Před sto lety trhy vládly neomezeně: Vznikaly velké majetky, dělníci byli vykořisťováni, bubliny praskaly. Podle rakouské ekonomické školy vedené Ludwigem von Misesem bylo všechno jak má být: Nehledě na dočasnou bolest nebo nepohodlí, neregulovaný trh vždycky ví nejlépe, jak alokovat zboží a organizovat investice a práci.

Avšak vyplývající bolest a nepohodlí byly příliš velké pro různé druhy marxistů a socialistů, z nichž někteří vedli revoluci v Rusku k ustavení první státem kontrolované, plánované ekonomiky.

Katastrofy Velké Války a Velké Deprese vedly ke vzestupu Johna Maynarda Keynese, britského ekonoma, který tvrdil, že i kapitalistické ekonomiky potřebují regulaci a řízení, aby se vyhnuly extrémním výstřelkům a následnému zhroucení.

Keynesiánství mělo navrch ve středních dekádách století, kdy USA, Británie a skoro všechny ostatní země přijaly regulační opatření v bankovnictví, financích a průmyslu a v mnoha případech šly až tak daleko, že zestátnily železnice a jiné hlavní obory produktivní ekonomiky.

Zatím však konkurenční ekonom Friedrich von Hayek a jeho následovníci potichu zosnovali pomstu rakouské školy - příležitost k tomu jim nabídla stagflace 70. let. Von Hayek, který vychoval generaci následovníků (včetně Miltona Friedmana) v chicagské ekonomické škole, byl vyznamenán tzv. Nobelovou cenou za ekonomii (Nobelova nadace ve skutečnosti nikdy cenu za ekonomii nenabízela) a jeho přívrženci Margaret Thatcherová a Ronald Reagan slíbovali ukázat světu cestu zpět ke svobodě a prosperitě: Prohlašovali, že vláda je problém a privatizace řešení!

Následující tři desetiletí se ekonomové houfovali na straně volné vlády trhu a až do zemdlení chvalořečili zázraky globalizace a volného trhu.

Dnes po kolapsu roku 2008 se (často titíž! pozn. J.K.) ekonomové předhánějí, aby ohlásili novou éru neokeynesiánství: Nedostatek regulace ve finančnictví vedl ke kataklysmatu nepředstavitelných rozměrů a jedině masivní vládní intervence nás mohou vrátit zpátky na správnou kolej.

Bohužel tentokrát kolej uhnula a možná byla zcela odstraněna. Dvě velká ekonomická paradigmata naší doby toho prostě příliš mnoho považovala za zaručené. Předpokládala, že ekonomika jede na peníze a práci, zatímco reálné hodpodářství potřebuje i energii a přírodní zdroje. Předpokládala, že když populace, těžba zdrojů a dostupné energie rostly během 19. a 20. století, že porostou i nadále donekonečna; to vše bylo nutné k náležitému nastavení vztahů mezi penězi, tržními silami a vládní regulací. Nikdo z ekonomů se nepozastavil, aby se zamyslel nad tím, že omezení pozemské nabídky fosilních paliv, zemědělské půdy, vody a jiných zdrojů by mohly vnutit ekonomické aktivitě konečné meze.

Obory ekologické a biofyzikální ekonomiky vyrostly za poslední dvě nebo tři dekády, aby zaplnily tuto obrovskou slepou skvrnu konvenčního ekonomického myšlení, ale oba jsou zatím marginalizovány až do bezvýznamnosti.

V příštích měsících a možná letech uvidíme titánský boj na život a na smrt mezi zastánci volného trhu a státního řízení o to, kdo má v ekonomice pravdu a kdo má na to, aby obnovil blažené podmínky věčného růstu. Je smutné, že žádný z obou táborů nemá po ruce odpověď teď. Lidstvo dosáhlo významné fyzikální meze růstu - ropného zlomu - která pomůže zlikvidovat všechny ekonomické filosofie, které nedokážou takové meze vzít v úvahu.

Jak dlouho bude teoretikům trvat, než to zjistí? Kolik zbývajícího bohatství ještě zničí v marných pokusech dokázat, že jedno nebo jiné z jejich paradigmat je věčně pravdivé? Do jaké míry se společnost rozloží, než někdo odpovědný začne zpochybňovat zjevenou moudrost?

