Sedmdesát tisíc udavačů, denunciantů a konfidentů

6. 9. 2006 / Jaroslav Krejčí

V životopise císaře Marca Aurelia se uvádí: "...udělal konec obžalobám placených udavačů a nechal jim vypálit viditelné znamení. " Placený udavač obdržel od doby Nerona jednu čtvrtinu žalob. Udavač byl vždy utajen, i později v procesích s čarodějnicemi. Dnes bychom se měli vrátit k určité viditelnosti udavačů také jinak než jen seznamy spolupracovníků s StB. Dostávali "díl z udání", byli honorováni penězi, preferováním dětí na studium, lepším pracovním místem a podobně. Rozkaz ministra vnitra ČSSR ze dne 25. ledna 1978 vymezuje výhody spolupracovníků s StB takto: "Mezi hmotné výhody může patřit pravidelný plat, hmotné zajištění rodiny tajného spolupracovníka, ukládání předem stanovených částek na vkladní knížku, cílové prémie a jiné formy hmotných odměn nebo jiných výhod.... " (Článek 39/1).

V encyklopedii z 18. století se nepřítel definuje jako osoba, která upírá jiným povinnosti družnosti, osoba, upírající člověku prostředky k dosažení blaha a radující se z neštěstí nepřítele".

Herderova Příručka pro vědění a život z roku 1932 uvádí: "Nepřátelství jako protiklad přátelství je trvalé přání zla mysli, která chce neštěstí pro jiné o je připravena jiný fatální osud způsobit a přivodit." V Brockhausově Encyklopedii z roku 1968 je "nepřátelství nejzazší stupeň existenčního ohrožení: "Nepřátelství je rozhodný odmítající vztah bytí dvou osob anebo větších sociálních kolektivů, zvláště států. Znepřátelený prožívá nepřátelství jako ohrožení bezúhonnosti a zkrácení možnosti jednání. "

Agent podle první definice upíral "jiným povinnosti družnosti" a prostředky k dosažení blaha, štěstí a radosti. Podle Herderovy definice má agent zlou vůli, podílí se na neštěstí jiných a připravuje nepříznivý osud druhým. Podle třetí definice ohrožuje agent bezúhonnost jiných a zkracuje možnosti jejich jednání, zvyšuje jejich existenční ohrožení.

Agent jako nepřítel přivodil udavačstvím bezmocnost oběti, osamocenost místo pospolitosti a partnerství a ohrozil jejich svobodu.

Jaký smysl má dialog s agenty StB?

Jde především o tyto otázky: lze agenty pochopit hlubokou empatií, je nutno jim říci, co nechtějí slyšet? Budou nás chápat ve smyslu slov filozofa Karla R. Poppera: "Musí nám být jasné, že k odhalení našich chyb potřebujeme jiné lidi - a oni nás, zvláště pak lidi, kteří vyrůstali s jinými idejemi a v jiné atmosféře..."

Rousseau napsal, že bez upřímnosti je jakákoliv diskuse žvást. Budou agenti s to vést sami se sebou vnitřní dialog jako mravní vhled do sebe sama a v něm "nalézt prostředky a cesty k dobrému a šťastnému životu" (Aristoteles). Budou s to prožít naše prožívání bolesti, na níž se podíleli, vyhnou se zachraňujícímu sebeobelhávání? Vyhneme se sami v tomto dialogu negativním šablonám stereotypů obviňování, obžalovávání a osočování? Co činit, aby patřili j našemu "my"? Přijmou naše starosti o jejich osud a partnerství s nimi?

V dialogu s agenty je nutno se vžít do jejich rozhodovacího procesu stát se spolupracovníkem StB. Přitom nelze zapomnět, že ani v době nesvobody nemá člověk právo "osvobodit se" od svědomí a nevnímat špatný pud přežití. Jde o jejich terapii, vždyť někteří kterým škodili, skončili i sebevraždou, zničili jejich rodiny, překazili jejich životní šance a ublížili jejich dětem. I člověk, který ublížil, pochybil a mravně klesl, může lidsky zrát, prohloubí-li sebepoznání a dospěje-li k altruistickému citu a sebeobvinění, že ublížil, škodil a ukřivdil, místo aby pomáhal, podporoval a jiné chránil. Již Buddha řekl udavačům, že "mají napravit zření sebe sama , aby poznali, že donášení není správnou mluvou a řečí". V buddhismu patří správná mluva k mravnosti, vylučuje pomluvu, donášení a způsob mluvy, který by jiným mohl ublížit.

