Jednak se tento stát jako velmoc prosazoval až od 17. století, kdy jsme už byli podrobeni Rakouskem, jednak jsme s nim nikdy nesousedili (jako ČSR až od r. 1945). Nestřetli jsme s ním jako Češi nikdy vojensky, nikdy před tím nás neohrožoval nebo jinak se do našich záležitostí nevměšoval. První episodou našich vztahů byla účast našich vojáků v rámci vpádu agresivní rakousko -uherské armády na jeho území v 1. světové válce, a na ni navazující boj čs. legií. Proto také náš příklon k této zemi po 2. světové válce, po kruté zkušenosti s německou okupací, tedy k zemi, která se v rozhodující míře zasloužila o naše osvobození, byl nejen pochopitelný a odůvodněný ale většinou i velmi spontánní. Pravdou je, že nás tehdy existující stalinský a později brežněvovský totalitní sovětský komunismus - maskující do značné míry právě ruskou rozpínavost - potom jednoznačně podvedl a znásilnil. Toto však po r. 1989 skončilo s tím, že už není a zřejmě nebude reálná možnost a snad ani snaha takové přístupy zopakovat.

Proto nelze říci, že jsme žili mezi dvěma kameny, to platilo třeba pro Polsko, ale ne pro nás. Pro nás v našem prostoru bylo už po dobu třinácti století hlavním problémem, trvalým ohrožením a nebezpečím výhradně Německo - z toho hlediska byly např. třeba útoky Maďarů nebo i Poláků jen dočasnými záležitostmi. Už v 7. století víme o napadání slovanské Samovy říše vzniklé tehdy na našem území franckým králem Dagobertem. Od té doby germánský tlak na západní Slovany nepolevil. Především Bavoři dokázali využít jejich oslabení ze strany asijských Avarů a asi v polovině 8. století si podrobili Korutanské Slovany sídlící zhruba v oblasti dnešního Rakouska. Poté následoval soustavný Drang nach Osten mohutně zahájený a prosazovaným franckým císařem Karlem Velikým na sklonku 8. a začátku 9. století, který postupně napadal a přinutil "k poplatku" slovanské Obodrity, Vilčany, Havolany, Srby - sídlící tehdy zhruba na území pozdější NDR - panonské Slovany a také Čechy.

To pokračovalo soustavným tlakem na Velkomoravskou říši. Ať už za Ludvíka Němce (843-876), tak za jeho následovníka Arnulfa, který spolu s římským papežem usiloval a to velmi důsledně o to, aby ji odtrhl a izoloval od hlavního mocenského i kulturního centra v Evropě, kterým tehdy samozřejmě nebyla západní Evropa ale východní Byzanc (konkretně šlo o narušení a posléze zbavení veškerého politického a náboženského vlivu slovanské mise Cyrila a Metoděje). Nakonec neváhal na pomoc proti ní povolat kočovné asijské Maďary, kteří ji potom dokázali začátkem 9. století zcela vyvrátit.

Poté českomoravské politické centrum převzali čeští přemyslovci. Jejich zásluhou bylo, že v těchto tvrdých dobách byla na další staletí zabezpečena kontinuita a územní celistvost českého státu, který se stal od 13. století dědičným královstvím. Navíc přitom prodělával značný politický, hospodářský i kulturní rozvoj.

Možná jim v tom pomohly i přírodní podmínky, tedy věnec pohraničních hor obklopujících zemi. Hlavní však bylo prosazení postupné vnitřní politické centralizace - byť s využitím doby odpovídajících často velice nečistých metod, značné zemské bohatství založené především na těžbě stříbra, a také šikovná diplomacie, spojená se zapojením země do rámce Svaté říše římské národa německého, v níž se později český král stal jedním z nejdůležitějších sedmi volitelů císaře (od r. 1212). To všechno v době, kdy většina ostatních už zmíněných západoslovanských kmenů byla postupně Němci podrobena, zbavena jakékoliv samostatnosti a od těch časů soustavně, důsledně, velmi tvrdě a úspěšně germanizována. Dnes o původně převážně slovanském původu východoněmeckých oblastí jakož i části Bavorska tu svědčí jen místní jména.

To všechno ovšem neprobíhalo hladce, ale možno říci v soustavném boji proti německému nátlaku. Tak např. už Václav Svatý byl nucen se bránit bavorskému Arnulfovi (r. 922) a zavázat se k tzv. poplatku, Boleslav I saskému Jindřichovi I (930) a Otovi I (950), vůči němuž pak musel tento "poplatek" obnovit. Do českých záležitostí zasahoval Jindřich II (1002 až 1024). Břetislav I musel bojovat s Jindřichem III z franckého roku (1040). Němečtí králové do českých věcí znovu zasahovali v době sporů o trůn v l. 1092 až 1125. Soběslav I porazil vojska císaře Lothara u Chlumce (1126). V naprosté závislosti na hohenštaufovském císaři Barbarossovi (Fridrichovi I) vládl český Bedřich (1178 až 1189). Václav I (1230 - 1253) bojoval s rakouským vévodou Fridrichem II, Přemysl Otakar II pak s Rudolfem Habsburským, zakladatelem onoho později tak známého rodu, a byl od něho nejen poražen ale i zabit (1278). V l. 1278 až 1283 vládla v Čechách poručnická vláda Oty Braniborského. Rakouský Albrecht I vpadl na papežský popud znovu do Čech proti Václavu II r. 1301 a znovu pak proti Václavu III r.1305, kde usiloval o bohaté doly kutnohorské. A po vymření přemyslovců po meči v r. 1306 jim dočasně vnutil za krále svého syna Rudolfa (1307).

Pak přišel zlatý věk našeho státu - 14. století - ve kterém jako čeští králové (l. 1310 - 1437) a císaři říše (l. 1347 - 1437) nastoupili Lucemburkové, přemyslovský rod po přeslici.

Ve druhé fázi tohoto období za vlády Václava IV dochází jak známo k české reformaci a husitským válkám. V nich byly organizovány proti Čechám křížové výpravy (první až pátá v l. 1420 až 1431) vyhlašované sice papežem, avšak složené převážně z německých vojsk. Husiti je ovšem dokázali vždy porazit.

Bratrovražedný boj a jeho následky, jakož i zhroucení cen stříbra - hlavního zdroje bohatství českých zemí v té době - následující po objevení Ameriky vedly k postupnému hodpodářskému i politickému oslabování země. Nastoupili cizí králové, napřed Jagellonci a po jejich vymření (1526) na základě mezirodové dědické smlouvy rakouští Habsburkové. Tak se český národ dostal pod moc dynastie, která ho potom ovládala téměř čtyři století.

Postupně byla jeho práva oklešťována nástupem rekatolisačních a germanizačních snah, a samozřejmě i říšským centralizmem. To podnítilo stavovské povstání, poražené na Bílé Hoře a tvrdě potlačené v r. 1620. Následovala poprava 27 vůdců povstání a samozřejmě ohromná majetková konfiskace (postiženo bylo 6OO osob stavu panského a rytířského, císařovi a církevní přivrženci získali za babku dvě třetiny statků v zemi). To vyvolalo třicetiletou válku, první evropskou válku, v níž se střetla řada katolických a protestantských zemí. Hned na jejím začátku byla v Čechách provedena drastická rekatolizace, v jejímž průběhu byla šlechta i měšťané vyzváni, aby přestoupili na katolictví nebo opustili zemi. Odešlo 320 šlechtických a asi 30 tisíc nešlechtických rodin, sedláci byli k přestupu jednoznačně donuceni. O krutosti celého procesu svědčí skutečnost, že před povstáním byla země v naprosté většině protestantská (90%), a zhruba už v r. 1927 zbylo jen pár "ilegálních rebelů".

Tato válka jak známo skončila vestfálským mírem v r. 1948 a pro naše země a českou věc totální porážkou. Byly strašlivě zpustošeny a národ ve hmotném i duševním úpadku. V Čechách ze 2 milionů obyvatel zbyla sotva polovina, na Moravě klesl počet z milionu na 300 tis. (1643), Slezsko pozbylo asi 200 tis. lidí. Obojí Lužice byly od české koruny odtrženy.

Pak už skutečně začala ona tři sta let trvající cizácká německo-rakouská okupace a národní poroba. Byla to skutečná doba temna pro český národ, doba národního ponižování, poněmčování, hospodářského zbidačování, končící až zrušením stejně už jenom formální "české kanceláře" v Praze - veškeré rozhodování bylo přeneseno do Vídně - a i tedy posledních znaků vlastní české státnosti v r. 1749. Dnes se znovu ozívají hlasy novodobých lokajů, které takové hodnocení napadají s tím, že přece v té době u nás vzniklo a rozvinulo se skvělé baroko, jaképak tedy "temno". K tomu třeba jen dodat, že přece nikdo nepopírá, že na této "protičeské" době naši protivníci a utlačovatelé - vídeňský dvůr, katolická církev a její hierarchie, cizácká šlechta - vydatně vydělali, že pro ně to skutečně byla doba "lesku a slávy". Toto okázalé "baroko" nebylo z nás ani pro nás. Záleží tedy na volbě úhlu pohledu a těžko někdo může na otrokovi chtít, aby přijal pohled otrokáře.

