Francouzská armáda měla ve 30 letech koloniálního ducha. Jejím historickým posláním bylo chránit koloniální říši. Nejlépe umístění absolventi vysoké válečné Saint-Cyr-l'Ecole brali přednostně umístěnky v koloniích, kde po pětadvaceti letech"aktivní služby"odcházeli do důchodu. Francouzská armáda vedla mezi dvěma válkami více méně úspěšně koloniální války v Africe, proti loveckými puškami ozbrojeným kmenům domorodého obyvatelstva, z nichž nejúspěšnější byla válka proti berberskému obyvatelstvu v pohoří Rif, v severním Maroku, v letech 1925-1926. V Indočíně zase armáda pomáhala tamnímu koloniálnímu četnictvu hlídat plantáže. Důstojnici se flákali po kavárnách v Saigonu a v Hanoji. Co vyváděli důstojníci "za trest" poslaní na Novou Kaledonii, nebo na Tahiti, nebudu líčit.

Francouzská Třetí republika má koncem 30 let početnou armádu. Je dvouletá povinná vojenská služba. Pozemní armáda má všechny druhy vojsk, od tankových brigád až po horské myslivce. Převládá však jezdectvo, kde vládne "předrevoluční šlechta", málo příznivá novotám jako například spojovací technika. Kavalérie používá poštovní holuby. Začátkem 30. let se objevují první moderní tankové jednotky, jsou však pod velením kavalerie, která neví "jak tanky v případě války použít". Námořní síly, dislokované v Atlantickém oceánu, ve Středozemním moři a v Indočíně představují v případě nasazení druhou nejsilnější moc po Británii na evropských mořích. Generální štáb vojenského námořnictva se ale bohužel hlásí k tradicím Ludvíka XV. Vojenské letectvo ve 30 letech zaostává, to by se dalo napravit, civilní letecká výroba je špičková, kdyby ovšem aristokratický generální štáb letectva nekoketoval s Mussolinim a Hitlerem. Mezitím se ministr válečných vysloužilců André Maginot rozhodne vybudovat na východní hranici nefunkční a absurdní statický obranný systém. Toto opatření "na zvýšení obranyschopnosti země" pohltí takovou sumu, že na další modernizace nejsou prostředky.

Pacifismus ve francouzské společnosti převládá i po nástupu Hitlera k moci. Francie ztratila ve válce 1,5 milionu mužů, statisíce mrzáků, beznohých, bezrukých, slepých, šílených přežívá na okraji společnosti. "Již nikdy válku" je bezesporu heslo, které ovládlo v roce 1918 francouzskou veřejnost. "Militantní pacifismus" ale vůbec není výhradní záležitostí levice, jak se tvrdí v Čechách. Krajní pravice, hlavně royalistická, systematicky pranýřuje "Republiku,  která  zavinila již jednu světovou válku a připravuje další". K tomu, aby francouzská krajní pravice mohla denně napadat v tisku "prohnilou Republiku a prohnilý parlamentní systém ve službách mezinárodního židovstva", vůbec nepotřebovala Hitlera. Francouzská krajní pravice byla antisemitská a antirepublikánská před Hitlerovým narozením. Je nutno vědět, že francouzský důstojnický sbor s tímto "militantním pacifismem", krajně pravicovým a antisemitským, aktivně sympatizuje. Maršál Pétain, poté co v červenci 1940 nabídne Hitlerovi "mír a kolaboraci", prohlásí: "Za to, že Francie prohrála válku, mohou republikáni, židé, komunisté, učitelé a svobodní zednáři".

Rozsáhlé demonstrace a stávky po celé zemi, během vlády Lidové fronty v létě 1936, natolik poděsí pravici a podnikatelské svazy, že požadavek: "Spíš Hitlera než Lidovou frontu", se síří jako blesk a rychlostí blesku zasáhne konzervativní důstojnický sbor. "Chátra" (populace) si totiž dovolila prosazovat na ulici zlepšení svých sociálních podmínek.

Jakou naději má Československo, že mu v září 1938 půjde na pomoc armáda, jejíž velitelský sbor vidí "menší zlo" v Hitlerovi než v občanech požadujících osmihodinovou pracovní dobu a čtrnáctidenní dovolenou ?