18. 4. 2006
Čulíkovy znaky demokraciepolemika s názorem šéfredaktora Jan Čulíka v článku Pravicovost, levicovost, kritičnost a bolševismus a Předvolební... replice naň z pera Jiřího Kalouse a důvodech, Proč budu volit ODS od Tomáše Vintra Hodnocení Jiřího Kalouse i Jiřího Vintra ukazují, jak ošidná je paměť a jak si pamatujeme jen to, co chceme. To lepší. Za koaličních vlád, vedených ODS, byli opravdu "rovni před zákonem" jen ti, kteří žili do té chvíle v anonymitě davu. Mohli si být jisti, že zákon bude líný a shovívavý ke zločinům bílých límečků. Oproti tomu bude drakonický vůči těm, kteří se nemohou bránit - onomu davu, který nepodporoval vydávání knih Václava Klause jako prodejci mercedesů Helbigové či nepodporoval kupónovou privatizaci a její ideology jako "pirát" Viktor Kožený, "fanoušek" Vladimír Čekan, spolužák Ivana Pilipa "podnikatel" Alexandr Komanický, manažeři státního Telecomu, polostátní Komerční banky či privatizující se IPB. Účet "české cesty ke kapitalismu" byl podle Pavla Párala (EURO 30/2001) vystaven na zhruba 480 miliard. Podle propočtů předsedy rozpočtového výboru Jozefa Wagnera to bylo 700 miliard. Podle propočtů doyena české makroekonomiky Picka pak 1000 miliard. K stejně velké bilanci "české cesty ke kapitalismu" došel i místopředseda vlády pro ekonomiku Jiří Havel. |
Tyto úhrady zahrnují odkupy aktiv, výdaje na stabilizační a konsolidační program malých bank, investice státu do kapitálu velkých bank, vydané záruky, jejichž plnění bylo či je je velmi pravděpodobné. Ty vyšší bilance pak obsahují i skrytý dluh v podobě neobnovovaných silnic, mostů a železnic, zastarání bytového fondu, likvidovaných a rozkradených částí průmyslu a zahraničního obchodu a další náklady jinak superlativy ověnčených vlád ODS, končících pádem Václava Klause kvůli nevyjasněnému financování jeho ODS. Rovnost před zákonemŘada privatizačních zločinů byla "legální" a legální dodnes zůstala. Hýbání škatulemi aktiv a pasiv - jedny vlastníkům a jejich strukturám, druhé bílým koňům a následně bankám či Konsolidační agentuře - způsobilo definitivní přerozdělení minimálně jednoho tisíce miliard - jednoho bilionu korun československých, posléze českých. Další miliardy se daly vydělat na rozdělení státu a chaotickém odtrhávání koruny české od koruny slovenské. Auta napěchovaná veksláky a pytli slovenských peněz brázdila hraniční přechody. Další miliardy se "ztratily" při daňových únicích administrativní přeměny lehkých topných olejů na naftu. Podle ekonomického analytika Párala z týdeníku EURO mělo bezpochyby rozhodující vliv na náklady právě odložení doprivatizace největších bank vládami Václava Klause. Negativní roli podle něj samozřejmě sehrál i pomalý rozběh funkčního bankovního dohledu. Díky zákonům z předchozích let ovšem měli vyšetřovatelé velmi ztíženou pozici. Ekonomové si vzali na pomoc právníky a ti určovali a dodnes určují strategii tuneláže. Insider trading je prakticky nedokazatelný. Ti, které policie chytne za ruku, jsou buď nekalá konkurence těch, kteří je prásknou, nebo ti, kteří byli lakomější nebo hloupější než vyšetřovatelé. Přežijí jen ekonomicky silní a právně chytří. Skoro celý bilion korun už je vyprán - a odteď si může kdo chce svítit, na koho chce... Po nástupu menšinové vlády ČSSD pod vedením Miloše Zemana se začalo intenzivně prošetřovat tunelování podniků a veškerá ekonomická kriminalita. Systematicky. Začala opatrná příprava na legislativní smršť. Ona rovnost před zákonem ovšem znamená spravedlnost neprovázanou mafiánskými vazbami soudců, státních zástupců a vyšetřovatelů se zločinci. Jak toho dosáhnout za blokačních válek mezi vládou a prezidentem, mezi ministrem