Václav Klaus je beze sporu osoba, která v politickém prostředí dokáže vyvolat emoce, ba i vášně. Někdy to může mít na celkovou politiku negativní dopad, zrovna tak to ale do ní může vnést důležité dynamické impulsy. O tom, kterým směrem se kyvadlo vychýlí, nerozhoduje pouze on, ale i jeho oponenti.

Problematické bylo a je, že mnozí zřejmě přímo čekali na okamžik, kdy to tomu Klausovi konečně někdo ukáže. Pokud se do něj obul dnes již znormalizovaný "rudý Danny" (Danny le Rouge, Cohn-Benditova přezdívka z doby jeho revoluční fáze, kdy "instituce kapitálu" nebudoval, ale boural), potom je ILUZE o střetu "evropského socialismu" s "(klausovským) kapitalismem" perfektní.

Nicméně zde se nepohybujeme na poli osobních sympatií a antipatií, nýbrž na poli státnickém. Zde nejde o soukromé střetnutí Cohn-Bendit & Co. versus Václav Klaus, ale o setkání poslanců EP s prezidentem České republiky. Ten není podřízeným úředníkem, nýbrž hlavou suverénního státu , takže by Cohn-Bendita jeho názory zajímat měly.

Pokud mu člen oficielní delegace určité nadnárodní instituce začne ultimativním tónem předepisovat co má a co nemá říkat, tak bychom měli být všichni velmi ostražití. V této záležitosti totiž český prezident nebourá demokracii a právo, ani nevyzývá k válce, jak tomu bylo v případě Václava Havla, se kterým si Cohn-Bendit prý tak dobře rozuměl.

Šlo pouze o zproblematizování reálně existujícího integračního procesu, tak jak se to děje i v jiných zemích. Naše moderní historie zná několik případů, ve kterých se hlavě státu "důrazně sdělovalo", že jeho názory nikoho nezajímají.

Na takovou mezinárodní diplomacii bychom měli být stejně citliví jako na přítomnost cizích vojáků na našem území. Obojí spolu totiž bytostně souvisí. A nejde přitom jen o ČR! Ignorování výsledků referend ve Francii, Nizozemsku i Irsku a způsob vystupování těchto parlamentářů na Pražském hradě jsou dvě strany jedné mince.

Nemyslím si, že by právě sociolog Jan Keller zpochybňoval evidenci Klausovy odpovědi irskému členovi delegace, že jediný empiricky měřitelný názor občanů je výsledek referenda. Tvrzení o tom, že on (irský parlamentář) zná irský národ, a že vlastně irské "ne" ve skutečnosti znamená "ano" má stejnou kvalitu, jako kdyby Topolánek pronesl, že ta většina, která radar nechce, jej vlastně chce - on že zná Čechy nejlépe.

Závěrem k tomuto bodu. Existují větší zločiny než skepse vůči EU. Doporučil bych Cohn-Benditovi zajet s delegací EP kupříkladu do kosovské Prištiny a prohodit stejným způsobem "pár slov" s premiérem Thačim. Rád si potom přečtu protokol z jednání.

Co tedy vlastně Václav Klaus tak nehorázného spáchal? Obecně řečeno otázal se, zda vůbec víme, co podepisujeme. Z hlediska českého občana považuji za podivnější postoj J. Paroubka, který sice přiznává, že mírná většina voličů ČSSD je proti Lisabonu, nicméně je prý v zájmu země (sic!!), aby smlouva byla ratifikována (viz Právo, 10. 12. 2008).

Rád bych, aby mi někdo vysvětlil rozdíl v chápání reprezentativní demokracie mezi ním a Topolánkem, který proti vůli většiny prosazuje americký radar. A Paroubek dále: nemáme se prý nechat strašit pobělohorskými knížaty a sudetskými Němci. Nuže, kauzu knížat nedovedu zodpověďně posoudit, ale pokud k ní předseda české sociální demokracie přistupuje s obdobnou lehkostí jako k Lisabonské smlouvě, byl bych opatrný. Za naprosto nezodpovědné ovšem považuji ukolébávání občanů v případě sudetských Němců. Ti totiž - na rozdíl od dezorientované české politické reprezentace - mají cíle naprosto jasné a především vůli je dosáhnout.

Nejvyšší soudci Evropského soudního dvoru mají být jmenováni svými vládami - pravděpodobnost politického lobbyismu č. 1 na národní úrovni. Sudečtí Němci mohou předložit svou záležitost (prezidentské dekrety, restituce) tomuto soudu -- nebezpečí politického lobbyismu č. 2, tentokráte na úrovni evropské. Může toto předseda Paroubek vyloučit? Může zaručit, že všichni jmenovaní nejvyšší soudci budou nestraní, nepodlehnou eventuelnímu nátlaku a budou znát historické souvislosti dekretů? V roce 2000 jsem na vlastní oči zažil katastrofální prezentaci naší země na hannoverském Expu. Politická scéna v ČR se od té doby nestala profesionálnější, ba naopak. Exsistuje tedy reálný předpoklad, že německá lobby by u tohoto soudu měla větší váhu než česká, pokud by při vrozené české "sametovosti" vůbec nějaká existovala.

