Předtím oslovil přítomné straníky hodinovým projevem, v němž ostře napadl vnitrostranickou opozici, která se zformovala na základě výzvy, již podepsalo 208 členů strany, včetně zelených poslankyň Jakubkové a Zubové a pěti krajských předsedů. Ve výzvě se mj. říká, že SZ neuspěla v celé republice především pro sociální dopady vládní politiky, pro necitlivé reformy v oblasti daňové politiky a zdravotnictví a pro přehlížení názorů mnoha potenciálních voličů SZ, např. na stavbu amerického radaru.

Tečku skauta Bursíka za jednáním republikové rady, během níž se obě zelené poslankyně vzdaly členství v parlamentním klubu své strany a jejich příznivci z jednání odešli, nelze hodnotit jinak, než jako konečný doklad podvodu, jehož se předseda SZ dopustil na velké části voličů. Ti volili středovou, současně však ekologickou a moderní alternativu, již ve svém programu nenabízel žádný jiný volební subjekt. Bursík, který bývalé předsedkyni RR Zubové vyčetl, že "stranu nesjednotila" sám dramaticky rozděluje stranu podle klíče použitelnosti členů pro své osobní politické záměry. Své, a možná i někoho jiného.

Stoprocentní stoupence však již nemá ani v předsednictvu, které si nechal zvolit na zářijovém sjezdu v Teplicích. Z bratrstva spojeného do značné míry ekonomickými zájmy, odpadají lidé, kteří s ním zcela nesdílejí účelové vidění politiky, a jimž zbyla ideová nadstavba. V té hraje ve vyhrocené společenské situaci značnou roli i zmíněný vztah k radaru.

Dítě očekávání, médií a PR agentury

Orientace české SZ se natolik vymyká pozicím zastávaným jinými zelenými stranami v Evropě, ale i ve světě, že je nutno se ptát, jak mohla strana svého volebního úspěchu před dvěma lety vůbec dosáhnout.

Připomeňme si, že její kampaň tehdy slibovala na české politické scéně "změnu", tedy to, na co potenciální voliči obvykle rádi slyší. Zvlášť tehdy, když působení jiných politických subjektů je spojeno s nejrůznějšími skandály a neetickým jednáním, zvlášť tehdy, když lidé mohou despekt k této praktické politice opírat o každodenní zpravodajství v médiích.

Byla to však právě média a v nich zveřejňované průzkumy přisuzující SZ před volbami zisk více než 10% hlasů, a s nimi spojená práce PR agentury, které přispěly k tomu, že SZ dosáhla "historického úspěchu".

Co nastalo vzápětí, se však nedá charakterizovat jinak než jako otevřená zrada tohoto směru. To, že má maličká strana se šesti poslanci v parlamentu čtyři ministry, není jistě až tak "husarský kousek", za jaký jej vydávají Bursíkovi PR agenti, ale tah na mocenské šachovnici, za nímž stojí zcela jiné mozky. Stejně tak překvapivá instalace Karla Schwarzenberga do křesla ministra zahraničí. Strana pod Bursíkovým vedením postupně začala opouštět priority zakotvené ve volebním programu, nahradila je pseudoprogramem, jejž formuloval v podstatě jen předseda, a začala se té části zelených, jejichž optika zahrnovala zejména sociální rozměr politiky, fatálně vzdalovat. Ostudnou korunou této fáze vývoje strany se stalo uznání zločinecké vlády Kosova, na němž měl rezort zamini obsazený SZ a fakticky podřízený státní tajemnici zahraničních věcí Spojených států výrazný podíl.