Které deficity charakteru člověka vedly k tomu, že se člověk stal agentem?

V dialogu s agenty je nezbytné porozumět osudným motivům, které vedly k podepsání spolupráce s StB, zda šlo o dobrovolné anebo nucené rozhodnutí spolupracovat, proč došlo k nevnímání ubližování jiným. Příčiny jsou velmi rozdílné a odlišné, nicméně lze nalézt ty, které převažují. Agent byl produktem represivních poměrů v době normalizace po roce 1968 a příčinou zlomu charakteru byla osudná fascinace totální moci StB v době atomární bipolarity mezi dvěma velmocemi. Člověk podléhá všemu, co je mocí, napsal Nietzsche. Přecenění trvání všemoci StB a atomární bipolarity bylo výsledkem neblahé indoktrinace zvnějšku i zvnitřku člověka. Bezohlednost represivního systému oloupila člověka o životní šance a přivedla ho ke ztrátě ohleduplnosti vůči jiným. Ve vězení v Plzni-Borech jsem znal spoluvězně, který po pětiletém vězení za ilegální opuštění republiky se oženil s dcerou vyšetřovatele, nebo vězně, jehož dceru si vzal za manželku dozorce. Byl tam i politický vězeň, jehož dceru si vzal za manželku syn soudce, který tohoto vězně odsoudil. Únik z represivní struktury měl i tragičtější příčiny. Když na Borech končil spoluvězeň pětiletý trest za tisknutí letáků, byl znovu vyšetřován a hrozilo mu další dvouleté vězení za padělání razítek. Spoluvězeň nebyl zcela zdráv, bylo mu přes padesát roků. Když mu bylo nabídnuto konfidentství, podepsal spolupráci a mohl jít z vězení domů.

Agenti, kteří se stali konfidenty až ve vězení, musí být jinak chápáni než ti, kteří se jimi stali více méně dobrovolně, ze zištných důvodů. Vězení je podle francouzského filozofa Foucaulta továrnou na určité "produkty", ono je továrnou agentů, zajišťovalo normalizační režim. Politický vězeň, který nakonec podepsal spolupráci s StB, prošel již před obviněním, obžalováním a odsouzením utrpením ze studeného násilí a kapilárního násilí, které má v totalitních režimech institucionální, hospodářskou a civilně organizační podobu. Vlásečnice tohoto násilí pronikaly do rodiny, přátelství a příbuzenství.

Ve vazbě byl charakter člověka rozkládán "profesionálně" vyšetřovateli, řízenými shora operativními psychology ve službách StB. Při výslechu bylo nahráváno každé slovo zatčeného, zaznamenána každá věta, pomlčka, zámlka, každé rozrušení, leknutí, každý povzdech, hledal se moment slabosti v touze jít domů, do přírody, být s dětmi v rodině. Jen najít slabost, bázlivost a poddajnost, aby se na ně podle vojenské taktiky zaútočilo a člověk se zhroutil. Někteří vězni podepsali spolupráci s StB, když byli zeslabeni až na třetím stupni " v továrně" na rozklad charakteru. Je otázkou, zda můžeme chtít, aby zeslabení ve vězení byli mravně dokonalí, snad to můžeme požadovat jen pro vlastní já. I skutečnost, že většina národa se "proplazila normalizací" (Šimečka/ vedla často k otázce, proč jsem ve vězení já a ne jiní, kteří se stali nejen pasivními ale i aktivními spoluběženci.

Spoluvězeň Vladimíra Škutiny mi vyprávěl, jak byl lámán charakter tohoto publicisty a spisovatele. Je otázkou, zda by na Mírově vydrželi onu zátěž ti, kteří Škutinu nakonec vymazali z národní paměti. Není snadné dnes se vžít do osudů zlomených vězňů v 50. a 70. letech minulého století, vidět jejich nitro v momentu jejich vysílení, kdy se člověk stává spolupracovníkem hubitelů charakterů. Že nesvoboda se stává učitelem svobody, jak praví ruské přísloví, je spíše výjimkou než pravidlem.

