Za druhé, což s tím úzce souvisí, vyzbrojování Gruzie Západem a americké úsilí přivést Gruzii do NATO bylo součástí rozsáhlejšího programu, který vážně ohrožuje ruskou bezpečnost. Když bylo v roce 1990 umožněno připojení východního Německa k západnímu, dostal sovětský prezident Gorbačov od ministra zahraničí USA Jamese Bakera ujištění, že NATO se nerozšíří „ani o píď“ na východ, natož aby přijalo všechny bývalé sovětské satelity do západního vojenského paktu. Nejenže byl tento slib porušen, ale Spojené státy násilně zasahují do politiky mnoha bývalých sovětských zemí na jižní hranici Ruska, vybudovaly zde své základny a opět ohrožují národní bezpečnost Ruska. Zcela nedávno USA dokonce vyjednaly vybudování protiraketové základny v Česku a Polsku, údajně aby chránila proti iránským jaderným raketám, jež neexistují, a i kdyby existovaly, tyto země by neohrožovaly. Opět v protikladu k Iráku: Irák neměl žádný protiamerický plán a nebyl ani součástí žádné aliance, která by představovala ohrožení bezpečnosti Spojených států.

Dalším velmi významným faktorem je to, že současná vážná eskalace násilí mezi Gruzií a Ruskem začala večer 7. srpna gruzínským bombardováním Cchinvali, hlavního města Jižní Osetie, a vysláním početného vojska do provincie. Pokud uvážíme, že Gruzie je americkým spřáteleným režimem, USA (spolu s Izraelem) vyzbrojily a vycvičily gruzínské ozbrojené síly, že pouze pár dní před gruzínským útokem se podílely na společných vojenských manévrech s gruzínskou armádou a že Američané a Izraelci byli osobně přítomní v Gruzii v době útoku, je dost možné – dokonce velmi pravděpodobné – že gruzínský útok nebyl jakýmsi pomateným omylem gruzínského vedení, ale spíše akcí uskutečněnou v zájmu Spojených států. Její úmysl není úplně jasný, ale mohlo by jím být další pokoření Ruska, které selhávalo v reakcích na mnohé nepřátelské tahy Západu. Nebo byla akcí zamýšlena provokace, která měla otestovat schopnost ruské odvety nebo více vyhrotit novou studenou válku kvůli politickému prospěchu (pomoci válečné straně a Johnu McCainovi v prezidentských volbách).

V každém případě Rusko odpovědělo 24 hodin po zahájení gruzínského celoplošného bombardování Cchinvali, vytlačilo Gruzíny a v několika následujích dnech obsadilo část Gruzie samotné. Po několik let byla Jižní Osetie napůl nezávislá, ačkoli právně součástí Gruzie. Dosavadní mír byl udržován dohodou o statu quo, který ponechával Jižní Osetii nezávislost za přítomnosti mnoha ruských a jiných mírotvorců. Gruzínský útok 7.-8. srpna byl zaměřen nejen proti civilnímu obyvatelstvu Cchinvali, ale také proti objektům ruských mírotvorců, z nichž 20 nebo více bylo zabito a mnoho z nich zraněno. Ještě jednou srovnání s americkým útokem na Irák, z něhož je zřejmé: Irák nenapadl ani neohrozil Spojené státy; byl napaden na základě falešných tvrzení, která měla napomoci oprávněnosti útoku a okupace. (V květnu 2003 Wolfowitz slavnostně potvrdil, že „zbraně hromadného ničení“ hrály hlavní roli kvůli byrokratickým a politickým důvodům.)

Způsob, jakým oficiální představitelé USA a média zmanipulovali ruskou odvetu za gruzínský útok, byla lekce v předpojatosti, překrucování, vytrhávání z kontextu a aplikovaného dvojího metru. Často to bylo dost podivné.

