Při pohledu zpět se zdá být velmi významné a poučné, jak dokáže být společnost sama k sobě nekritická a jak těžko se, i v okamžicích, které k tomu přímo vybízejí, dokáže podívat přímo do zrcadla sociální a politické reality. Kdybych se měl pokusit o nějakou metaforu, která popisuje chování společnosti v okamžiku hlubokých strukturálních a ideologických změn, asi bych použil tu o vězni propuštěném po dlouhých desetiletích z vězení do světa, který nezná, který je pro něj cizí a v němž se cítí daleko méně "doma" než ve vězení poskytujícím "bezpečí".

Když společnosti po čtyřiceti letech uvolníte hranice, v nichž byla držena, pravděpodobně ji zvědavost donutí nakouknout za ně. Její chování se tím však nějak náhle nezmění. Pořád je závislá na návycích, které jí byly indoktrinovány, a na principech, které byly deklarovány jako jediné správné. Jinými slovy, železná opona bipolárního světa, která shodou okolností vedla právě po západních geografických hranicích tehdejšího Československa, padla, ale hranice myšlení, které byly do té doby považovány za důsledek totality, zůstaly. Předpoklad, že společnost demonstrativním odmítnutím totality přijme nové principy myšlení, se nepotvrdil. Obrazně řečeno, zrušení hranic stanovených totalitou postavilo společnost před problém svobody a jejího naplnění. V mnoha ohledech však nedošlo k akceptaci svobody, ale k vytváření jakéhosi obranného postoje proti ní vytvářením nových hranic přinášejících "vězeňské" návyky do prostoru bez omezení. Nejistotu vyvolanou tímto nárazem krotí snaha dodržovat naučený "řád" a podřídit se život "usnadňujícímu" diktátu.

Podle mě je možné tento fenomén nejlépe znázornit na vývoji médií, která jsou s politickým děním a společností ve vzájemně interaktivním vztahu a těžko se dá úplně jasně určit, zda je větší vliv na straně médií, jak se s oblibou říká, nebo zda jsou média formována především tím, jaká jim společnost dává zadání. Je mediokracie skutečností, nebo je to jen specifický otisk hlubinných principů společenského diskurzu? Pravda bude někde mezi, každopádně v obou směrech lze sledovat silnou závislost na formátu myšlení, které se jen těžko odpoutává od svých totalitních kořenů. Stejně jako se společnost v tehdejším Československu 17. listopadu 1989, ani v následujících převratných měsících, nezměnila z totalitní na demokratickou, stejně tak se vysoká míra totalitní kontinuity dotýká médií. A to až dodnes.

Staré psy nové kousky nenaučíš

Na jedné straně je to kontinuita personální (a uživatelská). Média v totalitě jsou vždy důležitým nástrojem udržování moci, proto v totalitách, jako je tomu například v současné době v Bělorusku a v řadě dalších zemích s totalitními prvky politického zřízení, jsou nezávislá média buď úplně potlačena, nebo mohou vycházet jen prostřednictvím samizdatu a s rizikem pomsty ze strany režimu, který určuje, jak je nutno informovat a jak je nutno vykládat události, které se ho přímo, nepřímo či jen domněle dotýkají. Totalitní režim pomocí médií formuje skutečnost podle jasné šablony, schematizuje ji do nereálna a vytváří tak zcela specifické prostředí, v němž se snaží zachovat si svou výlučnost a dominanci. Pro totalitní média je signifikantní černobílé vidění skutečnosti, v němž jsou kategorie pravdy a lži či dobra a zla designovány s ohledem na prospěšnost režimu, kterému slouží. A i když to někdy vypadá, že se jedná o jakousi strojovou, průmyslovou výrobu informací, ve skutečnosti za tímto přepisováním skutečnosti do požadovaného příběhu stojí lidé, kteří tuto činnost nemohou dělat s nějakým osobním odstupem. Právě naopak, jedná se o činnost úzce spojenou s formováním jejich charakteru a intelektu, a i když pak změní své postoje a názory, schematizace zůstává.