Respekt přinesl 30. 12. 1996 výzvu "Poznej svého udavače!" Je nezbytné pochopit za jakých podmínek se stal udavač tím, čím byl. Jeho charakter se změnil v tzv. ad hoc charakter, který přestává žít v souhlase sám se sebou, je situativním typem, není silnější než situace, v níž žije. Ve vazbě vedou čtyři stěny k sebeakuzaci, vnější represe se často zvnitřňuje, sílí sebedestruktivní vědomí. Když jsem byl zeslaben osmihodinovými výslechy podala "služba" do cely smeták, v němž byla žiletka, vyšetřovatel mě chtěl dostat na psychiatrii. Nelze podcenit i zákeřné pokusy vyšetřovatelů o důvěrnost, promíchanou hrozbou a i iluzí, že není třetí možnost. Strach o budoucnost sebe sama a rodiny vede ve vědomí člověka k polaritě zajíc a pes, lovec a kořist, k touze být raději kladivem než kovadlinou. Utrpení, bolest a strast nevedou jen ke zmoudření. Kolik lidí se utrpením zlidští a kolik odlidští, je otázkou, kterou řešil velký vychovatel člověka a lidského rodu Pestalozzi ve svých úvahách o lhostejnosti člověka vůči lidskému rodu. I zhroucení člověka není něčím zcela nelidským, tím je jen mlčení o tom, že jsem jiným ubližoval. Slušnost velí omluvit se. Už Nietzsche varoval před tím, že člověk málo vnímá bolest, kterou způsobuje jiným, ale nadměrně eviduje bolest jinými jemu způsobenou. Oživit v sobě harmonii s pravdou vychází ze sebepoznání, v němž je hněv na sebe sama, stud před sebou a vědomí, že můj únik z bolestné situace byl na úkor jiných. Přiznání deficitu vlastního charakteru je velkou statečností. Nikdo nemá v totalitních systémech čisté ruce, neexistuje "žádné mimo", napsal Karl Jaspers, platí i Sartrovo "byli jsme přitom". I křesťané zapomínají, že Pavel kamenoval Štěpána a oba jsou svatí.

Agenti se vyvíjí nejen ze systémových, ale i ze subjektivních příčin.

1/ Nestatečnost je jednou z těchto subjektivních příčin. Nestateční lidé mají egoistické chápání bolesti, málo cítí cizí bolest, mají morfologii bolesti, která dělí bolest na cizí a vlastní. Bázlivý a zbabělý člověk mylně soudí, že moc je jen na druhé straně, že člověk nevlastní vlastní moc. Tato představa je nejen důsledkem, ale příčinou jejich bezmocnosti, lidé si často nechají bezmocnost zvenčí nalhat. Nikdo není tak sláb, aby nemohl škodit, hlásal již ve starověku Seneca. Nestatečnost vede k tomu, že ztrácíme schopnost spravedlivého hněvu, který je odrazem drahocennosti každého života, jeho smyslu a významu. Nestatečnost banalizuje násilí, proto člověk snadno kolaboruje s agresorem a neřekne agresorovi ne. Agent se nakonec identifikuje s nepřítelem. Otázka Adama Michnika, zda je možno agentům odpustit se zapomněním, anebo odpustit bez zapomnění, je velmi aktuální.

Příčinou proměny člověka v agenta je i ztráta studu před sebou a jinými.

Již Demokritos (460-370 př. n. l.) vyzýval: "Nauč se styděti mnohem více sám sebe než ostatních." Stoikové požadovali stydět se více před sebou než před ostatními. Ztráta studu vede k zatemnění rozumu a srdce, člověk se stává zloslepým, lehce se mění v ovci anebo ve vlka. Agent se nestal jen účinkem represivních poměrů, on tyto poměry také beze studu vytvářel. Proto také překonání represivních poměrů nestačí k převýchově agentů. Ztráta studu se stává jakýmsi obranným mechanizmem, stud je však mravní péčí o sebe sama, je mravním filtrem. Když stud nefungoval příliš, kupovaly se chalupy, pilo pivo, hrály se karty, kradlo, polygamně se souložilo...pak otázka proč mám být jiní než jsou jiní, se odpovídá situativním charakterem, který se příliš nezatěžuje studem jako mravním filtrem.