Staletá okupace a obnova naší státnosti v roce 1918

Přirozeně po celá tato staletí jsme s Němci neměli jenom konflikty, ale i dlouhá léta vzájemného soužití a spolupráce, vzájemného kulturního ovlivňování. A to nebylo zdaleka jen jednostranným přenášením západních proudů k nám. Tak třeba v době velkomoravské byly naše země přinejmenším na stejné a pravděpodobně vyšší civilizační úrovni než Francká říše nebo později Německo. Samozřejmě, že v této době si vzdělání a písemnictví monopolizovala církev. A protože ta se v dané době v podstatě mocensky postarala o to, aby byly kulturní vztahy Velké Moravy s Byzancí - centrem tehdejší evropské vzdělanosti - přerušeny a eliminovány, nebylo divu, že nové už byly navazovány jen se Římem a tedy s evropským západem.

V každém případě však např. byly české země počínaje 12. a zejména 13. stoletím hospodářsky vyspělejší než většina tehdejších německých a rakouských zemí, což také potvrzuje soustavný proud jejich kolonistů k nám. A jak známo dodnes platí, že lidé-emigranti se táhnou do druhých zemí "za lepším", nestěhují se z bohatších do chudších ale právě naopak. Tím více to platilo pro celou lucemburskou dobu, a vlastně i pro rudolfinskou dobu (1576 - 1612), kdy byla politickým centrem a tedy i vzdělanosti Říše Praha.

Přirozeně karta se po Bílé Hoře, třicetileté válce a habsburské okupaci nutně obrátila v náš neprospěch. Němci se stali jednoznačně privilegovaným národem, přeměňovali se na panstvo a vzdělance bohatnoucí z naší práce, a naopak Češi a Moravané byli v naprosté většině degradováni na poddané, služebníky a nejvýše řemeslníky povolávané do Vídně a Rakouska jen na podřadná místa a povolání. Úředním jazykem se jak známo v praxi stala němčina a tedy i vyšší vzdělání bylo buď latinské nebo německé. Za takových nepřirozených podmínek, kdy jsme se stali druhořadým národem, pochopitelně vlastní česká kultura a dokonce i český jazyk zhruba na konci 18. století v podstatě vymizeli. Pak se ovšem na nás Němci a Rakušané mohli dívat "svrchu", jako na někoho kdo se musí u nich a od nich učit. Kdo je vůči nim "od přírody" podřazený.

Pokládám v dějinách českého národa za první zázrak, že dokázal uhájit po celá staletí vlastní samostatnost a suverenitu proti nepoměrně silnějšímu německému sousedovi v dobách, kdy mu postupně všechny ostatní slovanské země na jih i na sever od nás (kromě Polska) podlehly a byly poněmčeny. Za druhý zázrak pak tu skutečnost, že v podmínkách, kdy byl v habsbursko-rakouské říši takřka zadupán do země se dokázal výhradně z vnitřních zdrojů a sil takřka z ničeho - poražený, zdeptaný a okrádaný národ - a "proti všem" znovu pozvednout, semknout a usilovat o obnovu vlastního jazyka, ducha i státnosti. Proto klobouk dolů před dobou našeho národního obrození, před vynikajícími jednotlivci i generacemi (bohužel není tu místo pro alespoň hrubý výčet jejich "počinů", to je věcí jiných prací), které toto dílo započaly někdy ve druhé polovině 18. století a dovedly úspěšně ke konci v r. 1918. Vždyť dokázali skoro nemožné, něco za co si ještě dnes musím chtě nechtě českého národa a jeho dědictví a to přes všechny chyby a slabosti nesmírně vážit (na tomto místě mně dovolte odbočku do budoucnosti - za třetí zázrak pokládám, že jsme dokázali přežít a to při zdravém rozumu dvacáté století).

Jistě by to nebylo možné bez hospodářského vzestupu, který mohl pomoci zabezpečit vlastní prostředky pro všechno ostatní, zejména pro české školy a písemnictví. Tento vzestup jednoznačně prokazuje skutečnost, že na sklonku existence Rakouska byly české země ekonomicky nejrozvinutějšími ve státě, zhruba na stejné úrovni jako vyspělé oblasti v Německu. Na tom měly hlavní zásluhy právě české převážně opravdu vlastenecké hospodářské kruhy, naši vlastní úspěšní živnostníci a podnikatelé. Jako ekonom právě tento rozvoj pokládám pro národní věc v onom období za rozhodující a nezastupitelný věcný předpoklad. To založilo i nástup vlastní české kultury a konečně i politiky.

Na obnovu vlastní státnosti měl náš národ plné právo, a to nejen podle kriterií současnosti. Po staletích se osvobodili třeba Španělé od Maurů, Řekové a jižní Slované od Turků, Poláci od Prusů, Rusů a Rakušanů, osvobozena a sjednocena byla Italie. To už vůbec nepřipomínáme dnešní časy, kdy samostatné národní státy vznikaly a vznikají po desítkách po celém dříve koloniálním světě - od Latinské Ameriky přes Asii až po Afriku, nebo i na území bývalého SSSR nebo federativní Jugoslavie. Proto nehledě na okolnosti spojené s prohrou Německa a Rakouska-Uherska v 1. světové válce nám nikdo nic nedaroval, ani Versailleský mír, na který tak často žehrají naši "přátelé-Sudeťáci". Pouze nakonec došlo i na spravedlivou restituci našich starých a nezaniknutelných práv.

Těmto hlasům ze záhrobí dob "přirozené německé nadřazenosti nad slovanským méněcenným plebsem" třeba připomenout, že právě náš národ a naši politici se vůbec až do hořkého konce říše nechovali vůbec úzkoprse a šovinisticky. Prakticky až do poslední chvíle se převážně snažili uchovat i do budoucna vhodnou formu spolkového či federativního státního uspořádání a využití jeho výhod ke vzájemnému prospěchu.

Požadovali jen "maličkost", vlastní přirozené právo, neboli rovnoprávné postavení českých zemí, národa a jeho jazyka. Dnes je to passé, ale ve skutečnosti existenci společného státního středoevropského celku rozbíjeli a zničili vládnoucí "vyvolené" národy, to je Němci a Rakušané, popř. Maďaři, kteří si takový "přirozený" stav nebyli schopni a ochotni připustit, a to ani za cenu sebezničení. Nebyli ochotni akceptovat fungující silný stát, ve kterém by v souladu s vnitřní demografickou situací spravedlivě vážil a převažoval hlas slovanských národů.

Německá menšina

Na tomto vývoji a právu nic nemění ani skutečnost, že na našem území v okamžiku vzniku ČSR v r. 1918 žila výrazná německá menšina. Ta nikdy nenabyla nějaké "specifické" právo na to, aby mohla jen pro sebe požadovat oddělení jakýchkoliv historických částí našich zemí (dost na tom, že nás Rakousko během století své vlády "zbavilo" k nám původně přičleněných obou Lužicí a převážné části Slezska) jen pro zachování svého předchozího panského postavení. Že se nemohla  po prohrané válce se ztrátou své někdejší "nadřazenosti ze zákona" smířit nebylo naší chybou, ale jen a jen jejich vlastním omylem.

Místo aby se Němci snažili v první republice svoji chybu napravit a přizpůsobit se reálné a podotýkám spravedlivé situaci, snažili se ji místo toho od samého začátku zvrátit, nebýt s námi ale proti nám. Pro srovnání uvádím, že v podobném postavení jsou třeba i dnes obdobné tentokráte ruské menšiny ve státech vzniklých na území býv. SSSR, především pobaltských republikách, Ukrajině či Kazachstanu, nebo třeba i Srbové v Chorvatsku.

V roce 1921 jich bylo u nás asi 3 mil. z celkových 10 mil. v naprosté většině českomoravských obyvatel, převážně v pohraničních oblastech, zčásti však i v několika vnitřních velkých městech - tady jich však nebylo víc než asi 235 tisíc. Je zajímavé, že ještě v r. 1910 jich bylo celkem 3,5 mil., takže jejich počet do okamžiku vzniku ČSR významně poklesl, a že naopak potom následoval růst až na 3,3 mil. v r. 1938. Měli stejná občanská a politická práva jako Češi, vlastní politické strany a zastoupení v parlamentě, měli své školy, svůj tisk a svoji kulturu. Nikdo jim nic nebral. Nemohli však snést české státní orgány, armádu, policii a příchody českých obyvatel do "svých" teritorií - to od začátku považovali za nespravedlnost a křivdu, s níž se ve své většině nechtěli smiřovat.

Zjištění původu této menšiny v Čechách je obtížné pro nedostatek úplných a spolehlivých pramenů. Všeobecně se vykládal jako důsledek kolonizace pohraničí zhruba ve 13. století, kdy se u nás tito Němci usazovali za dědičný nájem na základě "pozvání" přemyslovců, kteří byli vlastníky nevyužité půdy. To je ovšem velmi mlhavé, v daných poměrech to mohlo být obdobné mnohem pozdějšímu "pozvání" Rusů k usazení třeba v pobaltských republikách nebo cikánů v ČR po 2. světové válce. Je otázkou zda vůbec šlo o nějaké organizované zvaní, nebo zda spíše šlo o "zvaní" ze strany katolické církve a jejich hodnostářů nebo institucí než panovníka. Samozřejmě tím stejně nebyla získávána nějaká výhradní národnostní práva, tenkráte zcela neznámý pojem.