Velmi rád vzpomínám na mediální fabulace, které měly v totalitním Československu udržovat dojem, že vše, co se děje v socialistickém táboře, je v pořádku, že neochvějně směřujeme ke světlým zítřkům, zatímco v kapitalistických zemích vládne chaos, nepokoj, bída a válka. Rád na ně vzpomínám proto, že při pohledu zpět je tato intenzivní a desetiletí nepřetržitá manipulace obzvláště patrná. S obratem k demokracii společnost jaksi automaticky předpokládala, že politika, a tedy i média, se ze dne na den probudí jako demokratické. A stejně jako se česká politika dodnes potýká s problémy s objevováním a dodržováním principů demokracie, mezi něž byl například adoptován rozšířený klientelismus nebo arogance a usurpování moci k prosazování celospolečensky závažných rozhodnutí a odpírání spolurozhodovaní veřejnosti, stejně tak se potýkají česká média s tím, aby byla schopna přenést se přes ideologická klišé a nezobrazovala realitu jako otrocky schématické obrázky, aby nevytvářela loci communes, obecná místa diskurzu, která každý bere tak nějak za svá a příliš o nich nepřemýšlí, i když se jedná o nevědomé nebo účelové dezinterpretace. Taková "dramatická" tvorba vypovídá o realitě asi tolik, jako suvenýry z centra Prahy o tomto městě.

Zajímavé také je, že se poměrně hojně a lehce překračuje hranice mezi politikou a médii, novináři se stávají politiky a řada politiků "publicisty". Prostupnost této hranice nevypovídá zrovna o ustáleném chápání určitých neslučitelností, které mezi politikou a médii jsou, zejména neslučitelnosti prosazovat politické cíle a udržovat si nad nimi mediální nadhled.

Jednoduše řečeno, společnost při svém předpokladu podcenila jednu důležitou věc, a to fakt, že stará totalitní média nezanikla a že nevznikla úplně nová, demokratická. Personální zhmotnění těchto dvou zdánlivě oddělených historických entit u médií (v době před a po "sametové revoluci" z roku 1989) zůstalo v mnoha případech velmi podobné a stejně jako tehdy nežili v České republice lidé se znalostí skutečné demokracie (až na výjimky), stejně tak zde nežili novináři, kteří by věděli, co to je být hlídacími psy demokracie. Až na výjimky. A výjimky vesměs neovlivňovaly chod média natolik, aby mohly změnit jeho tvář.

Celý přerod médií z totalitních na demokratická také prodělal zvláštní ekonomickoprávní vývoj, který se v jiných oblastech hospodářského a právního vývoje jen tak nevidí. Tak například do té doby prorežimní deník Mladá fronta byl po roce 1989 de facto zprivatizován svými zaměstnanci, kteří jej začali vydávat s dovětkem Mladá fronta Dnes, proměnili je na akciovou společnost a posléze akcie prodali zahraničnímu investorovi. V rámci běžné privatizace veřejného majetku by se stal příjem z prodeje součástí veřejných rozpočtů, v tomto případě však příjem inkasovali původní "akcionáři", tedy zaměstnanci Mladé fronty, dnes už MF Dnes. Někteří z tehdejších "revolucionářů" v deníku dodnes pracují, vesměs na významných redakčních postech.

Jiným způsobem "revolučních" tendencí v médiích byl případ veřejnoprávní České televize, která v roce 2000 vyvolala velmi spontánní podporu veřejnosti proti údajné snaze politiků o převzetí moci nad tímto veřejnoprávním médiem. Vysílání bylo několik týdnů přerušeno a byly sabotovány pokusy vysílat s novým štábem lidí, který narychlo zřídilo tehdejší nové vedení České televize. Místo zpráv běžely protesty zaměstnanců ČT proti údajným snahám politiků omezit nezávislost České televize. Na základě těchto alarmujících obrazů vytvářených "revolucionáři" České televize, která měla a má i přes značný podíl komerčních televizí na trhu s divákem stále podstatnou sledovanost, začala poměrně zuřivá "občanská válka", která vyvrcholila tím, že Václavské náměstí v Praze přišlo demonstrovat 100 000 lidí a politici podporující televizní "revolucionáře" chodili demonstrativně přespávat ve spacáku do televize. "Revolucionáři" nakonec docílili odvolání nového vedení. Co však bylo pro většinu z nich nejpodstatnější, dosáhli také zrušení plánovaného masivního propouštění, což pravděpodobně motivovalo většinu zúčastněných k tomu, aby se boje o veřejnoprávní médium účastnili. Mohli pak být právech přesvědčeni o tom, že televize jim prostě patří.

