Spotřeba zemního plynu v EU

V současné době země EU – 27 spotřebovávají kolem 505 miliard krychlových metrů. Ke konci roku 2007 celkový počet spotřebitelů zemního plynu napojených na rozvodnou síť 27 členských zemí EU dosáhl 110 milionů zákazníků. I když spotřeba v jednotlivých letech kolísá – v návaznosti na klimatické podmínky - je možné uvažovat s tím, že se v nejbližším období pod úroveň 500 mld m³ nesníží, ale naopak poroste.

Vlastní (tuzemská) těžba plynu v zemích EU pokrývá zhruba 40 % jejich spotřeby a tento podíl zatím zůstává v posledních letech nezměněn. Jeho výše také závisí na tom, jak se v hlavních produkčních zemích vyvíjí tuzemská spotřeba – jde zejména o Velkou Británii, Německo, Nizozemí a Itálii (v obou zemích těžba poklesla, v Itálii o desetinu v posledním roce).

Největším těžařem v rámci EU – 27 je Velká Británie s těžbou kolem 80 mld m³ (ovšem s tendencí poklesu v posledních letech), dále Nizozemí – těží 65 mld m³, Německo 15 mld m³, Dánsko 10 mld m³ a Rumunsko 12 mld m³. Norsko těží kolem 90 mld m³ ročně.

Nicméně dá se předpokládat, že pro nejbližší období se podíl krytí spotřeby zemního plynu z vlastní těžby nezmění. Pouze dvě země těží více plynu než spotřebovávají – Dánsko a Holandsko a ani Velká Británie se svojí vysokou těžbou není schopna být soběstačná. Změnu by mohl přinést pouze objev významných nalezišť někde na přímořských šelfech zemí EU a jejich osvojení v krátké době. Obě eventuality však, jak se dá usuzovat ze zpráv hlavních institucí zabývajících se prospekcí zemního plynu, však pro nejbližších deset let nepřicházejí v úvahu.

Spotřeba zemního plynu v zemích EU v letech 2006 a 2007

Jak je zřejmé, rozhodující podíl na spotřebě plynu v zemích EU mají tři země- Německo, Velká Británie a Itálie, které samy spotřebovávají více než polovinu celkové spotřeby zemí EU. Pokud k nim přičleníme i další velké spotřebitele – Francii, Nizozemí a Španělsko, pak společně tyto země již představují kolem tří čtvrtin celkové spotřeby zemí EU.

Přitom tyto země mají jen o něco málo více než polovinu obyvatelstva EU a tedy jejich podíl na spotřebě zemního plynu vysoce překračuje průměr EU. Pokud bychom totiž poměřili celkovou spotřebu zemního plynu v EU (500 mld m³) s počtem obyvatelstva (495 mil. obyv.) pak se dá průměrná spotřeba zemního plynu v EU odhadnout na zhruba 1 000 m³ na obyvatele ročně.

Pokud také současně vyjdeme z úvahy, že úroveň spotřeby zemního plynu na obyvatele je do určité míry odrazem ekonomické vyspělosti dané země resp. dosažené životní úrovně, pak se dá z tohoto údaje vyvozovat, že spotřeba zemního plynu v EU by měla dále podstatně narůstat tak, jak poroste ekonomická úroveň zejména v nových členských zemích.

Přirozeně, že tato úvaha je do určité míry zjednodušená, že musí přihlížet také k přírodním resp. klimatickým podmínkám dané země, ke struktuře primární palivoenergetické bilance země (jde především o strukturu primárních zdrojů – výrazně závislou na přírodních podmínkách – viz možnost výroby elektrické energie z vodních zdrojů, případně možnost využít vlastních zdroje energetických surovin stejně jako jde i o reálnou možnost dovozu zemního plynu apod).

Faktorů, které ovlivňují spotřebu zemního plynu je tedy více. K nim je ještě nutno přidat i další významný faktor – zemní plyn je jedním z paliv, které je relativně nejméně škodlivé ve vztahu k životnímu prostředí. Právě proto je nakonec i doporučován k využití v dopravě – k pohonu aut a také prostředků hromadné dopravy ve městech, kde je vysoká koncentrace emisí z klasických spalovacích motorů.

Celkově tak je možno očekávat, že spotřeba zemního plynu se v zemích EU bude zvyšovat a to i za situace, že by se postupně přešlo k jeho substituci jako zdroje pro výrobu elektrické energie v klasických tepelných elektrárnách např. vyšším využitím jaderných elektráren či jiných alternativních zdrojů výroby elektřiny, nebo přechodem klasických plynových elektráren na vyšší účinnost výroby elektřiny formou kogenerace.

To se týká nakonec i perspektiv spotřeby zemního plynu v České republice. I když jeho spotřeba je jen mírně pod průměrem EU, je možné očekávat další vzestup spotřeby. Důvodem k tomu je především omezenost tuzemských zdrojů paliv, neboť v perspektivě dvaceti až třiceti let dojde k vyčerpání ložisek hnědého uhlí v Sokolovské pánvi a také se podstatně sníží těžitelné zásoby v Severočeské hnědouhelné pánvi. Již dnes je reálně uhlí pro energetické účely v ČR nedostatek a ten se v nejbližších letech dále bude prohlubovat.

