Svět si ale klade naléhavou otázku, co dělat právě nyní. Část ekonomických odborníků velí nedělat nic a počkat, až všemocné síly trhu zdravě vyřeší všechno za nás. Druhá část doporučuje aktivistické politiky. Politikové budou naslouchat vždy více té druhé části. Politik koná, i když by byl bytostně přesvědčen, že nemá dělat nic. Přesvědčit voliče, že stačí trpělivě čekat, až lidé přijdou o práci či střechu nad hlavou, a poté se znovu ekonomická ozubená kola roztočí, to by byla silná káva i pro nejkonzervativnější pravicové politiky a jejich voliče. Musíme se tedy smířit s tím, že politikové všech odrůd konat budou. A oni už konají.

Pravicoví či středoví politikové si osvojili roli zachránců kapitalismu velmi rychle. G. Bush, N. Sarkozy či A. Merkelová mají plno programů, které se předhánějí jak štědrostí, tak idejemi nové regulace. Jak správně na plénu Evropského parlamentu upozornil předseda poslanecké frakce Strany evropských socialistů v EP Martin Schulz, tato „revoluční“ opatření předkládají tíž lidé, kteří jako právě Barroso a Sarkozy měli ještě před dvěma lety v EU plná ústa toho, jak jsou jen trhy přeregulované a jak je třeba v zájmu prosperity dále radikálně liberalizovat.

I před nejpřísnějšími neoliberálními či konzervativními biřici se tedy otevírá jen otázka, jak konat. Varianta nečinit nic, je vyloučena. Byla by politicky sebevražedná.

V této politické rutině se ovšem česká pravice příliš neorientuje. Premiér Topolánek vážně vyhrožoval Evropě z Varšavy, že bude opatření ke „smyšlené“ finanční krizi bojkotovat! Nakonec si to rozmyslel pod zásadním tlakem francouzského předsednictví, které nastolilo na summitu EU možnost přijetí usnesení i bez českého kverulanta. Když Barroso se Sarkozym v Bruselu společně pronesli památné stanovisko k tomu, že rotace ve vedení EU musí skončit, šlo o nepokrytou reakci na českou nekompetentnost.

Sociální demokracie samozřejmě považuje účinnou regulaci a umírněný aktivismus za součást svého tradičního i moderního instrumentária. Věříme v sociálně tržní hospodářství, věříme v hospodářskou sílu sociálního smíru ve férových tržních podmínkách. A jsme připraveni pro sociální smír i lepší a bezpečnější tržní podmínky nasadit svou aktivitu.

Poslední otázkou je, zdali se světová krize pravdu týká také České republiky. Optimisté mají za to, že náš finanční sektor je v podstatě zdravý, vyčištěný před nějakými sedmi lety a od té doby už byl poctivě dozorovaný. Stačí tedy vyčkat nějakých devíti měsíců, než se novináři a politiky zveličená krize (pouhá recese) přežene. Pesimisté upozorňují na to, že nehledě na nepřehlédnutelnou výhodu ČR v první fázi krize, budou dříve nebo později světové problémy do české ekonomiky nějak importovány. Jednak jako krize důvěry, a dále jako důsledek poklesu poptávky po reálných investicích a produktech vybraných odvětví.

I skalní optimisté však musí připustit, že jejich sebesilnější názor je vysloven jen s jistou pravděpodobností a potud nemohou dementovat, že jiná možnost nenastane. Je lhostejné, zdali jde o pravděpodobnost desetiprocentní, procentní, či jednoho promile. I při pravděpodobnosti jediného promile by však asi bylo rozumné udělat určité preventivní kroky, abychom sebeméně nepravděpodobným scénářem nebyli příliš zaskočeni. Následující text se snaží nastínit směry některých možných opatření.

Otázka garancí

Poskytování garancí za bankovní vklady je tradiční otázkou finanční teorie. (Srov. s výklady standardních učebnic finančních trhů, resp. bankovnictví) Za běžných okolností je právě poskytování garancí populismem otevírajícím morální hazard ve finančním sektoru. Čím vyšší garance jsou, tím více je klientům bank lhostejné, kam uloží své prostředky. Čím více je trhu lhostejné, kam jeho subjekty uloží své prostředky, tím více se otevírá problém morálního hazardu. Trh přestává jako své agenty preferovat obezřetné a férové banky, a naopak beztrestně investuje (ukládá) své peníze u hazardérů. Obezřetní finančníci pak prodělávají, a i oni jsou neodpovědnou konkurencí tlačeni ke stále riskantnějším operacím. Trh jako celek zvyšuje rizika a neodpovědní krátkodobě až střednědobě ubírají místo a zisky odpovědným. Při naplnění rizik (akcelerovaných cyklem) však v delším období dochází k dramatickému ohrožení celého finančního systému.