V každém případě k nám tehdy přitáhli "za chlebem a za lepším" z chudého Německa - konečně putovali až do Potisí a Maďarska. Údajně však stejně podstatná část z nich odešla v období české reformace a husitských válek. Nová vlna německé imigrace pak přišla jako důsledek Lutherovy reformace, resp. po jejím vítězství (augšpurský mír náboženský v r. 1555). Tehdy se k nám utíkali němečtí katolíci, kteří se nechtěli podrobit novému protestantismu. Ale i ti byli v podstatě stejně tak jako místní obyvatelstvo decimováni třicetiletou válkou, po níž u nás zbylo slabých 1,3 mil. obyvatel.

Potom však rozhodující část pozdější "sudetské" menšiny se přistěhovala postupně hlavně jako součást vítězného německého národa (a přirozeně zejména ve městech se k Němcům přihlašovaly ze zištných důvodů i skupiny českých kolaborantů), usazujícího se postupně na "věčné časy" jako nadřazená panská vrstva v bývalém českém království. Nikdy se nepokoušeli o národnostní asimilaci jak by se patřilo, ačkoliv by to bylo přirozené a žádoucí, zřejmě by jich to nebylo důstojné.

Bylo by dobré, kdyby naši historici tomuto tématu ještě věnovali odpovídající a komplexní pozornost. V každém případě je ale řada důkazů svědčících o tom, že s touto menšinou u nás byly od začátku potíže, že si opakovaně přisvojovala nadměrná práva, která domácí obyvatelstvo nemohlo akceptovat. Takže už kníže Spytihněv v r. 1055 nařídil, aby všichni Němci do 3 dnů opustili zemi. Dekret kutnohorský vydaný českým a německým králem Václavem IV v r. 1409 vyhlašuje, že "německý národ nemá žádného práva obyvatelského v zemi a že jedině Čechové jsou spravedlivými dědici království". Konečně v r. 1615 byl v českém sněmu přijat zákon - i když prakticky nebyl nikdy účinný - který mimo jiné stanovil, že "nadále žádný cizinec, který by česky neuměl, nemá být přijat do země za obyvatele ani do měst za měšťana" (tj. za jednoho z asi 20 tis. plnoprávných občanů českých) a hrozil "vypovězením ze země těm, kteří se mezi sebou zavázali, aby při shledání společném českým jazykem nemluvili" (citováno dle J. Pekaře).

Nejde o praktické účinky těchto opatření, ale o to ukázat, že počínání a chování sudetských Němců v dobách první republiky pokračovalo i nadále v duchu jejich starých tradic a národní nadutosti, že nešlo o něco nového, co snad bylo založeno oním prokletým versailleským mírem. Bylo to v nich odedávna, a bohužel znovu to nesmírně ožilo po nástupu Hitlera k moci v Třetí říši po r. 1933, kdy jim, "svitla naděje", že se konečně dostanou Heim ins Reich bezbolestně a na náš úkor, prostou anexí historických území českého státu.

Byli v tom směru od začátku velmi aktivní, protože to bylo plně v souladu s jejich záměry a představami o vlastní budoucnosti, nebyli v tom směru jen pasivními loutkami Říše. Už v parlamentních svobodných volbách v roce 1935 získala Sudetoněmecká (fašistická) strana - mimochodem od samého začátku financovaná a organizovaná Německem - skoro 70% hlasů německé menšiny. Pak už začal a zintenzivňoval se celý řetěz protičeských provokací. V roce 1938, kdy už Hitler zlikvidoval rakouský stát, kdy stanovil podrobné zásady plánu útoku na ČSR (Fall Gruen), a když K. Henlein na sjezdu této strany vyhlásil své provokační autonomistické požadavky v následujících obecních volbách na daném území zvítězila téměř naprosto fašistická strana (z více než 90%). Stačili ještě založit svoji vlastní vojenskou organizaci - Sudetendeutsches Freikorps - který se mohl pochlubit 300 záškodnickými akcemi, zavražděním 110 lidí, odvlečením více než 2000 osob do Říše a to za pouhé dva týdny. To všechno bylo po Mnichovu - po jejich totálním vítězství - završeno 4.12.1938 volbami do říšského parlamentu na území Sudet (na kandidátce byl sám Hitler, Henlein, Frank a jim podobná "demokratická" esa), přičemž pro tuto kandidátku hlasovalo 98,9% hlasů.

Sudeťáci tedy nebyli žádnými neviňátky, žádnými neinformovanými obětmi, ale v naprosté a prokazatelné většině a zcela objektivně aktivními a uvědomělými rozbiječi a velezrádci ČSR. Po Mnichovu byli za to náležitě odměněni i tím, že Hitler zvláštním zákonem všechny tyto své nové "obyvatele", pokud se přihlásili k německé národnosti - a to se stalo dobrovolně, manifestačně a takřka stoprocentně - učinil hned plnoprávnými říšskými občany. Tím také automaticky přestali být ze své vlastní vůle a na vždycky občany ČSR.

Vůbec jim - těmto "spravedlivým" - už potom nevadilo, že na svém "novém teritoriu" od samého začátku vytvořili nedobrovolnou a bezprávnou menšinu více než 1 mil. Čechů, že ze "Sudet" bylo k okamžiku jejich záboru zcela bez důvodu a bezprávně vyhnáno a to fofrem, bez skrupulí, jakékoliv majetku a náhrad jen s ranečky nejméně 135 tis. našich občanů (Svobodné Slovo č. 35/1992 uvádí celkový počet vyhnaných Čechů v r. 1938 a 1939 na 836 tis.). Že za okupace k vůli vybudování esesáckých střelnic byla bez cavyků zlikvidována řada vesnic, přičemž bylo vyhnáno snad až 30 tis. jejich českých obyvatel - v r. 1942 byly nuceně vystěhováni na území ohraničeném Vltavou, Sázavou, Netvořicemi a Neveklovem, a také v oblasti Brd, Milovicka a Vyškovska.

A je známo i to, že během agresivní německé 2. světové války byl zřejný vysoce nadměrný počet sudeťáků nejen v NSDAP, ale i ve zbraních SS, vedoucích funkcích v koncentračních táborech a hlavně v Gestapu. Podstatná část "řídících Němců" v Protektorátě Boehmen und Maehren, ve státní správě, vedení podniků, policii i Gestapu byla právě tohoto původu (měli proto to předpoklady - znali nejlépe prostředí a někteří uměli i česky). Na to my Češi nikdy nemůžeme zapomenout, a zatím nemáme ani důvod jim odpustit - schází pro to totiž základní předpoklad z jejich strany, to je vlastní jednoznačné a bezvýhradné uznání těchto hrozných historických provinění vůči českému státu a národu.

Náš prezident Beneš, vyjadřuje se k této otázce v květnu 1944 připomíná, že "protože Němci za druhé světové války zničili vše, co by je snad opravňovalo k soužití s námi, bylo jediným logickým závěrem, že oba národy nemohou žít ve společném státě. Sudetoněmecký problém vytvořili sudetští Němci sami, a to v době, kdy se domnívali, že budou mít vždycky možnost jej řešit pro sebe a po svém. Jsem přesvědčen, že musí od nás každý sudetský Němec, který se nepostavil činně proti nacismu odejít, a že musí odejít hned, jakmile bude Československo znovuzřízeno jako svobodná republika. Kdyby tito Němci u nás zůstali, měli bychom trvalou občanskou válku mezi nimi a Čechy."

Mnichov a německá okupace 1939 – 1945

Mnichov byl dílem tvrdého nátlaku Německa a zrady Francie a V. Britanie, ale nemohlo by k němu vůbec dojít bez předchozí "kolektivní" vnitřní velezrady sudetských Němců. Agrese a násilná okupace zbytku okleštěného území ČSR 15.3.1939 pak už byla pro Hitlera jen jeho přirozeným a předem naplánovaným pokračováním. Pak už následovala druhá světová válka a více než šestiletá německá poroba, během níž chování Německa a Němců vůči nám - Herrenvolku vůči Untermenschen - od samého začátku pozbylo všech znaků chování civilizovaného národa. Chovali se jako sběř, páchající zvěrstva všude kam šlápli.

Rozhodujícím přístupem k nám byla arogance, bezohledné vykořisťování a všestranná brutalita. Jako její pamětník musím konstatovat, že ji naprosto nelze srovnávat s pozdější sovětskou okupací po r. 1968. Samozřejmě ani na ní nelze nalézt nic dobrého - bylo to zrádné a protiprávní přepadení a podrobení - ale proti okupaci Německem to byla selanka. Rusové se snažili schovat a nepřicházet nám na oči, šéfovali nám jen prostřednictvím nejvyšší úrovně našich normalizátorů, jako občané se k nám nechovali povýšenecky a spíše nám ukazovali svůj respekt, hospodářsky svého postavení vůči nám rovněž nezneužili (to se dá prokázat).

