Dnes jistě nechceme suverénního panovníka nad obyvatelstvem, ale národní princip musí být nahrazen nebo aspoň doplněn principem občanským. Evropská unie a také slabší, ale širší Rada Evropy jsou pokusem o překonání zhoubného nacionalismu. Je třeba jasně říci, že naše primární identita je evropská a nacionální příslušnost je druhotná. Tak to bylo po staletí, stačí se rozhlédnout po zdejších kulturních dějinách, a tak to globalizační proces přináší i dnešku.

Politická integrace Evropy může znamenat oslabení dosavadních národních států, ale nemusí být centralizovaná. Svou roli v ní už hrají a mohou ještě víc hrát i regiony dané ekonomicky a kulturně, které nerespektují hranice států. V integrované Evropě mají omezované a potlačované národní menšiny, např. Maďaři na Slovensku, Romové v různých zemích střední a východní Evropy a další větší šanci, než v dnešních státech s neomezenou suverenitou.

Politika českých odpůrců Lisabonské smlouvy je krátkozraká a nerealistická. Je v rozporu se skutečným zájmem nás, Evropanů žijících v Česku a mluvících česky, slovensky, polsky, romsky a jinými jazyky. Jednotný trh si vynucuje odstupňovaně evropskou integraci, euroatlantickou spolupráci, partnerství s Ruskem, dobré vztahy s Indií a dalšími velkými celky Asie. Stavět si v této situaci bábovičky na českém nacionálním písečku je hrou zpozdilých a nepřemýšlejících jedinců.

Integrovaná Evropa umožní i u nás snazší prosazení klasického evropského modelu státu opírajícího se o tři pilíře: zastupitelskou demokracii, občanské svobody a sociální solidaritu. Evropa se po neúspěšném experimentu a asociálním neoliberalismem vrací k modelu evropského demokratického, právního, liberálního a sociálního státu. Ve spojení s ní můžeme opustit beznadějný východoevropský ekonomický model a vrátit se k evropské tradici.