Ruská akce ohrožující počátek nové studené války

Jedno z nejpozoruhodnějších a nejpodivnějších oficiálních a mediálních klišé bylo obvinění, že ruský útok může způsobit vyvolání nové studené války. Jenže nová studená válka byla už rozpoutána bezprostředně po zhroucení Sovětského svazu v roce 1991, když USA a Západ podpořily program šokové terapie a masově rozkrádací privatizace, které úplně zničily ruské hospodářství, zavedly oligarchickou strukturu ekonomické kontroly a non-demokracii a srazily Rusko téměř na úroveň třetího světa jak ekonomicky, tak mocensky. To bylo provedeno pod vládou Borise Jelcina, „reformátora“, který posloužil de facto jako americký agent. Tento proces souvisel nebo byl následován těmito:

• rozšířením NATO k ruským hranicím,
• rozložením ruského spojence Srbska,
• zrušením smlouvy ABM Bushovou vládou,
• budováním nových spřátelených režimů a základen v jižních postsovětských státech,
• rakety ABM ve východní Evropě,
• vyzbrojení Gruzie.

Dokonce i Thomas Friedman připouští, že Clintonův zahraničněpolitický tým zvolil „sevření NATO k ruskému krku, neboť Moskva je slabá, a mimochodem, oni si zvyknou“ ("What Did We Expect?" 20/8/2008). Ovšemže to neznamenalo, že by Friedman nazýval plán NATO „expanzionismem“ nebo „imperialismem“ nebo že by vysvětloval, že si Putin získal kredit, protože se konečně postavil na odpor takovému plánu, který zahrnoval otevřenou agresi. Nikoli, Putin získává „zlatou medaili za brutální hloupost“, zatímco Clinton a Bush pouze bronzovou za „krátkozrakost“. Friedman nevysvětluje, co by měl Putin dělat pro ukončení zneužívání ruské slabosti, ani nevysvětluje, proč byl ruský útok – v němž Gruzíni sami ohlásili několik stovek civilních obětí - brutální, zatímco americký útok na Irák, s milionem mrtvých civilistů, nebyl označen jako brutální nebo spíše genocidní.

Condoleezza Riceová nedávno – a pobouřeně – klasicky orwellovsky prohlásila, že se Rusko svým útokem proti Gruzii vrátilo k politice síly, což je prý otřesná věc v dnešní osvícené době. „Rusko je stát, který naneštěstí používá nástroj, jehož užíval vždy, kdykoli chtěl sdělit nějakou zprávu, a tím nástrojem je jeho vojenská síla. To není způsob jednání v 21. století.“ Jak podotkl Glen Greenwald, Riceová to řekla „bez hnutí brvy“, aniž by to vyvolalo nějaký komentář mainstreamových médií, což znamená, že američtí představitelé mohou říct cokoli a hladce jim to projde. Riceová hovořila za vládu, která používala a používá mimořádné vojenské síly ve dvou velkých válkách vedených porušováním Charty OSN a která otevřeně uplatňuje právo zasahovat preventivním použitím síly mimo zákonnost. Riceová je rovněž známá svou obhajobou izraelské politiky síly v Libanonu v roce 2006 jako pouhých „porodních bolestí nového Středního Východu“, jež nehodlala přerušit.

Není to nic nového v tomto velkém sebeklamu a pokrytectví. V roce 1965 prohlásil James Reston, přední novinář New York Times, že jsme měli ve Vietnamu zavést princip, podle něhož se moc nevyplácí a že „žádný stát nesmí použít vojenskou sílu nebo hrozbu vojenskou silou k dosažení svých politických cílů“. To řekl tváří v tvář situaci, kdy všichni známí oficiální přestavitelé i analytici uznali, že „nepřítel“, Národní osvobozovací fronta, měla v Jižním Vietnamu masovou podporu, že naše menšinová klika měla podporu velmi malou a nepřežila by ani měsíc bez americké vojenské přítomnosti a veškeré zdůvodnění americké politiky spočívalo na myšlence, že nepřítel podlehne, pokud vrhneme do hry velkou vojenskou sílu. (pro studium genocidního užití vojenské síly USA v Indočíně viz The Perils of Dominance od Garetha Portera.)

