Jen menší část filmové produkce snese měřítka kladená na umělecké dílo. V době heroizace brutality se tak můžeme setkávat s filmy prvoplánově respektující požadavky zákazníka a režiséři dnešních akčních filmů stávající skutečnými mesiáši nové vulgární ideologie založené na oslavě násilí a agresivity. V epoše skryté a otevřené války o energetické zdroje má film tutéž funkci, jakou si přál mít V. I. Lenin, který ve filmu spatřoval nejvýznamnější druh umění pro cíle své politické strany. Ostatně, v minulosti se rovněž násilí zobrazovalo zahalené do estetiky uměleckého artefaktu, třebaže skutečný obsah byl zastřen uměleckou transformací.

Zámky Louvre nebo ve Versailles jsou plné válečnických obrazů, na jejichž plátnech se valí krev jako na jatkách. Císař potřeboval mít zvěčněné místo svého vítězství. Estetika překryla utrpení. Podobně je tomu s Tizianovým obrazem v lichtenštejnské sbírce kroměřížského Arcibiskupského zámku Apollo a Marsyas. Bůh Apollon vyzval satyra Marsyase k hudebnímu souboji, aby ho poté nechal stáhnout z kůže. Tuto děsnou scénu dnes obdivují milovníci umění a kurátoři jim vysvětlují, že dle církevní nauky se odstraněním kůže osvobozuje duše. Chápu, že vnímání tělesného utrpení je jiné na obraze dětí před plynovou komorou a jiné v komorním prostředí Tizianova obrazu.

Možná, že čas posune kritéria estetického vnímání artefaktu ve prospěch režisérky Janečkové.