11. 12. 2008
Vieweghova dvacátá kniha: Banální stereotypČtenáři vědí, že nejsem automatickým odsuzovatelem literárního díla Michala Viewegha; přečte-li člověk jeho romány všechny najednou, řekněme během jednoho měsíce, zjistí, že spisovatel prošel zajímavým vývojem a některé jeho knížky, nebo alespoň některé motivy a strukturní prvky v nich jsou nové a podnětné, neváhám říci, že jsou originálními uměleckými díly. Psal jsem o tom podrobněji v akademickém časopise Česká literatura 5/2007 ZDE. |
Toto se však bohužel nedá už vůbec říci o nejnovějším, dvacátém, Vieweghově románu nazvaném Román pro muže. Ano, je to knížka útlá a čtivá, má jen 160 stran. Má to, čím se Viewegh tak často znovu a znovu honosí -- jasný příběh. Jenže to je tak všechno. Příběh přečtete rychle, ale v ústech vám po něm zůstane pachuť. Zpočátku se mi zdálo, že Román pro muže může být zajímavou výpovědí o sociálních zvyklostech soudobé české společnosti. Není. I když je plný autorovy frustrace ze současného českého veřejného života (politiky z ČSSD i z ODS svorně považuje Viewegh za zkorumpované podvodníky a zločince), o dnešní ČR se v knížce nic nového nedovíme: Vieweghův pohled je strašlivě stereotypní a omezený. V knize se objevují znovu všechny známé, už mnohokrát použité motivy z dosavadních Vieweghových próz. Především to, co se nejvíc prodává -- explicitní sex, dále záliba v luxusních obchodech a restauracích, hovorový, ironizující jazyk, dále i v pozdějších prózách se objevující a v této knížce už jen hodně povrchní motiv stárnutí, sexuální impotence, nemoci a smrti. Stejně jako v některých předchozích Vieweghových textech se znovu v Románu pro muže objevují citáty, a stejně jako v předchozích knihách, i zde fiktivní autorovo alter ego vysvětluje, proč jich používá: chce tím naznačit, že už vlastně všechno bylo napsáno. Jednak Viewegh cituje výroky českých politiků, dokazující jejich hloupost či zkorumpovanost ("'Ať jdou do prdele všichni!' -- předseda vlády Mirek Topolánek během prezidentské volby", str. 34), dále kniha obsahuje citace z klasických literárních děl či z příručky o tom, jak psát román, čím Viewegh kunderovsky metajazykem upozorňuje čtenáře na to, jak strukturu svého textu buduje. Obligátně se v knize vyskytuje i sekundární příběh spisovatelova altera ego -- fiktivního autora, který jede na čtení a besedu na jakémsi okresním gymnáziu, tam ho -- překvapivě -- zajímá hezká studentka, která o stárnoucí celebritu k jejímu zklamání neprojeví zájem. Spisovatelovo fiktivní alter ego se víceméně mimoběžně setká s postavami jeho románu. Příběh, ač čtivý, však čtenáře neobohatí ničím. Viewegh staví do kontrastu tři hlavní postavy -- sourozence, kteří kdysi v osmdesátých letech přišli o rodiče, zahynuvší při autonehodě. To v Cyrilovi, Brunovi a Anetě vyvolává sourozeneckou solidaritu, která se například projevuje tím, že když bratři a sestra výročně jedou na hrob rodičů, baví se při tom cestou záměrně co nejvulgárněji. Nejstarší bratr Cyril se v důsledku ztráty rodičů o své dva mladší sourozence vždycky postaral, že je až terorizoval. Dodnes je nejprůraznější: Bruno a Aneta se mu nedokáží vzepřít. Motivem pro novou knížku bylo Vieweghovi zjevně rozčarování z morální pokleslosti veřejné sféry v dnešní České republice. Snad proto právě učinil hlavním hrdinou své knihy právě Cyrila, člověka s neuvěřitelně ostrými lokty, a udělal ho bohatým a zkorumpovaným českým soudcem. Spravedlnost neexistuje a není dosažitelná. Demokracie je jen hra, argumentuje