I když se dá předpokládat, že nakonec dojde k uvolnění dosavadních limitů těžby v severních Čechách, které blokují další velké zásoby hnědého uhlí, je nesporné, že čím později k tomuto rozhodnutí dojde, pak tím déle potrvá osvojení a příprava těchto zásob k těžbě a proto bude nutné počítat v tomto období s dalšími energetickými zdroji.

Proto také se v souvislosti s vyčerpáním možností výroby elektrické energie na stávajících kapacitách – které stejně musejí být v nejbližších deseti letech rekonstruovány – diskutuje o nutnosti postavit další nové zdroje na výrobu elektrické energie založené na spalování zemního plynu. Důvodem k jejich výstavbě je v prvé řadě nedostatek hnědého uhlí pro další nové zdroje výroby elektrické energie.

Výstavba těchto nových elektráren povede nesporně k růstu spotřeby zemního plynu, stejně jako i pravděpodobný tlak na omezení spalování hnědého uhlí při vytápění rodinných domů resp. v malých kotelnách, kde nelze zajistit omezení emisí. Dá se proto očekávat, že tuzemská spotřeba zemního plynu poroste.

Dovoz zemního plynu

Rozhodujícím zdrojem zemního plynu pro EU je dovoz, kterým pokrývá zhruba 60 % své spotřeby. V současné době existují tři základní teritoria, odkud EU dováží zemní plyn -Rusko – podílí se zhruba 23 %, dále pak Norsko – podíl 18 % a Alžír – podíl 10 % na krytí spotřeby EU. Zbývající část spotřeby zemního plynu je pak dodávána od dalších vývozců – Lybie, Katar, Nigérie apod. – z velké části pak ve formě LNG (zkapalněný zemní plyn).

Ve všech těchto případech je zemní plyn dodáván sítí liniových plynovodů, které byly vybudovány v uplynulých letech (základní schéma těchto sítí viz obrázek).

Toto teritoriální rozdělení dovozu zemního plynu do značné míry odráží i rozložení jeho světových zásob a také možnosti jeho dovozu na území EU.

Podle různých pramenů jsou celkové světové zásoby zemního plynu vč. zásob prognózních odhadovány až na 500 tis. mld m³ tedy na 500 bilionů m³ tj. zhruba na 200 let při současné spotřebě. Prokázané zásoby jsou pak zhruba třetinou a odhadují se na 180 bilionů m³.

Rozhodující část zásob zemního plynu je soustředěna ve třech zemích – Rusko, Írán a Katar, které by měly mít více než polovinu světových zásob zemního plynu (udává se 56 %). Hlavní teritoria, kde se nachází zemní plyn jsou – Střední Východ (vč. Íránu), kde jsou největší zásoby a jen o málo nižší jsou zásoby na teritoriu Ruska a postsovětských republik – zejména pak v oblasti střední Asie (Kaspická pánev, která pak pokračuje do Íránu). V obou těchto regionech je soustředěno kolem tří čtvrtin prokázaných (a tedy i těžitelných) světových zásob zemního plynu.

Samotná EU má prokázané zásoby zemního plynu ve výši necelých 3 bil. m³, z toho téměř polovinu tvoří zásoby Nizozemí. Přitom Norsko, jako jeden z hlavních dodavatelů zemního plynu do západní Evropy resp. do starých zemí EU má stejně velké zásoby jako celá EU.

Na ostatních kontinentech jsou již zásoby podstatně menší – Asie a Afrika mají v podstatě stejně velké zásoby – každá necelou desetinu světových zásob. Relativně nejhůře – z hlediska zásob - je na tom pak americký kontinent, kde severní i jižní Amerika sice disponují každá stejným rozsahem zásob, ale jako celek mají prokázané zásoby menší než Afrika tj. necelá desetina světových zásob.

Přitom je nutno zdůraznit, že zásoby zemního plynu jsou rozloženy krajně nerovnoměrně – v Americe mají největší zásoby zemního plynu – Venezuela a Bolívie a USA. V Africe jsou to saharské země a Nigérie apod.

Z hlediska rozložení zásob zemního plynu je tak nesporně klíčovou oblastí světové ekonomiky pás území, který začíná oblastí Kaspické pánve pokračuje přes Írán a končí v oblasti Perského zálivu. Tato oblast zahrnuje více než dvě pětiny světových zásob zemního plynu a je také relativně dobře dostupná – má odpovídající infrastrukturu apod.

Oproti tomu další velká naleziště euroasijského kontinentu v Rusku zejména v oblasti Sibiře jsou v blízkosti Severního ledového oceánu a na jeho šelfu, kde již nejsou tak dobré předpoklady pro těžbu jako na Středním Východě. Proto také náklady na osvojení těchto ložisek a samotná těžba jsou podstatně vyšší než je tomu v zemích Středního Východu.