3/ Přispívat k utrpení jiných je dáno rovněž ztrátou soucitu. Ten kdo trpí činy udavače, není vnímám jako trpící a strádající bytost. Filozof Schopenhauer požadoval, abychom trpěli utrpením jiných, otcové Indiánů říkají: "Jsem nemocen v synovi. "Lessing pokládá člověka, který soucítí, za nejlepšího. Největší ctností u Číňanů je soucit. Řekové stavěli soucitu oltáře. Dalajláma vidí v soucitu základní cestu k lidskosti. Soucit s jinými vyplývá z úcty k člověku, chybí-li, pak člověk utíká od nešťastných a od těch, kteří mají v životě radosti poskrovnu. Člověk bez soucitu je mravním invalidou. Ztráta soucitu a studu vede k neschopnosti sebezahanbení a přizpůsobení za každou cenu. Přílišná submise člověka který je ovcí se silným ovčím instinktem, činí člověka přihlížejícím k násilí, zlu a barbarství, je často spjata se ztrátou soucitu. I ovčí instinkt mohl vést ke spolupráci s StB. Agent mohl být jehnětem i vlkem současně. Filozof Hans Ebeling formuloval zákon invalidity: "Používej a zneužívej sebe sama i jiné co nejúplněji a jak jen možno. " I tento zákon můžeme aplikovat na agenty.

4/Mnozí agenti vytěsnili ze svědomí tragické důsledky svých činů, naučili se žít bezproblémově s vinou. Ztratili slušnost, která je prospěšná jiným a neškodí. Slovo agent asociuje výrok Dostojevského, že člověk je bytost, která se přizpůsobí ke všemu, že kat je rozdělen demokraticky. Nicméně nelze zapomenout, že agenti jsou také obětí operativní psychologie, která používala metody sociální a klinické psychologie ve službách StB. Operativní psychologie vycházela z názoru, že v každém člověku je něco nekontrolovatelného, sklon k intrikám, nepřejícnost a závist, sklon škodit jiným, kariérismus za každou cenu, negativní nepřátelské city, panika, nedůvěra v člověka, sexuální polygamnost a podobně. Člověk v rukou specialistů na rozkládání charakteru se měl stát bezbrannou, izolovanou strachující se a vždy vydíratelnou bytostí bez individuality, sebedůvěry, odpovědnosti a solidarity.

Je možno vytvářet okolnosti pro dialog s agenty?

Dialog s bývalými agenty patří ke snaze hlouběji pochopit dobu normalizace po okupaci Československa v roce 1968. Zášť a nenávist k nestatečným, k aktivním spoluběžencům a udavačům nemůže být jediným postojem. Český filozof Ladislav Klíma napsal, že vyšší duch se stydí za nenávist. V toleranci se postihne lépe hloubka špatných činů a dospěje se šířeji k universálnějšímu posouzení našich skutků. Dialog je "laskavý vůdce" (Sokrates), respektuje svobodné vzkvétání vlastního rozumu a mínění, vzbuzuje dobrovolnost. Agenti mohou jen dobrovolností dospět k proměně, k hlubšímu sebepoznání svých deficitů charakteru, ke studu před sebou a jinými. Dialog stabilizuje naše lidské společenství a agenti nemohou být z dialogu vyloučeni a ani se sami nesmějí vylučovat, neboť on překonává i vzájemnou nedružnost a zvyšuje vědomí domova.

Dnešní vědění o činech v našem národě a státě je i věděním o špatných činech, ani ve vzpomínkách nelze dobré a špatné činy egalizovat. Také s agenty je nutno žít ve společenství spolutázajících se, neboť jde o prevenci naší národní a státní výchovy. Friedrich Schiller byl přesvědčen, že "všechno zlepšování světa ve věcech politických má vycházet ze zušlechťování charakteru". Dobrým škodí, kdo zlým hoví, praví české přísloví.

I zištnost, prospěchářství a vypočítavost agentů musí být předmětem dialogu. Je nesmírně obtížné utvářet vztahy mezi lidmi tak, "aby přátelé se nestali nepřáteli, ale nepřátelé přáteli" (Pythagoras). Žijeme v občanské společnosti a v ní je dialog prevencí proti nenávisti, zášti a nepřátelství. Žijeme v deliberativní společnosti, v níž se komplex hostility snižuje vzájemnými spoluúvahami, rady a návrhy. Dialog předchází analfabetismu v lidských vztazích, je mimoinstitucionální aktivitou, civilní kuráží a předpokladem občanské slušnosti.

Dialog se vždy vytvářel v konfliktech, i v konfliktech s nepřáteli, jeho základem je vědomí o nedokonalosti člověka a jeho omylnosti. Vytváříme-li spolulidství, je nutno být pamětliv slov, že "nepřítel umírá, aniž se stal člověkem" (Antoine de Saint-Exupéry).

Lze se s agenty smířit a jim odpustit?

Udavačství v době normalizace poškodilo národní charakter a vytvářelo ve vztazích mezi lidmi chorobnou atmosféru. Nelze propadat nějaké mánii obžalování, ale nelze být tak velkomyslný, že se mlčí o pokřivených páteřích v národě. Agenti ohrozili sebezáchovnou sílu národa v jeho kulturním přežití.