Agrese či odpověď na ohrožení národní bezpečnosti?

Je ohromující sledovat americký imperialistický establišment, včetně médií, v záchvatu vzteku a rozhořčení nad „ruskou agresí“, „ruskou brutalitou“ a obnoveným ruským „expanzionismem“. Tento establišment nikdy nemůže přiznat své vlastní pravidelné, sériové a masivní agrese – tento výraz nebyl nikdy použit mainstreamovými reportéry a redaktory při popisu napadení Vietnamu (1954-75) nebo Iráku v roce 2003 či jinde. Válka v Iráku nebyla nikdy připsána na vrub plánovitému expanzionismu, ačkoli tato „projekce síly“ na Středním Východě i jinde byla vyhlášena v „Projektu nového amerického století“ v kapitole Přebudování americké obrany (2000) a v programu Národní bezpečnostní politiky z roku 2002. My můžeme vraždit miliony lidí v Indočíně a v Iráku – včetně 500 000 dětí, jež zemřely na následky „sankcí masové destrukce“, které se o to „zasloužily“ (podle Madeleine Albrightové) – ale toto není „brutální“, což je výraz volně užívaný v případě stovek zabitých při ruské agresi. To ukazuje, že americký establišment může pozřít cokoliv jakkoli fantastického, aby zdůvodnil nasazení síly nyní zabudované do amerického národního hospodářství. Zatímco McCain toto chválí, Obama se k tomu kloní rovněž, neboť v tom hledá svůj volební úspěch.

My a naše „ministerstvo obrany“ chráníme americkou „národní bezpečnost“ – podle klišovitého mýtu. Že volební intervence, politické dobývání, vyzbrojování a návrh na přijetí Gruzie do NATO způsobují bezpečnostní hrozbu pro Rusko bylo na Západě jen sotva uznáno. Pokud by Rusové (nebo Číňani) vstoupili do vojenského paktu s Mexikem, podporovai by ho zbraněmi a vojenskými poradci, používali ruskou nebo čínskou verzi „Národní nadace pro demokracii“ a další agenty k podněcování politických změn v Mexiku (připomeňme si, že Mexiko mělo celou sérii voleb podvodně vyhraných) a možná umístit nějaké ABM k ochraně Mexika proti potenciální hrozbě z Kolumbie, dovedete si představit to šílení amerických politiků a „svobodného tisku“?

Pro imerialistický establišment mají pouze tyto země a jejich spřátelené režimy nárok na své ohrožení „národní bezpečnosti“. Rusové je určitě nemají, ani když je obklíčíme a postavíme na jejich hranicích ABM.

Kdyby se náhodou uznalo, že expanzionismus NATO a gruzínský status amerického spřáteleného režimu a vyzbrojování Gruzie znepokojuje Rusko, nebylo by to spojeno s návrhy, jež bychom mohli předložit - stáhnout se a ukončit snahu o šikanování Ruska (nebo Číny). Nikoli, bylo by to použito proto, aby to Rusku dalo právo k pokračování jeho expanzionistické cesty, tj. „dalo Putinovi jednoduché ospravedlnění k použití jeho železné pěsti“ (Friedman, "What Did We Expect?", 20/8/2008).

Pouze Rusko má zlé úmysly. Gruzínský prezident Saakašvili udělal pouze „chybu“, nebo pošetile „nalákal“ Rusy, nebo USA byly nedbalé nebo málo ostražité, že ho neudrželi v patřičnýh mezích – ale ani Gruzie, ani USA nemůžou za agresi, brutalitu, vydírání nebo expanzionismus.