Toto rozložení světových zásob zemního plynu také naznačuje, kde mohou být perspektivní oblasti pro získání dodatečného množství zemního plynu pro budoucí růst jeho spotřeby v EU. Jde o oblast Ruska a Blízkého a Středního Východu, které leží v relativní blízkosti EU.

Současně je však také třeba vidět, že obě tyto oblasti jsou a v perspektivě budou ještě více středem zájmu i dalších energeticky deficitních oblastí světové ekonomiky. Jde nejen o oblast severní Ameriky, ale i oblasti rychle se rozvíjejících velkých ekonomik v Asii – tj. Číny a Indie, které navíc musí řešit své nemalé ekologické problémy spojené s jejich energetikou založenou na spalování uhlí. Přitom v těchto případech nepůjde jen o spotřebu zemního plynu pro průmyslovou výrobu, ale i pro široký vnitřní trh drobných spotřebitelů resp. obyvatelstva.

Tyto zásoby se tak stanou předmětem široké spekulace. Energeticky deficitní země budou vyvíjet snahu zajistit si tyto zdroje, což povede také k růstu cen, neboť vzhledem k omezenosti zásob resp. dodavatelů tento trh bude jednoznačně trhem prodávajícího a tedy prodávající bude mít možnost určovat za jakou cenu bude prodávat a případně i komu bude prodávat.

Taková tržní situace nevyhnutelně povede i k tomu, že bude snahou vlád jednotlivých produkčních zemí kontrolovat prodej zemního plynu, ovládat jeho distribuční kanály, jeho těžbu i zpracování. Přirozeně, že takový vývoj by mohl vést dále i k tomu, že prodej zemního plynu bude zatěžován dalšími daněmi a jejich výnos bude sloužit jednak k naplnění státního rozpočtu a tedy bude mít bezprostřední fiskální dopad a jednak i – ve stále větší míře – k tvorbě fondů „budoucnosti“. Tedy k vytváření finančních zdrojů, které budou investovány s cílem diverzifikovat ekonomiky produkčních zemí a zajistit si nové produkční kapacity pro období „kdy dojde plyn“.

Je jasné, že takový vývoj neproběhne bezprostředně a v nejbližší době. Jde o tendence, které se bezpochyby budou v budoucím období výrazněji a s větší naléhavostí projevovat v chování vlád, politických elit i jednotlivých ekonomických subjektů.

Naproti tomu lze očekávat, že bude existovat i značný tlak ze strany odběratelských zemí, které budou mít zájem jednak si zajistit přísun této suroviny a to – z ekonomického hlediska – za co nejnižší cenu a také – v co největším rozsahu.

Takový tlak může vést - jak už bylo řečeno – k růstu cen suroviny. Vysoká cena však může i tak být nedostatečná k tomu, aby bylo možné danou surovinu získat. Pak lze očekávat, že mohou nastoupit pokusy vynutit si získání takové suroviny silovými prostředky.

Nelze proto vyloučit – a současný vývoj na Blízkém a Středním Východě takové závěry může podporovat - že bude snahou vojenskou přítomností nebo i jinými vojenskými akcemi dosáhnout kontroly nad těmito zdroji. Je pak také zřejmě reálné, že právě těmito způsoby – a v tom se může skrývat i celá škála dalších méně násilných resp. zjevných forem nátlaku – bude vymáháno uzavření smluv na dlouhodobé dodávky zemního plynu.

Z tohoto pohledu – jde jen o nástin dané problematiky a její spíše ekonomické, nikoli mocenské a politické zarámování – lze očekávat, že právě oblast Blízkého a Středního Východu bude v perspektivě příštích 15 - 20 let patřit k oblastem, kde bude docházet k prolínání a střetávání zájmů velkých světových ekonomik při jejich úsilí podílet se jak exploataci, tak především na spotřebě zdrojů zemního plynu této oblasti.

Je nesporné, že na tomto území bude muset své zájmy také jednoznačně vyjádřit i EU resp. některé její velké národní ekonomiky, pokud nedojde k tomu, že by byla zformována jednotná platforma EU a tato platforma byla také jednotně prosazována.

Rusko a EU

Jak vyplývá z přehledu světových zásob zemního plynu je to právě Rusko a země Střední Asie, které s ním bezprostředně sousedí, které disponují největšími světovými zásobami zemního plynu.

Je proto celkem logické – z hlediska ekonomického – že právě Rusko je největším dodavatelem zemního plynu do EU. Jsou to důvody historické, kdy všechny východoevropské země EU byly v minulosti zapojeny do jednotné soustavy dálkových plynovodů z bývalého SSSR. Jsou tu i důvody logistické – pozemní dálkové plynovody jsou lacinější než lodní přeprava zkapalněného plynu ze zemí Středního Východu do evropských přístavů a odtud jeho další distribuce plynovody. Je to nakonec i operativnější a umožňuje to pružněji reagovat na tržní situaci.

