Přípravy na konflikt

Historickým vývojem bylo dáno, že již od samého počátku existence samostatného Československa na podzim 1918 byly jeho vztahy s téměř všemi okolními státy mimořádně špatné. Německo a Rakousko byly chápány jako nepřátelské státy (Československo se počítalo za bojujícího člena Dohody). Vztahy s obnoveným Polskem již v prvních týdnech osudově zkomplikovaly spory o Těšínsko, Oravu či Spiš, které dokonce vyústily v krátkou válku na počátku roku 1919. Vzájemné rozpory se nakonec podařilo dočasně utlumit až po razantním zásahu Francie, jejímž zástupcům se pouze s vypětím všech sil podařilo oba své spojence dotlačit k příměří. Avšak zcela nejhorší byla situace ve vztazích s Maďarskem, které se nevzdávalo nároků na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Až do poloviny roku 1919 tak na Slovensku probíhaly boje různé intenzity, které vázaly značnou část sil československé armády. I tento konflikt byl utlumen teprve po tvrdém zásahu dohodových mocností (reprezentovaných opět hlavně Francií) ve prospěch Československa. I nadále však Maďarsko představovalo nezanedbatelnou hrozbu pro územní celistvost nového československého státu. Jediným sousedním státem, s nímž mělo Československo relativně dobré vztahy, tak bylo pouze Rumunsko, s nímž ho však pojil pouze nejkratší úsek hranic na samotném východě republiky. Tento vývoj předznamenal také válečné přípravy naší armády v meziválečném období.

Součástí výcviku čs. armády byla i koordinace součinnosti mezi pěchotou, obrněnou vozbou a letectvem.

V prvních letech existence Československa nebylo Německo považováno za zdroj možného ohrožení. Po uzavření příměří v listopadu 1918 a následném podpisu mírové smlouvy ve Versailles v červnu 1919 byla vojenská síla Německa značně omezena. Pozemní vojsko (Reichwehr) bylo redukováno na pouhých 100 000 mužů, byla zrušena branná povinnost, stejně jako generální štáb. Kromě drastického omezení válečného námořnictva (jež se situace ČSR příliš netýkalo) bylo Německu zakázáno vlastnit těžké dělostřelectvo, tankovou techniku, bojová letadla i bojové plyny. Zakázána byla také výstavba permanentního opevnění a dalších speciálních vojenských objektů.

Tato opatření minimalizovala nebezpečí vzniku německo-československé války na počátku 20. let. I přes tuto skutečnost byly již krátce po vzniku (květen 1919) samostatného státu vypracovány tři operační plány pro případný konflikt, který mohl vypuknout v případě, že by Německo odmítlo podepsat mírovou smlouvu a byl by obnoven válečný stav. Na těchto nástupních plánech se aktivně podíleli zejména důstojníci francouzské vojenské mise (resp. přímo francouzský hlavní štáb), a proto předpokládaly hluboký průnik československých jednotek do hloubi německého území (Bavorsko, Horní Franky, Sasko) v přímé spolupráci se vstřícným postupem francouzské armády od západu. Charakteristické pro velkolepé plány francouzských plánovačů je to, že příliš nebraly ohled na skutečný stav československého vojska, které bylo navíc silně zatíženo vleklým konfliktem na Slovensku. Realizace těchto nástupních plánů zřejmě nebyla v kontextu situace roku 1919 vůbec možná a je jen štěstím, že se zcela vyčerpané Německo podvolilo mírové smlouvě.

Avšak ani v následujících letech nebyla příprava možné války proti Německu zcela opomíjena. V roce 1921 byl například vypracován operační plán útoku na Slezsko ve spolupráci s polskou armádou s následným postupem na Berlín. I tato varianta (pocházející opět od francouzského hlavního štábu) nebyla příliš realistická a nerespektovala komplikované československo-polské vztahy. Francouzský hlavní štáb zcela zřetelně posuzoval situaci ve střední Evropě pouze z hlediska francouzské vojenské doktríny, která jako hlavní nebezpečí jasně definovala možný další válečný konflikt s Německem. Tento pohled také reflektovala spojenecká smlouva mezi Francií a ČSR z ledna 1924, která byla ve své vojenské části zaměřena výhradně na válku s Německem.

Maďarská hrozba a vznik „Malé dohody“

Pro situaci 20. let je zcela charakteristické, že velení československé armády za mnohem reálnější než konflikt s Německem (s tzv. Výmarskou republikou měla ČSR víceméně korektní vztahy) považovalo opětovné vzplanutí nepřátelství s Maďarskem.

O významu, který nejvyšší političtí i vojenští představitelé Československa maďarskému nebezpečí přikládali, svědčí i skutečnost, že právě pro případ konfliktu s Maďarskem vzniklo na počátku 20. let nové vojenské uskupení. Sdružovalo státy, které po první světové válce získaly značnou část území bývalého Uherska a cítily se být ohroženy otevřenými snahami o revizi – Československo, Rumunsko a Jugoslávii. Podpisem československo-jugoslávské smlouvy (srpen 1920), československo-rumunské smlouvy (duben 1920) a konečně i rumunsko-jugoslávské smlouvy v červnu 1920 vznikla tzv. Malá dohoda. Vzájemné smlouvy zavazovaly účastnické státy k poskytnutí vojenské pomoci v případě napadení kteréhokoliv účastníka Maďarskem. Avšak na případné konflikty členských zemí s jinými státy (například případná válka mezi ČSR a Německem, Jugoslávie s Itálií či Rumunska se SSSR) se smlouvy Malé dohody nevztahovaly. To ale zřejmě nebylo v průběhu 20. let hodnoceno příliš negativně. Jako problematická se konstrukce malodohodových smluv začala ukazovat až ve 30. létech. Pozdější pokusy o prohloubení spojeneckých vazeb však nevedly k úspěchu pro zjevnou nechuť účastnických zemí angažovat se v možných konfliktech s evropskými mocnostmi (např. ČSR nechtěla podporovat Rumunsko v možné válce se SSSR, se kterým sama uzavřela spojeneckou smlouvu).