Vyhýbání se gruzínskému zahájení konfliktu

Bylo nepříjemné pro západní establišment, že Saakašvili zahájil konflikt masivním bombardováním civilistů a pozemním útokem na Cchinvali. Rusové neudělali úvodní tah a mohou věrohodně tvrdit, že reagovali na gruzínský útok. Americký establišment útok chápe takto: 1) ignoruje základní fakt gruzínské iniciace konfliktu, 2) ignoruje otevřenou agresi namířenou proti civilnímu obyvatelstvu, 3) argumentuje, že Rusové Gruzii vyprovokovali a záměrně ji vtáhli do konfliktu. Ale žádná z těchto odpovědí nefunguje. První dva body míjejí problém kompletně a třetí jen chabě vysvětluje, proč Saakashvili učinil takovou zdánlivě sebedestruktivní věc – a proč samozřejmě chybně zvážil možnost buďto ruské odpovědi, či očekávané vojenské pomoci Západu, nebo byl využit Spojenými státy pro jejich vlastní cíle. Ať je odpověď jakákoli, Gruzie zahájila válku, nikoli Rusko, a Západ by tento fakt neměl obcházet a/nebo bagatelizovat.

Je rovněž zajímavé, že USA a EU byly naprosto lhostejné k užití silných a ničivých raket Grad v počátečním útoku na naprosto civilní části Cchinvali. V roce 1996 shledal Jugoslávský tribunál chorvatského Srba Milana Martiće vinným za válečné zločiny, protože použil podobně ničivé zbraně při útoku na Záhřeb, hustě osídlené území, ačkoli tvrdil, že mířil na Ministerstvo obrany a letišť. Tribunál však rozhodl, že se Martić snažil terorizovat obyvatelstvo (kdežto žalobkyně Carla Del Ponteová soudila, že ačkoli NATO také užilo kazetových pum, „není známo, že by NATO použilo kazetových pum tímto způsobem“.) Martić dostal 35 let za použití kazetových pum. Myslím, že můžeme bezpečně vyvodit závěr, že Saakašviliho užití kazetových bomb bude ošetřeno spíše jako v případě NATO než jako u Milana Martiće.

Znovuobjevení Charty OSN a mezinárodního práva

Charta OSN a mezinárodní právo platí ve Spojených státech podle toho, jestli je USA ignorují a porušují, nebo zda se je snaží využívat pro vlastní politické cíle. Ztěží by mohlo být horšího porušení obojího, než je útok na Irák, ale o pojmech „Charta OSN“ nebo „mezinárodní právo“ nebyla ani zmínka v 70 komentářích New York Times týkajících se Iráku a jež vyšly mezi 11. zářím 2001 a 21. březnem 2003 (Friel a Falk, Record of the Paper). NYT konečně zmínily mezinárodní právo koncem března 2003, když se irácká vláda chlubila americkými válečnými zajatci v televizi, NYT napadaly Irák a plísnily Bushovu vládu za zanedbání tohoto práva a za to, že to ohrožuje naše vojáky zajaté v zahraničí (ed., "Protecting Prisoners of War," 26/3/2003).

Pokud jde o Rusko a Gruzii, nezaměřila se média přímo na Chartu OSN, ale opakovaně obviňovali Rusko z agrese, což je základní porušení Charty OSN, a také z neadekvátního násilí a provinění za nerespektování suverenity a územní celistvosti státu. Ruská akce byla „drsnou“ agresí, ovšem amrická invaze do Iráku nebo izraelský útok na Libanon v roce 2006 byly naprosto odlišné kategorie, určitě ne „drsné“, „nepřijatelné“ nebo volající po mezinárodní reakci. Gruzínská územní jednota „musí být respektována“, ale jugoslávská a srbská byly „zvláštní případy“ založené na pravidle dvojího metru.

První komentář Washington Postu, který napadal Rusko, se snažil vylíčit, jak skvělá je ta oběť-stát Gruzie; jako jedna z gruzínských zásluh byla líčena podpora „iráckého poslání“ (ed., "Stopping Russia," August 9, 2008). Ale irácká mise, do níž zasloužilá Gruzie poslala 2000 vojáků, byla a zůstane zásadním projevem agrese, který činí ve srovnání s tím ten ruský proti Gruzii téměř nicotným, a prokazatelně aktem sebeobrany, což americká agrese nebyla. Komentátoři ideologických institucí, jako je Washington Post, samozřejmě naprosto zapomětlivé vůči ironii jejich polácávání po rameni Gruzii, oběti agrese, za podporu mnohem masivnější agrese.