Hlavní linie plynovodů z Ruska do EU prochází především přes území postsovětských republiky – Ukrajina a Bělorusko a dále pak přes Polsko, Slovensko, Maďarsko a další tranzitní země vč. ČR. Největším tranzitérem ruského plynu je Slovensko, kudy procházejí linie plynovodů do Itálie a také linie směřující dále do ČR a Německa.

Všechny tranzitní země dostávají za tranzit plynu poplatky, které v minulosti byly „vypláceny“ v naturálních jednotkách tj. v metrech krychlových zemního plynu. V současnosti je to však v penězích, zpravidla v US dolarech.

I když by se na první pohled zdálo, že všichni účastníci tohoto tranzitu plynu jsou na něm dostatečně zainteresováni, přesto právě při tranzitu plynu přes území těchto států vznikají největší problémy. Příčiny tohoto vývoje jsou jednoznačně ekonomické, ačkoliv jsou nejednou označovány – zejména v mediích, stejně jako některými politiky – za politické a dokonce i tranzit plynu je považován za jakousi formu nátlaku na jednotlivé země.

K pochopení problému je nutno udělat menší historický exkurz. Po rozpadu Sovětského svazu se otázkám ekonomiky těchto tranzitních cest delší dobu vůbec nevěnovala žádná pozornost a zjevně převládalo mínění, že všechno půjde tak jako dosud a nikdo s nějakými otázkami hranic, vzájemného zúčtování plateb atd. nelámal moc hlavu.

Situace v tomto postsovětském regionu byla ne nepodobná tomu, co jsme jako obyvatelé Československa zažili v období rozdělování společného státu. Také tehdy zaznívala prohlášení politiků o tom, že se vlastně vůbec nic nestane, že všechno bude probíhat jako dosud a o to, že by mohl být zaveden např. poměrně striktní režim pro pohyb občanů obou států na společné hranici nebylo ani potuchy a nikdo ani nebyl ochoten připustit, že by něco takového mohlo nastat (tento režim byl zrušen až po vstupu do schengenského prostoru a před tím po vstupu do EU podstatně zmírněn).

Teprve po rozpadu Sovětského svazu se ukázalo, že soustava magistrálních plynovodů byla budována po nejkratších vzdálenostech a nikoli podle hranic jednotlivých, tehdy svazových, republik. Najednou vznikaly problémy typu - kdo bude udržovat linie plynovodů na území cizího státu, zajišťovat provoz kompresních stanic, které sloužily jen tranzitu plynu přes území tohoto státu do jiné části Ruska atd. Docházelo – a to bylo vůbec nejvážnější - k tomu, že se z tranzitní linie plynovodu odebíralo určité množství plynu – tak jak se to dělalo dříve před rozpadem země – a používalo v daném regionu a jaksi si nikdo nepřipouštěl, že tentokrát je to již plyn jiné firmy a nikoli, jako v minulosti, plyn společný.

Vznikala proto řada problémů provozního charakteru, které bylo potřeba řešit a jejichž řešení se rodilo jen velmi zvolna a často s velkými diskusemi.

Daleko nejvážnější však byly cenové otázky. Export plynu z Ruska ze zákona přísluší pouze firmě Gazprom. Ostatní těžařské firmy zatím nemohou zemní plyn exportovat. Gazprom je sice firma ovládaná ruským státem, ale je to akciová společnost a je v ní přítomen soukromý kapitál a má i zahraniční akcionáře (podíl ruského státu pod jeho přímou kontrolou je 50,1 %, mezi akcionáři jsou držitelé GDR a také německý Ruhrgas). Jako akciová společnost proto musí mít zájem zvyšovat svůj zisk a tudíž musí i dbát na to, aby ceny, za které prodává svoji produkci, odpovídaly tržní situaci.

Lze také uvést, že po dosti dlouhou dobu byly ceny zemního plynu dodávaného do postsovětských republik v podstatě totožné s cenami zemního plynu pro vnitřní ruský trh. Přitom je nutno dodat, že právě ceny energií patří v ruské ekonomice k cenám, které jsou centrálně usměrňovány. Existuje zde několik kontrolních institucí, kterou se touto problematikou zabývají. Kromě Federální antimonopolní komise je to i Federální komise pro tarify, která právě stanovuje roční přípustnou míru růstu hlavních tarifů pro přirozené monopoly (elektřiny, voda, zemní plyn a také nájmy) a k nim dále patří i tzv. regionální energetické komise, které pak dále usměrňují vzestup cen energií s přihlédnutím k místním podmínkám (je potřeba přihlédnout k velikosti ruského území a vzít v úvahu např. tarify za přenos elektrické energie na takové vzdálenosti atd).