Z toho plyne obecný požadavek, aby garance byly omezeny na skupinu vkladatelů, která se díky své kvalifikační a sociální pozici, a také vzhledem k omezené výši vkladu, nemůže efektivně zabývat analýzou bezpečnosti uložení svých prostředků. Ze sociálních a politických důvodů není rovněž žádoucí, aby skupina běžných vkladatelů nesla plně důsledky špatného umístění prostředků a to do výše nějakého stanoveného transakčního zůstatku. Praktickým naplněním těchto zásad je stávající úprava v ČR, která poskytuje záruku fyzické osobě do výše vkladu 25 000 EUR s desetiprocentní spoluúčastí, tedy nejvýše 90 % nominální hodnoty vkladu.

Je evidentní, že pod hrozbou otevřené krize obecné zásady garantování a předcházení morálnímu hazardu padají. Smyslem takových opatření je zabránit runu na bankovní instituci a odlivu likvidity. V ČR akceptovaný model zvyšuje hranici na dvojnásobek, tj. 50 000 EUR a ruší desetiprocentní spoluúčast. Opatření lze hodnotit jako psychologické a jistý politický populismus. Rozdíl mezi počty vkladatelů, kteří mají v bance vklady do 600 000 Kč nebo do 1,2 milionu není příliš dramatický. Ale ani opatření, že je zvýšena náhrada na 100 % takto garantovaného vkladu, není zárukou neadekvátní reakce populace na reálnou hrozbu či fámu. Lidé by v krizi stáli ve frontách nikoli proto, že by jejich vklad nebyl plně garantován, ale proto, že jejich peníze mohou být dočasně zablokovány, než je vyplatí fond pojištění vkladů.

Požadavek ministrů financí EU, aby výplaty byly provedeny do deseti dnů, prozrazují naivitu a neznalost věci.

Stoprocentní garance všech bankovních vkladů (do neomezené výše vkladu) řeší částečně problém možného odlivu peněz z velkých účtů, což je fakticky nejreálnější hrozba rychlé ztráty likvidity. I zde však hraje roli problém dočasné blokace vkladu v krachující instituci, takže ani toto opatření není zcela optimální. Záporem také je zvýšení garantovaných sum, jakkoli v případě skutečné krize je zřejmé, že k podobnému kroku musí asi dojít. A to alespoň selektivně u institucí, jejichž význam pro hospodářství vynucuje státní intervenci. Důvodem je riziko řetězové reakce, jejíž ekonomické příčiny mohou být multiplikovány psychózou šířenou veřejnými prostředky.

Konečně je tu problém obecně nepojištěných vkladů, jako jsou vklady finančních institucí, a veřejného sektoru včetně zdravotních pojišťoven. Některé státy sahají k pojištění i těchto vkladů, aby překonaly krizi důvěry na mezibankovním trhu. (Je otázkou, zdali absolutní garance všeho je ještě důvěryhodná.)

Jiné je naopak omezily jen na fyzické osoby.

Celkově lze uzavřít, že zvyšování garancí a jejich stoprocentní výplata by měly být dočasným opatřením pro období krize důvěry. Pro normální fungování finančního systému budou mít v dlouhém období nepochybně záporný efekt v podobě morálního hazardu. Je proto otázkou, zdali by zejména stoprocentní krytí pohledávek bez spoluúčasti nemělo být časově omezeno. Další otázkou je, zdali by případné navýšení garancí, ať už generální nebo ad hoc na některé instituce či vybrané produkty, nemělo být na omezenou dobu cca 18 či 24 měsíců svěřeno zvláštní regulační autoritě. (Zřejmě vláda v součinnosti s ČNB, která by indikovala stavy nouze.)