vnitra a jeho liberálním protějškem zna ministerstvu spravedlnosti, za stavu permanentní války tajných služeb, napojených na zločinecké struktury ? Ona rovnost před zákonem znamená také advokátní služby přístupné komukoliv. Pokud chudému někdo třebas podvodem ukradne jediný majetek, nemá z čeho platit advokáta. A tak se stane, kdy podvodník si nechá na pozemkovém úřadě zaregistrovat vlastnictví vašeho domu a vy, než na to přijdete, "prošvihnete" lhůty a nemáte už sílu se soudit a odolávat nájezdům exekutora, kerý z vás udělá bezdomovce. Ani jedna politická strana nezabezpečuje ve svém programu jako hlavní prioritu tyto mezní situace práva pro chudé. Poznámka JČ: V Británii mají právě z těchto důvodů nemajetní právo na "legal aid", právní zastoupení zcela zadarmo. Často se proto tedy soudí úplně nemajetní, než třeba chudší příslušníci středních vrstev, na něž se právní finanční podpora státu už nevztahuje. Reakce ŠK: A to je důkazem rovnosti nebo nerovnosti s jinak nastavenými parametry? Pozn. JČ: To je důkazem, že normální kapitalistická společnost uznává, že ne všichni občané mají stejné možnosti, a proto se snaží vytvořit level playing field, pokud možno rovné hřiště pro všechny. Jsem-li nezaměstnaný a nemám-li žádné peníze, mohu bez problémů žalovat za podvod největšího magnáta - stát je - v Británii - na mé straně. Jsou známé precedenty.... Rovnost příležitostíPovinnost státu zajistit občanům rovné příležitosti, uchránit je před zločinností a korupcí je souborem tak trochu nesouvisejících požadavků. Rozeberme si je. Rovná příležitost krást ze státního byla za vlád Václava Klause zajištěna. Na začátku skoro nikdo neměl nic. Z práce nikdo nezbohatl. Spekulací ano. První, druhá a další vlny privatizace dávaly rovnou příležitost ke zbohatnutí, ale.... Rovnější byla pro ty, kteří měli známé na státních úřadech. Pro ty, kteří měli známé v čele rozkrádaných podniků. Pro ty, kteří sponzorovali ty pravé a oni jim to vraceli informacemi. Začarovaný kruh... Obecně to byly vlny, v nichž se obohatili ekonomové, vzešlí před revoluci z VŠE a právníci, vyšlí tehdy v posledních letech "perestrojky" z pražské právnické fakulty. Bylo jedno, jestli to byly "staré struktury" či "nové struktury" - náboženství bylo jen jedno - peníze. U zapřísáhlých komunistů stejně, jako u zpřísáhlých odpůrců komunismu. Ilustrací té doby je produkční Václav Marhoul. CocaCola, to je ono - to bylo heslo té doby, pokud neznělo cinkání klíči... Peníze se rovnaly osvobození od práce. Svobodě nicnedělání. Svobodě tvorby, cestování, požitkům. Nerozlišeno, zda čisté či špinavé peníze. Okázalý hedonismus byla nejvyšší hodnota doby bílých ponožek. Kačer Donald a Ewingové z Texasu určovali morálku prvních deseti let po "sametovém" převratu. Tam boj proti korupci neměl místo. Zločinci si kupovali saka Hugo Boss a mobilní telefony za šedesát tisíc. Symboly vítězství vítězícího kapitalismu vládly. To, co se rozumí v Evropě pod pojmem "rovné příležitosti" - rovné příležitosti přístupu minorit ke vzdělání a sociálním službám, rovné příležitosti přístupu žen ke stejnému platu za stejnou práci, rovné příležitosti v přístupu ke spravedlnosti, rovné příležitosti v přístupu ke zdravotním službám a péči ve stáří - to vše započalo až po roce 1998. Rada vlády pro menšiny, Rada vlády pro lidská práva, tripartita, Rada vlády pro rovnost žen a mužů, agenda Sociální charty - to vše je výsledkem politiky stran levice a hlavní agendou minulých vlád pod vedením ČSSD. Požadavek čistých rukou byl deklarací vůle ukončit zlatokopeckou dobu a začít pracovat na trvale udržitelném rozvoji. Lidská práva, i ta sociálníTo souvisí i s povinností státu hájit