"Brzy po roce 1989 k nám domů začal dojíždět rodinný přítel z Vídně. Emigroval tam někdy za normalizace, dělal příručího v krámku a ve svých osmdesáti jako rakouský důchodce mohl mít každý rok jiné auto západní značky (zatímco můj o něco mladší otec (r. 1926), odborný lékař, měl již skoro dvacet let moskviče a na víc se ze svého platu nezmohl). Jezdil po světě, byl vitální, spokojený, v žádném případě nepřipomínal typického odepsaného důchodce rudé éry..."

Počítejte se mnou: ten rodinný přítel mohl emigrovat dle autorova svědectví nejdříve v šedesátém osmém ( i když to nenaplňuje autorův termín "... za normalizace ...", ale buďme velkorysí). V roce 1989 nebo později mu mělo být osmdesát. Dejme tomu, že jako příručí v krámku (který zřetelně nepatřil jemu, když tam byl příručí) odpracoval dvacet let. Asi méně, snad jste to špatně pochopil, možná si v tom krámku mohl přivydělávat ke svému důchodu. Ale dejme tomu, že by si v Rakousku odpracoval těch dvacet let. Jako příručí v krámku by byl na platové úrovni kasírek v samoobsluze, která má daleko do oficiálního průměrného platu. Na rozdíl od pana Cveka, jsem ve stavu odhadnout na základě autorových (snad nevyfabulovaných) údajů jeho důchod. A na rozdíl od autora taky vím, jaká je úroveň cen v Rakousku. Tedy nikoliv ojetých aut ("mohl mít každý rok jiné auto západní značky"), protože ani omylem nemohl si za svůj důchod dovolit každý rok nové auto (je taky docela možné, že autorovi unikl i třeba nepodstatný detail, že ta auta mohla být třeba z půjčovny). To je ale totiž zcela nepodstatné.

Cvekův rodinný přítel - kdyby měl být opravdu odkázán na odhadnutý důchod - měl spíše v Rakousku silné existenční starosti, protože kromě kupování aut (a nezbytnosti s jejich provozem a udržováním - jako třináctiletý chlapec se pan Cvek s vyvalenýma očima zřetelně soustředil na podružný fakt jejich provenience) musel onen rodinný přítel především platit nájem a vedlejší pravidelné měsíční náklady, o stravě nemluvě. Ten příběh pan Cvek asi neuvedl jen tak, chtěl snad typizovat jak tam a jak tady, není-liž pravda. Nepochybuji o tom, že se tu a tam vyskytne vitální osmdesátiletý člověk, který v žádném případě nepřipomíná "...typického odepsaného důchodce rudé éry..". Jenže těch je tak málo, že ani "železný kancléř" Bismarck je neměl na mysli, když zaváděl důchodový systém, založený na generační solidaritě (buď znal své "pappenheimské", nebo tušil, co odolá vichru času - tedy válkám, nespolehlivosti finančních systémů a nakonec i lidí v něm). Bismarck taky dozajista nebyl ani skutečný, ani krypto-komunista, ale kromě toho, že chtěl alespoň částečně vzít vítr z plachet vznikajícímu sociálně demokratickému hnutí, snad i vytušil, že nastupující průmyslový rozmach a s ním spojené společenské změny přivodí atomizaci společnosti se všemi jejími důsledky. Snad si uvědomil, že každý jednou zestárne a nebude se již moci svou prací živit a aby nebyl odkázán na žebrotu, či přímo nezemřel hlady, měl starým lidem jejich starobní důchod zajišťovat aspoň skrovný "denní chléb". I když Bismarck sám byl dostatečně materiálně zabezpečen a nemusel si dělat v tomto směru starosti.

Něco snad pan Cvek ve svém příběhu osmdesátiletého rakouského důchodce, emigranta z ČSSR, možná opomněl sdělit. Něco, co tu hezkou pohádku poněkud špiní životem, jak šel. Ten pán musel za svůj život vystřídat několik občanství, režimů, sloužil různým pánům. Na daná fakta se nahlíží v ČR a v Rakousku přece jen rozdílně, jestli mi dobře rozumíte. Ale třeba to bylo jinak, třeba to byl český vlastenec, který odešel ze své vlasti, protože dával v nadšení mladých let přednost vést nesprávné řeči, v nesprávnou dobu a na nesprávném místě, jako o sobě nadneseně tvrdí autor těchto řádků.