Audience náčelníka hlavního štábu gen. L. Krejčího a generálního inspektora armády gen. J. Syrového u prezidenta E. Beneše 1. ledna 1938. Po prezidentově pravici stojí ministr obrany F. Machník

Vnímání Maďarska jako prvořadé hrozby pro integritu Československa se plně projevilo i ve vojenském plánování 20. let. Na československo-maďarské hranici (resp. na území celého Slovenska a Podkarpatské Rusi) byla stále udržována poměrně silná vojska, která byla přednostně vybavována kvalitní výzbrojí. Například Letecký pluk 3 „M. R. Štefánika“ dislokovaný na Slovensku (Nitra) byl ve 20. letech vždy udržován na vysokých stavech letadlové techniky, která byla přednostně doplňována novými stroji. Maďarské nebezpečí také vedlo k první, částečné, mobilizaci československé armády. Stalo se tak v říjnu 1921 po pokusu bývalého rakousko-uherského císaře Karla I. o státní převrat a návrat na maďarský trůn. Současně s československou armádou mobilizovali i spojenci z Malé dohody, ale situaci se nakonec podařilo po zásahu velmocí urovnat bez nutnosti vojenského zásahu zvenčí.

Linii objektů těžkého opevnění doplňovaly soustavy protitankových i protipěchotních překážek. Zde jsou zachyceny u srubu K-35 nad Mladkovem v Orlických horách.

Zaměření československé armády na možný konflikt s Maďarskem se projevilo i v přípravě operačních plánů vojska. Již v letech 1919 a 1920 vzniklo několik nástupních plánů, které počítaly s obranou Slovenska proti maďarskému útoku. Jako důkaz vážnosti, která byla Slovensku přikládána, je možné uvést, že jeden z nástupních plánů počítal dokonce se současnou obranou proti maďarské i polské armádě.

Ani v následujících letech neztratila maďarská problematika nic ze svého významu. V rámci Malé dohody tak vzniklo do 30. let celkem 19 variant operačních a nástupních plánů spojeneckých armád. Například podle nástupního plánu z roku 1929 (označení IIIA) měla čs. armáda obsadit pás přibližně 50 km podél hranic a tak měla obsadit strategická průmyslová i zbrojní centra, stejně jako blokovat důležité komunikace. Konečnou likvidaci maďarského odporu pak měl zaručit postup rumunské armády od východu a jugoslávské z jihu.

Německá hrozba

Do roku 1933 byl náčelníkem hlavního štábu čs. armády gen.Jan Syrový, který poté vykonával funkci generálního inspektora. V září 1938 byl jmenován předsedou vlády.

Na počátku 30. let však došlo k zásadní změně orientace československé armády. Příčinou byl politický vývoj v sousedním Německu, kde se fakticky zhroutil parlamentní politický systém a po volbách v lednu 1933 se moci ujala Nacionálně socialistická dělnická strana vedená A. Hitlerem. Nacisté od samého počátku jasně deklarovali jako jeden ze svých hlavních cílů obnovení vojenské síly Německa a revizi versailleského uspořádání střední Evropy. To znamenalo přímou hrozbu pro suverenitu Československa a vedlo ke změně jeho vojenského plánování.

Od roku 1933 byl náčelníkem hlavního štábu československé armády armádní generál Ludvík Krejčí

V letech 1933 a 1934 byl proto rozpracován nástupní plán III, který pojímal jako prioritní konflikt s Německem. Vzniklo několik variant tohoto plánu, z nichž některé počítaly i s válkou s Maďarskem či s Německem i Maďarskem současně. Hlavní důraz ve případných bojových operacích měl být kladen na kooperaci se spojeneckými silami Francie (boje proti Německu) a států Malé dohody (válka s Maďarskem). Analýza potřeb nástupního pláni III však s sebou přinesla i nutnost redislokace řady jednotek a také změnu organizační struktury bojových formací (přechod na sborovou organizaci, změna skladby pěších divizí, změna jezdeckých brigád na tzv. rychlé divize a pod.). Nástupní plán počítal s vytvořením čtyř armád ze 14 sborů. Síla mobilizované československé armády měla dosáhnout 34 pěších divizí a 4 brigády jezdectva (resp. od roku 1937 rychlé divize). Přímou ochranu hranic mělo zajistit 12 hraničních oblastí sdružených do 6 hraničních pásem.

S postupující militarizací Německa a vzrůstající protičeskoslovenskou agresivitou jeho představitelů se v polovině 30. let nadále zvyšovala priorita možné československo-německé fronty. Nástupní plán IV z roku 1936 již operace proti Maďarsku považoval za zcela druhořadé a pro toto bojiště počítal s nasazením pouhých tří pěších divizí. Ostatní československé jednotky měly být soustředěny proti Německu a boje s Maďary měly vést zejména armády spojenců z Malé dohody. Podrobnější rozpracování této koncepce představoval i plán V z roku 1937, který mj. zpřesňoval mobilizační plány či rozmístění prostředků protivzdušné obrany.

