K mému "nepřekvapení" onen známý si na tento "rozjezd", jak tomu tehdy budovatelsko-podnikatelsky říkal, a jenž provozoval téměř týden za pomoci svojí manželky, nemohl opravdu, ale opravdu vzpomenout... To by bylo filmů a natřískaných biografů, kdyby se naši dnes tak angažovaní filmoví tvůrci uchopili životopisů "těch za vodou" z let devadesátých. Zejména Jára Cimrman by tak mohl oživnout a slézt z pamětních desek, na něž je s laskavým požehnáním svých tvůrců, a k matení dějepisu neznalých dítek, instalován.

Obětní beránkové, ani ti, kteří stojí proti nim na protilehlém břehu, toho dnes valem na uvedené téma nesdělí. Ti první ani nemají kde. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, svobodná média apod. pro ně nemají - v tomto směru - příslušnou rubriku. Britské listy si to dneska troufly. Uvidíme, co z toho vzejde. A tak se v ohlušujícím ryku masmédií začalo rozléhat ticho.Ticho, vyplňované rykem manipulativní arogance nekontrolované moci tzv. "svobodných médií", režimem schválených učebnic dějepisu a občanské nauky, dnes a denně "ukazovaných" celebrit a jejich nekonečných "cotomuříkáte", "angažovaného" špičkování erárních bavičů, etc.

A v onom dosud nezmapovaném a pravdu zaléhajícím tichu nejenom o devadesátých letech vyrůstají, a svět se učí poznávat, naši potomkové. Jsem už nějakou dobu padesátník a ke svojí nemalé radosti již pamětník. Pokud někdo něco nalhává o tom, co jsem mnohdy zažil na "vlastní kůži", může mě to nanejvýše rozčílit. Když mně to samé s jistotou seznané pravdy opakují s každým semestrem nové a nové tváře, jímá mě však pomalu strach. Přinejmenším z mezigenerační diskontinuity hrozivých rozměrů. Tato mládež "nová", není jen "antigottwaldova". Jestliže ve stabilizovaných společnostech mají nastupující generace jistý vzor k nápodobě v generacích předešlých, onen zdejší erární "antiminulorežimismus" u nás tento "životonárodněkulturní" zdroj stačil více než zakalit. Hrozím se, že kampaně novodobých propagandistů, zatracujících zbytek národa žijící v letech 1948 -- 1989, nadlouho zaseje do našich potomků nenávist nesmiřitelnou a o to fatálnější.

Z poslucháren zaplněných vesměs sebejistými příslušníky novodobé inteligence někdy odcházím s jistým smutkem. Z těch "našich dětí" často sálá plamen nenávisti a opovržení, jenž jsme jako školáci pociťovali nanejvýše proti cizákům, kteří nejenom ve vávrovských filmech plenili náš národ. Utvrzovaly nás o tom památníky jejich obětí, ke kterým nás rodiče vodili a přidávali k tomu svoje vlastní neblahé vzpomínky. Je mi smutno, jak se během posledních let podařilo ono naznačené ticho zaplnit obrazem nedávné minulosti, jenž vyvolává kolosální nenávist vlastně dětí vůči předkům. Utajené dějiny devadesátých let, se mně zdá -- žel - ještě nekončí, ale pokračují v podobě jakési metastázující kulturní revoluce. Její vlajkovou lodí je polooficiální antikomunismus. Ten jistě není ještě něčím závažným sám o sobě, neboť každý "ismus", máme-li ho vůbec brát vážně, musí proti sobě vyvolávat nějaký "anti-ismus". Myšlenkově chudičký antikomunismus zdejší provenience je v tomto směru jen vykastrovanou atrapou oponentního -ismu. Ostatně -- každý potácející se režim musí mít nějakého "vnitřně-vnějšího" nepřítele, na kterého všichni a všechno jednoduše a pohodlně svalují. Problém nenávisti, kterou zmiňuji, spočívá však v její atavistické podobě, vydatně přiživované oficiálním honorováním i těch jejích, žaludek zvedajících projevů. Neboť stále častěji lze zaznamenávat úspěšné kariéry založené na manifestování takových projevů. Na příklad škaredé a hloupé bavičky by se dozajista musely brzy poohlédnout po jiném "byznysu", než je spílání oficiálním nepřátelům na televizní obrazovce či v rozhlase. Avšak jak v minulém režimu, tak i kupodivu dnes mohly a mohou udělat oslnivou kariéru, když se jen naučí deklamovat nadávky dávno poraženým. Snad s menším rozdílem. Současné výrazivo jaksi zhrublo.Prasata, svině.... Óóó, mé dámy! Ale ono nadávání může být jen pouhým koloritem obrazu minulosti, na němž kdosi z "rehabilitačních" důvodů smazal rovnítko mezi německými nacisty a minulým režimem.