To by umožnilo pružně reagovat na případné potíže finančních institucí v reálném čase. Ponechme stranou, zdali by takové reálné obtíže byly vyvolány tržní psychózou či věcnými důvody. Zřejmé je, že v turbulentní době nelze podobný případ zcela vyloučit, a pro určité případy může chybět efektivní a rychlý nástroj řešení. Uvědomme si, že vláda nyní nemá ani ty nástroje řešení, které byly k dispozici na počátku tisíciletí. (Instituce jako Konsolidační banka nebo Fond národního majetku, které mohly v případě naléhavé potřeby intervenovat, byly bez náhrady zrušeny. Vláda s nynějšími rozpočtovými pravidly nemůže vydávat garance. V případě naléhavé potřeby by bylo nutno žádat parlament, tím se ovšem celý proces dále politizuje o vydírání politických partnerů (viz přijatý balíček v USA) a řešení nebezpečně prodlužuje. Intervence v případě Lehmanů nebyla prý ještě formálně možná, později u Citibank už ano...)

V otázce garancí nelze pominout ještě jeden důležitý aspekt. Výplata pojištěných vkladů jde na vrub Fondu pojištění vkladů, do kterého přispívají banky na základě objemu pojištěných vkladů. Tento fond v současnosti spravuje částku kolem 8 mld. Kč. To je samozřejmě suma nedostačující při vzniku větších problémů. Dlouhodobě se upozorňuje na fakt, že závazky Fondu pojištění vkladů už nejsou garantovány státem. (Srov. informace na stránkách Fondu pojištění vkladů. Některé právní výklady sice složitě odvozují odpovědnost státu, nicméně nejde o optimální řešení.) Je tedy zvýšení garancí v případě vážných problémů v podstatě bezcenné, protože ve Fondu nejsou dostatečné sumy pro takový případ a přinejmenším dočasně by Fond potřeboval dodatečné prostředky. Státní garance by umožnila získávat takové prostředky úvěrem na riziko státu, tedy poněkud levněji. Přijetí státní garance za Fond lze doporučit jako dlouhodobé opatření stejně jako dílčí a dočasné zvýšení příspěvků.

V současné době z objemu zákonem definovaných pojištěných vkladů odvádějí ročně bankovní instituce 0,1 % (stavební spořitelny vzhledem k nižším rizikům polovinu). Zvýšení o 25-40 % po dobu dvou let by nepochybně nepředstavovalo pro finanční sektor zásadní problém. Pokud stát poskytne garance Fondu pojištění vkladů, měl by recipročně uvažovat o poplatku za výkon regulace ve finančním sektoru. To s ohledem na snižování daní z příjmu právnických osob v minulých letech představuje přijatelné řešení.

Další opatření ve finančním sektoru

Z hlediska řešení případných problémů ve finančním sektoru je nutno vycházet z toho, že přes četná a zásadní zlepšení se český právní pořádek dosud vyznačuje určitou těžkopádností, nepředvídatelností z hlediska merita rozhodnutí i z hlediska časového horizontu. Rozhodnutí jsou obtížně vymahatelná, (ne)odpovědné osoby mají značně široký manévrovací prostor k rezistenci. To vše může v daném okamžiku vést až k ohrožení majetku investorů.

Důvodem této situace je nejen zlá vůle, ale především určitá nekompetence a stále malá zkušenost a odborná specializace státních institucí, zejména soudů, policie, státních zastupitelství. Skutečnost, že u nás bylo odsouzeno tak málo osob za hospodářské delikty, nesvědčí určitě o čistotě v rámci odvětví, nýbrž o přetrvávající nekompetenci orgánů činných v trestním řízení. Podobně lze ale hodnotit řadu kauz v otázce náhrady škod, insolvenčních řízení a sporů mezi investory. Následný text naznačuje vybrané úvahy v tomto směru, nečiní si však žádné nároky na úplnost.

Jedním ze základních problémů účinné pomoci finanční instituci je poskytnutí kapitálu. Zvýšení základního kapitálu je v ČR stále poněkud složité, zranitelné a časově dost náročné. Domníváme se, že tento postup by měl v nouzovém režimu zrychlit. Finanční instituce by měla mít možnost okamžitě navýšit kapitál, protože to je zpravidla nejrychlejší a nejlevnější možnost pomoci subjektu a jeho věřitelům. A měla by být otevřena možnost, aby v případě nutnosti zastoupila v tomto směru vlastníky (kteří nemají prostředky či ochotu investovat) státní autorita.

