Souvisejícím rozdílem mezi oběma stranami je také početnost lobbyistů. Zatímco jejich četnost je v SZ ohraničena v podstatě jen možnostmi rezortu životního prostředí, v ODS je to jinak. Strana usazená na politické scéně 18 let prorostla prostřednictvím svých údů do rozhodujících pater společnosti nejvíce. Členové ODS na úrovni místních a krajských zastupitelstev, ale i vládních rezortů jsou v českém prostředí bratrstvem, které do značné míry zaplnilo vakuum po komunistické straně. Krajský mezičlánek po nedávných volbách oslabil, což musí být přirozeně vnímáno jako ohrožení mocenské hegemonie. Snaha uspokojit každého straníka a vážené účastníky kongresu zejména, proto musela být a také byla naplněna důsažněji.

Hrozba destrukce moci strany -- a samozřejmě jejích členů - tak byla hlavní složkou tmelu, který pohnul Pavla Béma i Mirka Topolánka, k vzájemné smířlivosti a Langra, Topolánka a Vodrážku, původem z důležitého pražského hnízda, k velkorysému smíření a dohodě. Každý z nich se přeci na hřad (ještě) vejde.

Topolánkovy řeči o marketingu, idejích, pravicovosti a jiných nástrojích a atributech sloužících k demonstraci příslušnosti k Jediné Skutečně Pravicové Straně měly pouze jeden smysl: říci účastníkům kongresu, jakož i těm, které tito účastníci zastupovali, že je třeba se semknout v zájmu zvýšení prodeje. K tomu slouží i neustálé vymezování se vůči neustále povzbuzované animozitě vůči komunistům. Znamená to i tohle: v nejlepším stylu reklamních kampaní hypermarketových řetězců umět prodat občanovi exkrement jako cosi nenahraditelného, lákavého, voňavého, hodnotného a vysoce perspektivního.

Monstrózní akce za statisíce, spíše však miliony, konaná v situaci, kdy české továrny musí opouštět tisíce zaměstnanců, svědčila o tom, že lobbistické skupiny, jež dnes tvoří ODS (jak pravil její včerejší čestný předseda), nic nepochopily. Strašně moc by chtěly zpátky k lizu a mají obavy, že neprojedou blížící se soutěskou evropských a parlamentních voleb. Jsou přesvědčeny, že když si načechrají peříčka, vzlétnou. Mluví o vznešených idejích, ale do bláta při zemi je tlačí jejich nenažranost, zaslepenost a ignorance.

Martin Bursík "stmelil" zelené tak, že každému opravdu loajálnímu straníkovi dal naději na nějakou tu zelenou trafiku, dobré bydlo a s výhledem na budoucno i na splacení dluhů a hypoték. Nedal ji "rebelům", kteří se naivně domnívali, že více než touha užívat moci platí myšlenky a program.

Ambice Topolánkových soudruhů jsou větší, stejně jako jsou větší jejich možnosti. Politika modrých dozná zřejmě kosmetických korekcí, nicméně to podstatné, kvůli čemu volby prohráli, zůstane. To skýtá naději do budoucna. V jistém smyslu i pro ně.

ODS je plná lobbistů, řečeno česky spíše však obyčejných kariéristů, kteří se ovšem vyrojí všude, kde cítí možnost více či méně se přiživit na moci stáda. Vedle toho v ní je těžko odhadnutelná skupina lidí, kteří do strany vstupovali z přesvědčení, že jedině cesta po modré je ta správná. Pro ty je nadějí opozice, ve které mají šanci dojít k poctivému poznání: demokracie není ani modrá, ani zelená, růžová, červená či černá. Je prostě barevná. A teprve schopnost pochopit občana, jeho obyčejné potřeby a touhy, může vést ke snaze naplnit a spojit -- nikoliv rozdělovat - to, co má ODS ve svém názvu: občanskou demokracii.