To tedy Německo bylo tehdy jiná káva. Možná to dnes zní podivně, ale Rusové po r. 1968 se ve srovnání s ním u nás chovali jako gentlemani. Obecnou metodou německého jednání vůči nám byla nadřazenost a bezohlednost, dávali nám plně a všude na jevo, že jsme pro ně pouhá slovanská verbež. Gestapáci, němečtí vojáci a úředníci byli na každém kroku, za pouhé poslouchání zakázaného zahraničního rozhlasu a vlastně za všechno možné byl hned trest smrti, který byl také poctivě využíván.

Po vojensku řízně zrušili naše a v plném rozsahu Čechy podrobili svým německým zákonům. Obsadili vedení všech úřadů od měst nahoru, šéfovali všem větším podnikům i konfiskátům po židech, co potřebovali to si prostě vzali (ihned první den "nadekretovaný" kurz znehodnocené německé marky k tehdejší kvalitní české koruně v poměru 1 : 10 znamenal okradení všech jejich vlastníků nejméně o polovinu, zábor českého zlata, "vyvlastnění" výzbroje armády ČSR jakož i zbrojních a dalších velkých podniků atd.).

Hlavním prostředkem jejich styku s námi Čechy se stalo Gestapo. České organizace byly jednoduše zakázány, což platilo hlavně pro Sokol. Zkrátka německá okupace nebyla jen pouhá diktatura, to byla doopravdovská despocie středověkého typu (ne-li něco horšího). Bohužel to všechno se už naše současná mladá generace poctivě nedoví, hodnotí ho jen sílou jeho bohatství a zřejmě i proto si Německo často nadmíru idealizuje.

Vypočítávat všechny činy a jejich důsledky vůči nám v této době by bylo nošením dříví do lesa. Tady lze jen shrnout "hlavní výsledky", mezi něž patřila násilná smrt více než 360 tis. čs. občanů (195 tis. jich bylo umučeno v koncentračních táborech, 156 tis. zahynulo na popravištích gestapa nebo padlo v boji proti okupantům, skoro 7 tis. občanů zahynulo při bombardování, zejména z řad mladých lidí nasazených na nucené práce). Po válce bylo na našem území objeveno nejméně 130 hromadných hrobů s pozůstatky více než 3600 vězňů různých národností, kteří v posledních měsících války zemřeli nebo byli ubiti při "pochodech smrti". Němci vypálili nejen Lidice a Ležáky v rámci heidrychiády, ale také obce Leskovice, Prasetín a Lejčkov, Javoříčko, Ploštinu a Prlov. Do koncentračních táborů bylo deportováno více než 270 tis. čs. občanů, z nichž přežil jen každý čtvrtý.

Na nucené práce do Německa bylo nasazeno asi 640 tis. našich mladých lidí (tyto údaje jsou citovány podle knihy "Komu sluší omluva", Erika, 1992). Vyháněli bez mrknutí oka Čechy z jejich domovů a zaměstnání jak se jim zachtělo. Škody způsobené nám okupací a válkou byly bezprostředně po ní oceněny na 430 mld. předválečných Kč, k čemuž nutno ještě připočítat škody na soukromém majetku za 57 mld. Kč (mezinárodní dohodou o reparacích od Německa z 21.12.1945 byla uznána náhrada válečných škod kolem 350 mld. předválečných Kč).

Rozhodující však je, že jen potřeby války Němcům zabránili český národ vůbec vyhladit a to stejně rázně, jak to dokázali se Židy nebo cikány. V každém případě projevili jednoznačně svoji představu o okamžitém deklasování Čechů na národ pouhých dělnických otroků. Už v listopadu 1939 zakázali české vysoké školy, a později významně omezili i rozsah středních škol. Osnovy výuky na základních a středních školách byly deformovány podle německo-nacistického obrazu. Němčina se stala hlavním úředním jazykem a byla samozřejmě preferována nejen při jednání s úřady a podniky ale i ve školách. Prostě od samého začátku byl zahájen proces všestranné a tuhé germanizace. V jeho rámci pak následovalo v polovině r. 1944 i zavření všech českých divadel.

Rozhodnutí o vyhlazení, popř. poněmčení českého obyvatelstva je prokázán řadou dokumentů, v nichž se o tomto záměru hovořilo zcela bez servítků. Tak Hitler už v r. 1932 prohlásil, že "Čechy přesídlíme na Sibiř nebo do oblastí volyňských, vykážeme jim rezervace v nových spolkových státech. Češi musí pryč ze střední Evropy". V programovém dokumentu hlavní partaje našich "Sudeťáků" z r. 1938 se praví, že "cílem pro budoucnost musí být rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti německým osidlováním, převádění (také částečné přesídlení!) Čechů do nerozlučné duchovní a fyzické souvislosti s Německem..." K.H. Frank podepsal 28.8.1940 Pamětní spis o způsobu řešení českého problému a o budoucím uspořádání českomoravského prostoru, ve kterém se stanoví, že "cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí" s tím, že jednou z možností byl i Sonderbehandlung (tj. trest, popř. i poprava osoby bez soudního rozsudku na základě státně policejního zjištění skutkové podstaty), chvalně známý se zacházení se Židy.

R. Heydrich 2.10.1941 dokonce prohlásil, že "českomoravský prostor se natrvalo nikdy nesmí ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor... Východní prostory osídlené Slovany jsou prostory o nichž třeba vědět, že tu dobrota bude chápána jen jako slabost, prostory kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s nim zacházelo jako s člověkem rovnoprávným. Jsou to prostory v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva,... jejichž obyvatelé nám musí sloužit jako otroci..." Atd. atd.

Civilizovanému člověku je stydno v uvádění konkretních "činů" Německa vůči nám v době okupace vůbec pokračovat. Dneska se nám vnucuje názor, že se na to nemáme dívat jako na chování a jednání Němců, ale pouze nacismu, resp. jakéhosi "nacistického Německa". Pro náš národ to však bylo a bude Německo a Němci, nacismus byl jejich vnitřním problémem a ne našim. Historii nelze dodatečně pořád předělávat podle přání silných a mocných. Jakákoliv kamufláž tehdejší skutečnosti není předpokladem "smíření" ale spíše obnovy možností podobné činy zopakovat.

Přitom stojí za zaznamenání, že si hloubku své krutosti tato země ani její občané neuvědomili do posledních chvil války "do vítězného konce". Naopak, jak rostl počet a hloubka porážek, jak se válka přenášela na vlastní území, se "běsnění" vůči nám ještě stupňovalo. Připomeňme si popravy řady významných terezínských vězňů, pochody smrti či vypálení Javoříčka a Ploštiny ještě v dubnu 1945, a řádění Němců v Pražském povstání - stovky mrtvých, zákeřné a fanatické ostřelování a zabíjení ze zálohy (často německými civilisty), vypálení staroměstské radnice, používání žen a dětí jako živých protitankových štítů atd. Osobně jsem zažil jak nemilosrdně a bez zábran německá armáda střílela své zběhy ještě i po Hitlerově smrti - kdy už byl "kaputt" - v posledním válečném týdnu. Mašinerie jela pořád dál, jako důkaz chování pasivního a věřícího stáda.

Pro Čechy nebyl 8. či 9. květen 1945 pouhým ukončením války, pro nás byl jednoznačně osvobozením, i když se to soudobí kolaboranti sebevíce snaží v německém zájmu "zmírnit". Konečně to stejně bylo ještě později - řada českých okresů byla totiž osvobozena až v průběhu dalšího květnového týdne - zhruba do 15.5.1945 - osvobozování tedy u nás pokračovalo ještě i po oficiálním konci války. Nepochopil jsem proto horlivost těch našich politiků, kteří v rozporu s tímto faktem servilně mocímermo prosadili přesun oficiálního státního svátku z 9. na 8. květen. A pro řadu fanatických Němců-Wehrwolfů ani to neznamenalo konec, ještě měsíc nebo měsíce potom v našem pohraničí přepadávali, hrozili, loupili a vraždili.

Spravedlivá odplata

Je zcela pochopitelné, oprávněné a velmi lidské, že rozhořčení, hněv a nenávist Čechů vůči všemu německému potom byly nesmírné. Koneckonců tomu tak bylo nejen u nás, ale ve všech zemích, kde dokázali tak řádit, nejen třeba v Polsku nebo v SSSR, ale jak známo i v takové Francii a jinde v západní Evropě. Tady doporučuji si přečíst story vyprávěnou Janem Werichem - člověkem jistě moudrým, nepomstychtivým, nešovinistickým - která byla údajně šířena za války v okupovaném Holandsku. Zášť lidu proti Němcům se tu vtělila v lidovou bajku, ve které šlo o to vymyslet způsob, jak by je měli po jejich porážce co nejkrutěji potrestat. Vyprávěli si ji, když se sešli v troskách, které zbyly z jejich domovů. Pomáhala jim přežít okupaci a dočkat se dne, kdy Němci začali sklízet co zasili - nenávist (J. Werich: Potlach, Melantrich Praha 1982, str. 251 - 254).