V této souvislosti se řeší i problémy, které si obyvatel střední Evropy jen těžko umí představit. V souvislosti s privatizací výroby a distribuce elektrické energie se diskutují otázky tarifů při přepravě elektřiny na vzdálenosti stovek kilometrů v podmínkách řídkého osídlení a tedy i malé spotřeby, omezení přenosových kapacit sítí, zásobování relativně izolovaných oblastí, které nejsou vzájemně propojeny a tudíž i výroba elektrické energie je tam objektivně dražší a je monopolizována a tudíž zde nepřichází v úvahu možnost volby dodavatele energie, jako je tomu v jiných částech země apod. Viz např. Гасникова А.А., Проблемы энергетической безопасности северных регионов РФ // Федерализм, 2007. - № 3. – С. 33-44

Jedním z hlavních úkolů těchto orgánů je dosáhnout ekonomicky opodstatněných cen resp. tržních cen, ale způsobem, který by nevyvolal inflaci ani výrazný dopad na životní úroveň obyvatelstva. I zde je nutné si uvědomit, že výchozí úroveň právě těchto tarifů byla nesrovnatelně nízká – oproti např. evropským podmínkám a tudíž jejich přechod na tržní tarify je otázkou pro delší časové období. Připomeňme však, že i v podmínkách daleko vyspělejší české ekonomiky ještě před pár lety existoval systém křížových dotací cen elektřiny mezi velkoodběrateli a maloodběrateli.

Zhruba od roku 2000 – také v souvislosti se zotavováním ruské ekonomiky po jejím - je možno říci totálním - rozvratu v devadesátých letech - začíná také postupné nastolování tržních vztahů do obchodu se zemním plynem. Proto také Gazprom jako vývozce zemního plynu začíná odstupovat od dosavadních smluv a požaduje, aby vývoz plynu do těchto republik podléhal stejným principům jako do jiných zemí.

Zdůvodňovat takový tlak lze i dalšími argumenty. Sice je možné hovořit o tom, že takový požadavek na růst cen byl motivován mimoekonomicky a, jak někteří autoři uvádí, byla to forma politického nátlaku na ty země, které se nechtěly podřídit „diktátu Moskvy“. Jakkoli je možno diskutovat o tom, zda tomu tak bylo či nikoli, měli by zastánci těchto názorů vysvětlit, zda také ty země, které požadovaly levný ruský plyn, byly při vývozu své produkce na ruský trh ochotny ji dodávat také za jiné ceny než dosahovaly při vývozu na jiná teritoria, čili zda cenové ústupky by byly oboustranné.

Je nutné ještě dodat, že ceny zemního plynu jsou odvozovány od cen ropy. Pokud v letech 2007 - 2008 docházelo k růstu cen ropy na světových trzích, pak úměrně tomu rostou i ceny zemního plynu. Vzestup cen zemního plynu tak je objektivizován růstem světových cen energo nositelů a není, jak se to někdy formuluje, ovlivněn libovůlí daného těžaře (v tomto případě Gazpromu).

S velkým zjednodušením by bylo možné stanovit závislost mezi růstem cen zemního plynu a ropy z vyjádření představitele Gazpromu, který uvedl, že pokud bude barel ropy za 250 USD, pak by 1000 m³ zemního plynu mohlo stát kolem 1000 USD. Přitom již pro konec roku 2008 se očekává evropská cena 1000 m³ zemního plynu kolem 500 USD. K tomu je nutno ještě dodat, že růst cen zemního plynu v současnosti provokuje i velice slabý USD. Lze tedy říci, že mezi cenou barelu ropy a cenou 1000 m³ zemního plynu je vztah 1: 4 (velmi zjednodušeně!). Viz http://www.lenta.ru/news/2008/07/03/miller/

Obecně vzato, je nesporné, že pokud měly být vztahy mezi postsovětskými republikami a Ruskem založeny na ekonomických základech, pak takový krok Gazpromu byl opodstatněný. Jeho opodstatněnost je zřejmá i z toho, že jedině touto cestou – že ceny těchto energií budou na světové úrovni - je totiž možno dosáhnout reálné ekonomické kalkulace nákladů výroby. Právě takový krok totiž dlouhodobě nutí výrobce resp. spotřebitele k úsporám energie, což je právě v postsovětských republikách jeden z klíčových problémů jejich ekonomik – vysoká energetická náročnost.

Nakonec problém vysoké energetické náročnosti a doslova plýtvání energetickými zdroji se týká i ruské ekonomiky. Také proto byla v posledních letech přijata zásada, že ceny energií a zemního plynu na vnitřním trhu by se měly dostat na úroveň vývozních cen zhruba v období 2011 - 2012.

Nejvýraznější formu konfliktu o ceny pak měl rusko - ukrajinský spor na přelomu let 2005 a 2006. Vznikl na základě dvou skutečností resp. požadavků ruského Gazpromu. První byl požadavek Gazpromu, aby jeho ukrajinský partner firma Naftogaz uhradila plyn odebraný nad rámec dosavadních obchodních smluv. Druhým pak byl požadavek, aby cena za zemní plyn dodávaný z Ruska byla zvýšena blízko úrovni placené západoevropskými obchodními partnery Gazpromu. Konkrétně se tehdy jednalo o zvýšení ze 160 USD za 1000 m³ na 220 - 230 USD.

