Jinak řečeno, v dobách bezpečí, relativní stability a dostatku rádi laškujeme s myšlenkami vypjatého individualismu a téměř absolutní svobody jedince. "Sebevědomě" spoléháme na mystickou sílu, božskou moudrost a všemohoucnost tajemné bytosti zvané např. "neviditelná ruka trhu" (ukažte mi ji prosím, rád bych ji podrbal na patě). Objeví-li se ale nějaká hrozba, nepřítel, krize, pak instinktivně (opravdu pudově) "objevujeme" nezbytnost solidarity a snažíme se čelit nepřízni spíše v houfu. Zdá se, že tohle máme v genech. Kdybychom neměli, asi bychom zde jako živočišný druh nebyli.

Zdá se zkrátka, že s nadcházející hospodářskou recesí bude obtížné hlásat pravicové koncepty v jakékoli úpravě. Slepě ideologicky zjednodušené nebo pragmaticky kompromisní, lidi na to nebudou slyšet. Že neviditelná ruka trhu "šáhla do ho..." jim těžko uniklo, jak někdo podotknul v jakési internetové diskusi.

Mám dojem, že k výraznému volebnímu výsledku přišly obě strany jako slepý k houslím. ČSSD nic geniálního nepředvedla a ODS nic fatálně nezkazila. Ve hře jsou třeba síly mnohem těžšího kalibru, než na jaký stačí běžná politická rutina.

Dejme tomu, že strach lidí z blízké budoucnosti opravdu hraje tu rozhodující roli. Lze to reflektovat a snažit se lidi uklidnit, získat jejich důvěru v politiku, která přesvědčivě usiluje zmírnit dopady krize.

Nebo zkusit zahnat bolest zubů skřípnutím prstů mezi dveře. Ukažme lidem nepřítele a přimějme je, ať se bojí jiného, pokud možno fiktivního nebezpečí. Například návratu komunistů, ruských vojsk nebo vpádu byrokratů z EU. Když nic z toho nenastane, můžem se bít v prsa, jak že jsme to skvěle zvládli. A tu krizi - no, to přeci musí každý uznat, že všechno se stihnout nedá ..