniskem krize, která by mohla přerůst v širší ozbrojený konflikt na rozhraní dvou existujících soustav včetně tzv. „třetího světa“.“

Nepřipomínají vám ta slova něco? Stačí nahradit slovo "socialistický" slovem "svobodný" či "demokratický". Podstata zůstala stejná. Díky serveru Parlamentu je vládní návrh , který Národní shromáždění schválilo, k dispozici. Pokusil jsem se o krátké, laické porovnání některých zásadních částí tohoto návrhu , smlouvy SOFA a Dohody o zřízení radarové stanice mezi vládou ČR a USA.

Po prvním přečtení dnešních smluv a vlivem působení sdělovacích prostředků napadne právního laika pogratulovat soudobému týmu dnešních demokratických vyjednavačů, kteří nás mnoho měsíců ujišťovali o svých úspěších i o tvrdých vyjednáváních s americkou stranou. Chlubili se různými ústupky, které takřka v potu tváře a harcováním se mezi ČR a USA, dojednali. Po přečtení paragrafů z roku 1968 se však vetře myšlenka, že naši tehdejší představitelé vyjednávali v situaci, kdy zde bylo půl miliónu nezvaných vojáků a podmínky vyjednávání byly zcela odlišné. Smlouva se SSSR byla dojednána ve velkém spěchu za několik dnů a jak se někde píše, pod hlavněmi kulometů. Nutno však podotknout, že i v takové situaci byli naši českoslovenští aktéři při vyjednávání zřejmě tvrdší. Paragrafy Smlouvy o dočasném pobytu vojsk paradoxně daleko méně zasahovaly do suverenity tehdejší republiky a cizím vojákům dávaly menší práva. Dnes nazýváme výsledek smlouvy z roku 68 zcela po právu okupací.

Dnešní vláda má zcela jiné podmínky, ale místo maximálního hájení naší suverenity dává ve smlouvách daleko více práv cizím vojákům, než dávala vláda tehdejší, velmi podřízená moci SSSR.

Z obou smluv z let 1968 a 2008 je cítit stejné schéma. Nejprve pojmenování hrozby - tenkrát to bylo skutečné rozmístění raket Pershing a jaderných zbraní v SRN a harašení revanšistickými náladami tamtéž, dnes máme imaginární jaderné zbraně ve státech tisíce kilometrů od nás. Ale Severní Korea (KLDR), odkud ještě před pár dny měly létat nepřátelské rakety, už není darebácká. Sdělily Spojené státy. O hrozbě z Iránu se již také nemluví, neboť s Íránem jedná Evropská unie. Tak se vytváří nový nepřítel v Rusku. Jestliže tehdejší země Varšavské smlouvy daly k aktu okupace jednoznačný souhlas, pak dnes je to nahrazeno jakýmsi vágním „budeme o tom přemýšlet“ od summitu zemí NATO. Souhlas zemí Evropské unie, které je Česko členem, či alespoň zemí bezprostředně hraničících s Českem se dnes taktně nepožaduje. Přestože se jedná o první instalaci zařízení mající dosah daleko za hranice našeho státu, tak i států EU.

Smlouva z roku 68 říká k otázkám jurisdikce:

V případech, uvedených v bodech "a" a "b", jsou příslušné sovětské soudy, prokuratura a jiné orgány, které jednají podle sovětského práva.

Porovnáním obdobných paragrafů z dnešní SOFA zjistíme, že způsob jurisdikce není zdaleka takto striktně stanoven a umožňuje prakticky cokoliv, co US strana uzná za vhodné.

Řešení případných deliktů našich občanů vůči vojákům SSSR bylo ponecháno orgánům ČSSR. Sovětský voják zde měl stejný statut jako český voják či policista. Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk garantuje náhradu veškerých škod, způsobených pobytem vojáků, vládou SSSR. Dle smlouvy o dočasném pobytu amerických vojáků bude např. za problém způsobený provozem radarové stanice letovému provozu odpovídat ČR a to i třetím zemím. SOFA umožňuje ozbrojený zásah US sil vně základny pro zajištění pořádku. Stará smlouva toto vojákům SSSR nedovolovala.