Doufejme, že jejich náběhová křivka bude krátká.

Jeden z diskutujích pod původním článkem na webu Post Carbon Institute k tomu poznamenal:

Nastal čas změnit základy ekonomiky. Potřebujeme přestavět bankovní systém tak, aby přežil dlouhá období negativního růstu. Potřebujeme znovu promyslet bankroty a dovolit lidem, aby si ponechali své majetky i během period ekonomického poklesu. Potřebujeme přehodnotit, zda masivní marketing a firemní zisky skutečně jsou prioritami nad vším ostatním, a místo toho se soustředit na relokalizaci, méně spotřeby, udržitelnost a přestavbu energetické infrastruktury. Lidé musí brát riziko bankovního kolapsu vážně a uvěomit si, že fondy pojištění vkladů je dlouhodobě nezachrání...

Editor Energy Bulletinu Bart Anderson k článku dodává:

Richard Heinberg je dalším z autorů píšících o ropném zlomu, který mnohem více než dříve přemýšlí o ekonomice. Váhám nesouhlasit se ctihodným Heinbergem, ale myslím, že jde o otázku více ekonomickou, než je prezentováno v tomto článku.

Především nevidím žádný souboj mezi keynesiánci a zastánci volného trhu. Keynesiánci hladce zvítězili (možná je vlastně správnější říci, že zastánci volného trhu prohráli). Jak říká Naomi Kleinová: Krach Wall Streetu by měl být pro friedmanismus tím, čím byl pád berlínské zdi pro autoritářský komunismus - obžalobou ideologie.

Rozsah krachu finančního systému se nám teprve musí dostat do povědomí. Ještě nejsme ani na dohled ode dna.

Národní hospodářství mezitím musejí být řízena. Jestliže hnutí ropného zlomu nechce upadnout do bezvýznamnosti, musíme se v tomto problému angažovat.

Jak Heinberg poznamenává, existují tři hlavní přístupy k řízení moderních ekonomik: Volnotržní kapitalismus, keynesiánství a socialismus. Mnoho krve a inkoustu bylo vyplýtváno při argumentaci o jeiich přednostech. Možná je čas naučit se od každého z nich různým přístupům, spíše než z nich dělat předmět náboženské víry.

Heinberg správně kritizuje všechny hlavní ekonomické přístupy za ignorování omezenosti zdrojů. A přece i ve světě nadcházejícího zpomalení budou existovat hospodářství, trhy a vládní zásahy.

Teď nepotřebujeme novou ortodoxii, ale důsledný pohled na starou ekonomii ve světle našeho porozumění limitům.

A ještě poznámka překladatele:

Je až neuvěřitelné, jak se v Čechách historie opakuje. Čtyři roky po nástupu Gorbačova jakešovci bezmyšlenkovitě omílali neostalinistické fráze a věřili, že je to zachrání. Dnes topolánkovci na svém sjezdu vykřikují, že jejich vláda je ta nejlepší po roce 1989, i když za ty dva roky neudělali (aspoň ve srovnání s 10 lety socdem vlád po krachu Klausovy hospodářské politiky) vůbec nic, a dále se v hospodářské politice opírají o paradigma, které se právě s velkým rachotem globálně zhroutilo. A to vše v době, kdy krize ještě ani pořádně nenastala a kdy máme jako předsednická země EU formulovat společný evropský postup, jak jí čelit...

Zřejmě si to budeme muset protrpět až do dna. Čím pasivnější bude praktická hospodářská politika, ať už bude u vlády kdokoli, tím drsnější bude probuzení lidí z ulice do reality. Těch pár zatím propuštěných, ze skláren nebo automobilek, i když mi je jich upřímně líto, zatím neznamená vůbec nic. To horší teprve přijde. A čím drsnější bude probuzení lidí z ulice, tím větší bude riziko následné instalace nějaké nahnědlé vlády. Část pravice k ní zřejmě směřuje cílevědomě už teď a taková nějaká větší krize by jistě přišla vhod...

Nebo že by s takovou vládou většina Čechů souhlasila?

Poprvé zveřejněno 03. 12. 2008 ZDE

Přeložil Jindřich Kalous 07. 12. 2008