16. 1. 2008
Ad Cizinci nemají právo na životTřeba se Britové poučili v ČeskuPřípad devětatřicetileté Amy Sumani, 39, která má rakovinu a byla poslána z Británie zpět do Ghany, je jen jeden z mnoha podobných případů, které cizinci zažívají v civilizované Evropě. Pro tu jsou přistěhovalci požehnáním, když pracují, zastávají práci, o niž tuzemci nestojí, jež však někdo vykonávat musí. Jakmile však schopnost pracovat ztratí a "zatíží sociální systém", je dobrá každá záminka k tomu, aby skončili. Typický je v této souvislosti případ angolského občana Francisca Dominga Valese, který žil čtrnáct let v Ústí nad Orlicí. Přišel se skupinou svých krajanů na pozvání tehdejší československé vlády, vystudoval v ČR strojní průmyslovku a později působil jako vychovatel mladých učňů ze své země. Společenské změny jej donutily změnit zaměstnání. Vážně onemocněl se srdcem. |
V době jeho nemoci jej navštívil zaměstnavatel a dal mu na lůžku podepsat "dohodu" o rozvázání pracovního poměru (o aktu se bohužel dozvěděla naše organizace pomáhající cizincům pozdě). Jako cizinec tak ztratil právo na pobyt podmíněný výkonem práce. Byl převezen záchrankou do místní nemocnice, kde byl hospitalizován. Protože po rozvázání pracovního poměru zanikla jeho zdravotní pojistka, měl vniklý dluh ve výši několika tisíc uhradit sám. Ty peníze neměl, nikdo mu je nepůjčil, marně se pokoušel prodat staré auto. Cizinecká policie mu -- tehdy již ženatému s českou občankou a otci malého dítěte -- poskytla z humanitárních důvodů vízum za účelem strpění, pro dluh na pojistném mu však neudělila trvalý pobyt, o nějž žádal, a který by jeho problém vyřešil. Na území ČR žil v té době totiž již čtrnáct let. Francisco, jemuž přezdívali v Ústí nad Orlicí "Mireček" podle Pecháčkova filmu, potřeboval transplantaci srdce, na niž neměl. Pokud by se vrátil do Angoly, neměl by ani léky. Ty stály několik tisíc měsíčně. Dokud rodina mohla, platila je ze svého. Když už nemohla, bez zájmu veřejnosti tiše zemřel. |