Je pouhým farizejství se dnes nad tím pozastavovat, dokonce za to národ kritizovat a napadat. Zkrátka je to tak, že po zločinu logicky následovala odplata, spravedlivý trest. Postupimská dohoda vítězných mocností (SSSR, USA, V. Britanie) z 2.8.1945 ve svém XIII. článku stanovila, že "konference dosáhla ve věci odstranění Němců z Polska, Československa a Maďarska této dohody: tři vlády tuto otázku posoudily ve všech aspektech. Uznaly provedení odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska za nezbytné." Následoval plán odsunu schválený 20.11.1945 spojeneckou Kontrolní radou pro Německo v Berlíně.

V návaznosti na to, už zmíněná pařížská mezinárodní "Dohoda o reparacích od Německa, o založení mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata" v čl. 6 odst. A stanovila, že "každá signatární vláda (tj. i ČSR) si ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský mejtek v její pravomoci, nebo jím bude disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu.."

Z toho jasně plyne, že následující odsun Němců z našeho území jakož i konfiskace německého majetku (včetně majetku sudetských Němců) byly nejen spravedlivé, ale také plně v souladu s mezinárodním právem, dokonce byla jen jeho uskutečněním. Byla to dokonce naše státní povinnost. Je proto pitomost dnes věci vykládat tak, jako by šlo o naše vlastní kroky a rozhodnutí, na to jsme byli i tehdy v Evropě moc malí páni. Jiná věc je, že se tak stalo v souladu s požadavky historické spravedlnosti i národním cítěním - tehdy i dnes. Všechny tyto kroky byly prováděny na základě našich řádných zákonů, dokonce ústavních zákonů, nikoliv jak se dnes Němci snaží předhazovat jen jakýchsi pochybných "Benešových dekretů". Zapomínají nebo nechtějí slyšet, že ty se staly právně zcela čistým způsobem bezprostředně i součástí našeho právního řádu a jsou jím dodnes.

Ve vztahu k sudeťákům, resp. Němcům je podstatné, že na jejich základě byli dodatečně zbaveni českého občanství ale v podstatě už jen formálně - protože se stejně už v r. 1938 hned po Mnichovu se stali říšsko-německými občany. Nikoliv však kolektivně, ale s výhradou prokazatelných antifašistů (příslušný dekret pak za antifašisty považoval ty Němce, kteří už před Mnichovem aktivně bojovali proti Henleinovi, po Mnichovu a po 15.3.1939 byli za svůj odpor proti režimu pronásledováni a vězněni, nebo kteří museli emigrovat a účastnili se bojů za osvobození Česko- slovenska). Tzn., že naše vnitřní zákonodárství pak stanovilo odsun a konfiskaci majetku ne už sudetských ale těchto "říšských Němců".

Nebyla to zdaleka první (a zřejmě není ani poslední) podobná odplata za agresi, okupaci a násilí v dějinách lidstva. Připomínám třeba skutečné vyhnání Maurů ze Španělska po více než sedmi stoletích, Turků z Řecka, Balkánu a dalších zemí po čtyřech až pěti stoletích, nebo Angličanů z Irska či Indie.

Odsun byl oficiálně zahájen 25.1.1946, v hlavních rysech proběhl do listopadu 1946 a definitivně skončil v polovině r. 1947. V jeho rámci české země opustilo (včetně dobrovolného odchodu části německých antifašistů) 2,82 mil. Němců. V tom je ovšem zahrnuto i 660 tis. osob - zejména přímých exponentů režimu - které odešly, nebo spíše ze strachu před spravedlivým trestem či jiných důvodů utekly, mimo rámec organizovaného odsunu těsně po skončení války nebo už před ním. Odsunu tedy předcházel divoký úprk části Němců, kteří měli "plné gatě" strachu z oprávněné odplaty, která je bude čekat za to, co vůči nám napáchali.

Takže vlastní organizovaný odsun se týkal asi 2,16 mil. lidí, z toho zčásti i těch Němců, kteří se na naše území přistěhovali v průběhu okupace. Po skončení transferu tu zůstalo asi 180 tis. Němců - prokazatelných antifašistů, ale i specialistů z různých průmyslových oborů a osob se smíšených manželství. Šlo o více než 8% výše zmíněných odsunutých (zhruba tolik kolik v r. 1938 nevolilo v Sudetech nacismus a Německo), takže nemůže být v žádném případě řeč o odsunu na bázi kolektivní viny.

Mimochodem vůbec nejsem názoru, že se pojem "kolektivní viny" má z hodnocení činů a jejich skutků vylučovat. To, že konkretní vina musí být jednotlivci konkretně prokázána, platí jen v rámci vnitřního právního řádu státu. Ale případy, kdy jedna země přepadne a ničí druhou už není věcí jednotlivců - byť třeba politických vůdců země agresorů - jsou a budou přepadenými vždy posuzovány jako provinění druhého státu jako celku, nejen jeho vůdců ale i jeho obyvatel, jeho národa. A je nesporné, že pokud takovou válku prohraje (v případě výhry bohužel takoví "vítězoví" nejsou souzeni a trestáni), musí nést příslušná země a národ kolektivní trest. A je potom jen a jen na takto kolektivně potrestaném národě, aby si ve druhém kole svém středu - pokud už tak neučiní vítězové - našel skutečné viníky svého nesprávného chování a hanby a sám je také individuálně potrestal.

Tak se stalo i po druhé světové válce Němcům - vítězní spojenci je po jejich bezpodminečné kapitulaci kolektivně potrestali dlouholetou okupací, rozdělením státu, zbavením vlastní státní správy, zahraniční kontrolou, prosazením vlastních návrhů zákonů, konfiskacemi a reparacemi a konečně i zmíněným odsunem - připomeňme že nejen z území ČSR, ale ještě více z Polska a býv. SSSR (Kaliningradská oblast). Ve světle toho je pak např. argumentace našeho prezidenta Havla a na něho navazujících "intelektuálů" nespravedlivá, naivní a nesmyslná. Má punc pouhé poníženecké vlezlosti.

Pro mně a věřím, že pro většinu ostatních Čechů je v rozporu se zdravým rozumem a morálkou, že dnes Německo - nejen sami sudeťáci - otevírají problém "provinění" ČSR vůči nim v rámci odsunu, který nazývají vyhnáním. Dobře, je to jejich subjektivní názor, kterým se snaží omluvit svůj poválečný mindrák, to jim nemůžeme brát. Bohužel se však z toho začala dělat mezinárodní politika a hlavně, znovu se projevuje výrazná snaha deformovat skutečné dějiny v náš neprospěch. Nestydatě se ze zločince dělá obět, a z oběti pachatel. Obviňování se postupně koncentruje do období tzv. divokého odsunu (neorganizované vlny odsunu) v období těsně po válce, to je do května a letních měsíců r. 1945, v jehož pozadí bylo už zmíněné okamžité živelné a pochopitelné vzepjetí protifašistických a tedy i proněmeckých nálad mezi čs. obyvatelstvem.

Není se čemu divit, že v takových chvílích všude na světě přichází - a také přišel - někdy na řadu i soudce lynč. To je pouhá konstatace reality, v žádném případě to z mé strany neznamená schvalování takových činů. Nemá však ani smysl dělat z toho "politiku" po 50 letech. Stejně je podezřelé, že se z toho má dělat problém jen u nás v České republice a to jen proto, že jsme dnes vůči Německu v nejslabší pozici. Jiným mocnějším nebo bohatým zemím, kde těchto "obětí" bylo daleko víc se to ani nesnaží připomínat.

V tomto ohledu roste počet "údajných německých obětí" geometrickou řadou, dokonce některé zvlášť "progresivní" sudetské prameny už mluví o 250 tis. lidí - přičemž sem globálně započítávají i desetitisíce lidí padlých na frontě či zemřelé z důvodů válečných a poválečných útrap a nemocí. Jde o výplody zapšklých chorých mozků. Těmto důkazům schází to podstatné, konkretní výčet takových případů. Nesporně však určitě nějaké německé oběti tohoto druhu byly. Snad nejspolehlivější údaj uvádí Dr. P. Sladek z Německa, který se tím dlouho zabýval. Uvedl, že z celkového počtu přesídlenců z ČSR "na bezprostřední následky vyhnání" zemřelo 18.889 lidí, jejichž jména jsou protokolárně známa. Z toho sebevraždu spáchalo 3400, v táborech zemřelo (většinou na epidemie) 6600, a výslovně "násilnou smrtí" (?) zemřelo 5596 lidí (Frankfurter Allgemeine Zeitung 4.4.1988).

Ani to však není plně doloženo či prověřeno z naší strany, výzkum v tomto směru není zdaleka ukončen. Pokud se v tisku omílají některé konkrétní případy jsou to pořád ty samé (Ústí n.L., brněnský pochod "smrti") a ukazují tak, že by se ve skutečnosti mohlo jednat snad jen o desítky či nejvýše stovky osob. Navíc nikdo se nesnaží současně zjistit, kolik z toho bylo třeba potrestaných gestapáků, esesáků, wehrwolfů a jiných vrahounů, či kolik z toho zemřelo v rámci divokého úprku a ne až divokého odsunu.