Obávám se však, že pan Cvek a já jsme vyřezáni každý z jiného dřeva. Tedy mám pocit, že mne těžko pochopí. Bez ohledu na panující režim budeme asi stát vždy na jiné straně barikády. Nejen proto, že pan Cvek je věřící křesťan a já ateista, nejen proto že on tíhne k pravici, zatímco mé srdce bije nalevo.

V závěru mé repliky bych vás chtěl seznámit taky s jedním příběhem. Ten člověk se narodil přibližně ve stejné době jako Cvekův rodinný známý - v roce 1905. Prakticky celý svůj profesionální život pracoval ve Vítkovíckých železárnách jako soustružník. V roce 1950 onemocněl tuberkulózou - to byla taková škaredá nemoc, která byla během "rudého režimu" pak v Československu prakticky vymýcena. Tenkrát v padesátých letech se na ni ale ještě umíralo. Ten pán na ni nezemřel, ale pak byl až do regulérního důchodového věku na invalidním důchodu. Ten činil tenkrát 600 Kčs. Byl - bez ironie - nesmírně vděčen komunistickému režimu, že jej nenechal zdechnout bez prostředků, protože kdyby se mu to přihodilo za první republiky, dopadlo by to s ním a jeho rodinou zřejmě jinak. Nebudu Vás déle napínat, ten pán byl můj otec. Já jsem jej v jeho obavách ve věku, v jakém jste dnes pan Cvek, nechápal, považoval jsem jeho politické názory za naivní. Dnes je mi jeho vidění světa už jasnější, i když si věru nemám na co stěžovat a realita světa do mne nevstoupila cestou ran osudu. Ale na rozdíl od pana Cveka, žiji již více než čtvrt století v opravdu jiném světě než on. Ale protože jsem měl vždy otevřené oči, nepokryté mžurkou záblesků z "aut západních značek", mohl jsem taky vidět věci a lidské osudy, jak vypadají v realitě světa, kterého znáte jen zprostředkovaně. Mám štěstí, že si opravdu nemám na co stěžovat, ale žiji v městě, kde je více než desetiprocentní nezaměstnanost, která není jen tvořena asociálními živly či lenochy. Na světě to už tak chodí, že nemůžou být všichni "samostatní", lékaři, umělci, obchodníci či vykonávat jiná, na hospodářské situaci dosti nezávislá a navíc atraktivní povolání.

I když pan Cvek ve svém dosavadním životě asi toho z průmyslové praxe nepoznal, přesto si, jako svým způsobem jeho kolega, tedy chemik, dovolím položit otázku, kterou si asi při psaní svého článku on dozajista nepoložil:

Viděl jste, pane Cveku, někdy lidi z chemických provozů, nebo vůbec z továren, kteří se dožili důchodového věku? Na rozdíl od Vás jsem viděl po celý život továrny zevnitř a vím o čem píšu. Nejen továrny jsem viděl zevnitř, ale celý život jsem byl obklopen živými lidmi, kteří v těch továrnách pracovali. A navíc byly ty továrny ve dvou, tehdy ještě rozdílných společenských a hospodářských systémech. Nevím, jestli Vás to zajímá, ale na rozdíl od legend, které se dostaly k Vašemu uchu, všude žijí stejné lidské typy. Jen kulisy jsou jiné. Čili, když příště budete mít chuť, s Vámi zřetelně vrozenou arogancí, označit někoho "zmačkaným obalem, který na smetiště (plné krys a jiné havěti), jež sami vyrobili, zahodili komunisté poté, co z něj vymáčkli obsah..." tak se prosím zadržte. A především, až Vás, nedejbůh, vichry neoliberalismu zavanou mezi ty "zmačkané obaly", dělejte vše pro to, aby jste se mezi nimi takových výroků vystříhal.

Autor žije v SRN