K uvedeným skutečnostem je nutno ještě dodat, že Ukrajina je velkým spotřebitelem zemního plynu - celkem dováží 60 mld m³. (Viz Výroční zpráva Gazpromu za rok 2006) To je v podstatě množství plynu srovnatelné s velkými západoevropskými ekonomikami např. s Itálií (a při podstatně nižším HDP). Přitom je nutno také dodat, že tento levný zemní plyn je z velké míry využíván v ukrajinských firmách zejména pak v metalurgii a tedy vytváří se tím pro ně podstatná konkurenční výhoda.

Podíváme-li se na celý tento jev z ekonomického hlediska, pak levný ruský plyn umožňuje snižovat náklady ukrajinským metalurgickým firmám, které pak při prodeji své produkce na světových trzích – a při napjaté konjunkturní situaci jde o prodej za světové ceny, které vycházejí ze světových cen surovin - jsou schopny dosahovat vyšších ziskových maržích než ostatní prodejci např. z ČR. Tak je fakticky lacinější ruský zemní plyn zdrojem vyššího zisku pro ukrajinské metalurgické závody.

Je na místě se pak ptát, zda je prodej zemního plynu za takovou cenu opodstatněný a zda je ekonomicky racionální a zda tak má Gazprom fakticky přispívat na růst zisku ukrajinských hutních firem, stejně jako fakticky dotovat spotřebu plynu v ukrajinských domácnostech.

Přirozeně, že ukrajinská strana nebyla ochotna o nových cenách diskutovat a všechny požadavky Gazpromu odmítla. Je ovšem otázkou, co v dané situaci mohla jiného dělat. Buď mohla sdělit „národu“, že zemní plyn už nikdy nebude tak laciný jako byl a že se musí uskromnit a se zemním plynem šetřit - tedy mohla hledat ekonomické řešení. Anebo zvolit politické řešení a ukázat Rusku, že si takové zdražení nenechá líbit a dostat se tak do pozice spíše oběti ekonomického vydírání. Je jasné, že politici nemohli na jiné řešení než konfrontační přistoupit.

Výsledkem pak bylo, že Gazprom odmítl dále dodávat zemní plyn pro potřeb Ukrajiny a s tím, že požádal, aby byl zemní plyn i nadále tranzitován do západní Evropy, ale současně, aby Ukrajina neodebírala množství plynu, které měla dohodnuté v předchozích smlouvách. Podotkněme, že další smlouva nebyla uzavřena.

Tento bezprecedentní čin – omezení dodávek plynu - se setkal se značně vzrušenou reakcí také u západoevropských partnerů Gazpromu, neboť Ukrajina i nadále pokračovala v odběru plynu, ačkoliv na to neměla žádné smlouvy (ruská strana tento odběr plynu nazvala krádeží). Tím krátila dodávky zemního plynu pro západoevropské odběratele Gazpromu.

Proto Gazprom, ačkoli do tranzitního systému dodával množství plynu odpovídající dohodnutým kontraktům, vlastně nezaručoval svým partnerům dohodnutý objem dodávek, neboť část tohoto zemního plynu určeného pro západní Evropu skončila na Ukrajině. Po dvou dnech přetahování pak obě strany zasedly k jednání a výsledkem byla dohoda o dalších dodávkách plynu.

Mediální obraz tohoto konfliktu byl takový, že Ukrajina z tohoto střetu vyšla relativně lépe, neboť se dostala do pozice slabšího, na kterého „si ruský medvěd dovoluje a vydírá ho“. Gazpromu se nepodařilo přesvědčivě vysvětlit evropské veřejnosti svoji pozici, ačkoliv všechny následné kroky mu v podstatě daly za pravdu. Ukrajina nakonec uznala, že odebírá zemní plyn neoprávněně a doplatila ho.

Podstatou této dohody pak bylo, že plyn na Ukrajinu nebude dodávat přímo Gazprom, ale společná firma Rosukrenergo, kterou společně vytvořily Gazprom a fakticky i dvě fyzické osoby na ukrajinské straně.

Tato konstrukce se ukázala jako velmi pochybná, neboť osoby zastupující Ukrajinu (jako vlastníci firmy) jsou považovány za osoby s pochybnou minulostí (navíc se spekuluje o jejich propojení na východoevropské mafiánské struktury). Do současné doby se trvale objevují spory o to, zda Ukrajina dluží Rosukrenergo za dodaný plyn, zda platí včas, vedou se spory o tranzitní poplatky atd. Je to natolik nestabilní řešení, že perspektivně bude nevyhnutelné ho nahradit.

Do řešení konfliktu také vstoupil Turkmenistán, jehož tehdejší prezident Turkmenbaši Nijazov navrhl, že bude dodávat na Ukrajinu zemní plyn za cenu 60 USD za 1000 m³ a to až do výše 56 mld m³ ročně. Zbývající plyn pak bude dodávat Gazprom za cenu 230 USD. Současně byla také zvýšena cena za tranzit ruského plynu z 1,09 USD za 1000 m³ za 100 km na 1,6 USD.