Omluvu za tyto excesy a stinné stránky odsunu vyslovil už prezident Beneš ve svých Pamětech, když uvedl, že "nepopírám, že i u nás došlo k některým početně velmi omezeným excesům ze strany podřízených orgánů nehodných země Masarykovy, proti kterým jsem se však vždy rozhodně postavil a veřejně je několikrát kategoricky odsoudil a pranýřoval (např. ve své řeči na Mělníce 14.10.1945). Toto mé rozhodné ohrazení bylo pak veřejně u nás publikováno a od té doby všechny tyto excesy i našich podřízených orgánů definitivně přestaly". Takže učinil především to rozhodující, totiž hned takové počínání také rázně zarazil.

To ovšem znamená, že dodatečný podiv a omlouvání prezidenta Havla jsou s křížkem po funuse a zcela zbytečné (nebo o pamětech Beneše nevěděl?). Nehledě k tomu, že jde o uplatňování dvojí míry, o prachobyčejné farizejství, protože Německo se nám zatím za mnohonásobně větší útrapy a škody způsobené nám jimi Mnichovem a za okupace nikdy oficiálně a řádně neomluvilo. A nesporně musí být první na řadě, protože srovnávat jejich činy a důsledky pro nás s obětmi "divokého odsunu" Němců a konfiskacemi sudetského majetku je nehorázný podvod, který neměl být z naší strany nikdy připuštěn, nechceme-li přijít o všechnu důstojnost, nemá-li náš stát a vláda figurovat ve vztahu k SRN jen jako pouhé loutky.

Je to chování, kdy se zaměňuje chování pachatele a oběti, vina a trest. Stavět vinu Německa a vinu "ČSR" na jednu rovinu v daném případě je totéž, jako kdyby brutální mnohonásobný vrah malých dětí chtěl pohnat před soud policistu za to, že mu při zatýkání - při kterém kladl ozbrojený odpor - šlápl na palec. A dokonce chtěl za to náhradu škody.

Ani dnes nemůžeme Německu věřit

Němci jsou jistě velmi silný, pracovitý, úspěšný a v současnosti i bohatý a mocný národ. Ale je zcela přirozené, že po zkušenostech, které jsme s nimi v historii měli, chováme vůči nim vrozenou ostražitost, máme z nich stálou obavu - to už máme v genech. To se jeví zvlášť intenzivně dnes, kdy jsme my sami mimořádně po dlouhých letech zejména ekonomického úpadku mimořádně oslabeni. A bohužel naše vládnoucí garnitura dovolila a dovoluje, aby si s námi Německo hrálo jako kočka s myší.

Říká se nám, že se nemáme čeho bát, že je to země a stát vysoce demokratický. To však jsou jen slova, která pro nás samotné nedávají žádné konkrétní záruky. Jednak třeba konstatovat, že Německo historicky nemá s demokracií a mírovou politikou dlouhodobé zkušenosti. Je 50 let - z nichž značnou část byli v podstatě ovládáni a "řízeni" vítěznými mocnostmi - dostačující na takovou převýchovu? Přičemž navíc pětina z nich po tuto dobu žila v NDR a tedy nikoliv v demokracii ale v diktatuře, i když komunistické? Konečně ani demokracie nejsou vždy zárukou spravedlivého a neagresivního přístupu k jiným zemím, zejména jsou-li tyto slabší, když si na ně mohou bez obav dovolit. To už známe z historie mnoha imperialistických států - i těch "nejdemokratičtějších". Malé národy a státy prostě musí počítat se vším, zejména pokud se nacházejí v citlivém geopolitickém prostoru.

Z našich vlastních zkušeností pak musíme nezbytně vyvodit závěr, že německá historická hrozba pro nás pořád nesporně existuje, zatímco ruská hrozba pro nás – zaplaťpánbu – byla s vysokou pravděpodobností jen dočasnou epizodou. Z toho ovšem rozhodně nevyplývá, že potřebujeme či měli bychom pěstovat protiněmeckou politiku - i kdybychom na to měli - ale jen to, že musíme mít a důsledně uskutečňovat vyváženou a konkretně zabezpečovanou pročeskou politiku. V jejím rámci si musíme preventivně a všestranně krýt vlastní zájmy a vlastní záda. Maximálně usilovat o spolupráci ale být přitom současně pořád ve střehu, aby nic nebylo řešeno jednostranně na náš úkor.

A tady vidíme na první pohled, že Německo se vůči nám po listopadu - kdy jsme byli v podstatě vrženi osamoceni do pro nás "nového západního" světa - chová mírně řečeno velmi podivně, přesněji řečeno při nejmenším velmi podezřele. Praporečníkem toho všeho jsou přirozeně znovu sudetští Němci. Velmi brzy ožili a začali předkládat nové a stále provokativnější a drzejší požadavky. Už jim zřejmě otrnulo, převážně jak se zdá zapomněli na zločiny, jimž se vůči Československu a našemu národu provinili, zapomněli na své dějiny.

Ty jak se ukazuje pro ně začínají až po prohrané 2. světové válce, jejich zákonným odsunem, který oni samo nazývají "vyhnáním". Považují ho za nesmírnou křivdu na nich spáchanou a chtějí prosadit "revanš" (podotýkám, že stejně tak připomínáním údajně na nich spáchaných historických "křivd" v r. 1918 začínali už v oněch hitlerovských třicátých letech). Převracejí dějiny na ruby a snaží se jejich vlastní viny přenášet na nás. Nechtějí slyšet nic o zločinu a trestu, nechtějí nic slyšet o tom, že oni a jen oni byli pachatelem a my pouze jejich obětí. Zdá se, že jejich slepota a protičeská zášť se projevuje znovu v podobě, jakou jsme poznali ze třicátých let, zejména pak z onoho neblahého mnichovského roku 1938.

Svoje požadavky nepředkládají jen tak do větru, ale rafinovaně si pro ně připravili a připravují půdu. V prvé řadě si u nás vybudovali svoji kolaborantskou pátou kolonu vytvářející naše vnitřní veřejné mínění - z lokajských politiků, novinářů, "takéintelektuálů", církevních kruhů, šlechticů. Vykoupili za babku naše sdělovací prostředky. Začali s regionálním tiskem (mimochodem silně ztrátovým, takže o ekonomický efekt jim v daném případě určitě nešlo), dnes už mají v ruce většinu celostátního tisku, a velké reklamní agentury ovládající prostřednictvím podílu přidělovaných zakázek do značné míry hospodářsky nejen velký tisk - to i zbytek toho "českého" - ale i rozhlas a televizi, včetně těch veřejnoprávních. Hlavně si pak koupili velkou část našich nových "politických vůdců" - říká se, že na ně dávno existují "ceníky" (tedy ne "kdo je kdo" ale "kdo je za co") - jakož i politických stran. Praktickým prostředníkem tu jsou zejména četné německé u nás etablované nadace - včetně těch nejslavnějších - a samozřejmě honoráře za knihy a přednášky, nejrůznější ceny a pocty.

Konečně prostřednictvím toho všeho dostali do vlastnictví a do rukou strategické části naší vlastní ekonomiky. Ty jsou dnes jejich rozhodujícími mocenskými centry u nás, centry obnovované germanizace. Nikdo se ani nesnaží zakrývat, že němčina se v nich už stala rozhodujícím "úředním" jazykem, že naši čeští "manageři" se tu dostali na druhou kolej, představují ve své většině druhořadou až třetiřadou podřadně placenou garnituru řízenou pokyny ze zahraničí. To všechno je důkazem opětné postupné přeměny České republiky v "Protektorát Boehmen und Maehren revidivus", nové kolonizace národa v moderním hávu. Přitom je faktem, že dokud Němci u nás nepřevzali rozhodující politiky, sdělovací prostředky a hlavně strategické podniky neměli na nás v ruce nic, nic, nic - tak jako v podstatě dosud nemají třeba v Polsku, kde je pro ně pořád jiná situace. A podle toho se tu také "skromně" chovají.

Sudeťácké "spravedlivé" požadavky jsou z valné části svědomitě podporovány tzv. seriozním německým tiskem. Je v tomto směru nejen nepokrytě jednostranný a protičeský, ale neváhá přitom používat ani největších blábolů a nesmyslů (viz dále). Navíc si dokázali zajistit, aby "jejich" pojetí proniklo i do zahraničních sdělovacích prostředků. Třeba tak renomovaná agentura jakou je AP 10.7.1995 napsala, že "vysídlenci (z ČSR) a jejich potomci tvoří asi 15% německého voličstva". Měla by se znovu vrátit do školy a naučit se počítat do desíti. Prokázala totiž základní neúctu k číslům a faktům, čímž své zpravodajství zcela degradovala.