Řada novinářů, kteří dodnes výrazně ovlivňují tvář politického diskurzu, se nedokázala vypořádat se svou minulostí v prorežimních médiích socialistického Československa. Často se z nich stali nesmiřitelní "pravičáci", s potřebou zakrýt tak pouto s někdejší kolaboraci a odčinit své "prohřešky z mládí". Připomínám v této souvislosti, že většina vlivných českých deníků a časopisů je orientována pravicově, často se snahou přesvědčovat čtenáře o ideologických doktrínách, jako je specifická, poněkud oktrojovaná a omezená definice svobody, volnost a bezpřívlastkovost trhu, kritika nedodržování "pravicových" principů v politice. Jedná se někdy o úsměvně zkonstruované myšlenkové shluky, jejichž "barevné rozlišení" je srovnatelné s produkcí totalitních "dvoubarevných" mediálních komunikátů. Nutno však také říct, že tato kontinuita má doposud poměrně spokojeného čtenáře, posluchače, diváka či návštěvníka a že tedy nabídka odpovídá poptávce, alespoň z hlediska ekonomických vztahů. Tato kontinuita napovídá, že zde z doby totality, která měla být zcela proměněna na demokracii, stále mnoho přetrvává a jak by to také mohlo být jinak. Novináři, kteří během totality zobrazovali schémata lidem a diktovali jim, jak skutečnost přijímat, začali vytvářet nezávislé mediální kanály pro demokraticky smýšlející společnost:)

Média jako instituce pravdy

Druhou rovinou kontinuity je rovina institucionální. Zadavatelem médií dnes již v České republice není totalitní režim, ale trh, který umí být stejně neústupný. Zatímco režim požadoval schémata ideologická, trh požaduje schémata komerční. Jinými slovy, jsou-li informace v takovém a takovém aranžmá prodejné a generují dostatečný zisk, další kritéria jsou druhotná.

Výše popsaný vztah mezi totalitními médii a jejich publikem, respektive mezi jejich demokratickými následovníky přitom stanovuje poměrně jasná pravidla: média budou taková, jak se jejich tvůrci dohodnou s publikem na poli trhu, s určitou enklávou médií existenčně nezávislých na trhu a financovaných z veřejných prostředků jako média veřejné služby. Dalo se předpokládat, že komerční média se budou chtít se svým publikem dohodnout tak, aby média prosperovala a publikum neubývalo. Média veřejné služby mezitím hledala svou tvář a stále se zdá, že ještě není úplně ustálená. Přitom se i pro ně stal zájem publika velmi často primárním kritériem, což je od komerčních médií neodděluje, ale naopak mezi nimi smazává rozdíly.

Nechci zpochybňovat existenci médií veřejné služby, jejich existenci vidím jako důležitou, ale jejich existence je opodstatnitelná pouze tehdy, když se nebudou řídit stejnými principy, jako média komerční. A v tomto směru mají stále ještě co dohánět.

Institucionalizovaná média, ale také samotné institucionalizované mediální formy, ovlivňovala až do příchodu internetu velmi silně diskurz a stále ho většinově ovládají. Přitom právě jejich status, který byl do značné míry stvořen právě v době totalitního zřízení, se velmi silně vpisuje do mediální komunikace, zejména ve způsobu, jakým společnost přijímá roli médií v procesu zobrazování reality a jejího hodnocení. Ačkoliv došlo k velkému nárůstu různých mediálních kanálů ve všech formách, a s tím dochází i k markantnějším signálům o informační inflaci a o rozporuplném působení médií ve vztahu k jimi zprostředkovávaným informacím, dlouhodobě se společnost teprve pomalu vymaňuje z poněkud krátkozraké důvěryhodnosti vůči mediálnímu pojetí skutečnosti. Zejména hodnotící síla médií dokáže velmi dobře modelovat postoje svého publika k zásadním společenským otázkám.