V polovině 30. let se do československého válečného plánování promítly i výsledky diplomatické snahy o posílení pozice ČSR v možném konfliktu s Německem. Kromě tradičně hlubokých, i když postupně výrazně slábnoucích vazeb na Francii se naší diplomacii podařilo navázat spojenecké kontakty s další evropskou mocností, kterou byl Sovětský svaz. Sbližování Československa a SSSR vyvrcholilo podepsáním spojenecké smlouvy v květnu 1935. Tato smlouva navazovala na obdobnou dohodu mezi SSSR a Francií a předpokládala vzájemnou vojenskou pomoc v případě nevyprovokovaného napadení Německem. Účinnost této smlouvy však byla vázána na současné poskytnutí vojenské pomoci ČSR ze strany Francie. Přesto se však angažování Rudé armády v případném československo-německém konfliktu stalo předmětem našeho vojenského plánování.

Budování čs. opevnění

Pro mobilní zálohy byla i v obranné válce důležitá motorizace. Potřebné úrovně se však do roku 1938 nepodařilo plně dosáhnout

Součástí plánů obrany ČSR z poloviny 30. let byl i záměr vybudovat souvislé linie permanentního opevnění po vzoru francouzské Maginotovy linie. Do poloviny 40. let měly být kolem hranic s Německem a Maďarskem, později i s Polskem a Rakouskem vybudovány souvislé linie lehkých pevnostních objektů, které na strategicky významných úsecích měly doplňovat linie těžkých srubů s uzly obrany v podobě dělostřeleckých tvrzí (ty spojovaly několik těžkých objektů rozsáhlým podzemním zázemím). Na některých místech měly obranu zesilovat i linie lehkého opevnění v českém vnitrozemí – viz. tzv. Pražská příčka. Výstavba československého opevnění začala v roce 1935 v oblasti Bratislavy a o něco později na Ostravsku a plným tempem pokračovala až do zářijové krize v roce 1938. Plán počítal s výstavnou 1276 těžkých objektů (část z nich měla tvořit 25 tvrzí) a 15 463 objektů lehkého opevnění. Do září 1938 bylo vybudováno 226 těžkých objektů, 9 tvrzí a přes 10 000 lehkých objektů. Po technické stránce je systém československého stálého opevnění z 30. let hodnocen velmi vysoko a některá řešení v místních podmínkách předčila původní francouzské vzory. I když v krizových dnech září 1938 nebyl opevňovací systém ani zdaleka dokončen, představoval strategický prvek, se kterým československé vojenské plánování začalo vážně počítat.

Nejmohutnějšími objekty československého opevnění byly dělostřelecké sruby pro tři rychlopalné houfnice vz.38 ráže 100 mm, které byly budovány výhradně jako součást dělostřeleckých tvrzí. Dělostřelecký srub R-S-79 "Na mýtince" tvrze Hanička v Orlických horách (IV odolnost). (1938)

Významný pokrok, kterého bylo v opevňovacích pracích dosaženo do konce roku 1937, se plně projevil v novém nástupním plánu VI. Ten platil od února 1938 a v souvislosti s výstavbou linií opevnění předpokládal co nejdelší obranu českého pohraničí a pouze pozvolný ústup na úzkou linii fronty na česko-slovenském pomezí. Tento nástupní plán i nadále počítal s neutralitou Rakouska i Polska (zde se však již promítly obavy z proněmecké orientace polského vedení a neutralitu měl zaručit diplomatický nátlak Francie). Československým vojenským plánovačům samozřejmě nezůstal utajen rychlý nárůst vojenského potenciálu Německa po vypovězení Versailleské smlouvy a obnovení zbrojení v roce 1935. Nástupní plán VI proto již počítal s defenzivním bojem proti výrazné přesile. Přesto počítal s možností úspěchu strategické obrany až do doby, kdy přejde do ofenzívy francouzská armáda a odpoutá hlavní síly Wehrmachtu. Hrozbu vstupu Maďarska do války po boku Německa měly eliminovat rumunské a jugoslávské síly. Československá armáda i na dále mohla proti Maďarsku nasadit nejvýše tři divize. Přesto bylo zapojení Maďarska do konfliktu československým hlavním štábem hodnoceno jako relativně výhodná varianta. Po zásahu vojsk Malé dohody se totiž předpokládalo poměrně rychlé zlomení maďarského odporu, což by nejen uvolnilo dodatečné síly československé armády pro boj s Německem, ale po dohodě s Rumunskem také umožnilo poměrně rychlý přesun jednotek Rudé armády na československo-německou frontu. Všechny výše uvedené nástupní plány československé armády z 30. let přitom nebyly dogmaticky zaměřené pouze na obranu. V případě vhodných podmínek měly naše jednotky aktivně přecházet do rozsahem omezených ofenzív, včetně operací na nepřátelském území.

Změna strategické situace po anexi Rakouska

Pevnost Dobrošov na Náchodsku u hranice s Polskem - rozestavěná dělostřelecká tvrz, součást čs. pohraničního opevnění z let 1935-1938

Strategická situace Československa se radikálně změnila po německé okupaci Rakouska dne 12. března 1938. Pro naši armádu tento krok znamenal výrazné prodloužení hranice s Německem a tím i stále více reálnější frontové linie. Reálně tak začalo hrozit rychlé obklíčení vojsk bránících Čechy vstřícným úderem z Rakouska a z německého Slezska. Situace byla o to horší, že hranici s dosud neutrálním Rakouskem kryla pouze slabá linie opevnění.