Lze jistě argumentovat tím, že pokud by dejme tomu bance hrozila ztráta kapitálové přiměřenosti, má většina tuzemských bankovních institucí otevřen prostor v oblasti poskytnutí podřízeného dluhu. Podřízený dluh je ovšem limitován vlastním kapitálem banky a neumožňuje ani posuny ve vlastnických vztazích. Podřízený dluh může sice nabídnout i státní autorita, nicméně pokud by to byla vláda, měla by zřejmě mít souhlas parlamentu či rozpočtově předem určenou rezervu na podobné aktivity. Teoreticky by mohla poskytnout podřízený dluh i ČNB, nicméně i tak jde spíše o dočasné řešení, které by mělo být definitivně saturováno navýšením kapitálu.

Bance, které poklesl kapitál pod zákonem stanovenou hranici kapitálové přiměřenosti, je možno uložit ze strany regulátora nápravné opatření, nicméně sám oznámený fakt, že banka nesplňuje požadavek kapitálové adekvátnosti, už spolehlivě rozpoutá run na banku. Je tedy v zájmu stability trhu řešit doplnění kapitálu neprodleně.

Domníváme se proto, že by měla existovat možnost zvýšit základní kapitál banky (finanční instituce) na základě rozhodnutí regulátora (ČNB). Částečnou analogií podobného postupu je stávající § 26 odst. 1 písm. f), který umožňuje regulátorovi snížení základního kapitálu banky. Zvýšení základního kapitálu finanční instituce by bylo provedeno v případě naléhavé potřeby neprodleně z veřejných zdrojů. Následně by všichni akcionáři dostali možnost odkoupit takto emitované akcie v poměru k výši svého vlastnického podílu za emisní kurs. Akcie na které nebylo uplatněno právo vlastníky by měl stát právo následně prodat na kapitálovém trhu, resp. držet dle uvážení.

Regulátor by měl též získat jasnější práva při nucené správě a likvidaci finanční instituce, zejména banky. Odstraněna by měla být dualita rozhodování regulátora a nuceného správce, která v minulosti vedla k řadě komplikací a ztrát v následné reorganizaci spravovaných institucí. Smyslem úpravy je urychlit převzetí životaschopných částí instituce solventními a kompetentními vlastníky. K opatrnému zvážení případné korekce je rovněž zákonem stanovená povinnost odnětí licence bance, které klesne kapitálová přiměřenost pod určitou hranici, hypoteticky mohou existovat opět případy, kdy doplněním kapitálu je možno řešit problém levněji, rychleji a účinněji s ohledem na zájmy klientů instituce a veřejné zdroje. Kromě toho je hranice prolomení kritérií kapitálové přiměřenosti mnohdy sporná a závisí na subjektivním posouzení managementu resp. auditora. To může být v konečném efektu předmětem nekonečných právních sporů s neodhadnutelným výsledkem.

Dále bychom navrhovali pro případ potřeby připravit právní zázemí, vyčlenit finanční prostředky a fyzickou kapacitu pro instituci obdobnou Konsolidační bance, případně ověřit, nakolik by po příslušné právní úpravě a kapitálovém posílení tyto funkce mohla plnit jiná instituce, např. ČMZRB. Význam této instituce by byl v poskytování úvěrů a úvěrových garancí při otevřených projevech úvěrové krize, která by ohrožovala chod podnikové sféry. Jakkoli otevřený projev credit crunche pokládáme v tuto chvíli za zcela absurdní, nemůžeme zcela vyloučit některé excesy, které by bylo možno hladce překonat poskytnutím dočasné úvěrové garance spojené případně s převzetím bonitních pohledávek.