právo, dohlížet na dodržování dobrých zákonů a lidských práv . Ombudsman je výsledkem politiky ČSSD, nikoliv politiky ODS. Prezident Klaus považuje dodnes lidská práva za plevel v ústavě. Občanskou společnost pak za nebezpečnou protistátní lobby. Specializované soudy, včetně správního soudnictví nemusí pravice také. Specializované struktury vyšetřování na státních zastupitelstvích a v policii jakbysmet. Teprve s nástupem ombudsmana dostává obyčejný člověk zastání i tam, kde vše selže. Proti vůli ODS a dalších stran pravice. Povinnost státu nezotročovat občany přebujelou byrokracií a arogantní mocí, omezovat svou roli na minimum - to je ideální konstrukt univerzitních romantiků, nefunkční ani v tak bohaté společnoti, jakou je Velká Británie. Mezi párii a šlechtou neexistuje konsensus. Boj s byrokracií je problém všech vlád a všech zemí. Poznámka JČ:Až na to, že v Británii se nechodí na úřady, vše se vyřizuje telefonicky, poštou nebo na internetu :) - za třicet let života v Británii jsem NIKDY nebyl na úřadě :) Reakce ŠK: Jan Čulík tím jen potvrzuje přežívající společenskou stratifikaci v Británii. On sám patří k ekonomické a společenské třídě, pro niž orientace v britském administrativním systému a důvěra úřadů i bank není tak problematická jako u těch, kteří stojí na společenském žebříčku daleko níž než univerzitní pedagog...Všichni Britové nemají internet a jsou jistojistě i tací, kteří nemají telefon... Nelze uvažovat podle sebe. Poznámka JČ: Co je lepší, stát v zájmu "rovnosti" frontu na úřadě, anebo si to vyřídit telefonicky či poštou? - Internet je v Británii občanům k dispozici zadarmo v každé obvodní knihovně! Reakce ŠK: To je možné. Ale stejně jako gramotnost "analogová" není všude samozřejmostí, ještě tristnější je situace v gramotnosti "digitální". Takzvaná digitální propast - digital divide - zasahuje nemalou část populace i v Británii. Britský Telecom vydal v prosinci 2004 The Digital Divide in 2025 ZDE
Vypovídá to složitosti světa, ve kterém žijeme a složitosti vztahů mezi občany a orgány správy věcí veřejných. Mluví o něm všichni, nezmění ho nikdo. Zlikvidovat byrokracii by znamenalo prakticky zlikvidovat stát - za situace integrace státu do EU, překotné informatizace správy státu je pro přechodovou fázi a generační výměnu úředníků, počítačově negramotných, přebujelost nezbytným zlem. Zesložitili jsme si agendu globalizací (volný pohyb zboží, osob a kapitálu na území o půlmiliardě obyvatel) překrýváním informatizace s původními "papírovými" agendami, množstvím administrativních omezení, "apolitickou" kontrolou a detailním správním rozhodováním, do té doby nevídaným. My chceme, aby všude byla "spravedlnost" a nikoliv chaos, ve kterém kolty nízko u pasu vízězí. Administrativa je cena, kterou za to platíme. Orgány nejsou povinny řídit se jednotným výkladem zákonů - prováděcími předpisy. Většina zákonů tyto prováděcí předpisy nemá. Rozhodování je nahodilé, nepředvídatelné. V řadě zákonů jsou zabudovány mechanismy úniku od odpovědnosti - to proto, že dvoukomorový systém neplní svou úlohu a opozice chce "zkazit" jakýkoliv vládní návrh. Už deset let. Odvolání neexistuje - retroaktivita není a tudíž nekvalitní předpisy v minulosti "vyčpí" až za řadu let. Boj s byrokracií je ten nejsložitější úkol, stojící před všemi budoucími politiky. Minimalizace agend a privatizace státu a jeho agend jej ale nevyřeší. K optimalizaci je třeba celospolečenského konsensu v celém státě po minimálně tři volební období. Což v evropských podmínkách nepřipadá v úvahu. Účelovost právních předpisů je zakotvena přímo v logice parlamentních voleb jednou za čtyři roky. Přímá demokraciePrávo občanů rozhodovat