V mnoha ohledech se společnost spokojuje s velmi povrchním a zaujatým přístupem, který je sice snadno konzumovatelný a stravitelný, ale z hlediska "kalorické" hodnoty těchto informací často méněcenný. Nelze nevidět určité limity, které má průměrný příjemce mediálních sdělení v kritickém přístupu k nim, na druhou stranu je zjevné, že média těchto limitů záměrně využívají, neboť při své (formální) demokratizaci zjistila, že nejlepší je takové publikum, které se příliš neptá a přitom se stále vrací. Český mediální mix je pro vnějšího pozorovatele možná zvláštní nesourodou směsicí kulturních artefaktů a modelů pocházejících z doby totality (nejčastěji se jedná o filmovou tvorbu a hudební produkci, které představují jakési vzpomínky na mládí) a výše popsaného schématického a nekritického obhajování všeho pravicového a kapitalistického. Jen pro ilustraci, slovo "socialismus" má v současném diskurzu, a zejména v tzv. elitních kruzích, stále negativní konotace a pravicové deníky ho používají k pejorativnímu označení toho, co považují za politicky scestné, nereálné a utopické.

Přitom socialistická politika je součástí všech evropských politických systémů a socialistické strany v nich patří mezi dominantní. V řadě případů média operují s anachronickým a účelovým antikomunismem, do nějž projektují takové pozice v rámci diskurzu, které neodpovídají jejich představě o řešení významných společenských témat. Opět je možné ilustrovat tento jev na konkrétním příkladu. Jedním ze zásadních politických témat posledního roku je zamýšlená vojenská radarová základna, kterou chtějí na území České republiky vybudovat USA jako součást svého protiraketového deštníku. Radar by měla doplnit raketová sila vybudovaná v Polsku. Názor české veřejnosti je setrvale negativní, dvě třetiny občanů se staví proti tomuto záměru. Objevila se řada kritik zpochybňujících smysl tohoto systému, jeho účinnost, zdravotní dopady na obyvatelstvo i vliv na geopolitickou rovnováhu. Občanská iniciativa a politická opozice požaduje v tomto směru vypsání referenda, vládní koalice nemá ani úplnou podporu z vlastních řad. Pravicově orientované deníky a časopisy v ČR, které hrají mezi tzv. seriózními tištěnými médii dominantní roli, přitom doslova bojují za vybudování radarové základny a k tomuto cíli často využívají právě poukazu na to, že proti radaru stojí komunisté. To je sice pravda, čeští komunisté radar nechtějí, nicméně tvoří mezi odpůrci tohoto projektu minoritu. Problémy s nalezením vyváženého postoje měla dokonce i Česká televize, veřejnoprávní médium, které v několika případech dost flagrantně porušilo objektivní přístup k tématu, když například do televizní debaty s dětmi o radaru byl pozván jako jediný host armádní důstojník, nebo když názor veřejnosti v televizní diskusi zastupovaly mediální celebrity, které se vyjadřovaly zcela v rozporu s názorem, který u veřejnosti převládá. Ze strany médií tak docházelo, a stále dochází, k soustavnému zkreslování skutečnosti, často za hranicí běžné mediální propagandy srovnatelné s tím, jakou roli hrají média v totalitě.

Zde je vidět, že téměř dvacet let po přechodu k demokracii do značné míry přetrvává vnímání médií jako instituce hlásající oficiální pravdu a média se této role stále nechtějí dobrovolně vzdát. Vyvstává tedy otázka, co s tím?

DIY média jako průlom k demokracii

Mediální mainstream si však zároveň vyprodukoval odpověď. Internet a jeho rychlé šíření mezi vrstvami společnosti v České republice zapříčinili to, že se tento komunikační prostor stal prostředkem k budování alternativních informačních kanálů, které nemusejí respektovat vesměs dost rigidně vytvarované řečiště mediálního informačního toku a mohou tak vytvářet nové prostředky v mapování reality. Podobně vzniklo na českém internetu několik serverů a na jednom z nich bych rád popsal, v čem je výskyt těchto alternativních médií zvláštní. Nemá se jednat o nekritickou chválu, sám do tohoto média přispívám a jsem si vědom jeho limitů i nedostatků, jde spíše o jeho samotnou existenci a příčiny, ze kterých se takové médium zrodilo a proč existuje už deset let, tedy kromě nutného osobního nasazení šéfredaktora, jednoho redaktora a několika málo lidí, kteří jeho existenci zajišťují.