Anšlus Rakouska vyvolal v místním obyvatelstvu nadšení pro nacionální socialismus

Anexe Rakouska samozřejmě vyvolala bezprostřední reakci československé armády. Po prvních improvizovaných obranných opatřeních vstoupil v květnu 1938 v platnost nový nástupní plán VIa, který zahrnoval změnu strategické situace. Tento plán celkově přehodnocoval možnosti obrany Čech, rozmístění jednotek a využitelnost obranných linií v daném prostoru. Předpokládal také urychlenou výstavbu linií lehkého opevnění na hranici s bývalým Rakouskem (od března 1938 německá Ostmarka), které na nejdůležitějších místech (jižní Morava) zesilovaly sruby těžkého opevnění. Pod tíhou hrozícího obklíčení hlavní štáb rezignoval na snahy o dlouhodobou obranu pohraničního pásma v západní části Čech, ale počítal se zachycením na obranné linii v hlubším zázemí. V případě ústupu měla být co nejdéle držena linie na řekách Labe a Vltava. Po jejím prolomení byl předpokládán ústup na záchytnou linii na Českomoravské vrchovině (čára Slavonice-Jihlava-Litomyšl-Orlické hory), která by se již severním křídlem opírala o souvislou linii těžkého opevnění. Další záchytná linie obrany měla ležet na moravsko-slovenském pomezí, kde byla předpokládána dlouhodobá obrana až do zásahu spojeneckých mocností.

Nástupní plán VII

Nástupní plán VIa byl víceméně rychlou reakcí na nečekanou změnu mezinárodní situace. A tak již v červnu 1938 vstoupil v platnost podrobnější a důkladněji zpracovaný nástupní plán VII. Zaměřoval se zejména na co nejoptimálnější rozložení disponibilních sil československé armády, na vyplnění proluk v liniích opevnění (zejména v úsecích lehkého opevnění v Čechách), zesiloval obranu nejvíce ohrožených oblastí a určoval místa soustředění jednotek manévrového sledu armády. Nástupní plán VII počítal s pouze časově omezenou obranou Čech, která měla umožnit uskutečnění mobilizace, evakuaci strategického materiálu a rozvinutí mobilizované armády. I teto plán však předpokládal tvrdou obranu linie na Vltavě a Labi, která by umožnila evakuaci Prahy a přípravu záchytného postavení na Českomoravské vysočině. Přitom linie Vltava-Labe nebyla ani v plánu VII chápána pouze jako zadržovací postavení. V případě úspěšného odporu do doby nástupu francouzské armády mohlo být drženo delší dobu a nebylo vyloučeno jeho využití i při přechodu do útoku. Československý hlavní štáb správně předpokládal (potvrzují to i plány německého generálního štábu), že se protivník bude snažit eliminovat československou armádu do deseti dnů od počátku bojových operací (plán počítal s možností vypuknutí konfliktu překvapivým úderem bez vyhlášení války). Po uplynutí této doby již německá armáda musela koncentrovat hlavní síly na západní frontě proti nastupující francouzské armádě. Tím by výrazně vzrostly šance naší armády na udržení odporu v Čechách, případně na Českomoravské vrchovině.

20. dubna 1938 generální štáb rozhodl o objednávce na 300 tanků V-8-H a to i přes nedoporučení zkušební komise. Toto rozhodnutí si vynutila zhoršená politická situace a také skutečnost, že V-8-H byl jediný tank v blízké budoucnosti, který by byl scho

Limitujícím faktorem možností obrany Československa se v roce 1938 stalo udržení jižní části fronty (severní Morava byla poměrně dobře kryta soustavou těžkého opevnění, jehož rychlé prolomení nebylo pravděpodobné). Do oblasti jižních Čech a jižní Moravy proto byly nasazeny nejkvalitnější jednotky naší armády, které měly za každou cenu zadržovat německý postup. Vzhledem k nedokončenosti linií stálého opevnění v této oblasti zde byla plánovaná pohyblivá obrana. Pokud by se jižní křídlo obrany nepodařilo udržet, měl následovat postupný ústup do povodí Moravy a později na moravsko-slovenské pomezí. Tato linie byla československým hlavním štábem hodnocena jako nejzazší linie ústupu (plán zvažoval ještě možnost vybudování záložní linie obrany na Váhu), na které měla bojující armáda vytrvat do doby, než se plně projeví francouzský postup do nitra Německa či dokud se k našim jednotkám nepřipojí větší formace Rudé armády. Pokud by se tyto předpoklady nesplnily a obrannou linii na moravsko-slovenské hranici již nebylo možné udržet, pak by další pokračování boje československé armády již nemělo smysl.

Nástupní plán VII je odborníky hodnocen poměrně vysoko. Zejména je oceňována racionální snaha o co nejefektivnější rozložení disponibilních sil a propracovaný systém postupného stahování z Čech za využití prvků manévrového boje na jižním křídle. Na druhé straně však plán VII měl významnou slabinu. Byla jí předpokládaná koordinace se spojeneckými armádami France a Sovětského svazu. I když byly obrysy plánu projednávány z francouzskými i sovětskými zástupci, o reálné koordinaci československé armády se spojeneckými silami nemůže být řeči. Ani jedna strana neposkytla československému hlavnímu štábu podrobnější informace o nástupech svých sil ve prospěch ČSR. V nastávající krizi proto československá armáda musela spoléhat zejména na své vlastní síly a na schopnost odolat náporu mnohonásobné přesily německých vojsk. I přes zjevnou nepřízeň takovéto situace však nehodnotilo československé velení situaci jako beznadějnou a bylo odhodláno hájit celistvost a samostatnost republiky.

1938: Na prahu války

Při předválečných cvičeních byl velký důraz kladen na nácvik součinnosti pěchoty s tankovými oddíly. Tančík vz.33 (P-I dříve AH) společně s tanky LT vz 35. LT vz.35 (T-11 dříve Š-II-a)

V průběhu roku 1938 se začala dramaticky vyhrocovat strategická situace Československa. Po připojení Rakouska k Německu již bylo jasné, že dalším cílem hitlerovské rozpínavosti se stane právě ČSR. Tato situace velmi urychlila přípravu obrany republiky, která vyvrcholila v září 1938. Československá armáda tehdy byla rozhodnuta bránit územní integritu a nezávislost své země.