Na Kellerovu otázku "Co s Klausem", já dodávám: "A co s levicí?" Navrhuji následující. Zahájit konečně fundovanou diskuzi o Lisabonské smlouvě a celkovém charakteru Evropské únie. Provést hlubokou (sebe)reflexi a emancipovat se od Václava Klause tím, že už konečně přestane hledat svůj vztah k "Evropě" SKRZE něj. Levice se může radovat z počínajícícho kolabsu ODS, nicméně ona má ideové tříbení rovněž před sebou. Vyhrát krajské volby v Česku na pozadí Topolánkovy vlády je totiž ještě jednodušší než celostátní americké s Bushem v Bílém domě.

Osobně vidím dvě příčiny momentálního stavu. První je obecného charakteru a součástí českého národního psychogramu bez ohledu na politickou orientaci. Máme zatvrzelou potřebu sami sebe legitimovat cizí autoritou. Chybí nám odvaha napřed autenticky definovat vlastní pozici a teprve potom se s ní vydat do světa. Nehledáme spojence, ale snažíme se u někoho schovat. Polistopadové heslo o "vstupu do Evropy" nemělo vlastní program, a proto jsme po roce 89 netvořili, jen jsme se opět ve všem přizpůsobovali; v kultuře, politice, ekonomice i ve školství.

Ze Západu se modely přebíraly nikoliv proto, že byly veskrze dobré, ale proto, že byly odtamtud. Důsledky poznáváme nyní. Současná Evropská unie není lék na tyto neduhy, je jejich produktem. Nic na tom nezmění ani současné (prý dočasné) snahy o částečnou revitalizaci státu těmi, kteří jej předtím vyloučili ze hry. Lisabonská smlouva stanovuje i nadále prioritu zisku nad solidární společností.

Příčinu druhou lze v této souvislosti jen naznačit tak, jak se mi jeví z pohledu zvenku. Ta je v levici samotné a má vazbu na události roku 89. Zatímco tzv. pravice si automaticky nasadila punc demokratičnosti, levice jakoby ji před světem musela neustále dokazovat. Bohužel z velké části právě bezpodmínečným napojením na mainstream evropské levicové moderny. Toto se samozřejmě více týká ČSSD než KSČM. Mám pocit, že v této defenzivní pozici se snaží svůj kritický poměr k USA za každou cenu vyvážit pozitivním poměrem k EU -- na úkor obsahové kritiky. Jinými slovy: nebezpečí nařčení z levicového extremismu se předchází bezvýhradným "eurooptimismem".

Závěrečná a rozhodující Kellerova otázka: proč má dnešní český prezident negativní poměr k EU? Vzhledem k tomu, že jeho odmítání Lisabonu samo o sobě stačí k tomu, aby jiní byli pro i přesto, že považují Unii za neoliberální spolek, by mohl být Václav Klaus považován za nejefektivnější tajnou zbraň Bruselu v Česku. Ponechme ale stranou humor i dobrodružné spekulace, jako nejpravděpodobnější se mi jeví tato odpověď. Klaus reprezentuje politický směr, který by se dal nazvat národně pravicovým / národně konzervativním. Jeho odpor k válce v Jugoslávii a Iráku, odmítnutí odtržení Kosova od Srbska a diferencovaný postoj ke gruzínsko-ruskému konfliktu vyplývá z této pozice.

V těchto bodech se jedná o určitou důslednost a konzistenci. Zůstaňme krátce u české zahraniční politiky. Ta přestala v Česku existovat po odchodu Jana Kavana z úřadu. Vše ostatní byl již buď jen nedůstojný tanec mezi Francií a Německem na straně jedné a USA a Velkou Británií na straně druhé (Špidla-Svoboda), nebo naprosto ponižující přicmrndávání Washingtonu (Topolánek-Vondra-Schwarzenberg). Zejména v kosovské frašce Klaus zachraňoval alespoň trochu cti českého státu.

K vyspělé politické kultuře patří hledání průsečíků v důležitých státních záležitostech napříč politickým spektrem. Doufejme, že se toho nedočkáme v poněkud "komické" variantě: ČSSD kývne na radar výměnou za Lisabon.

Závěrem tyto poznámky. Jak na Pražském hradě tak i v Britských listech padlo ve spojitosti s Klausem jméno Declan Ganley. Nic nemluví proti tomu, aby se osvětlily obchodní i politické kontakty tohoto pána. Ve středu 10.12.08 přinesla německá televize ZDF v pořadu Auslandjournal skutečně reportáž, která hovořila o jeho osobním propojení s americkými necony. Vyplývá z toho, že Klaus působí v amerických službách? Myslím, že jeho postoje v kauzách Jugoslávie, Irák, Kosovo, Gruzie mluví proti této možnosti.

Zároveň se ale nabízí otázka, proč si evropští parlamentáři i veřejnoprávní televize se stejnou důsledností neposvítí na další nesčetné "americké spojky" po celém světě, které se v zákulisí pokoušejí ovlivnit světové dění. Možností a příkladů by k tomu měli dostatek. Stačil by kritický pohled na českou radarovou lobby.

Obavu Jana Kellera z totalizujících tendencí plně sdílím, poslední právně-politický vývoj na evropské úrovni sleduji ovšem spíše s obavami. S otázkami tzv. vnitřní bezpečnost souvisí i plánovaná vojenská integrace. Evropa coby ekonomická a vojenská protiváha Spojených států pro mne ztrácí na významu v tom okamžiku, kdy EU vstoupí stejnými metodami do boje o trhy. Taková konkurence neudělá Evropu sociálnější a svět lepším.