Protože odsunuto od nás bylo zmíněných 2,82 mil. Němců (včetně oněch 660 tis. "dobrovolných") - z toho asi 160 tis. navíc ne do Německa ale do Rakouska - a od té doby jich určitě nepřibylo. Demografický růst v Německu nebyl nijak výrazný a pochybuji, že by děti dnešních sudeťáků ve své většině pěstovali i dnes "zapšklost" svých dědů. Celkový počet německých obyvatel bez cizinců v r. 1995 představuje asi 77 mil. osob. Z toho podíl voličů činil asi 68 % (volby r. 1987), takže maximálně může jít zhruba o 1,4 mil. sudetských voličů (z počtu 2,820-660-160), tj. asi o 2,7% všech voličů. A toho se má "pevná" vláda SRN obávat, tomu má beze všeho ustupovat? Kdo nevěří ať tam běží.

Bohužel německá vláda a politika tak činí a tyto požadavky v podstatě přejímá a předkládá. Vystupuje přitom většinou jakoby v pozadí, jako by ona sama je prosazovala jen pod tímto vnitřním tlakem sudetských Němců. Konkrétní fakta však svědčí spíše o jiném, že to je právě celková koncepce staronové politiky Německa, a že sudeťáci jí mají posloužit jen jako štít, jako beran, jakoby její odůvodnění ne ani tak pro nás, ale hlavně pro ostatní státy. Tak jako tomu konečně už jednou bylo právě v oněch třicátých letech. Stejně formální alibizmus.

Důkazů máme v tomto směru celou řadu. Prvním a rozhodujícím je nová česko-německá smlouva uzavřená ještě s ČSFR a to velmi tajemně - národ byl z vědomostí o její přípravě v podstatě záměrně vyšachován - a s velkým spěchem v r. 1992. Bylo to hlavně dílo známé germanofilské agentury pánů Havla, Dienstbiera, Pitharta a spol. Je to smlouva pro nás hanebná a ponižující, protože už ve své preambuli přejímá byť neurčitě pojetí společné viny Němců a Čechů za předchozí předválečný, válečný a poválečný vývoj, připustila uplatnění pojmu "vyhnání" pro mezinárodně právně podložený odsun sudetských Němců, a vlastně se formálně stala prvním právním krokem k novému posuzování předtím už uzavřených otázek vzájemných vztahů. Tato smlouva nám byla třeba jako "psovi pátá noha", protože komunisté už v r. 1973 uzavřeli se SRN jednoznačně poctivější a pro nás mnohem a mnohem výhodnější mezinárodní smlouvu, i v r. 1992 pořád platnou bez časového omezení. Bezdůvodné přijetí nové zcela nepatřičné a nevýhodné smlouvy a to dokonce dobrovolně se ovšem rovná národní zradě.

Tady zřejmě německá strana nakonec podtrhla i servilní české vyjednavače a "pachatele" smlouvy v tom, že při její ratifikaci ve spolkovém sněmu ji spojila s jednostrannou deklarací - údajně zcela proti předchozí vzájemné dohodě obou "rovnoprávných stran" - v níž právě ony pro nás nepřijatelné stránky smlouvy vyzvedává a jednostranně podtrhuje. Vůbec mu přitom nevadilo, že tak od samého začátku shodilo naši novou stranu a vládu, včetně prezidenta, kteří vlastnímu národa snaživě předkládali v zájmu kamufláže skutečné podstaty této smlouvy zcela jiný výklad. Prostě Německo tu nepovažovalo za nutné se s nimi vůbec se o tom bavit. Konečně se slouhy se nikdy jinak nejednalo.

Připomeňme si, že se pak na této vlně snaživě chtělo a asi pořád chce svézt i Rakousko, se kterým byla rovněž uzavřena příslušná mezinárodní smlouva a to dokonce už v r. 1965. Jde o smlouvu ještě mnohem důslednější, neboť v ní je už obsaženo i jednoznačné odmítnutí případných dodatečných nároků odsunutých Rakušanů. Přesto třeba jejich současný ministr zahraničí se v červnu 1995 přihlásil také k tezi, podle níž byl odsun "bezprávím". Prostě s jídlem roste chuť a zřejmě i tu se nemluví jen tak do větru. Znají své "pappenheimské" české politiky a vědí, kým jsou ovládáni, že tito mají své povinnosti ani ne tak vůči vlastnímu národu ale hlavně vůči novým velkým zahraničním bratrům. Takže i když se to dnes zdá nesmyslné, bůhví s čím se i tu ještě v budoucnu můžeme potkat. Ani ty nejhorší varianty nesmíme předem vylučovat.

Jako suverénní stát si jsme vědomi toho, že ve vztahu k Německu (samozřejmě i Rakousku) je spravedlnost a právo zcela na naší straně. Ničeho jsme se vůči nim nedopustili a nemáme vůči nim žádné, naprosto žádné závazky. Žádná apologetika nemůže nic změnit na tom, že to co se Němcům po válce stalo - a nejen u nás - bylo správné a spravedlivé nejen tehdy ale i dnes. Naopak měli bychom soustavně a hrdě předkládat a požadovat splnění našich vlatních oprávněných požadavků s vědomím, že pokud druhá strana nebude mít postranní úmysly, tak je může bez zbytku a bez průtahů splnit. To je také jediným předpokladem k definitivní obnově všestranných, rovnoprávných a vzájemně výhodných mezistátních a na základě toho i meziobčanských vztahů.

Pokud splnění těchto požadavků Německo odmítá nebo brzdí, tak mu musíme pořád nedůvěřovat, ať chceme nebo nechceme. Uvedu znovu stručně co nám pořád Německo dluží. Tak především právně závazné uznání nulity Mnichova od samého začátku (což mezitím uznala nejen třeba Francie ale i Itálie), jakož i plné a výslovné přihlášení se k zásadám platné Postupimské dohody velmocí z r. 1945, včetně jejího článku XIII. vztahujícího se k odsunu Němců z ČSR. Důslednou omluvu za to, co nám Mnichovem, okupací a 2. světovou válkou způsobilo - ne nějakou letmou poznámku byť vysokého státníka, která se dá jakkoli vykládat nebo i odvolat, ale skutečně jednoznačné oficiální přiznání vlastních vin a jejich odsouzení příslušným státním orgánem. Aby bylo jasno jednou pro vždy. S tím souvisí plná náhrada všech uplatněných a uznaných nám způsobených válečných škod, včetně náhrad přímým obětem těchto německých zločinů. Samozřejmostí by pak mělo být uznání našich stávajících státních hranic se SRN na základě bilaterální ratifikace příslušné hraniční smlouvy. A mělo by také v zájmu dobrého sousedství uznat "současné problémy" sudetských Němců jako problém výhradně vnitroněmecký.

Třeba se některé z těchto našich spravedlivých požadavků zdají být pouze "formálně právní", jsou však přitom zcela zásadní. Pro Německo totiž znamená jejich odmítání budování výchozích pozic nové revanšistické politiky vůči nám - tak jako v šachu. Život a praktický přístup jeho vlády denně potvrzuje, že nejde o nějaká opomenutí ale o pevné koncepční záměry.

SRN proto o nich pořád mlčí, nic o nich nechce slyšet. Místo toho od nich soustavně odvrací pozornost tím, že prosazuje a snad už i prosadila, že naše požadavky se mohou "nejvýše" týkat nějakých náhrad přímým obětem německé okupace s tím, že současně budou stejně "spravedlivě" vypořádány i požadavky sudeťáků - jde jim konkrétné o vrácení českého občanství a zejména pak o náhradu konfiskovaného majetku. Na tomto místě už nemá smysl se k takové logice vracet, její uplatňování je totiž možné jen jako součást deformace německé i naší historie (mimochodem vládní osnovy výuky německo-české historie v Německu se v podstatě přizpůsobují politice Franze Neubauera), a hlavně jen potud, pokud skutečně se s českým státem znovu beze všeho studu jedná z pozice síly, při opomenutí všech zásad mezinárodního práva, spravedlnosti i pouhé slušnosti. Pokud se s ním mává jako s hadrem. Je hanebné, že naši dnešní "politici" takový vývoj připustili, že připustili takový vývoj, kdy naše vlastní práva byla odhozena a náš suverénní stát se dostal na jednu rovinu s hitlerovským Německem - já viník ty viník. Proboha proč - jak je to možné.

Proč se máme spokojovat s nějakou almužnou pro české oběti - dokonce snad prostřednictvím nadace nebo fondu souběžně uspokojujících i jakési "německé" nároky? Proč máme připustit, že obě strany si byly ve svých "zločinech" rovny, že zkrátka jsme nebyli o nic lepší než Němci - a to bez jediného věcného důvodu a proti všemu zdravému rozumu a nepopiratelné pravdě? Proč jim máme dodatečně poskytovat alibi, copak jsme se zbláznili?

Kam se to naše nová strana a vláda nechala vmanévrovat, jak jenom mohla vlastní národ tak zneuctít a ponížit? Vždyť částky, které se nám nabízí jsou takové, jako kdyby při dnešním průměrném platu kdokoliv z nás nabídl komukoliv z nás 10 Kč. To je jen a jen k smíchu, o tom se přece nedá vážně mluvit, neřku-li jednat. Nejen z našeho hlediska, ale hlavně z hlediska SRN a jeho ekonomiky to nestojí ani za zmínku. To, že se kolem toho dělají drahoty a obstrukce má pro ně výhradně jen a jen politický význam, dostat nás znovu na kolena.