Od převzetí moci v Německu nacistickou stranou (NSDAP) v lednu 1933 se situace ve střední Evropě začala poměrně rychlým způsobem zhoršovat. Nový režim vcelku nezakrytě požadoval revizi Versailleského bezpečnostního systému, na kterém byla založena mj. i existence suverénního Československa.

LT vz.35 (T-11 dříve Š-II-a)

Prvním krokem k realizaci plánů německého vedení bylo obnovení branné moci bez poválečných omezení. Mírová smlouva omezovala početní stavy německé armády i námořnictva, omezovala počty válečného loďstva a zakazovala povinnou vojenskou službu, řadu moderních zbraní (tanky, bojová letadla, ponorky, bojové plyny) i výstavbu permanentního opevnění. Nacistická vláda v roce 1935 nejprve vypověděla omezení daná versailleskou mírovou smlouvou a vzápětí oznámila výstavbu nových ozbrojených sil. Přitom již řadu let (včetně období demokratické tzv. Výmarské republiky) probíhala tajná výstavba moderní armády včetně utajeného vývoje moderních zbraní, které se tajně testovaly na zkušebních polygonech v SSSR. To v polovině 30. let umožnilo velmi rychlou remilitarizaci Německa.

Pro evropské mocnosti přišel tento vývoj ve velmi nevhodnou chvíli. Francie i Velká Británie byly velmi oslabeny první světovou válkou a jejich ekonomiky proto velmi těžce nesly průběh tzv. velké hospodářské krize v letech 1929−1934. Oba spojenecké státy se v polovině 30. let potýkaly s obrovskými hospodářskými problémy, které neumožňovaly potřebné financování ozbrojených sil. Kvalita francouzské i britské armády tak začala od počátku 30. let rychle klesat. Francouzi navíc již od konce 20. let preferovali (mj. i kvůli nedostatku branců v důsledku nepříznivého demografického vývoje zapříčiněného první světovou válkou) defensivní strategii. Tato obranná strategie se nejviditelněji projevila výstavbou linií mohutného permanentního opevnění na západních hranicích (nejznámější je Maginotova linie budovaná od roku 1928), která odčerpávala značnou část nedostatkových finančních prostředků. To ještě prohloubilo zaostávání v mnoha oblastech výzbroje (zejména letectvo a válečné námořnictvo, v menší míře i tankové vojsko). Hospodářské problémy Francie vyvrcholily v době vlády Lidové fronty po roce 1935. Levicově orientovaná vláda tehdy prosadila (jako reakci na doznívající hospodářskou krizi) masivní zestátňování průmyslu i bankovního sektoru. Následné neuvážené reorganizace průmyslové základny vedly k faktickému zhroucení francouzského zbrojního průmyslu, který v předválečných letech nebyl schopen efektivně reagovat na rychle se měnící požadavky ozbrojených sil.

Poněkud menšími problémy procházela v tomto období i britská ekonomika, ale i v této zemi došlo ve 30. letech k výraznému podcenění výdajů na ozbrojené síly. Důsledkem toho bylo rychlé zastarání britské výzbroje (zejména letecká a tanková technika, ale kupodivu i tradičně preferované námořnictvo), ze kterého se královské ozbrojené síly s nejvyšším vypětím (a vydatnou americkou pomocí) dostaly až v průběhu 40. let.

Remilitarizace Německa a obsazení Porýní

Toto oslabení evropských mocností umožnilo v polovině 30. let rychlé posilování nacistického Německa, kde do značné míry centralizované řízení ekonomiky bez ohledu na dlouhodobé dopady na národní hospodářství umožnilo během několika málo let vybudovat relativně silné ozbrojené síly. V letech 1935−1936 se početní stav německé pozemní armády (Heer) pohyboval již kolem 550 000 mužů, což byl více, než pětinásobek dřívějšího Reichswehru, který respektoval versailleská omezení. Současně bylo budováno i vojenské letectvo (Luftwaffe) a válečné námořnictvo (Kriegsmarine) jako samostatné složky ozbrojených sil. Od srpna 1935 byla oficiálně obnovena i činnost německého generálního štábu. Takto překotná výstavba ozbrojených sil samozřejmě přinášela řadu významných problémů jak organizačního charakteru (nedostatek vycvičených branců i kvalifikovaných důstojníků, z toho vyplývající zpoždění výstavby jednotlivých útvarů), tak i ekonomického (chronická nerovnováha národní ekonomiky hrozící hlubokou hospodářskou krizí, nedostatek devizových prostředků, váznoucí dodávky výzbroje a výstroje apod.).

Obsazení Porýní

První známkou německých snah o revizi poválečného uspořádání v Evropě bylo obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní (Versailleská mírová smlouva zakazovala jakoukoliv vojenskou přítomnost Německa v pásmu cca 50 km podél Rýna, které tak tvořilo nárazníkové pásmo proti případnému útoku na Francii či Belgii). Dne 7. března 1936 německá armáda vstoupila do demilitarizované zóny, aniž by se Francie zmohla na jakoukoliv významnější reakci. Teprve po deseti dech byl u Společnosti národů podán formální protest vlád Francie a Velké Británie.

Po obsazení Porýní již bylo zcela jasné, že německé agresi ve střední Evropě nebudou rozhodující mocnosti schopny klást aktivní odpor. To Hitlera a další nacistické špičky povzbudilo k dalším akcím. Po referendu v Sársku, které jednoznačně rozhodlo o připojení tohoto území k Německu, se do centra pozornosti dostalo Rakousko a Československo.

