Velká hra

Nejnovější události na Kavkaze paradoxně souvisejí se dvěma fenomény 19. století. Jedním z nich je dlouhodobý zápas Ruska s Britským impériem, druhým je vzestup Spojených států a specifické jednání této velmoci.

Od počátku 19. století se odehrával mohutný geopolitický zápas mezi britským a ruským impériem. Velké části území mezi Britskou Indií a exotickými partiemi carského Ruska byly tvořeny bílými místy na mapě, přestože území bylo osídleno.

Zároveň probíhala expanze Spojených států. Jejich území rostlo nejprve organicky, po válce s Mexikem převzaly velkou část jeho území. Vliv Spojených států dále vzrostl po skončení občanské války, cílem se po koupi Aljašky od ruského cara stala zámořská území (Kuba, Filipíny, Portoriko, Havaj). Spojené státy o ně zápasily v první řadě se skomírajícím španělským impériem.

Zahraniční politika Spojených států (a válka coby pokračování politiky jinými prostředky) se v určitých aspektech lišily od tradičního pojetí. Zatímco evropské země po staletí uzavíraly účelová, pragmatická spojenectví, Spojené státy začaly vystupovat jako místní hegemon a jednaly v podstatě na vlastní pěst. Konflikty byly zdůvodňovány ideologicky (vyjímečnost Američanů, nadřazenost tzv. "Anglosaské rasy" ve válce s Mexikem; zápas o lidskou důstojnost během americké občanské války; boj ušlechtilých Kubánců s brutálními Španěly atd.) a velkou roli sehrála média (závod mediálních impérií magnátů Pulitzera a Hearsta pomáchal rozdmýchat vášně veřejnosti pro válku se Španělskem; veřejnosti bylo náhle jasné, že americká válečná loď Maine vybuchla po útoku zlých Španělů a nikoli v důsledku tehdy častého samovznícení uhlí).

Američané získali španělské državy a do křesla prvního kubánského prezidenta nainstalovali kubánského exulanta, naturalizovaného amerického občana jménem Tomás Estrada Palma. Novopečený prezident nabídl Američanům k věčnému pronájmu strategicky důležitý přístav Guantánamo za 2000 zlatých dolarů ročně, v roce 1936 byla částka valorizována na na 3086,65 dolarů ročně; kubánská komunistická vláda se pokouší smlouvu vypovědět a neinkasované šeky se hromadí v psacím stole Fidela Castra.

Nůž v zádech spojenců

Globální role během 20. a 21. století přiměla Spojené státy hledat spojence, respektive vytvářet sítě klientských států. Chování USA vůči těmto entitám a jejich představitelům je však zvláštní. Často se proti nim obrátí hněv Spojených států, nebo je jim odepřena v kritickém okamžiku ameriká pomoc, i když by se to ze strategického hlediska mohlo jevit jako kontraproduktivní:

• Počátkem 70. let Spojené státy ponechaly osudu jihovietnamský režim, přestože na jeho podporu kvůli údajné strategické důležitosti (teorie domina) vstoupily o 10 let dříve do vleklé a nákladné války proti severovietnamským komunistům.
• Perský šáh Mohammad Rézá Pahlaví byl instalován do čela Íránu v roce 1953 poté, co puč sponzorovaný britskou SIS a americkou CIA svrhl vládu premiéra Mosaddeka (operace Ajax). Šáh Pahlaví vrátil západním ropným společnostem koncese pro těžbu íránské ropy, v roce 1978 však propukla revoluce, která šáhův nepopulární režim v roce 1979 smetla, aniž by se Spojené státy významněji pokusily svého koně zachránit.
• V roce 1989 Spojené státy svrhly panamského diktátora Manuela Noriegu, který pracoval pro CIA od 50. let, poté jej uvěznily.
• Filipínský vládce Ferdinand Marcos bojoval po boku Američanů proti Japoncům. Od poloviny 60. let do poloviny 80. let byl ve funkci filipínského prezidenta spojencem Američanů, poté se však americká vláda obrátila proti němu a po americkém tlaku přišel o křeslo.

Je zajímavé, že trvanlivější jsou režimy, které neváhají na Spoené státy vycenit zuby. Kubánský komunistický režim Fidela Castra se udržel uprostřed americké sféry vlivu. Libyjský svérázný vládce Kaddáfí je stále u moci, přestože dlouhá desetiletí s Američany zápasil. Izrael, jakkoli je jedním z nejzásadnějších amerických spojenců, provádí samostatnou politiku, nebojí se střetu s USA, a tak provádí výzvědnou činnost proti Spojeným státům (kauza Pollard) či dokonce neváhá napadnout americké válečné plavidlo (útok na zpravodajskou loď Liberty roce 1967).

Vlastenectvím a ignorancí k zapomnění. Nebo ke katastrofě

Pokud se octne popularita některé vlády na bodu mrazu, nemusí odolat pokušení kanalizovat nespokojenost či záplatovat díru v rozpočtu pomocí vlastenecké hurá-akce.

Ukvapený čin může skončit katastrofou.

• V roce 1982 se rozhodla argentinská vojenská junta řešit vnitropolitickou krizi zabráním Falklandských ostrovů, které byly tehdy britskou kolonií. Britská vláda sama o sobě zamýšlela přenechat ostrovy Argentině, ostrované však byli proti. Argentinská junta sama sebe považovala za stěžejního spojence USA, který má v zádech jejich podporu, ve skutečnosti však byla stěžejním spojencem Ameriky Británie. Kvůli globálním geopolitickým implikacím byla Británie nucena o Falklandy válčit, zvítězila a to byl konec argentinské junty. V Argentině následovaly soudní procesy.
• Saddám Husajn se v roce 1990 domníval, že Američanům nebude vadit anexe Kuvajtu a sám sebe považoval za klíčového amerického spojence proti Íránu. Mýlil se.