Je zřejmé, že opatření v ČR by měla sledovat světové trendy v čelení finanční krizi. Na druhé straně nečekejme žádné zázračné recepty. Sloganů bude ale určitě dost. Jak kdesi trefně poznamenal pan viceguvernér Singer, problém není ani tak v nedostatečnosti regulace, ale v těch, kdo ji dělali. Doplnili bychom, že smutná česká zkušenost snad byla mementem pro to, aby se české finanční instituce a jejich regulační kapacity chovaly odpovědněji. Přesto je nutno v mezinárodním měřítku dbát na propojenost regulátorů. V našem případě je nyní výhodou i integrace regulátorů do jediné, z ústavy nezávislé instituce. Ukazuje se, že mezery zůstaly právě v propojenosti institucí na klíčovém americkém trhu, obdobně jako na mezinárodní úrovni. Zklamaly (opakovaně) instituce auditu a ratingu. Též americký administrativně byrokratický balík regulatorních opatření přijatý po krizi velkých podniků jako byl Enron (Sarbanes-Oxley Act z roku 2002) naprosto selhal. Přinesl značnou administrativní zátěž, aniž by nějak významněji omezil rizika.

Na druhé straně pokračoval rozvoj prodeje vysoce sofistikovaných produktů, kde konečný klient fakticky už nemá možnost posoudit investiční riziko. Problémem by nebyly špatné hypotéky jako to, že cenné papíry k jejich financování trhy bez obav přijímaly jako hodnotná a stabilní aktiva. V tomto směru trhy zásadně selhaly, selhaly ve velkém měřítku a obnovení důvěry nebude nijak snadné. Zároveň dojde k výpadku poptávky po určitých typech aktiv, který se může dále multiplikovat.

To je problematika, na kterou po dlouhou dobu upozorňuje Strana evropských socialistů (PES) a připravuje v této oblasti rozsáhlý set opatření ve spolupráci s renomovanými  ekonomy, jako jsou J. Stiglitz, J. Galbraith, P. Krugman či W. Sharpe. Stiglitz, Krugman a Sharpe jsou nositeli Nobelovy ceny za ekonomii, další populární ekonom Galbraith pochází z rodiny J. K. Galbraitha, který ovlivnil ekonomii padesátých a šedesátých let.

Joseph Stiglitz také na základě konzultací s předsedou PES Poulem Nyrupem Rasmussenem připravil výchozí diskusní materiál Sociálně demokratické principy nové finanční architektury

Opatření v oblasti měny a veřejných financí

Výhodou českého trhu se stala skutečnost dramatického hospodářského růstu. Minimální investice tak směřovaly do zahraničí. Naopak úvěry směřovaly do domácího průmyslu i osobních investic. Po privatizaci českých bank nastala navíc situace, kdy sofistikované produkty světového trhu realizovaly hlavně centrály (matky) privatizovaných bank, a tudíž expozice českých dcer byla zanedbatelná. Zanedbatelná je rovněž úvěrová angažovanost dcer vůči zahraničním matkám. Mechanismy řízení aktiv a pasiv omezují v bankách kursová rizika, kterými trpí podniková sféru.

Nastavení pravidel českého nemovitostního trhu je ovšem podstatně přísnější, než v USA. České trhy jsou z hlediska flexibility výkonu i charakteristik trhu práce ve skutečnosti také pružnější než trhy vyspělých zemí. V žádné zemi E 15 se fakticky nepropouští tak snadno a levně jako v ČR.

V tomto smyslu je pro nás současná krize nejen hrozbou, ale zároveň i šancí.

Někteří hradní komentátoři zdůrazňují jako zásadní výhodou ČR to, že nemá společnou měnu euro. Nezdá se však, že by současná fixace kursu slovenské koruny k euru a očekávané zavedení společné měny vedly k zásadnímu zaostávání slovenské ekonomiky za českou, naopak slovenská ekonomika roste rychleji. Za jednu z příčin zájmu o Slovensko označují investoři právě zaváděné euro. Národní měny před problémy ostatně neuchránily ani baltské státy ani Maďarsko. Asynchronnost chování české ekonomiky vůči jádru EU by měla zřejmě prohloubit kursové turbulence, které mohou ohrožovat tu dovozy, tu vývozy z ČR. Podnikatelská veřejnost to už dávno pochopila, a proto trvá na brzkém přijetí eura. Euro odstraní kursové riziko na trzích, kam směřuje drtivá většina české produkce a náklady konverze národní měny na společnou jednotku a naopak. Krize zvyšuje význam společné měnové zóny, ta se stává faktickým centrem dvourychlostní Evropy. Naopak česká politika se vymezuje na samý okraj EU.

Prvním teoretickým datem přijetí společné měny je nyní 1. 1. 2012, realistickým pak rok 2013. Vládní rozhodnutí nelze očekávat před koncem roku.