Obsazení Rakouska

Obsazení Rakouska

Již v roce 1935 Hitler vydal příkaz k přípravám na obsazení Rakouska. Po několika rámcových plánech byl v červnu 1937 vypracován Plán Otto (Sonderfall Otto), který předpokládal rychlé obsazení Rakouska, jakmile bude dosaženo vhodné mezinárodní situace (tj. hlavně souhlasu Itálie, která svým zásahem prakticky zmařila nacistický puč v Rakousku již v roce 1934). Plány na obsazení Rakouska přitom byly vypracovávány v koordinaci s přípravou na válku s Československem. Obsazení Rakouska totiž přinášelo německé armádě rozhodující strategickou výhodu praktického obklíčení Čech a Moravy a výrazně tak omezovalo možnosti obrany československé armády. Přesto však až do března 1938 nebyly vypracovány podrobné taktické plány na obsazení Rakouska.

V Rakousku došlo na počátku března 1938 k vnitropolitické krizi, kterou obratně využili místní nacisté. Kancléř K. Schuschnigg se na poslední chvíli pokusil zachránit nezávislost země vypsáním referenda o dalším osudu země. Termín hlasování byl určen na 13. března 1938. Protože reálně hrozilo, že se většina Rakušanů v plebiscitu rozhodne pro nezávislost na Německu, Hitler rozhodl, že o den dříve vstoupí německá armáda spolu s oddíly SS a SA do Rakouska. I přes značně improvizovaný charakter tento vpád do podunajské země proběhl bez větších problémů.

Dezorientovaná rakouská armáda se, až na dvě nevýznamné výjimky, nebyla schopna postavit německým oddílům na odpor a již v ranních hodinách bylo vzdušným výsadkem obsazeno vídeňské letiště a následně i nejdůležitější místa hlavního města. I když byl postup pozemních jednotek výrazně pomalejší, než bylo původně plánováno, na úspěchu německého vpádu to už nemohlo nic změnit. Již 13. března 1938 vyhlásil Hitler začlenění (Anschluss) Rakouska do Říše jako tzv. Východní marku (Ostmark). Rakouská armáda byla začleněna do německých ozbrojených sil, ale značná část vyšších důstojníků byla rychle propuštěna ze služby a část dokonce skončila v dočasné internaci v koncentračním táboře Dachau.

Československo ve stínu anšlusu

Československá vláda reagovala na obsazení Rakouska poměrně rychle. Kromě diplomatických jednání s právě ustavenou francouzskou vládou L. Bluma, která československého velvyslance Osuského ubezpečila o své ochotě pomoci ČSR v případě napadení Německem, vydala pokyn ke zvýšení ostrahy jižních hranic. Obsazení Rakouska totiž významným způsobem změnilo strategickou situaci ČSR. Nejen, že se o 832 km prodloužila společná hranice s Německem, ale také začalo reálně hrozit obklíčení českých zemí vstřícným úderem z obsazeného Rakouska a německého Slezska. Toto nebezpečí bylo o to větší, že jižní hranice dosud nebyly intenzivněji opevňovány a hlavní síly československé armády byly soustředěny na stávajících hranicích s Německem.

7,92mm kulomet vz. 26 byl mnohdy jedinou dostupnoou zbraní pohraničních oddílů Stráže obrany státu

Naše armáda zůstala v době anšlusu Rakouska ve svých posádkách. Bezprostředně byla nařízena pouze zvýšená pohotovost velitelských a zpravodajských struktur. Bylo však zaznamenáno několik přeletů německých průzkumných letadel nad jižní Moravou, což vyvolalo neúspěšné diplomatické protesty velvyslance v Berlíně. V následujících dnech však na změněnou strategickou situaci hlavní štáb československé armády reagoval řadou opatření. Bylo nařízeno zlepšení systému ostrahy státní hranice a pohraničních území. Urychleně byly budovány oddíly Stráže obrany státu (SOS), které sice formálně podléhaly ministerstvu vnitra jako bezpečnostní složka, ale výcvik a materiální vybavení, stejně jako velitelské kádry, zabezpečovala armáda. Později došlo i k přesunům několika armádních hraničářských praporů na bývalé rakouské hranice a současně byly posíleny i pěší divize dislokované v pohraničních oblastech (České Budějovice, Brno, Bratislava).

Další reakcí na obsazení Rakouska bylo zintenzivnění výstavby linií opevnění na jižní hranici a na nejkritičtějších úsecích severních Čech a Moravy.

Ostraha hranic v květnu 1938

Po obsazení Rakouska se pozornost německého vedení zaměřila na Československo. Záminkou pro stupňování požadavků vůči československé vládě se stalo údajné utiskování německé menšiny, která žila zejména v pohraničních oblastech Čech a Moravy. V této souvislosti se začal pro území s převažujícím německým obyvatelstvem používat termín Sudety, i když z historického hlediska nebyl nijak relevantní (původně označoval pouze část severovýchodních pohraničních hor v krkonošsko-jesenické oblasti, v roce 1918 se jako Sudetská župa krátce označovala jedna ze separatistických oblastí ležící ve Slezsku a na Opavsku). Exponentem německé politiky v ČSR se již od poloviny 30. let stala Sudetoněmecká strana (SdP) vedená Konradem Henleinem. Ta se postupně stala nejsilnější německou stranou v Československu a v parlamentních volbách v roce 1935 získala 15,2 % hlasů (tj. 1 249 350 hlasů z přibližně 3,5 milionu československých občanů německé národnosti). Politika SdP byla přímo ovlivňována (resp. řízena) z Německa, jehož ministerstvo zahraničí v podstatě Sudetoněmeckou stranu financovalo.

Vedení SdP začalo od počátku roku 1938 stupňovat požadavky na politickou a územní autonomii německé menšiny. Již krátce po připojení Rakouska k Německu, 28. března 1938, navštívil Henlein Hitlera. Při této příležitosti Hitler jasně stanovil, že SdP musí neustále klást takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné.

