Zrovna tak mě zcela míjí Procházkovo tvrzení, že Daladier s Mnichovskou dohodou musel souhlasit. Jistěže nemusel; mohl dokonce riskovat extrémní nepopularitu nebo pád své vlády u vědomí toho, že jinak by vydal nepříteli bez boje nemalé zásoby zbraní a velmi významný československý zbrojní průmysl. V každém případě však fixaci na finální rozhodnutí francouzské vlády z podzimu 1938 považuji za metodologicky chybnou, neboť věci šly špatným směrem mnoho let před Mnichovskou krizí a v dané chvíli již bylo velmi těžké se tomuto pohybu naráz postavit. Koneckonců, v mém textu se jméno Daladier vůbec nevyskytuje a nemám tedy ani ten nejmenší důvod vést o jeho osobu nějaký spor. Daladier byl konformní stranický byrokrat neochotný vzepřít se všeobecným poměrům ještě i v době, když šlo o bytí nebo nebytí jeho národa. Proč s ním vůbec ztrácet čas?

A tak je to v zásadě se vším, o čem pan Procházka píše. Rozumějte: Ani v nejmenším mu neupírám právo zastávat vlastní vyhraněný názor na Mnichov 1938, ale nevidím, že bych k němu měl jakýkoliv vztah. Pokud chtěl pan Procházka napsat text o Mnichovu, asi by bylo šťastnější publikovat ho samostatně a nevydávat jej za polemiku se článkem, jehož argumentaci takřka kompletně ignoroval.

Co se týče pana Wimmera, který na základě svých vzpomínek na Tesařovu práci Mnichovský komplex tvrdí, že "Naše příprava na válku s Německem byla nekoncepční, podceněna, nedostatečně financována - prostě k reálné vlastní obraně nebyla vůle", pokládám takto kategorické tvrzení za - mírně řečeno - silně zjednodušující. Navíc opět netuším, proč bych se měl k němu vyjadřovat, když jsem výslovně uvedl, že o tomto rozměru Mnichovské krize záměrně nepíšu. Můj text, který Wimmer "upřesňuje", nikde nepojednává o vzájemném poměru sil mezi Wehrmachtem a československou armádou, jejíž původní koncepce přece vůbec nepočítala se samostatným bojem proti znovuvyzbrojenému Německu. Psal jsem o zahraničněpolitické izolaci ČR v době Mnichova, která šance na úspěšnou obranu proti výrazně silnějšímu protivníkovi (výrazně silnějšímu nezávisle na organizaci a výzbroji čs. armády i na obranné strategii) snižovala na minimum. Psal jsem o příčinách vzniku této izolace, kdy čs. branná moc po 1. světové válce v úvahách francouzských štábů fungovala jako prostředek, který byl v jistý okamžik prostě jen nahrazen prostředkem monumentálnějším a v technickém ohledu spolehlivějším, totiž Maginotovou linií - a sotva jsem se ještě mohl vyjádřit jasněji.

Opravdu už nemám nic, co bych k podobně vedeným "doplňujícím poznámkám" a "polemikám" ještě dodal.