Smlouvy novodobé nás zavazují zajistit vnější bezpečnost US základny. To může pro ČR znamenat v budoucnu i nákup nákladných zbraňových systémů, které bychom jinak vůbec nepotřebovali. Smlouva z roku 1968 nás k ničemu takovému nezavazovala. Naopak je v ní přímo deklarováno, že veškeré náklady dočasného pobytu nese SSSR. V SOFA je také napsáno:

Takový paragraf, umožňující cizím vojskům vstup prakticky kamkoliv, nevyjímaje z toho soukromé vlastnictví, smlouva z roku 1968 taktéž neobsahovala. Stará smlouva požadovala pro výcvik vojsk pouze prostory používané společně s naší armádou.

Ve smlouvě staré není definováno, kolik základen a kolik vojáků zde bude umístěno. Ve smlouvě nové jsou počty sice stanoveny, ale jen pro radarovou stanici a čl. XXXIII, par. 4-SOFA umožňuje použít dohodu i pro jiné dohodnuté aktivity ozbrojených sil USA. Když to srovnáme, vychází to oboje téměř nastejno.

Smlouva o zřízení radarové stanice, podepsaná dne 8. 7. 2008, uvádí např.:

Tyto paragrafy de facto dávají onomu budoucímu „prováděcímu ujednání“ neomezené možnosti ovlivnění života a provozu v libovolně velkém území okolo základny. Nyní na první pohled nevinné prováděcí ujednání může mít dalekosáhlé důsledky pro obyvatele a režim nejen v okolí základny.

Jako velký úspěch dnešní vyjednavači medializovali vlastnictví budov našim státem i po ukončení vojenské přítomnosti. Toto v praxi platí i pro vojska SSSR, neboť jejich budovy a hlavně problémy s životním prostředím s nimi spojenými zde máme také v našem vlastnictví dodnes.

Tenkrát vyjednavači zachovali zdanění obvyklé u nás. To se dnešním nepovedlo. Sovětská strana byla skromnější požadovala pouze obvyklý obchodní rabat, žádné úlevy na daních.

Obě smlouvy jsou bianco vstupenkou a povolením instalace prakticky jakýchkoliv dalších vojenských zařízení na našem území. Viz :

Obě smlouvy shodně zaručují nenarušení suverenity naší země, ta z roku 1968 navíc i nevměšování se do jejích vnitřních věcí .

Dnes právem hovoříme o smlouvě z 16. 10. 1968 jako smlouvě, která znamenala okupaci cizími vojsky. Jak máme hovořit o smlouvách z roku 2008, když je faktický důsledek některých jejich bodů právně velmi podobný, shodný a v některých případech pro naši republiku daleko tvrdší ?

Myslím, že morální povinností poslanců je pečlivé přečtení a porovnání obou smluv s chladnou hlavou a zamyšlení se nad faktickými rozdíly, které jazyk mezinárodního práva výmluvně vypovídá. Velmi zajímavé je přečtení oné rozpravy ze schůze Národního shromáždění z 18. 10. 1968, kdy byl dočasný pobyt schválen a porovnání ideologických projevů poslanců, obhajující dočasný pobyt sovětských vojsk v naši zemi a jejich srovnání s velmi podobně laděnou obhajobou cizí vojenské přítomnosti dnes v roce 2008. Zajímavé je, že pouze tři ženy ze zákonodárného sboru měly odvahu a osobní statečnost vystoupit v rozpravě s návrhy, aby byla vláda zároveň pověřena jednáním o odchodu vojsk a ukončení tohoto dočasného stavu. Byly to poslankyně dr. Sekaninová-Čakrtová, dr. Sachsová, mpř. NS Miková. Patří jim za to můj obdiv .

Dočasný, dvacetiletý pobyt vojsk SSSR byl schválen tehdejší vládou a Národním shromážděním proti vůli většiny obyvatelstva. Znamenal frustraci, ponížení a ztrátu nadějí pro velkou většinu občanů republiky. Dnes se mnozí, demokraticky zvolení poslanci chystají k podobnému aktu. Měli by uvážit, zda dostali od svých voličů mandát k takovému velmi vážnému kroku a také to, jestli si naši občané zaslouží od režimu, který si říká demokratický opět uštědřit podobnou zkušenost bez časového omezení do budoucna . Nezbývá než doufat, že již nebudeme mít další obdobná výročí , ale že budeme moci vzdát hold poslankyním a poslancům, kteří vyslyší hlasu svých voličů a zdravého rozumu.