Blíží se opět volby

V období euforie, která v SZ zavládla po volbách, nemusel Bursík brát na vnitrostranickou kritiku zřetel. Nyní je situace jiná, ale předsedovi to zdá se ještě stále nedochází. Vláda má v důsledku své arogantní politiky zejména v oblasti sociální a zahraniční dlouhodobě velmi nízký kredit. SZ nenabídla -- snad s výjimkou zákazu jízd kamionů -- žádné řešení problémů, které občany zajímají. Zásadní problémy v lidskoprávní oblasti, které představovaly jeden z programových pilířů, zůstaly neřešeny. Koaliční "partneři" mají problém s přehlasováním Klausova veta týkajícího se antidiskriminačního zákona. O klíčovém zákonu zdravotnické reformy, obsahujícím zejména standardy zdravotní péče, jedná s ministrem Julínkem ministryně pro lidská práva Stehlíková (profesí psychiatrička) se svým mluvčím Koubkem a mladým odborníkem na drogy Kubů. Nejsou prostě lidi. Bursík se ve svém rezortu věnuje odborným záležitostem, jež musí v koalici podrobovat kompromisům. Orientuje se na elektorát blízký Unii svobody, jehož ekologické cítění se většinou omezuje na snahu bydlet mimo sídliště. Jeho nejbližším kamarádem je premiér Topolánek, se kterým se na rozdíl od jiných vždy dohodne. Topolánka totiž alespoň k dočasnému přežití potřebuje. Z hlediska potřeby evidentně posuzuje i jiné figurky na své soukromé šachovnici. Včetně své partnerky, členů předsednictva, širšího vedení strany a klíčových členů.

Situace je pro SZ dlouhodobě neudržitelná. Za volební prohru mohou podle zeleného předsedy jeho kritici, v žádném případě on. Ledaže proto, že na ně nebyl v minulosti dost tvrdý. Blíží se však volby do Evropského parlamentu, možná i předčasné parlamentní volby, nejistou proměnnou se zdá být i blížící se kongres ODS. Bursík potřebuje v této situaci úspěch jako sůl. S úspěchem lze však naopak očekávat, že nedůvěryhodná strana opírající se o předsedovo bratrstvo, ve volbách opět uspěje s nulovým ziskem.

Strana zelených je v situaci, která se pro vládní koalici v parlamentu stále zhoršuje. Pro perspektivní politickou hru je nepoužitelná, protože rozříznutá na parlament nedosáhne. Viníka není třeba dlouho hledat. Bursíkovo vyjádření na téma hlasování o radaru je proto možno také vnímat jako snahu zachránit si kůži otevřeným přihlášením se k zájmům lobby, v níž se spojují zájmy politické a vojensko hospodářské. Snahu v dané situaci natolik sebevražednou, že se člověk až diví, že se hráč jeho formátu dopouští takové chyby. Vysvětlit se to dá jen tím, že v rohu svého ringu oslepl.

Martinovi Bursíkovi se podařilo politický subjekt, s nímž byly spojovány naděje obelhaných voličů, úspěšně rozvrátit. S jeho pomocí a podporou jemu stále ještě oddaných, dosud existuje Topolánkova vláda. Všechno však jednou končí. Co až se domek z jeho karet sesype?

Jsou jiní zelení

Čas pracuje pro část strany reprezentovanou signatáři kritické výzvy, kteří však nepředstavují žádnou organizovanou platformu. Tu se pokusil založit před několika měsíci bývalý místopředseda RR Matěj Stropnický, jenž je však i umírněnými Bursíkovými kritiky vnímán jako kontroverzní postava. Strana však má lidský potenciál na to, aby se resuscitovala a postavila se zpátky na své programové základy. Rozhodně se přitom nemusí omezovat navazováním na kontinuitu představovanou např. Danou Kuchtovou

Bursík svým postupem na zářijovém sjezdu a nakonec svým zoufalým výrokem k podpoře radaru prokázal, že se s ním jako se sjednotitelem strany rozhodně počítat nedá. Jeho příznivci -- včetně těch, kteří před teplickým sjezdem založili na padesát základních organizací, z nichž vyslali na sjezd delegáty -- zjišťují, že jsou jen na omezené použití. Většina z nich již nefunguje a podruhé do stejné řeky nevstoupí. Pan vicepremiér konečně také všechny jejich členy zaměstnat nemůže a osobní šarm si musí šetřit pro jiné příležitosti.

Předseda zelených všechno vsadil na svou osobní kartu. Názorové odpůrce ale přes nemalé úsilí do země nezadupal, a prohlašuje-li, že jsou "o dvě úrovně níž", neznamená to, že by přestali existovat. Pracují, a pro ně - na rozdíl od muže, který se jako chameleón předvedl nejdříve jako zelený, ale nakonec se vybarvil zoufale v khaki - pracuje i čas. A že nejsou v jeho vrcholovém týmu? Z hlediska perspektivy se to jeví jako kvalifikační předpoklad.