"Volební demokracie" ohrožena

Spolu se znovuobjevením významu práva a územní celistvosti začal „svobodný svět“ požadovat rychlé stažení Rusů z Gruzie; to byl prvotní požadavek francouzského prezidenta Sarkozyho při jeho rychlé návštěvě Moskvy. Kontrast oproti situaci v Iráku je zásadní – agresor v tomto případě rychle obdržel povolení Rady bezpečnosti k prodloužení pobytu a když agrese vyvolala značný odpor a vedla k téměř milionu mrtvých (proti 300 v případě ruského útoku na Gruzii) a milionům uprchlíků, nebyl požadován odchod; agresor se nyní připravuje na stálý pobyt „trvalými základnami“ a právy na těžbu pro ropné společnosti. Toto ovšem pro státy EU nebyla „agrese“, ani izraelské vyhánění Palestinců není „etnická čistka“.

Prakticky každý článek a komentář věnovaný rusko-gruzínskému konfliktu referuje o Gruzii jako o „státu volební demokracie“, někdy také jako o „tržně orientované“ demokracii, někdy „spjaté se západními demokraciemi“ a také „nezávislé“. A prezident Saakašvili má „západní vzdělání“. Je také demokraticky zvolen, ačkoli první volební vítězství mu přineslo 96% hlasů, což je číslo, jež by vzbuzovalo podezření, pokud by ho dosáhl vůdce bez západního vzdělání. Jeho vítězství ve volbách v roce 2004 bylo jedním z těch, jež jsou podporovány operacemi uskupení Západ-Soros-NED-CIA, jež by byly přísně nezákonné, kdyby byly prováděny zahraničními silami na území USA. Nicméně toto není západní „expanzionismus“; ruské nepřátelství k tomuto intervencionismu a budování nepřátelského režimu na jeho hranici ukazuje na ruský pokus ustavit svou „hegemonii“ na Kavkaze.

Mnoho pozorovatelů poukazuje na to, že Saakašvili jeví výrazné autoritářské tendence. Jeho popularita z 96% ve volbách v roce 2004 do současnosti značně poklesla. Při volbách v letech 2007-2008, kdy desetitisíce protestujících v ulicích Tbilisi požadovaly demokratické reformy, bylo shromáždění 7. listopadu 2007 rozehnáno slzným plynem, gumovými projektily, vodními děly a obušky. 600 demonstrujících muselo být ošetřeno. Disidentská rozhlasová stanice byla přepadena, vybavení zničeno, novináři zbiti a vysílání zakázáno. Zůstalo pouze vysílání státem kontrolované televizní stanice. Dva vůdci opozice byli obviněni ze zrady a ze spiknutí s Ruskem, zatímco jiní dva možní odpůrci režimu byli vyloučeni z volebního klání nezákonnými podvody. Volební pozorovatelé z OBSE vznesli pochybnosti nad spravedlností voleb založených na Saakašviliho zneužívání státních peněz, vydírání a kupování hlasů.

Ale nic z toho nepůsobí na západní média, nadšená z dalekosáhle zkorumpovaných ruských voleb v roce 1996, jež vyhrál „reformátor“ Jelcin, nadšená z voleb v Salvadoru v letech 1982 a 1984, v nichž zvítězili Spojenými státy schválení politici v podmínkách vyhroceného státního teroru. Tak proč nemáme být nadšeni ze Saakašviliho, „na Západě vzdělaného“ a snaživého posluhovače globálního expanzionistického státu, který si pouze hraje na obránce demokracie?

Edward S. Herman je ekonom, politický komentátor a kritik médií.

Do češtiny přeložil Roman Schmidt. Vyšlo v Z Magazine - The Spirit Of Resistance Lives ZDE