o svých věcech až do nejmenších podrobností na místní úrovni, právo občanů na pluralitní volbu, při zachování podpory pro slabé členy společnosti - to vše v zákonech je. Jak kvalitní může být rozhodování a zásahy starosty a zastupitelstva malé obce v otázce protipovodňových hrází, jestliže obecní kasa zeje prázdnotou po proběhlé plynofikaci? Harmonie vztahů mezi státem a obcí nenastala, neboť ty desetitisíce obecních radních se ještě nenaučili, good governance a stále si říkají, že po nich přijde potopa a kdo nekrade v malém, měl by krást ve velkém. Ale s uplynulým časem od "velkého třesku" obecních reforem se už občané i jejich volení zástupci mnohému naučili. Třebas tomu, že když zprivatizují obecní teplárnu, teplo levnější nebude... O rozhodování na místní úrovni ODS, narozdíl od socilní demokracie, nechtěla slyšet. Výroky Václava Klause odmítaly samostatnost regionů. Miloš Zeman byl zastáncem decentralizace veřejné správy a ČSSD ji měla v tu dobu ve svém programu jako prioritu. Náměstkyně ministra vnitra Grulicha Yvonne Strecková vypracovala koncepci, parlamentní mašinérie ji rozžvýkala a Miloš Zeman neměl sílu menšinové vlády změnit parlamentní verdikt. Výsledná podoba zákonů byla snahou pravice zablokovat přijetí decentralizace. Neprošla. Ve výsledku nyní vládnou hejtmani - většinou hejtmani ODS. Boží trest se tomu říká... Rovnost šancíPovinnost státu umožňovat, aby každý rozvíjel své schopnosti svobodně podle svých možností postrádá smyslu, není-li svázána s povinností státu překonat ekonomic gap v přístupu ke vzdělání, přístupu k informacím a v rozsahu možností zájmové činnosti. A zde je opět kámen úrazu, neboť společnost má takové školství, na jaké má vybrané daně. Požadavek na snižování složené daňové kvóty je v přímém protikladu k touze všech mít zabezpečen přístup k co nejšpičkovějšímu vzdělání pro co největší množství lidí zdarma - respektive v rámci sociální platby. Elitní školy řeší tento problém pouze pro elitu. Jí jsou dnes přístupné všechny školy na světě. Za elitní peníze. Poznámka JČ:Češi mohou dnes studovat i na Oxfordu, jsou-li dobří - většinou zadarmo. Pro studenty (i z EU), jejichž rodiče vydělávají ročně méně než milion Kč, je studium na britských univerzitách bezplatné. Ale co ony statisíce lidí, kteří chtějí studovat a nesplňují vysoké nároky univerzit? Problémem sestudiem v Oxfordu je jednak rozdílnost školských systémů, ale i znalost jazyka, zvláště odborného. Problém českých škol je kapacita. Má ale pro masu studentů vůbec domácí ekonomika místo? Má stát povinnost hradit vzdělání i v oborech, pro které nemá absolvent uplatnění? Kdo bude pracovat v průmyslu, když všichni chtějí studovat humanitní obory? Kdo bude pracovat u soustruhu? Dnes už je jedna Evropa, Česká republika je jejím členem, a přesto významný počet odmítnutých nechce studovat v zahraničí. Ale po vystudování na účet českých daňových poplatníků by rádi v zahraničí pracovali... Otázky zde položené vyjadřují legitimní dotazy na racionalitu vydávání prostředků na vzdělání pracovníků, kteří poté "svobodně" opustí daňový domicil České republiky a platit daně budou třebas v Německu či Španělsku. Tam budou likvidovat zaměstnanost místních. Pracovat budou třebas i více za méně peněz - většímu množství gastarbeitrů se brání každá země, sebebohatší. I Británie. Bez ohledu na to, co si o tom univerzitní romantici myslí. Není to tak dlouho, co jsem se ptal čínského diplomata, proč Čína neotevře hranice a neumožní volný pohyb všech svých občanů. Podíval se na mě jako na blba a řekl prostou, ale o to cyničtější větu: "A co si s nimi počnete? Máte pro ně potraviny, bydlení, práci? My vám je sem pustíme