Proč vlastně lidé přišli v úterý 21. 11. 1989 na Václavské náměstí, nikoliv k soše svatého Václava, jak je v našich dějinách obvyklé, ale před budovu tehdejšího vydavatelství Melantrich? Proč právě z balkónu této budovy k Pražanům promluvili Václav Havel a Alexandr Dubček ? Otázky, které dnes v běžné publicistice zůstávají bez odpovědi. Neboť si je , jak se zdá, ani nikdo neklade.

Takže: v sobotu 18.11. pořádala tehdejší Československá strana socialistická spolu s vydavatelstvím Melantrich jeden z tehdy tradičních každoročních tzv. Hereckých koncertů. Šlo o vystoupení nikoliv hudebníků, jak je u koncertů obvyklé, ale o vystoupení herců, kteří zde přednášeli monology z různých divadelních her. Šlo tehdy velmi populární a vyprodanou akci -- nebylo takových v tehdejších poměrech mnoho. Ostatně ji připomněl v nedávno vysílaném televizním pořadu Labyrintem revoluce i Milan Kňažko s tím, že právě zde se dozvěděl o událostech v Praze a o prvních reakcích na ně. Ta první zazněla právě zde.

Herci, kteří se připravovali na svá vystoupení těsně před začátkem koncertu, přišli s tím, že jejich vystoupení je třeba nějak uvést zmínkou o včerejších událostech. Mysleli jsme si tehdy všichni, kteří jsme zde byli přítomni, totéž o oněch událostech a o tom, že "teď nebo nikdy". Nebylo proto obtížné vykročit na jeviště a prohlásit, že už toho bylo dost a že se včerejší události již nikdy nesmí opakovat. Nikdy nezapomenu na lidi v prvních řadách setmělého hlediště, kteří s hromovým potleskem vyskočili ze svých míst. Zde lidé poprvé projevili své smýšlení. Snad si někdo vzpomene.

V pondělí 20.11. pak vychází na první stránce Svobodného slova "prohlášení předsednictva Československé strany socialistické a jejího poslaneckého klubu" nejen s protestem proti zásahu policie proti studentům ale především na tehdejší poměry se zcela mimořádnou výzvou k nápravě poměrů, které takový zásah vůbec umožnily. Pravda: v té době již od soboty 18.11 probíhalo ustavování Občanského fóra a stávka studentů a herců, sepisovaly se rezoluce, ale toto bylo poprvé, kdy si mohli lidé přečíst prohlášení tehdejší legální organizace v oficiálních novinách, které nejen odsuzovalo to co se stalo ale žádalo nápravu poměrů. Reakce byla fantastická: již od rána se před budovou Melantrichu na Václavském náměstí, kde tehdy sídlila redakce Svobodného slova, scházeli lidé a četli vystavené stránky deníku a v podvečer již byl před budovou veliký dav, který provolával "Zítra zase pravdu" a "Zítra přijdeme znova". To jsme pochopili jako mimořádnou příležitost a redaktor P. Kučera přivedl druhý den V. Havla, který zde poprvé vystoupil před tak velikým shromážděním spolu s řadou dalších osobností. Kdo si však dnes ještě vzpomene např. na M. Nevoleho, tehdy náměstka ředitele nakladatelství, který to vše technicky organizoval a zejména zajistil ozvučení Václavského náměstí což byl v tehdejších podmínkách neuvěřitelný výkon...

V sobotu 25.11 nás tehdejší předseda Československé strany socialistické B. Kučera požádal, abychom na druhý den připravili první oficiální setkání tehdejší vlády a Občanského fóra. Pamatuji se jak jsme v pozdějším senátorem J. Vyvadilem běželi do Obecního domu zajistit místnosti, ale jakási vedoucí nás vyhodila s tím, že nic takového zde nepřipustí. Když jsme zklamaní odcházeli, vyběhli za námi podle oblečení dva číšníci a jeden kuchař s tím, že rozhovor slyšeli, ale že nepřipustí aby se taková událost konala jinde než "u nich" a že vše, jako zdejší Občanské fórum, zajistí. Tak se opravdu v Modrém salonku Obecního domu v neděli 26.11. setkávají delegace vlády tehdejší ČSSR a Občanského fóra. Fotografie z tohoto sekání, na které si před stůl vedoucí těchto delegací Ladislav Adamec a Václav Havel podávají ruce, je často publikována. Z účastníků tohoto jednání jsou v aktivní politici již jen tři lidé. Všichni byli členy delegace Občanského fóra: především prezident republiky Václav Klaus, poslanec Zdeněk Jíčínský a senátor Martin Mejstřík.

Možná se zmínky o aktivní úloze členů a funkcionářů tehdejších politických stran, z dnešního demokratického pohledu však opravu pseudostran, Československé strany socialistické a Československé strany lidové, kteří se ale ve své naprosté většině se v listopadu 1989 okamžitě postavili na stranu Občasného fóra a dali mu své sekretariáty a kanceláře k dispozici, příliš nehodí do dnešních zjednodušených představ o kolaborantech s tehdejším režimem, ale zamlčováním některých skutečností svoji vlastní historii rozhodně nevylepšíme...

To vše, co zde popisuji, velmi úzce souvisí s jinak důležitou otázkou, se kterou je výročí Listopadu pravidelně spojováno, totiž s otázkou našeho vyrovnání s minulostí. Nelze se totiž ubránit dojmu, že pod tímto pojmem si někteří dnes představují možnost používat minulost jako klacek na své dnešní politické odpůrce. Četl jsem nedávno o podobné situace v Polsku: každý, kdo zde vystoupí proti současné vládnoucí politické garnituře, je nařčen z touhy po návratu minulých poměrů, z členství -- svého nebo svých blízkých - v komunistické straně nebo státní bezpečnosti. Vzpomněl jsem si na tyto řádky když jsme v Poslanecké sněmovně projednávali nedávno návrh zákona o zřízení Ústavu paměti národa. Každý, kdo se vyslovil proti tomuto záměru -- ať již se odvolával na stanovisko archivářů, historiků, nebo si jen dovolil připomenout negativní stanovisko Topolánkovy vlády (sic!) k celému projektu - byl obviněn ze snahy sabotovat "vyrovnání s minulostí", ze snahy zakrývat zločiny minulého režimu, bezmála ze snahy je opakovat. Smutný pohled a smutná "vizitka" těch, kteří o zřízení nové instituce tak moc usilují...

Vzpomínám si na diskuse o budoucnosti KSČ v listopadových dnech před sedmnácti lety. Sám jsem se mnohých účastnil a hluboce jsem se mýlil... Nepochopení postavení KSČM v našem současném politickém systému, úspěchu komunistů ve svobodných volbách, údiv nad vysokým procentem lidí, kteří minulý režim považují za lepší pro obyčejné lidi, než je ten dnešní, vede ke kuriozitám typu zákazu strany, zákazu symbolů, zákazu mládežnické organizace, zákazu bůhví ještě čeho... Jenom ne k vážnému zamyšlení nad potřebami, právy a osudy lidí po listopadu 1989. To by ale bylo to nejvhodnější připomenutí jeho skutečného odkazu...