Mapa a energetická bezpečnost, aneb My všichni jsme Gruzínci

Ropa je strategickou surovinou. Její ložiska však mají z velké části v rukou režimy, které nejsou přímo spojenci Spojených států, západoevropských a středoevropských zemí či Izraele.Rusko má navíc pod svojí kontolou ropovody, takže v případě krize by ruské vedení mohlo "zavřít kohoutky". Situaci mají změnit ropovody Baku-Tbilisi Ceyhan a Baku-Tbilisi-Erzurum. Ázerbajdžán ani Turecko nejsou v současné době ruskými satelity a v mezilehlé Gruzii se k moci dostal v roce 2003 k moci během "revoluce růží" nynější prezident Saakašvili poté, co tento právník vystudovaný v Americe zradil svého mentora Ševarnadzeho. Gruzínský režim je nejen důležitý pro energetickou bezpečnost Evropy a Izraele, představuje i radikální odklon od post-sovětských vazeb pohrobků SSSR na Rusko. Je logické, že Saakašviliho režim obdržel politickou, materiální či vojenskou podoru z USA, Evropy, Izraele a z některých dříve sovětských republik, které se nyní distancují od Ruska (především Ukrajina).

Saakašvili zdědil rozdělenou zemi. Po krvavé občanské válce se oddělily Abcházie a Jižní Osetie (ta byla přiklepnuta Gruzii J.V Stalinem v roce 1922, Severní Osetie je součástí Ruské federace a obyvatelé mají většinou ruské občanství). Dalším odštěpeným regionem bylo Adžarsko, které si díky autokratickému režimu Aslana Abašidzeho paradoxně vyhnulo občanské válce. Saakašvilimu se nicméně podařilo Adžarsko reintegrovat do Gruzie a dohodl se také s Ruskem na odchodu ruských "mírových sil" z adžarské základy v Batumi. Na rozdíl od Acházie a Jižní Osetie jsou obyvatelé Adžarska národnostně prakticky totožní s většinovým obyvatelstvem Gruzie, liší se jen v náboženství.

Ruské "mírové síly" měly společně s gruzínskými dohlížet na příměří mezi centrální gruzínskou vládou a separatisty. Ruská vojska byli podezírána ze součinnosti se separatisty, gruzínská vláda naopak nevyvolávala dojem, že chce problém řešit smírem - zatímco Abcházie i Adžarsko mají autonomii i dle oficiálních gruzínských dokumentů, Jižní Osetie v Gruzii oficiálně neexistuje a vyskytuje se pod názvy Šida Kartli, resp Samčablo, které vyjadřují gruzínskou dominanci nad regionem.

Investice do horké hlavy

Saakašvili se po úspěchu v Adžarsku rozhodl zpacifikovat také Jižní Osetii. Uchýlil se k několika válečným lstem: Invaze měla proběhnout ve stínu zahájení Olympijských her, gruzínská armáda těsně před invazí předstírala klid zbraní aproud jihoosetinských uprchlíků do Ruska tunelem v Roki měl znemožnit pozemní přesun ruské armády do Jižní Osetie, možná však gruzínské vedení s ruskou vojenskou reakcí vůbec nepočítalo a tunel se nepokusilo zablokovat.

Zdá se, že Američané i Izraelci Saakašviliho před útokem varovali. Lze očekávat, že měli informace o soustředění ruské armády kolem hranice s Gruzií a že Američané ani Izraelci nechtěli riskovat jadernou válku sRuskem kvůli Gruzii.

Považoval Saakašvili sám sebe za nepostradatelného hráče, kterého se budou Rusové bát a kterému přijdou Američané na pomoc?

Další vývoj událostí je všeobecně znám a pro zainteresované strany nastává další kolo boje o Gruzii:

• Jak dlouho Saakašvili vydrží u moci? Šéf argentinské vojenské junty Galtieri vydržel u moci rok a půl po prohrané válce o Falklandy, politická kariéra Slobodana Miloševiče skončila také rok a půl po prohrané válce o Kosovo. Udrží se Saakašvili do konce roku 2009?
• Kdo Saaskašviliho nahradí a za jakých podmínek? Saakašviliho spojenkyně a bývalá předsedkyně parlamentu Nino Burdžanadze v posledních volbách nekandidovala a založila Nadaci pro demokracii a rozvoj, která nyní buduje pobočky v gruzínksých regionech. Stane se z Nino Burdžanadze jakýsi Saakašvili s lidkou tváří?
• Nebo se dostane k moci autentická opozice, kterou doposud Saakašvili tvrdě potlačoval? Bude opozice pokračovat v konfrontaci s Ruskem, nebo se pokusí o nějakou formu soužití? Kdo bude mít v ruce kohoutky s ropou?

Článek vyšel ve slovenském časopise Euro-Atlantic Quarterly ZDE, ovšem zkrácený, především o pasáže kritické vůči Spojeným státům. Zejména kapitolka "Nůž v zádech spojenců" byla téměř celá (s výjimkou úvodního odstavce) vypuštěna.

Časopis vydává "Slovenská atlantická komisia", která vystupuje jako "nezávislá nestranická nevládní organizace", ovšem se zjevnými vazbami na slovenskou a americkou vládu a pořádající propagandistické akce.