třeba všechny... Hned zítra." Půlmiliardy čínských zemědělců v Evropě je představa děsivá. A zde jsou meze humanismu. I na náměstí Tchien-an-men. A zde začíná i mez lidských práv, multietnicity a multikulturality v liberálně zglobalizované společnosti. Input "nedělitelných" lidských práv, naordinovaných kdysi Amerikou východní Evropě, se dnes vrací jako bumerang. Byl geniální strategií, umožňující americké diplomacii i armádě zahraniční diplomatické, špionážní i vojenské intervence, likvidující nepohodlné politiky v cizích zemích, v zájmové oblasti USA. Byl geniální střednědobou rozkladnou strategií, protože likvidoval i kdysi konsensuálně přijatou agendu OSN. Obrátil pozornost světa pouze na jednu část lidských práv, pomíjel přitom práva sociální. Právo na práci. Právo na bydlení. Právo na zdravotní péči. Byl geniální strategií vnitřního rozkladu společnosti, která se snažila právě tyto práva hájit - třebas i na úkor jiných práv - práva na odpor proti vládě. Práva svobody slova, destruujícího dlouhodobým úsilím a s podporou protivníků společenské zřízení. Kupodivu, když demokratickým rozhodováním v OSN přišly USA o křeslo v komisi pro lidská práva, demokracie jde stranou a začala zákulisní špinavá bitva o bič nad druhými zeměmi. Castro, hovořící o lidských právech v Guantánamu na půdě komise pro lidská práva OSN je noční můrou ministrů zahraničí "euroatlantické koalice". Stejně jako Chávez či Lula, hovořící na půdě FAO či UNESCO. Amerika je jen jedna? A lidská práva že jsou pouze jedny? Nedejte se vysmát... Česká státní ideaInkluzivita státu a politika "jediného národa" -- nevylučující chudé či slabé je také sen. Dovolit si ho může společnost bohatá, která ho ufinancuje. A ufinacovat ho může 'pouze na něčí úkor. Spojené státy či Velká Británie finacují vnitřní blahobyt na úkor zahraničí - exploatace dlouhodobých zahraničních investic - postkoloniálního dědictví, násobeného globalizací "rovojové pomoci". Investovaná libra se vrací, zhodnocena špionáží a diplomacií dělových člunů - tisíckrát. Společností, kerá je schopna ufinancovat politiku "jednoho národa", jak se ukázalo, není ani SRN, které se s nadšením sloučilo s východním Německem, ale nedokázalo jeho obyvatelům dát práci a smysl života. Výsledkem je 30% nezaměstnanost "ossis", nastupující radikalizace frustrovaných, projevující se v německém prostředí na jedné straně "ostalgií" či "anarchismem", na druhé straně nástupem xenofobie, extrémního nacionalismu a neonacismu. Polarizace německé společnosti je násobena množstvím Turků, po tři generace budující německý hospodářský zázrak bez začlenění. Asimilovat frustorvané nelze. Asimilovat kulturně, jazykově odlišné je ještě horší. Genscherova, Kreiského a Kohlova politika "ein Volk, ein Deutsch" se neosvědčila. Německo i Rakousko, stejně jako další země Evropy, čeká konec sociálního smíru a zkušenost s pravicovou diktaturou pinochetovského typu. Dříve, nebo později. Stejně tak se neosvědčila tatáž "nacionalistická" politika v dalších postkoloniálních zemích - Holandsku, Francii, Španělsku. Politika "jediného národa" vede do pekla nacismu s předponou neo-. Právě proto, že je politikou, zakládající své kořeny na kategorii národa, v sjednocující se Evropě už vyhnívající. Vzpomenutí historie posledních šestnácti let na pozadí drastické ekonomické liberalizace a špatně regulované či neregulované ekonomické i sociální globalizace si nečiní nárok na úplnost a vyčerpávající přesnost. Není historickou studií. Je jen odpovědí Janu Čulíkovi a Jiřímu Kalousovi, že jimi uvedené a jimi adorované agendy nejsou nutně tím nejdůležitějším, co stojí právě nyní jako úkoly před politiky České republiky. |