Nicméně nemyslím, že "svobody a demokracie si mohou užívat jen ti, co souhlasí". Já a pan Cvek nejsme zdaleka jediní, kdo na BL podepisují své příspěvky. Nevím přesně, co pisatel myslí oním "souhlasem". Ale pokud domýšlím správně, pak "souhlas" pana Víta, pana Sklenáře a mnoha dalších je kvalitativně poněkud odlišných od mého. Předpokládám, že dotyční si to myslí také. Možná jde o silné osobnosti vzdorující dějinám jako Jan Hus, T.G.Masaryk nebo Ondřej Slačálek. Možná (už) nad sebou nemají šéfa, který by je vyhodil. Možná si -- tak jako já -- vydělávají na chléb vezdejší v podnicích, kde jsou sociální vztahy tak špatné, že se vedoucí ani nezajímají o politické názory svých podřízených. Je ovšem pravda, že jako programátor nejsem zas tak snadno -- nebo, přesněji řečeno, tak levně -- nahraditelný jako třeba pomocná síla v hypermarketu. Je taky pravda, že pracuji v Praze, kde jsou poměry opravdu trochu jiné, než na malém městě. A to nejen pokud jde o výši platu.

Pokud jsem napsal, že oběti polistopadových změn se většinou velmi dobře uchytili, pak jsem tím rozhodně nemyslel, že by se v okamžiku svého vyhození cítili lépe, než ti o dvacet let dříve. Koneckonců, jejich budoucnost byla tehdy většinou opravdu nejistá. Tohle jsou věci, které člověk ocení až s odstupem, pokud bývalí nekolegové dopadnou hůře; a takovýchto případů tu bylo dost.

Být "nakopnut do ksichtu" může být někdy opravdu užitečná lekce (hovořím z vlastní zkušenosti), což neznamená, že bychom za ni měli být lektorům vděčni. Je-li ovšem někdo nakopáván soustavně, pak je asi kus chyby i v něm (nehovořím o jeho vině). Nejsem-li schopen ránu vrátit nebo změnit poměry, pak to nejlepší, co mohu udělat, je odejít. Třeba na druhý konec republiky. Ať si beze mě poradí, jak chtějí. Snadno se to píše, hůře dělá. Ale co jiného se dá dělat ? Co říci lidem, kteří to ani nezkusí ? Co má být v takovém případě "morálním nealibismem" ?

Pokud jde o reakci Martina Prokeše: ano, jde o dojmologii. Dojmologii založenou na případech, které znám. Ti polistopadoví úspěšní většinou nehledali nové zaměstnání, spíš (spolu)zakládali nové firmy. (To bylo tehdy opravdu poměrně jednoduché, i pro hochštaplery a podvodníky.) Nikdo z nich se také nerealizoval v odvětvích se zářnými včerejšky. Pokud jde o mně známé oběti normalizace, není mezi nimi žádný straník vyškrtnutý při plošných čistkách. Vesměs jde o lidi, kteří "dělali problémy", což byl za normalizace ten nejhorší hřích. Připouštím, že to není zrovna reprezentativní vzorek a uznávám námitku proti zevšeobecňování. Takoví lidé to nemají jednoduché nikdy. Ale dnes mají pro svůj boj mnohem širší prostor než v dobách, kdy mohli pouze kapitulovat nebo se stát protispolečenskými disidenty. Tento boj je důležitý i pro ty, kteří k němu nemají odvahu, včetně mé vlastní maličkosti.

Ani já nemám rád, když létají třísky. Jenže nevím, jak tomu úplně zabránit bez použití jiné sekery. Rozhodně nezpochybňuji, že BL poskytly prostor obětem polistopadových sociálních vztahů a možná i demokracie. Budu jen rád, pokud to přispěje k překonání černobílého vidění. Ale byl bych nerad, kdyby tato černobílost měla být nahrazena univerzální šedí.