Agentů, kteří se udavačství omluvili, je jako šafránu. Odpuštění předpokládá nejen omluvu, ale i zraněnost omlouvajícího se tím, co činil. Ve Starém zákoně a řecké filozofii jsou poučení, jak má škůdce odškodnit poškozeného. Nejde jen o to, že ten, kdo spáchal bezpráví, má projít trestem, který je poškozením škodícího. Filozof Kant požadoval, že škůdce má zakusit, jaká je cena jeho skutků. I nahlédnutí do způsobeného bezpráví, nespravedlnosti a křivdy nestačí. Platon chápe trest jako předcházející výkon potřebný k odpuštění. Trest nespočívá jen na myšlence odvety, i když je částečným zpředmětněním pachatele, v trestu ztratil škůdce právo, které sám svými činy negoval.

Může odpustit udavač sám sobě, že porušil povinnost vůči sobě samému. Nikdo nepatří jen sobě, individuum je fikce, napsal Nietzsche. Od omylu se lze distancovat, ale vina není jen omyl. Stěží se lze odvolávat na Aristotela, píšícího, že zlý člověk neví, co by dělat měl a co by dělat neměl. I Komenský soudil, že špatný člověk žije v neznalosti. Dnes se zlo nepáchá jen z omylu a neznalosti. Agent páchá zlo cílevědomě, pro svůj prospěch a v neprospěch druhých, ztratil altruistickou náklonnost a lásku k jiným, lásku jako "radost ze štěstí jiného" (Leibniz). Udavač nezpůsobuje škodu jen poškozenému, poškozuje důvěru v člověka a společnost vůbec.

Lze bývalým agentům StB bezproblémově odpustit?

Při odpovědi na tuto otázku je na místě vzpomenout slov filozofa Karla Jasperse: "Slepota vůči neštěstí druhých, tato chybějící fantasie srdce, a vnitřní nedotčenost viděným zlem, toť morální vina. " Mnozí pokládají neodpuštění za znak nedokonalosti člověka, který není motivován opravit vzájemný vztah poté, co byl poškozen bolestným činem jiného. Často se zdůrazňuje, že odpuštění je absolutně nutné, aby byla překonána současná krize vzájemných vztahů, aby byl podporován smysl pro dobré spolužití a aby se překonávaly negativní city. Lze však zavřít zcela oči a nebrat na vědomí činy těch, kteří nejen ze slabosti, ale i ze zlé vůle a nestatečnosti škodili a ztěžovali životní existenci svých známých kolegů, přátel a i blízkých příbuzných. Nelze zcela odčinit to, co se stalo, nicméně platí i stará řecká moudrost:"To, co se jednou stalo, nemůže nikdo odčinit. Pečuj proto starostlivě o to, co přijde". Omluva nestačí odčinit to, co se stalo. Nezabývat se tím, co se stalo špatného znamená popření vad charakteru viníků. Stěží může být dokonalý smír mezi sbližovatelem a poškozeným, ideální obnovení přátelství a dobrého vztahu není zcela možné. Smíření nemůže být zcela zapomenutím, ale ani stálým připomínáním minulé nespravedlnosti, to by minulost diktovala budoucnosti stálé zraňování, pocity hořkosti a i myšlenky pomsty. Odpustit lze, ale zapomenout nikoliv. V nezapomenutí křivdy, neupřímnosti a ublížení je starost o to, aby se činy, které člověka poškodily, neopakovaly. Viník může zneužít nadměrného vcítění a bezproblémového odpuštění. Poškozený však nemůže v sobě pěstovat gloriolu oběti.

A těm, kteří mají máslo na hlavě a dnes jsou nepřekonatelní kritici a absolutní odsuzovatelé minulosti, v níž byli ochotnými spoluběženci a nevzdorovali nemorální submisi, je nutno připomenout slova Adama Michnika, polského spoluzakladatele Solidarity: "Nebyl jsem s vámi v minulosti spoluzbabělý, a proto dnes s vámi nepotřebuji být statečný". Filozof Milan Machovec říkával těm, kteří léta po roce 1968 pokládali za promarněnost a utrpení: "Já nepokládám život v těchto létech za ztracený. Prožil jsem i tehdy přátelství, štěstí a lásku." Poučné je i staré orientální přísloví: "Kdo by se chtěl jen vyhřívat na prsou Štěstěny, není člověk".

Vytisknout