Přijetím tohoto data však ČR nepřijímá nezrušitelný závazek do Eurozóny vstoupit, proces je možno prodloužit, pozastavit atd. Námitka, že takovým postupem ČR ztratí důvěryhodnost, je lichá, důvěryhodnost země ztrácí nepochybně nyní odmítáním eura, lisabonské smlouvy a arogantním eurobijským vystupováním nejvyšších státních představitelů. Naopak postup toho, kdo přijímání eura pozastaví s ohledem na objektivní příčiny uvnitř či mimo Eurozónu, bude čitelný. Stanovení data přijetí eura by mohlo přispět ke stabilizaci kursu. Důvody v podobě nejistoty budoucích zásadních opatření v rámci Eurozóny nyní pominuly, a je tedy možno vzít opatrné vyjádření pana guvernéra Tůmy o potřebě odsunutí rozhodnutí o přijetí eura v řádu měsíců doslova. Tyto potřebné měsíce právě uplynuly. Je nepochybné, že žádné zpřísnění paktu stability, které bychom nemohli splnit, nás nečeká.

Ve fiskální oblasti je nutno definitivně opustit rétoriku nutného snižování daňové kvóty. Fiasko vládní reformy je nyní zřetelné. Snížení daní nejbohatším, podobně jako snížení daní z příjmů právnických osob, které bylo z hlediska daňové konkurence naprosto zbytečné, nemělo ani ten nejmenší výsledek v zrychlení dynamiky. Z dlouhodobého hlediska budou naopak tyto peníze chybět jak ke stabilizaci veřejných financí, tak k zabezpečení stabilizace rozsahu a kvality sociálních a dalších služeb, jako je bezpečnost a obrana. Český sociální stát je jedním z relativně nejlevnějších a soudobá nízká úroveň jeho nákladů nemůže v procesu přizpůsobování cen v rámci EU být trvalá. Snižování daňové kvóty v ČR je jen cestou k budoucímu drastickému omezení standardních sociálních i dalších služeb. Zároveň snižování kvóty, namísto žádoucí stimulace domácí poptávky, částečně transferuje zisky a investice do zahraničí, a ve skutečnosti tedy spíše brzdí hospodářský růst. Standardní učebnicový závěr o vyšší účinnosti výdajového než daňového multiplikátoru.

Snížení daní a odvodů na sociální pojištění je v tuto chvíli kontraproduktivní a musí být odmítnuto. Podobně úvahy o převedení části důchodového pojištění do soukromých fondů (opt out) zní v tuto chvíli spíše jako vtip, stejně jako iniciativa liberalizace investic fondů spravujících penzijní připojištění.

V období krize, a v našich podmínkách očekávaného významného poklesu hospodářského růstu, je nevhodná politika přebytků v položkách jako je penzijní účet, nemocenská nebo zdravotních pojišťoven. Nefunguje to ani věcně. Zatímco zdravotní pojišťovny jsou v přebytku kolem 30 miliard korun, odešly díky platům ze zdravotnictví tisíce lidí a řada medicínských provozů se uzavírá pro nedostatek personálu. Podobně redukce náhradového poměru starobních důchodů je nejen neadekvátní zvyšování životních nákladů rodin penzistů, ale dále omezuje poptávku. Nesmyslná je politika záměrného snižování reálných mezd ve veřejném sektoru, či další snižování výdajů na výuku vysokých škol apod.

S ohledem na dopady krize či zpomalení růstu především na obyčejné příslušníky chudších a středních vrstev se v řadě států zvedla oprávněná kritika vůči amorálním kompenzacím manažerů, které vedou ke zvrácené motivaci a zakrývání problémů podniků a financovaných projektů. V našich podmínkách je to nepochybně důrazná výzva k návratu k progresivnímu zdanění a zároveň také výzva k citlivému přehodnocení majetkových daní. Naopak je nutno stimulovat produktivní „chytré“ investice prostřednictvím odpisů a standardních pobídek.

