Před časem jsem v BL zveřejnil shrnutí dlouholetého výzkumu mozku, který naznačoval, že náš nervový-kognitivní systém, konstantně bombardovaný gigabity umělých stimulů a informaci, začíná haprovat. Jeden z aspektů tohoto selhávání je vzrůstající potíž rozlišit mezi symbolickou doménou reality, doménou myšlenky, informace a relativity a doménou převážně binární volby, která vyžaduje jednoznačnou fyzickou akci. Jan Čulík zmiňuje fakt, že nějací studenti chtěli ve výkladní skříni vystavit psa a utrápit ho hlady... To už se ve skutečnosti stalo. Guillermo Vargas Habacuc z Kostariky, u příležitosti své výstavy v Nikaragui, chytil potulného psa, uvázal ho ke zdi a nechal ho zemřít žízní a hladem. Pokud je mi známo, mezi všemi pohoršenými a hlubokomyslnými protesty, které se proti tomuto "převratnému estetickému činu" zvedly, nikoho nenapadlo psa odvázat, odvézt ho domů a nakrmit a popřípadě naplácal umělci na holou, což by byl adekvátní trest pro infantilní krutost. (3)

Paradoxně, druhou stranou té samé kognitivní chyby je schopnost oddělit své proklamované hodnoty a názory od reality, od svého jednání. Před mnoha lety, když jsem přišel do Los Angeles, jsem navštívil přednášku jednoho slavného buddhisty - téma bylo soucit. Přestože se přednáška konala v domě, který stál uprostřed čtvrti, kde právě probíhala válka kubánských, černošských a mexických gangů, bylo nabito. V ulici stály mercedesy, porsche, bmw - bylo zřejmé, že dorazila smetánka z Beverly Hills a Hollywoodu. Všichni nadšeně souhlasili s přednášejícím, kdo by se odvážil nesouhlasit, že soucit je důležitý. Po přednášce jsme vyšli ven. Na chodníku sedělo několik žebráků. Když jsem dal jednomu z nich tři dolary, ne ani tak proto, že jsem tak soucitný, ale spíš proto, že se mi zdálo že je docela možné, že tam za pár dnů budu takhle sedět sám a že bych nějakou tu almužnu určitě taky uvítal, jakási krásná mladá dáma, v šatech na motivy indického folklóru, se ke mně obrátila a řekla: Proč mu dáváš peníze? Vždyť je stejně propije. A pak štítivě žebráka překročila a pokračovala v debatě o soucitu.

Je v tom nějaké poučení? Nevím. Zdá se mi ale, že Václav Bělohradský měl pravdu, když nedávno poněkud hyperbolicky napsal: "Normální lidé jsou v západních společnostech masa zmanipulovaných deviantů, kdo se mezi nimi nezblázní, nemá ani rozum, ani svědomí." Já bych tu hyperbolu dokonce ještě zvýraznil, přidal bych mezi devianty i všechny ty, kteří se mezi normální lidi obyčejně nepočítají. Bohužel, to by zahrnovalo i mě.

1 Není divu, že tolik matematiků dostává z debat umělců, filosofů a ostatních praktikantů tzv. společenských věd, epileptický záchvat. Jak můžete vést smysluplnou diskusi, aniž si alespoň pracovně nevymezíte základní pojmy, aniž řeknete: pro potřebu této diskuse je umění to a to? Jak Jan Čulík, tak Martin Škabraha, kteří oba dva učí na universitě, Škabraha je k tomu navíc vystudovaný filosof, by tyto základní věci měli vědět.

2 Generace vyrůstající na reality shows bere život jako reality show? Koho by to napadlo? Že by ty do sebe zahleděné estéty, které nikdo nečte a na jejichž filmy nikdo nechodí, ale kteří na tohle už pěkně dlouho poukazují?

3 Vargas později prohlásil, že chtěl přivést pozornost lidí k tomu, že na ulicích jeho města takto denně umírají stovky hladových psů. Možná, že Veronika Janečková chtěla pouze přivést naši pozornost k tomu, že staří lidí jsou denně mučeni svými příbuznými? Nebylo by to úžasné? A hluboké? A novátorské? A neotřelé? A svěží? A esteticky devastující a v ten samý okamžik v podstatě hluboce etické?