Od první ústavy z roku 1920 je Pražský Hrad sídlem hlavy státu. Kterou je podle čl. 54, odst. 1 Ústavy ČR „prezident republiky“. A jenž není podle odst. 3 cit. čl. 54 z výkonu své funkce odpovědný. Což ve vazbě mj. na ust. čl. 63, odst. 1, písm.a) znamená, že je pouze v jeho pravomoci a na jeho uvážení, zda svým podpisem sjedná a ratifikuje mezinárodní smlouvu.

Jeho úvahy nesmí být privátními duševními pochody v hlavě společensky neodpovědného chaota, nota bene nedotčeného elementárními informacemi o tom, k čemu se vztahují.

Nýbrž jsou striktně determinovány ústavním slibem, zakotveným v čl. 59, odst. 2, cit. : "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

V tomto textu je zároveň zakotvena konstrukce přímé ústavní vazby hlavy státu na „zájem lidu“.

„Lidem“ však v souladu s ust. čl. 2, odst. 1 není 200 poslanců a 81 senátor. Podle tohoto ustanovení, cit.:“Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“

Takže Ústava prezidenta nezavazuje zájmem zástupců lidu v parlamentu, nýbrž přímo zájmem lidu.

Pokud jedna „785-tina“ EP, Cohn-Bendit, pronese v místě symbolizujícím českou státní a národní suverenitu k úřadující hlavě státu slova, cit. ze zápisu : „Budete respektovat demokratickou vůli zástupců lidu? Budete to muset podepsat.“, není to jen útok na suverenitu lidu, který svojí moc v intencích ust. čl.2, odst. 1 vykonává i prostřednictvím moci výkonné, tj.prezidenta.

Ale je to zároveň i pohrdání českou ústavou, konkrétně její konstrukcí přímé vazby prezidenta na zájmy lidu, a nikoliv na zájmy 281 člena parlamentu. A to ve vazbě na výše vzpomenuté ust. čl. 63, odst. 1, písm.a), které znamená, že je pouze na prezidentově uvážení, zda svým podpisem sjedná a ratifikuje mezinárodní smlouvu.

V intencích mezinárodního práva veřejného je takový projev přinejmenším zasahováním do vnitřních záležitostí svrchovaného státu.

Podle moderní české historie takový projev připomíná pravomoci německého protektora, založené tzv. „Výnosem vůdce o zřízení protektorátu“ z 16. 3. 1939 ve vztahu k tzv. „státnímu prezidentovi“.

Kdyby si zmíněná „785-tina“ EP dovolila vyřknout, např. v Buckinghamském paláci královně Alžbětě to samé, podle tamního protokolu by byla okamžitě vyvedena ze sálu.A britská státní reprezentace by se neprodleně dožadovala od představitelů EP jednak omluvy za její chování, a jednak jejího disciplinárního postihu.

Neboť tímto postojem reprezentuje europarlament skandálním způsobem, který jej deklasuje na koloniální orgán z dob minulých století.

A rovněž nevyjadřuje názor EP, což dokládá jiná část „Zápisu z Hradu“, která není v ukázce publikované v BL 9. 12. 2008 citována. Pronesla ho účastnice zmíněného setkání, jiná „785-tina“, Dahlová, jenž k české hlavě státu mj.pravila:

„Nejste démon, ale statečný prezident, který obhajuje svoje názory. Souhlasím s Vámi, ... v Evropské unii ... Je dovoleno nesouhlasit s nějakou směrnicí, ale není dovoleno nesouhlasit se smlouvami. Jsem hrdá na to, že jste nepřijali všechno, co z Bruselu přichází.“

Neboť český prezident – s ohledem na marasmus a duchovní bídu „Česka“ – tím poctivě naplňuje to, co je obsaženo ve výše citovaném ústavním slibu, který po svém zvolení složil.

A to ve snaze bránit „demokratického kolonialismu EU“ o němž si již i ti pověstní vrabci cvrlikají na západ od našich hranic.

Jakož i legraci, kterou tam mají z oněch Čechů, jenž se do něho horlivě hrnou.

Mj. „Lisabonská smlouva“ (kterou jejím přitakávačům doporučuji konečně si opatřit a přečíst) připouští možnost vystoupit z Janem Čulíkem očekávaného „ráje“ jen po dohodě s ostatními.

Rozvod je možný, ale jen dovolí-li to druhý manžel...