Pokud jde o aktuální rozpočet, nelze připustit jeho konstrukci na nerealisticky nadhodnocených datech a vylhaném snižování schodku. Nelze připustit pokles veřejných příjmů další redukcí daní a pojištění, naopak doporučujeme zmrazit sazbu daně z příjmu právnických osob na úrovni roku 2007. Vhodné by bylo zavést dodatečné zdanění manažerských příjmů nad určitou výši (např. 1,5 milionu korun ročně), bez ohledu na jejich právní konstrukci, tj. od příjmů ze závislé činnosti až po akciové programy. G. Brown navrhuje příjmy nad 150 000 liber zdanit sazbou 45 %

Doporučujeme zvážit podporu poptávky (dočasnou) snížením DPH cca o 1 %, což je postup současné Británie. Např. uvážit efekt ročního poklesu snížené sazby DPH.

Odvětvová politika

Světová krize nemusí být výlučně zdrojem hospodářských problémů, některá odvětví mohou naopak využít svou pružnost a cenovou konkurenceschopnost, protože mnoho finálních výrobců bude hledat subdodavatele. V období krize bude též vyšší ochota měnit spotřební návyky. Vládní autority by měly podpořit agresivnější marketing českých firem, a zároveň si počínat rasantněji v případech diskriminace českých producentů.

V současné době je vhodné stimulovat velké investiční akce v oblastech, které stát může ovlivnit. Prvořadé je využití investičních zdrojů z EU, kde je stát nyní ve značném skluzu. Jde o výstavbu silniční infrastruktury, investice do životního prostředí a také investice do vědy a výzkumu, zejména do vysokého školství. V souvislosti se změnou podmínek daných světovou krizí se otevírá otázka dílčí renegociace rozdělení peněz z evropských fondů ve prospěch investic a na úkor programů, které nejsme zřejmě schopni čerpat s takovou efektivností.

Je zřejmé, že by se měla zvýšit podpora soukromých investic v ČR, a to především v institucionální oblasti. Investoři si nestěžují na úroveň zdanění či směrování pobídek do problémových regionů či podporovaných progresivních odvětví. Stěžují si nadále na nepředvídatelnost rozhodování českých administrativních orgánů včetně soudů, nečinnost policejních složek, chabou vymahatelnost rozhodnutí a byrokratický alibismus na všech úrovních. Česká praxe umožňuje vydírání investorů z polohy nepřeberné řady subjektů s minimálními možnostmi obrany a vynucenou korupcí. Audit a náprava těchto jevů by měla být prvotním úkolem administrativy.

Je také zjevné, že stát by měl věnovat pozornost odvětvím postiženým krizí a výraznými měnovými turbulencemi. Současná krize sklářského průmyslu a cynismus vlády, která se neobtěžuje ani zkoumat příčiny sklářské krize ani zpracovat odvětvový restrukturalizační plán natož ho projednat s EU, zjevně ukazuje, jak se postupovat nemá. V daných podmínkách jsou a mohou být ohroženy i životaschopné subjekty, nehledě na ztráty pracovních míst a nenahraditelnou ztrátu pozic na světových trzích. V řadě oborů se taková situace může opakovat, bude případně zapotřebí překlenovacích úvěrů, garancí atd. Vláda by se měla aktivně zapojit do tvorby stabilizačních opatření v rámci EU a předdefinovat a dokonzultovat si možné způsoby pomoci tak, aby nebyly v rozporu s evropskými pravidly.

V oblastech, kde stát dosud vykonává vlastnické pozice, je nutno stimulovat a urychlit připravované investice. To je jasné zejména v energetice. Měli bychom maximálně urychlit rozhodnutí o dokončení výstavby jaderné elektrárny a urychlit retrofit tepelných kapacit. Je třeba nejen inovovat energetickou koncepci státu, ale z vlastnické pozice státu v ČEZ naléhat na urychlení investic.

K tomu je nutno vyjasnit objem dlouhodobě čerpatelné kapacity tuzemských pevných paliv. V období hospodářského poklesu je možno uzavřít výhodné kontrakty na dodávky jaderných i nejaderných zařízení. Zároveň stojíme před objektivní potřebou těchto investic, nejde proto o nic jiného než o jejich urychlení. Finanční zdroje uvnitř energetického sektoru jsou, stejně jako vysoká ochota energetiku úvěrovat ze strany finančního sektoru.