Občas se některých studentů ptám, zda alespoň spatřili živého komunistu, jestli si někde nějakého například pohladili, nebo dnes ještě lépe - jej statečně nakopli. Vždyť s výjimkou několika desítek těch, kteří se za to dostali do parlamentu, se k tomu, že je komunista, dnes nikdo nepřizná.

A tázaní mlčí. Tak si v této souvislosti snažím alespoň pro sebe vybavit, kdy jsem se v životě setkal s opravdovým "bolševikem", který je dnes tak vděčným terčem, že kdyby jej nebylo, musel by být zaručeně vytvořen.Vzpomenu si tak často na industriální Karlín, kde jsem vyrůstal.

V době maturitní zaklepal na dveře více jak šedesátiletý chlap, s šedivým strništěm a v černé impregnované pláštěnce, jakou fasovali dělníci v nedalekém ČKD. Bylo to na jaře 1969 a já jsem před několika měsíci na SVVŠ Kollárova v době Palachova týdnu vedl stávku. "Jsem Švestka z uličky", řekl přes brejle namísto pozdravu. "Ty se hlásíš na vysokou.." Odpověděl jsem, že mu do toho, ani do mojí "máničky" (jak se říkalo dlouhovlasým) nic není, aby mně netykal a chystal jsem se zabouchnout dveře. "Oni ale na tebe chtějí posudek a tak tě jdu poznat." U stolu pak vyzvídal, proč chci studovat filosofii. Na moje invektivy, že nechci "zkejsnout" mezi blbci, reagoval, že on v mém věku byl šťastný, když našel místo ve fabrice. Odsekl jsem, že to znám z čítanek a aby mně raději vysvětlil, proč ho baví kádrovat lidi. Pomalu a důrazně opáčil, že jdu studovat jednak za jeho dělnické peníze a jednak za něj samotného, když mu to v mládí nebylo umožněno ze sociálních důvodů. A rozhovořil se o tom, jak strana musí na studium hledat takové, kteří se budou o každý poznatek nezištně dělit s těmi, co pro společnost pracují rukama. Aby se už nikdy nevrátili továrníci, domácí, milostpaní, žebráci a nezaměstnanost. Když konečně odešel, zůstal po něm pach z gumové pláštěnky. Který si dodnes přesně vybavím.

Na podobné, pro mne tehdy tragikomické "Švestky", jsem ještě několikrát narazil, ale rapidně jich s postupem normalizace ubývalo.

Když jsem po studiích nastoupil do zaměstnání, stále častěji než s "bolševiky", jsem se totiž setkával se "členy strany". Namísto emotivních samorostů, věcně a chladnokrevně uvažující manažeři, kterým "shora" definovali cíle, prostor a nástroje. A oni v rámci této často absurdní determinanty hledali, a vesměs i nalézali, prostor a nástroje k saturaci individuálních cílů. Především osobních. Ve čtyřech částech marxismu-leninismu zpravidla prospívali na výbornou. A když byli v dobré náladě, vyprávěli si anekdoty o komunistech. Skalních, lesních a vodních, například. Po převratu vyměnili stranické legitimace za již skutečné živnostenské listy. Pragmaticky odložili dotehdejší stranickou výbavu mezi instrumenty, které nebudou potřebovat, neboť život je k jejich používání dále nenutí. Navzdory tomu od té chvíle jsou i oni zařazováni do jakéhosi zvláštního biologického druhu. Který lze urážet, hanobit, posmívat, obviňovat jej z čehokoliv, co kohokoliv napadne. Na který se lidská práva režimu, který se legitimuje právě lidskými právy, v tomto směru de facto nevztahují. Dozajista každý z oněch téměř dvou miliónů straníků se s tímto faktorem musel setkat "na vlastní kůži". Pokud by Jan Čulík měl získat vyčerpávající obraz o utajených dějinách devadesátých let, potřeboval by ho získat od téměř dvou miliónů. Plus jejich příbuzných, přátel a blízkých. Samozřejmě by musel z této entity odpočítat ony členy tzv."naší strany", kteří se přidali k pronásledovatelům svých bývalých spolustraníků. Anebo infiltrovali mezi oběti a trpitele minulého režimu. Dále všechny, kteří se dokázali více či méně úspěšně adaptovat v nových podmínkách. Mezi nimi zejména tací, kteří zjistili, že mít živnost je lepší, než jí pouze řídit či provozovat z pověření strany, a se stejnou horlivostí, s jakou vyznávali socialismus nyní vyznávají kapitalismus, či alespoň cosi podobného. Také masu těch, kteří již nejsou mezi živými. Zbytek do uvedeného počtu představuje jednak necelých stotisíc organizovaných členů KSČM. Kteří se mohou hlásit k čemukoliv, neboť jim za to ještě dneska snad ani "Člověk v tísni" nevezme starobní důchod.