Britské listy jsou zvláštní fenomén, který ukazuje, že společnost zdaleka nepřijala pojetí demokracie ze strany politicko-mediálního bloku a snaží se mu alternovat ve zobrazování jednotlivých událostí jiným způsobem než se děje mainstreamovými komunikačními kanály. Nutno dodat, že mezi čtenáři Britských listů, kterých je denně více než 10 000 (na desetimilionovou zemi vcelku dost), převažují vysokoškolsky vzdělaní lidé, což sice nemá samo o sobě žádnou výpověď, ale pokud bereme v úvahu, že Britské listy jsou vysoce textově zaměřený informační server, který u většiny článků nevydává ilustrace, který zveřejňuje často dlouhé texty pojímající velmi abstraktní témata a nenabízí návštěvníkovi žádné emocionální drogy v podobě bulvárních témat a forem, pak je jednoznačné, že se skutečně jedná o lidi, kteří se snaží o věcech přemýšlet a ne je pouze konzumovat. Britské listy jsou podobné principu "wiki", podle kterého vznikají na internetu servery založené na decentralizovaných modelech řízení prostřednictvím nekomerčního zájmu skupiny lidí i širšího okruhu uživatelů.

V případě Britských listů nejde o banku dat nejrůznějšího charakteru, která má pomáhat objasňovat významy nejrůznějších informací, s nimiž se člověk v informačně nabubřelém světě setkává, ale o vytváření jakéhosi alternativního prostoru ke sdělování popisu současného dění v jeho souvislostech. Jedná se do značné míry o DIY aktivitu (z anglického "do it yourself"), která se vymyká mediální konformitě, což do značné míry usnadňuje její nekomerční a na zisku nezávislá podstata.

Byť Britské listy nemohou obsáhnout celou šíři dění, na základě poměrně silně diskutovaných fragmentů (boj o veřejnoprávní televizi, reforma zdravotnictví, umístění vojenské základy USA, obvinění spisovatele Kundery z udavačství a další desítky témat) lze často znázornit určité imprese, které pak propojením mezi sebou vytvářejí stále sice fragmentární, ale přesto relativně validní popis současnosti. V mnohém je tato výpověď dost odlišná od toho, co ukazují mainstreamová média, mnohdy je dokonce v opozici.

Vesměs se jedná i opozici principiální, která míří ne k samotné informaci, ale k jejím kořenům, k tomu, ze čeho se rodí, jaká je její "DNA" a proč je právě taková, jaká je. Mnohdy se jedná o tvrdou kritiku mediálního dění, jako třeba v případě obvinění světově známého českého spisovatele Milana Kundery (žijícího ve Francii) z toho, že udal v padesátých letech informátora západní kontrarozvědky.

Tvrzení je přitom podloženo jediným zápisem, v němž sice figuruje Kunderovo jméno a datum narození, ale chybí tam něco autentičtějšího, včetně podpisu. Zajímavé přitom je, že za touto skandalizací stojí časopis, který v ČR aspiruje na intelektuálně laděný týdeník pro pravicového voliče. Právě v tomto smyslu Britské listy zpochybňovaly takové zacházení s informacemi jako krajně bulvární a neseriózní.

Britské listy tímto způsobem vytvářejí prostor, kde se koncentruje odpor proti diktátu médií. S trochou nadsázky, ale ne velkou, se dá říct, že teprve odmítnutím diktátu médií, která vzhledem ke své institucionalizaci nemohla a ani nechtěla zpřetrhat vazby ke své totalitní historii (a mohla to být klidně i média nová, která svůj komerční zájem uspokojovala jednoduše tak, že se přizpůsobila poptávce společnosti bojující s nesnesitelností svobody), je dosahováno skutečného překročení vlastního stínu a k překonání totalitních a mytizujících tendencí v myšlení a jednání. Média jako Britské listy mohou přispívat k tomu, že dojde ke skutečnému osvobození "vězně", který, pokud je postaven mimo řád a doktrínu, tápe a hledá pevný a bezpečí poskytující bod vesmíru. A v České republice se doposud tápe často, přičemž není důvod se domnívat, že by jiné kultury v tomto směru dokázaly absorbovat demokracii rychleji a efektněji. Pokud se tedy nepoučí ze zkušeností těch, kdo již tímto procesem prošli.