4. října 1938 navštívil Karlovarsko Adolf Hitler

To se plně projevilo na počátku dubna 1938, kdy Sudetoněmecká strana razantně odmítla velmi velkorysý návrh nového národnostního statutu menšin v ČSR. Následně 24. dubna 1938 Henlein vyhlásil tzv. Karlovarské požadavky, které kromě dalšího prohloubení autonomie německých oblastí vznášely i zcela nepřijatelné požadavky, jejichž realizace by přímo ohrozila územní integritu ČSR.

Sudetoněmecké straně se na jaře 1938 podařilo zcela ovládnout veřejné mínění německé menšiny (v komunálních volbách konaných v květnu 1938 získala 90 % hlasů německých voličů), ale dokázala také za vydatné pomoci říšské propagandy vytvořit mediální obraz ČSR jako státu brutálně utiskujícího národnostní menšiny. To se projevilo zejména ve změně postoje francouzské a hlavně britské politické reprezentace. Ta vzhledem ke zjevné nepřipravenosti impéria na možnou válku zoufale hledala možnost mírového řešení konfliktu a byla kvůli získání potřebného času ochotna v podstatě k jakýmkoliv ústupkům. V tomto smyslu také vyznělo britsko-francouzské jednání na konci dubna 1938, z něhož vzešla demarše, která vyzývala ČSR k co největším ústupkům vůči požadavkům vznášeným SdP a k řešení rozporů cestou jednání. Deklarace současně proklamovala, že Británie není k Československu nijak smluvně vázána a nemůže mu tedy nijak pomoci.

„Malá“ mobilizace

K nepříznivému obrazu Československa na mezinárodní scéně bohužel přispěly i události konce května 1938. Vojenská zpravodajská služba vedená plk. F. Moravcem tehdy získala informace o masivním soustřeďování německé armády podél československé hranice v Sasku a ve Slezsku. Tyto informace byly vyhodnoceny jako přímé přípravy na útok proti ČSR. Současně byly zachyceny i zprávy o tom, že se v době chystaných obecních voleb chystají v pohraničí četné nepokoje, které měly vyvrcholit ozbrojeným povstáním. Za tímto účelem byly do pohraničí ve velkém měřítku pašovány z Německa zbraně, jimiž byly vyzbrojovány bojůvky podřízené SdP.

Dne 19. května 1938 přerušil K. Henlein rozhovory s československou vládou a odjel do Mnichova. Následujícího dne proběhla jednání mezi ministerským předsedou M. Hodžou a ministrem obrany F. Machníkem. Rozhovoru se účastnil i náčelník hlavního štábu arm. gen. L. Krejčí, který oznámil, že na česko-německých hranicích stojí 11 divizí Wehrmachtu a řada formací SS a SA připravených k útoku. Stejné informace byly v téže době předány i prezidentu E. Benešovi.

Adolf Hitler podepisuje Mnichovskou dohodu

Z jeho podnětu se ještě téhož dne večer sešla vláda, která projednala zvýšenou ostrahu státních hranic. Na základě § 22 branného zákona bylo rozhodnuto plně mobilizovat jeden ročník záložníků a pět ročníků záloh technických jednotek. Celkem se tato opatření týkala 176 000 záložníků. Početní stav československé armády tak byl zvýšen z 195 000 na 371 000 mužů. Nešlo však o mobilizaci v pravém slova smyslu, protože nebyly aktivovány rezervní jednotky podle platných nástupních plánů a záložníci pouze posílili stávající útvary. Přesto se však pro ostrahu hranic v květnu 1938 vžilo označení „malá mobilizace“.

Již od rána 21. května 1938 pěší útvary zahájily obsazování krycích postavení u státní hranice. V průběhu dne bylo do pohraničních oblastí dislokováno i podpůrné dělostřelectvo a byly aktivovány posílené hlídky Stráže obrany státu v počtu 27 000 mužů. Na hraničních přechodech byly vybudovány zátarasy, byly aktivovány dobudované linie pohraničního opevnění, do pohotovosti bylo uvedeno vojenské letectvo i útvary protivzdušné obrany. Veškerá opatření k ostraze státní hranice byla dokončena do 23. května 1938.

Nástup záložníků i rozvinutí útvarů do postavení podél státní hranice proběhly překvapivě rychle, ale celkový výsledek akce byl značně rozpačitý. Československá strana ji hodnotila jednoznačně pozitivně a uváděla, že rozhodný postoj odradil Hitlera od přímého útoku na ČSR. Avšak německá propaganda získala „malou mobilizací“ efektní záminku k dalším útokům, které jako agresora líčily právě ČSR a vojenskou akci v pohraničí označovaly za další útok na německou menšinu. Německý postoj byl doprovázen i tvrdou diplomatickou reakcí, kterou představovala nóta předaná ministrem zahraničí von Ribbentropem velvyslanci Mastnému. Německá vláda se současně obrátila i na britského velvyslance Hendersona, kterého požádala o diplomatický zásah a dementovala všechny informace o pohybech svých vojsk v oblastech kolem hranic s ČSR. Výsledkem této soustředěné kampaně bylo vykreslení Československa jako zdroje napětí a možného válečného konfliktu ve střední Evropě. Smutnou skutečností je i to, že německé propagandisticko-diplomatické ofenzívě nedokázala československá vláda ani diplomacie efektivně čelit a západní veřejné mínění se do značené míry obrátilo proti ČSR. Květnová krize se také projevila v postojích slabé francouzské a zejména britské vlády. Ty se stále více stavěly odmítavě k případné podpoře Československa a ještě prohloubily úsilí o mírové urovnání sporů, což v dané situaci mohlo znamenat pouze uspokojení všech německých požadavků.