Cyril. Na světě jsou ti, kteří prohráli a ti, kteří zvítězili. Důležité je právě být nahoře a mít se dobře, žít v luxusu. Na smrtelné posteli se přece nikdo neptá, jak nemorálními prostředky bylo dosaženo onoho "vysoce kvalitního života". Cyril je natolik ironickou karikaturou úspěšného ódéesáka, jaké Viewegh nenávidí a jimiž pohrdá, že v restauraci označí personál za to, že servíruje polévku z pytlíku, za "zasrané levičáky". Oba druzí sourozenci, Bruna a Aneta, mají být v románu Cyrilovi protikladem. Aneta, "investigativní novinářka" ve veřejnoprávní televizi, se ve svých pořadech marně zastává občanů, jimž státní úřady, politikové či podnikatelé způsobili újmu, Bruno je bezvýznamný stárnoucí novinář regionálního deníku, jehož autor i jeho postavy často charakterizují jako "brouka Pytlíka". Aneta i Bruno věří v morálku a "pravdu", jsou proto "socky". Když Aneta odéesáka Cyrila kritizuje za jeho zkorumpovanost, Cyril ji ironizuje: "Pravda a láska znovu zvítězila nad lží a nenávistí." Jenže stereotypnost líčení nepřesvědčuje. Protikladem Václava Klause (podle Viewegha zkorumpovaného darebáka, demagoga a hlupáka) není v dnešní české společnosti světec Václav Havel, ať to Viewegh naznačuje jakkoliv silně. Protikladem zločinně zkorumpované Mladé fronty dnes není v dnešní české společnosti světecky morální, o pravdu usilující týdeník Respekt, ať to Viewegh naznačuje jakkoliv silně. Dnešní česká realita je složitá a zajímavá. Viewegh z ní ve své knize dělá černobílou karikaturu. Čtenáři nutně vyvstává v mysli otázka: To Michal Viewegh skutečně žije v tak obrovské izolaci, že s nikým z dnešní české společnosti nemluví? V životě se nesetkal z normálním, živým člověkem? Takže musejí všechny postavy jeho románů být stereotypními karikaturami? Ani česká realita není vybudována na binárních, černobílých protikladech. Motiv stárnutí, smrti a netrvalosti lidské existence zdůrazňuje autor kromě obligátního bědování svého fiktivního alter ega, že ztrácí potenci a není už pro mladé dívky atraktivní, poněkud neústrojně tím, že nechá novináře Bruna, skomírajícího v neuspokojivém rodinném svazku s obtloustlou, stárnoucí a nepříjemnou manželkou, neočekávaně onemocnět nevyléčitelnou chorobou. Když se to doví soudce Cyril, koupí mu a sestře luxusní lyžařskou dovolenou v italských Dolomitech. K tomu Brunovi ještě za sto tisíc korun přidá týden ve společnosti krásné prostitutky, kterou Bruno obdivuje při jejích erotických exhibicích na internetu, aniž by se kdy odvážil ji oslovit. Odměna intenzivního sexuálního týdne se však pro Bruna nekoná: než dostane erekci prostřednictvím drogy Cialis, krásná prostitutka zmizí a vleze do postele právě asertivnímu a bohatému Cyrilovi, jehož bohatství i drzost ji -- nepřekvapivě -- imponuje. A to je asi tak všechno -- kromě krátkodechého pokusu zafilozofovat si nad teologickými úvahami pátera Halíka, který kdesi napsal, jak to cituje Viewegh, že jediný Bůh, který existuje je možná jen láska - laskavost v nás. Na to nedlouho před svým úmrtím upozorňuje svou sestru Anetu smrtelně nemocný Bruno -- "když zhasne i láska, pak je konec," končí tato pasáž. Tím se autor jasně a jednoznačně staví na stranu "pravdy a lásky", která však v českém prostředí nezvítězila. Zábavná kniha má tedy vlastně tak trochu propagandistický ráz. A tak také působí -- protože prostě není hlubokou, originální analýzou života v dnešních Čechách. Působí nepřesvědčivě. Jako by Viewegh už ztratil energii se i o cokoliv originálního snažit. |