Tento konflikt ukázal na několik problémů a má pak přirozeně dopad i na další strategické úvahy partnerů na obou stranách tohoto obchodu se zemním plynem.

Především odkryl zranitelnost přepravních cest. Tranzitní země může odebírat plyn z tranzitního plynovodu, aniž by k tomu měla smlouvu a přesto je dodavatel plynu v podstatě bezbranný a nemá dostatek nástrojů, jak takovému jednání zabránit – z krátkodobého hlediska. Stejně tak je jeho partner na konci plynovodu do značné míry závislý na tom, jak se zachová tranzitér plynu.

Navíc tranzitní země mají ještě jeden nástroj, který také Ukrajina použila – tranzitní poplatky. Mohou se pokoušet právě zvyšováním těchto poplatků kompenzovat zvýšení cen plynu a v podstatě opět ten, kdo plyn prodává, nemá žádné nástroje, jak se zvyšování těchto cen bránit resp. je velmi těžká objektivizace výše tranzitního poplatku (v průběhu jednání zazněly požadavky na jeho zvýšení na deseti i vícenásobek). Dodejme, že k podobnému kroku – zvyšování tranzitních poplatků s cílem kompenzovat růst cen dodávaného zemního plynu později také sáhlo Bělorusko.

Konflikt vedl také k poznání, že postsovětské země, které jsou tranzitéry plynu, resp. jejich ekonomiky zatím nejsou schopny se vyrovnat s podmínkami světových trhů a tedy ani neprošly potřebnými strukturálními změnami, které by jim umožnily pracovat s vyšší mírou energetické účinnosti.

Bylo by také zajímavé vědět, zda časový prostor, který tímto způsobem Ukrajina, a nejen ona, získala na přizpůsobení se novým podmínkám resp. trvale rostoucím cenám energií, dokázala využít ke snížení energetické náročnosti své ekonomiky. Anebo zda tento prostor byl zcela neúčelně promrhán pod sliby, že „se to zase nějak udělá“ (jak je to bohužel známo i z naší praxe).

Reakce politických elit naprosté většiny tranzitních zemí z postsovětského prostoru pak ukázala, že tyto země jsou odhodlány – pokud by nebyly spokojeny s podmínkami dodávek zemního plynu – blokovat tranzit plynu k dalším odběratelům. Ukazovalo se, že tyto politické elity nejsou schopny akceptovat ekonomické důvody pro tento postup Gazpromu, že v nich stále převládá spíše politický přístup k tomuto problému vyvolaný spíše antiruskými náladami spojenými s nedávnou minulostí. Přitom nedobrá mediální strategie Gazpromu ekonomickou podstatu tohoto sporu nedokázala přesvědčivě veřejnosti sdělit.

Z hlediska Gazpromu jako dodavatele zemního plynu zejména na trhy západní Evropy, pak byl tento konflikt jen potvrzením již dříve rozpracovávané strategie diverzifikace přepravních cest, které by obešly tyto dosavadní tranzitní země a umožnila by vykonávat po co nejdelší vzdálenost efektivní kontrolu nad tranzitem plynu.

Zdá se, že také hlavní západoevropští odběratelé ruského zemního plynu si uvědomili, že v daných podmínkách – především pokud jde o politicky dlouhodobě neklidnou Ukrajinu – se stávají rukojmími těchto zemí a tudíž nemají jinou volbu než přistoupit k hledání nových přepravních tras. Jednak zvýšili úsilí ve při rozšiřování terminálů pro příjem LNG a jednak se soustředili na pokračování v přípravě projektů, které zajistí diverzifikaci přepravních tras na své trhy.

Diverzifikace přepravních cest – Nord Stream a South Stream

Myšlenka na vybudování dvou nových linií, kterými by mohl proudit ruský plyn do Evropy se zrodila již v druhé polovině devadesátých let, protože bylo jasné, že kapacitně současné linie již nestačí a navíc tyto linie byly postaveny již v polovině sedmdesátých letech a v osmdesátých letech – tedy přibližuje se horizont jejich technické životnosti.

Přitom je nutno zdůraznit, že nutnost vybudovat další přepravní linie pro přepravu ruského plynu do Evropy je sotva zpochybnitelná. Obě uvažované linie by měly zajistit v první fázi své výstavby roční přepravu kolem 60 mld m³ zemního plynu a to je oproti současné spotřebě EU přírůstek zhruba o desetinu. Dokonce by ani nemuselo jít o absolutní zvýšení celkové spotřeby zemního plynu v Evropě, protože je nutno také uvažovat i o možnosti snížení jeho těžby v zemích EU.