S maximální obezřetností je nutno nyní přistupovat k privatizaci. V období světové finanční krize je zřejmé, že s ohledem na krizi velice chudý okruh potenciálních investorů bude mít značně omezený přístup k mobilizaci vlastních finančních zdrojů a zejména k získání potřebných úvěrových kapacit, a zároveň ceny privatizovaného majetku s ohledem na útlum světové ekonomiky v hodnoceních hluboce propadnou. Na světě je nyní převis levných investičních příležitostí a kapitálové trhy zřejmě dosáhly úplného dna. Privatizace tedy nemůže než být spojena s vysokou ztrátou oproti optimálnímu stavu. Vláda by zjevně měla upustit od většiny privatizačních záměrů v horizontu dvou let.

Posílit by se měla standardní opatření v oblasti exportu, tj. pojistné a úvěrové kapacity, zvýšit aktivní úlohu ekonomické diplomacie zejména v oblastech vývozu investičních celků a vojenského materiálu do přípustných oblastí. Posílení je nutno dát standardním nástrojům podpory malého a středního podnikání, vhodným opatřením je navýšení základního kapitálu ČMZRB a prostředků na její programy.

Obrana sociálního standardu a ochrana spotřebitele

S finanční krizí silně posílí neoliberálně konzervativní představy o nezbytnosti redukce sociálních služeb a celkově veřejných výdajů. Lidem se bude předestírat nutnost utahování opasků v době nouze. Dá se předpokládat, že utahování opasků se bude chtít jako obvykle po chudších a středních vrstvách. My můžeme souhlasit pouze s jedinou věcí, tedy s procesy zefektivnění a racionalizace veřejných služeb. Zásadně odmítáme snížení rozsahu a kvality veřejné služby, zásadně odmítáme jakékoli představy o snížení financování sociálního státu. Český sociální stát je jedním z relativně nejlevnějších v rámci EU. Udržení jeho rozsahu a kvality ale není v procesu přizpůsobování cen EU představitelné bez dodatečných finančních zdrojů. Nepřipustíme horší zdravotnictví, horší školy a menší důchody.

V souvislosti s finanční krizí je nutno znovu akcentovat i klasická sociální témata. Dlouhodobá prosperita prakticky v ČR utlumila aktivní řešení otázek sociálního bydlení, rozvoje kvality života postižených apod. Přesto je nutno indikovat, že v ČR může vzniknout skupina s prudkým propadem životního standardu, která bude náhle potřebovat právě sociální bydlení, nebo třeba i jen služby pro seniory, které byly dosud individuálně placeny ve vyšších standardech, dále nedostupných.

Období světové finanční krize je samozřejmě výzvou pro další posun v řešení otázek průhlednosti trhů a ochrany spotřebitele. Zejména v oblasti finančních služeb by investor měl být důkladně obeznámen s riziky a parametry nabízených operací. Zároveň bychom se měli účastnit světové diskuse o tom, že některé typy finančních produktů by měly zůstat vyhrazeny výlučně kvalifikovaným investorům.

Použité materiály:

• Fellegi, P., Mládek, J.: Finanční krize 2008 (teze ČSSD pouze pro vnitřní diskusi, zatím neschváleno), říjen 2008
• Grémium ČSSD: Prohlášení ČSSD ke světové finanční krizi
• Havel, J.: Více moci České národní bance. Hospodářské noviny 15. 10. 2008
• Havel, J.: Příležitost? Jistě. Ale k čemu? Literární noviny 2008, č. 45
• Mládek, J.: Žádný spěch na privatizaci, EKONOM 9.10.2008
• Mládek, J.: Teze materiálu ČSSD k finanční krizi
• PES, prohlášení lídrů: Akce proti světové krizi musí být koordinovaná
• Pick M.: Poznámky k příčinám a východiskům ze současné globální krize, říjen 2008
• Sobotka B.: Iniciativa pro růst (návrh ČSSD na opatření v oblasti hospodářské politiky v souvislosti s krizí finančních trhů, verze 1, říjen 2008
• M. Potůček: Poznámky k textu B.Sobotky (do textu)
• Stiglitz, J.: Social Democratic Principles, Towards a New Financial Architecture. Interní materiál PES
• Teplý, P.: Několik poznámek ke krizi.
• Teplý, P., Černohorský,: Risk Management Lessons from the 2008 Financial Crisis.
• Vláda Slovenské republiky: Opatrenia vlády SR na prekonanie dopadov globálnej finančnej krízy

Text byl podkladem stínového ministra pro jednání grémia ČSSD