Pozadí květnových událostí roku 1938 je dodnes částečně zahaleno tajemstvím. Stalo se dokonce jedním z bodů jednání norimberského soudního tribunálu. Ten dal nakonec za pravdu postoji ČSR a konstatoval, že se skutečně připravoval vojenský vpád na jeho území. Pozdější výzkumy však naznačují, že se do značné míry mohlo jednat o velmi dobře zorganizovanou provokaci. Československá vojenská zpravodajská služba měla být dezinformována ve složité zpravodajské hře, ve které klíčovou roli hrál (zřejmě) dvojitý agent Paul Thümmel, známější jako legendární A-54. Tento důstojník německé vojenské zpravodajské služby Abwehr byl později F. Moravcem glorifikován jako nejvýznamnější zdroj československé rozvědky, ale v květnu 1938 zřejmě úspěšně pracoval pro německou stranu.

I přes značný diplomatický nátlak Francie a Velké Británie zůstala opatření k ostraze státní hranice platná ještě nějakou dobu. I když již 24. května 1938 byla omezena pohotovost hlídek SOS a na konci měsíce se vyšší vojenská velitelství vrátila do svých mírových posádek, mobilizovaní záložníci zůstávali ve službě až do června 1938. Povolaní byli postupně propuštěni do civilu až do 22. června. Přímá vojenská ostraha hranic z Maďarskem byla zrušena 6. června 1938 a v polovině měsíce byla odvolána i ostraha hranic s Německem. Již o několik týdnů později se však situace v československém pohraničí začala opět vyhrocovat.

Změny německých plánů

Obrněný automobil OA vz.30. z Tatry Kopřivnice. Mezi lety 1933-34 bylo vyrobeno 51 kusů

Květnová krize se projevila i na německých přípravách na konflikt s Československem. Z dnes známých dokumentů vyplývá, že v květnu 1938 ještě německá branná moc nebyla na válku s tak silným protivníkem, jakým naše armáda nepochybně byla, připravena.

Nástupní plán Grün (pro vedení války na východní frontě – tj. zejména proti ČSR a případně i proti Polsku) byl sice rozpracováván již od poloviny 30. let, ale dlouhou dobu pouze jako součást kombinovaného plánu pro současnou válku s Francií (někdy označovaný jako Plan Grün/Rot). Ten předpokládal soustředění většiny německých sil na západní frontě a proti Československu (za reálného předpokladu polské neutrality) mělo být nasazeno pouze osm pěších divizí, jedna tanková a jedna záložní. Německý generální štáb však nepokládal úspěšnou realizaci plánu Grün/Rot za reálnou. Současně však byly teoreticky rozpracovávány i základní teze pro případ útočné války.

Formace průzkumných letounů Aero A.100 ze 63. letky LP2 v Olomouci

V listopadu 1937 došlo k zásadní změně orientace německého válečného plánování. Po schůzce vrchního velení ozbrojených sil s Hitlerem a ministrem zahraničí von Neurathem začaly být připravovány plány na vedení útoku mj. i vůči Československu. Vzhledem ke stále zjevnější francouzské vojenské slabosti a z ní vyplývající neochoty k silové politice bylo již na této schůzce rozhodnuto o zahájení detailních příprav na realizaci plánu Grün – útoku proti Československu.

Betonové zátarasy a ocelová závora tvořily přímé zabezpečení hraničních přechodů v roce 1938

K intenzivnější přípravě operací proti ČSR však zřejmě došlo až po obsazení Rakouska. Dne 21. dubna 1938 formuloval A. Hitler politické i vojenské direktivy pro válku s Československem. Předpokládaly zahájení vojenských operací po důkladné diplomatické přípravě, která by odvrátila případný zásah velmocí. Jako záminka k bleskovému útoku měla sloužit nějaká vhodná událost (např. zavraždění německého velvyslance v Praze a pod.). Základní plán operace Grün předložil Hitlerovi gen. W. Keitel až 20. května 1938. Již z tohoto faktu jasně vyplývá, že německá branná moc skutečně v květnu 1938 nebyla připravena na útočnou válku proti Československu. V následujících dnech probíhaly podrobné konzultace velení armády s Hitlerem o jednotlivých aspektech připravované války. Jako mimořádně znepokojující byl zejména hodnocen stav německého těžkého dělostřelectva, které by zřejmě nebylo schopné účinného zásahu proti objektům čs. opevnění. Dne 30. května 1938 byly velitelstvím pozemního vojska, letectva i námořnictva předány směrnice pro plán Grün. Předpokládaly vypuknutí války do 1. října 1938.

Čeští vojáci s puškami vz.24

Prameny:

• Kol.: Vojenské dějiny Československa III. díl, Naše vojsko 1987
• Miloslav John: Září 1938, I. díl - Přípravy nacistického Německa na přepadení Československa v roce 1938, Bonus A, 1997, ISBN 80-85914-44-1
• Miloslav John: Září 1938, II. díl - Možnosti obrany Československa, ISBN 80-85914-45-X
• Miloslav John: Září 1938, III. díl – Role a postoje spojenců ČSR, Votobia 2000, ISBN 80-7198-401-9
• Karel Straka: Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932-1939, Ministerstvo obrany České republiky - Avis 2007, ISBN 978-80-7278-376-2
• army.cz

Vyšlo v čísle 9/2008 a v nejnovějším čísle 10/2008 odborného armádního měsíčníku ATM. Číslo 10/2008 je v prodeji od 3. 10. 2008

29. 9. 2008 Richard Seemann: Mnichov sedmdesát let poté ZDE

3. 9. 2008 Karel Dolejší: Mnichov 1938 - Výsledek slepé víry ve spojence a techniku ZDE

    

14. 9. 2007 Karol Dučák jr.: Mnichov 1938: Všetko mohlo byť inakšie ZDE