Snižování podílu vlastní těžby na krytí potřeb Evropy jako celku vyplývá ze všech dlouhodobých prognóz spotřeby zemního plynu. Podle nich by se v roce 2030 měla vlastní těžba podílet jen čtvrtinou na krytí potřeb plynu – tedy dovoz zemního plynu dosáhne tří čtvrtin spotřeby zemního plynu v EU. Je přitom důležité zdůraznit, že podle těchto prognóz se většina přírůstku spotřeby zemního plynu využije na výrobu elektrické energie. Očekává se, že spotřeba zemního plynu by v Evropě (bez Ruska) měla dosáhnout až 720 mld m³ – oproti současným 500 mld m³ v EU – 27.Viz http://www.eurogas.org/figures_statistics.aspx

Základním problémem pak bylo stanovení jejich průběhu, čili otázka, zda je vést přibližně v linii současných plynovodů přes území východoevropských států anebo hledat jiné linie.

Lze říci, že právě spor mezi Ukrajinou a Ruskem, který neskončil a při každé příležitosti, kdy se jedná o cenách zemního plynu, znovu a znovu ožívá, nakonec potvrdil již tehdy připravené a veřejně deklarované záměry vést trasy pro přepravu zemního plynu do západní Evropy jinými cestami – po dnu Baltského moře.

Proto také bylo na podzim 2005 oznámeno, že k výstavbě tohoto plynovodu nazvaného Nord Stream bylo ustaveno mezinárodní konsorcium, kde 51 % akcií má Gazprom, po 20 % pak mají německé plynařské firmy E.ON Ruhrgas a Wintershall. Později – v roce 2007 - se k projektu připojila také holandská Gasunie.

Od samého počátku se projekt setkává s řadou problémů spojených především s tím, že jeho trasa obchází dosavadní tranzitní země – Pobaltí, Polsko, Bělorusko a Ukrajina. Své pochyby motivované starostmi o ekologii Baltského moře vyjádřily i Švédsko a Finsko.

Trasa projektu totiž prochází tzv. ekonomickou zónou šelfu pobřežních zemí Baltského moře, což předpokládá jejich souhlas s realizací, ale na druhé straně jim to patrně nezakládá právo na nějaké ekonomické výhody. Otevírá se tak i řada právních problémů.

Problematika výstavby Nord Streamu se dostává také na pořad jednání Evropského parlamentu, který žádá, aby byly dodržovány přísné ekologické požadavky při jeho výstavbě a chce být o nich dostatečně informován (naposledy se tak vyslovil v červenci 2008). Projekt má také velmi vlivné zastánce – šéfem dozorčí rady Nord Stream AG je bývalý německý kancléř Schroeder a také současná kancléřka Merkelová projekt výrazně podporuje. Má také podporu holandských firem a řady vlivných německých energetických firem. Takový lobbing má nesporně svoji váhu při oslabování odporu proti němu.

Nicméně největšími kritiky tohoto projektu jsou dosavadní tranzitní země, které se po oznámení projektu začaly zjevně obávat, že by ztratily část svých tranzitních poplatků. Zejména však ztrácejí část svých možností nátlaku na dodavatele plynu a možností diktovat mu své podmínky. Přitom je však nutno zdůraznit, že dosavadní linie tranzitních plynovodů i nadále zůstanou v provozu a množství přepravovaného plynu v nich se nezmenší. Nové linie řeší přírůstek spotřeby zemního plynu.

Je třeba si uvědomit, že tranzitní poplatky rozhodně nejsou zanedbatelným příjmem pro tyto země resp. jejich firmy, které zajišťují přepravu plynu (např. v Polsku je to státní firma). Výši poplatků lze odhadnout na zhruba 60 - 80 mil USD na každých 100 km trasy v případě, že by Nord Stream přepravoval uvažovaných 30 mld m³ ročně. K tomu je nutno připočítat ještě další efekty.

Např. na kompresních stanic se využívá k pohonu kompresorů turbín spalujících zemní plyn, jehož odpadní teplo dále může sloužit k výrobě elektrické energie. Na jedné kompresní stanici může jít až o 25 MW výkonu, což je již významný přínos.

Zanedbatelná není ani účast místních stavebních firem při budování linie plynovodu.

Pokud bychom pominuli všechny tyto okolnosti, pak je nesporné, že stavba tohoto plynovodu po dně Baltského moře bude nesporně nákladnější než kdyby byla budována „klasická“ trasa po souši. Na druhé straně není pokládka plynovodu po dně moře ničím neobvyklým – v nedávné době byla ruskými firmami položena linie Blue stream po dnu Černého moře do Turecka, stejně jako existuje síť plynovodů z Norska do Evropy a řada dalších.

Obtíže, se kterými se projekt setkává (a které se postupně daří překonávat), se však projevují jednak v postupu výstavby, kde původní termín uvedení do provozu v roce 2010 se již posouvá na konec roku 2011 a pravděpodobně to bude až v roce 2012. Samotná ukládka trub na dno Baltu začne až v roce 2009. Přitom se ovšem předpokládá, že po ukončení výstavby první linie by měla pokračovat výstavba ještě druhé linie tak, aby výsledná kapacita Nord Streamu mohla dosáhnout až 55 mld m³ ročně. Takové kapacity bude dosaženo patrně nejdříve kolem roku 2015 (původní představy hovoří o dřívějším datu).

Stejně tak se zvyšují plánované náklady na jeho stavbu ze 6 mld