Měli bychom přestat nahlížet na Iry jako na deštěm promáčené pastýře, kteří jako jediní Evropané nebyli s to pochopit požehnání lisabonské smlouvy. Referenda by i jinde dopadla záporně: neboť souhlas voličů ani nemůže ani nemá být získán ke smlouvě, kterou nemůže pochopit ani shovívavý čtenář. A poněvadž jednající politici nepodnikli nejmenší pokus představit věcně obsah smlouvy. A poněvadž smlouva se pokouší nasadit evropským národům byrokratickou vrchnost, s dobře míněným zbavením svéprávnosti. Pokud by se nyní Irům hrozilo vyhazovem, pak by toto vydírání bylo aktem organizované zločinnosti "v prostoru svobody, bezpečnosti a práva", jejž tak označuje smlouva EU. Nikdo nesmí být ohrožován, protože trvá na zákonné smlouvě.

Kde je prolomeno tabu, začíná přemýšlení. Kdo kritizuje lisabonskou smlouvu, porušuje v Německu každou political correctness. Dělá dobře, jestliže nejdříve přizná, že stojí až po kolena na půdě evropské integrace, že ji považuje za nutnou, dobrovolnou a demokratickou. Ano, tou je. Po Churchillově curyšském projevu 19. září 1946 jsme doufali ve Spojené evropské státy. De Gaullova formule o "Evropě vlastí", jež nutila k vystřízlivění, stanovila jiný cíl: ano co nejužší spolupráci, ne vzdání národních identit.

Tím začala evropská životní lež. Administrovala se Evropa subvencí. Vytvářely se organizace, jež splňují státu podobné funkce, ale nesměly být ani spolkovým státem ani státním svazkem a byly proto pojmenovávány "nadnárodní". Národní vlády vykonávaly ve "vládní spolupráci" přímo a nepřímo dominující vliv na rozhodování o osobách a právním uspořádání těchto útvarů, k tíži vlastních parlamentů, jimž vždy znovu předpisovaly, co by nyní měly vykonávat jako evropské společné právo. Vznikla Evropa ministrů a ministerských radů, "hlav států a vlád" -- jaké to předústavní pojmenování! -, úředníků s diplomatickou imunitou, vlastními financemi, se třemi hlavními městy, Bruselem, Lucemburkem a Štrasburkem, se soudním dvorem jen těžko přístupným pro normálního občana, soudem, který je zaměřen na co možná nerušené fungování správ a proto podrobuje lidskou důstojnost, podle naší ústavy nezcizitelnou, měřítku poměrnosti, s parlamentem, do nějž se rozhodující národní politici nedali zvolit. Zůstal parlament s národními kontingenty, bez volebních okrsků, bez evropské veřejnosti a tudíž s volební účastí, jež je tak nízká, že vzbuzuje obavy. Parlament je nadějí, bezpochyby. Snaží se. Ale to nemění nic na skutečnosti, že vznikly rozhodovací mechanismy, jež bychom jako demokraté snad ještě tak byli přijali v polovině 19. století kvůli přechodu. Útvar se tváří jako stát, který si nevšiml, že se mu něco ztratilo: lid, z něhož musí v demokracii vycházet veškerá státní moc a který je svobodný ve svém rozhodování, i když se to vládě nelíbí. Lisabonská smlouva tento vývoj dokončuje s obdivuhodnou důsledností. Parlament se sice podílí na více rozhodnutích než dosud. Ale nemá žádné právo iniciativy. Kde je nejen konzultován nebo informován, je vázán na iniciativu komise a rozhodnutí rady, složené z národních ministrů nebo "šéfů".

V zahraniční politice je aspoň "slyšen", v obranné politice, k níž patří vojenské intervence a vojenské nasazení uvnitř země, nemá co říct. Parlament nemá ani co říct při volbě "evropského prezidenta", při volbě předsedy komise je výhradně vázán na personální návrhy šéfů vlád.

Smlouva podřizuje evropskému režimu nyní také klíčovou oblast státní činnosti, totiž právo a bezpečnost, tedy svobodu. Národní parlamenty jsou vyloučeny, jestliže bylo usneseno společné právo. Přitom jde rovněž o trestní řízení, o paušální uznání občanskoprávních a trestněprávních rozsudků, o metody policejního vyšetřování, o zatykače a vydání, nejen tedy o nesmírně vzdálené zákonodárství, nýbrž o státní moc. Při všech rozhodnutích mohou rady přejít k většinovému rozhodování a přidělit si k tíži svých národních parlamentů nové kompetence. Ty s tím nemusí souhlasit. Mohou odporovat pouze během krátkých lhůt -- jsou-li si Spolkový sněm a Spolková rada zajedno. Spolková vláda dokonce ani neoznámila výhradu, že článek 1 a zásady článku 20 ústavy jsou nedotknutelné a ústavou odňaty samotné výkonné moci Spolkového sněmu.

Lisabonská smlouva nastoluje stát byrokratické vrchnosti. Je to dokončení politiky, která nařizovala symboly a administraci tam, kde by byla musela bojovat o souhlas občanů. Smlouva je ústava, k níž až dosud chybí z dobrých důvodů souhlas suveréna. Pokud by vstoupila v platnost, povede ve své administrativní prostoduchosti k velmi prudkým sporům. Volili jsme Spolkový sněm, aby rozhodoval ve Spolkové republice, nikoli o ní. Smí a má nás vést do evropského spojenectví, ale nesmí nás podrobovat žádné nové ústavě, se kterou jsme my, lid, nesouhlasili.

Zdráhání Irů může být šťastnou náhodou, pokud by se Evropané rozhodli předložit demokratickou ústavu, se stručnými a jasnými příslušnostmi a odpovědnostmi, k nimž je už dnes třeba dosáhnout souhlasu občanů Unie. Bude třeba o ni zápasit, zrovna tak jako při volbách do Spolkového sněmu o souhlas k mnoha složitým problémům. To možná půjde pomaleji a bude namáhavější. No a co? Na dlouho bude Evropa Evropou občanů -- anebo nebude.