Zůstane tak množina nepatřící do žádné z uvedených skupin. Jsou vesměs v produktivním věku. A v permanentním střehu díky zkušenostem absolvovaným či hrozícím, nota bene v atmosféře pěstované nenávisti a opovržení.

Konkrétní projevy jsou někdy závažné, ale stále častěji nabírají pitoreskní ráz. A lze se s nimi setkat i tam, kde by člověk nečekal nějakou "politiku". Uvedu alespoň jeden příklad za všechny. K Vánocům jsem se obdaroval dodatky II. a III. k publikaci "Zmizelá Praha". Na téměř 250-ti stránkách za necelých 500,- Kč autorka připojila svoje popisky k téměř pěti stům fotografií vesměs již neexistujících staveb. Profesionál by si ulehčil práci s mnohdy krkolomným popisem toho, co dnes stojí na místě dřívějších staveb tím, že by přiložil aktuální komparační fotografii dané lokality. U snímku č. 41 v dodatku III. by také neuvedl v popisce, že jde o cit.: "Foto kolem 1940", když téměř v jeho středu se nalézá automobil Škoda Octavia Combi vyráběný v letech 1969 až 1972. A profesionál by také pod snímek suti z demolice proletářských žižkovských barabizen, zařazený v dodatku II. pod č. 90. neuvedl, cit.: "Žižkov. Demolice. Pohled od vrchu sv. Kříže k Vítkovu. Záběr jako z katastrofického filmu nemají na svědomí přírodní živly, ale socialistický přístup k plánování vzhledu města. Foto J. Šeda, kolem 1985." Ke "cti" autorky z dnešního pohledu jistě patří, že do knihy "Zmizelá Praha - Historická předměstí a okraje města - levý břeh Vltavy" pod č. 147 jakožto "stavbu" zařadila dokonce jen jakési lešení, které na Letné sloužilo papeži při jeho návštěvě v roce 1990 jako oltář. Shodou okolností jsem si v antikvariátu ve stejném čase a z recese pořídil údernickou agitku z padesátých let, nazvanou "Třicet koní Vénu honí". Abych posléze s úsměvem konstatoval, jak jsou si dvě různé autorky z různých dob podobné svojí primitivní zaslepeností.

Ale zpět ke sledovanému sociologickému vzorku těch, se kterými se dnes nemluví. Jistě. Svoje příběhy dnes nevyjeví, neboť by na sebe vzali vinu a strhli na sebe opovržení. A museli by se omluvit. Opět omluvit. A opět omluvit. A za co? Tak už jim to konečně někdo na rovinu řekněte. Za diktaturu "Švestků z uliček", za pach z impregnované pláštěnky "démosu" z ČKD apod., za všechno, co v jakémsi televizním pořadu o jemu navrácených nemovitostech nazval jakýsi ikstý z rodu švarcmberků obrovskou, strašnou drzostí...

Nestálo by rozšířit výzvu Utajené dějiny také na zasílání ukázek, a to perel novodobých "kohoutismů"?

Autor vyučuje předměty Stavební a bytové právo, Ústavní právo a státověda na katedře veřejné správy Právnické fakulty v Plzni