Ve skutečnosti jsme měli mít tolik hrdosti, abychom tuto neochotu a obstrukce Německa veřejně před světem deklarovali a odmítli, měli jsme zaplatit odpovídající náhrady zálohově plně z našeho (jde o částky, které ani pro náš "chudý" stát a rozpočet nic neznamenají a mají jen symbolický význam) a hrdě je připsat "na futro" SRN k úhradě, až v budoucnosti přijde znovu ke slovu poctivost a rozum. Když už nám nebyla schopna uhradit válečné škody jako celek, tak proč se máme zvlášť handrkovat o halíře. Místo toho se však situace vyvinula tak, že náš doma tak sebevědomý premiér Klaus už ztratil svůj glanc a je na jakýsi povel "shora" přinucen jednat o těchto "nárocích" dokonce s pouhým bavorským premiérem (červenec 1995) - což je stejná politická úroveň jednání jako kdyby kancléř Kohl byl donucen jednat "na úrovni" s předsedou některého našeho bývalého Krajského národního výboru. To už připomíná postavení a jednání loutkového prezidenta Háchy v r. 1938 a 1939. Takže pánbů ví, jaké ponižování nás ještě čeká...

Všimněme si, že Německo svůj postoj k různým "viníkům jejich neštěstí" diferencuje. S respektem se chová k silnějším a sebevědomým, ty zatím raději nedráždí a arogantně ke slabým nebo třeba jen servilním - jak se jim jevíme přirozeně my. Vůbec se tu nediskutovalo o spravedlivých "náhradách" a bez řečí se klopilo nejen Židům, ale i Polákům - kde přitom Němci dopadli daleko hůře než v ČSR, býv. SSSR a dokonce i svým válečným spojencům - Maďarům a údajně i obětem koncentračních táborů ze Španělska. Také jakés takés omluvy se tu už dočkali.

Stejně se chová i německý tisk. Také si troufá trefovat se jen do nás. Tak kdysi seriozní deník Frankfurter Allgemeine Zeitung se v tom zvlášť a opakovaně vyznamenává. Upadl do bulvárně agresivního německého nacionalizmu a stal se mezitím jakousi hlavní sudeťáckou tribunou. Tak třeba 23.2.1995 zformuloval požadavek - který jak známo právě v těchto dnech (srpen 1995) nabývá pevnějších obrysů - podle něhož je třeba, aby "česká strana uznala vyhnání sudetských němců za bezprávné a přiznala jim právo na vlast - právo na návrat a rovnoprávnost ve staré vlasti, jakož i navrácení práva na majetek, zestátněný tehdy (r. 1945) bez náhrady". Tady máme celý scénář ne sudetské ale dnešní celoněmecké politiky vůči ČR jako na dlani. Politiky revize nejen druhé světové války, ale i první světové války a v našem případě snad i onoho národního obrození. A postupně jsou v něm odškrtávány jednotlivé splněné body...

Nemylme se, vůbec nejde jen o politiku bavorské vlády, nebo jen CSU či CDU, nebo jen kancléře Kohla. Tady táhnou proti nám za jeden provaz všechny vlivné politické síly Německa, včetně sociálních demokratů. Rozdíl je jen v míře arogance a popř. pokrytectví při jejím zastávání a prosazování. Vzpomeňme si třeba na projev ministra zahraničí SRN - představitele FDP - ve spolkovém sněmu v březnu t.r. Tady si dovolil postěžovat si na "poraněné právní cítění sudetských Němců". Mělo by si jim už jednou rázně a deklarativně říci, že o tom se můžeme bavit, až nám Němci vzkřísí oněch 360 tis. mrtvých obětí a nahradí další nezměrné ztráty šesti let vojenské agrese a okupace.

Německo si zkrátka na nás - podle nich "nejslabšího" článku řetězu - léčí mindráky a hořkost z bezpodmínečné kapitulace ve 2. světové válce. Na nás si chce osvědčit svoji sílu a moc (možná později znovu přijde i na další východní státy, které jim podobně jako my tak "ukřivdily" - jen co nás budou mít z krku). Vadíme jim po staletí - stačí se podívat na mapu, pořád jim náš stát "vězí v krku" jako zapíchnutá kost, ještě pořád se nás nezbavilo a nespolklo tak jako ostatní dříve slovanské země na sever a jih od nás.

A možná, že mají odvahu ještě na Balkáně, v bývalé Jugoslávii. Svět má totiž ještě v čerstvé paměti jejich podezřelé podněcování a iniciativy ve věci urychleného osamostatnění a vyhlášení suverenity Chorvatska a Bosny (včetně jejich dodatečné všestranné podpory), i když si každý mohl přitom spočítat, co bude následovat a co také skutečně následovalo. Vyvolala se tak válečná rizika nejen pro Balkán a nejen pro slovanské země, ale pro celou Evropu a možná i svět. Ale možná, že toto oslabení a ponížení všech ostatních má také svůj význam v úsilí o další posilování jeho vlastního velmocenského postavení. Na ceně, kterou platí druzí nezáleží, stačí když se nad ní ve sboru farizejsky brečí.

To je ovšem neodpovědná hra s ohněm, zejména v dnešní tak labilní evropské a celosvětové situaci, který pak může spálit i své strůjce. Co je však už dnes zřejmé, že uvedenými koordinovanými přístupy a stále se zesilujícím nátlakem vůči nám, úsilím o naše opakované znásilnění v moderním hávu, snahou o návrat politického a mocenského uspořádání Evropy podle stavu v minulosti se Německo dostává objektivně na scénu jako stát, který se stále víc hlásí k těm nejošklivějším stránkám své strašlivé a hanebné minulosti - svým nacistickým a hitlerovským třicátým a čtyřicátým letům. Jako stát, který chce revanš a čeká tu jenom na svoji novou příležitost. To se nedá zamaskovat, tady žádná licoměrnost a "dělání ramen" nepomůže. Ze všech uváděných důvodů mu proto zatím pořád nelze důvěřovat.

Mimochodem - domnívám se, že tento až nestydatý německý tlak má u nás dvojí dopad. Nejenže dokázal zastrašit a zkorumpovat část našeho obyvatelstva, zejména z řad jeho současné "elity", ve svém souhrnu ale naopak také působil a čím dál víc působí z hlediska sudeťáků a SRN i kontraproduktivně. Totiž český národ - který už mezitím většinou chtěl na okupaci a 2. světovou válku nejraději zapomenout - byl tak donucen se znovu probudit a uvědomit si, že nebezpečí z této strany zdaleka nebylo historicky zažehnáno, že musí být i nadále ve střehu. Začal zkrátka být na Německo a jeho chování znovu výrazně citlivý.

K dalšímu vývoji česko-německých vztahů

Nemůžeme věřit nejen Německu ale ani našim polistopadovým politikům, kteří s ním stávající protičeskou politiku "pekli a pečou", bůhví za kolik "stříbrných". Kteří nás dostali do stávající situace, kdy se máme stát historicky stejnými lotry jako hitlerovské Německo. Kdy se máme omlouvat sudeťákům za to, co na nás spáchali. Kdy se máme doprošovat jakési almužny pro oběti jejich zločinů s tím, že současně ovšem s omluvou máme platit za to, že nás mohli zradit, přepadnout, okupovat a vraždit. A to máme považovat za jakousi historickou tečku, za tlustou čáru za naší "společnou" minulostí.

My ovšem nemůžeme chtít žádnou takovou tečku ani tlustou čáru, kterou bychom se pro nic za nic vzdali své historické pravdy a svých oprávněných nároků vůči Německu. Pokud se nám napřed řádně neomluví, neuzná nulitu Mnichova od samého začátku, neuhradí "veškeré" uplatněné a schválené válečné škody a neuzná bezpodmínečně stávající vzájemné státní hranice ČR nemáme se s ním o čem bavit. Tak to prokrista pána odložme a nejednejme, zachovejme si naši národní pravdu a hrdost. Čas možná nepracuje pro nás ale rozhodně nepracuje proti nám. Je zřejmé, že Německo je tím, kdo nás chce mít rychle z krku. Nechce abychom se včas vzpamatovali.

Není na co spěchat, protože nás zřejmě na druhém konci jako výsledek takového jednání nečeká nic lepšího, než další formy "vítězství" v podobě rovnající se už "uzavřené citované smlouvě" z r. 1992. Přece se nevzdáme historické spravedlnosti a nepodřízneme si větev do budoucna - a nic za to? Z té jejich "nedobrovolné almužny" nám nebude horko ani zima. A že nás nepodpoří při vstupu do Evropské unie a NATO nebo čím se nám ještě vyhrožuje? No tak ať - jednak EU není jen Německo a kromě toho není zatím pořád stejně jasné, zda to pro nás bude výhodné či nikoliv. Nám přece o nic nejde, stydět se za takový přístup musí Německo a ne my, pachatel zločinu a ne jeho oběť.

Na nic nemusíme spěchat, nemáme k tomu důvod, pokud to pro nás nemá být skutečně spravedlivé a prospěšné. To znamená žádný kvalt, jen věci odložme a nechme dále zrát, my sami už v těchto záležitostech nemáme co ztratit - nic se nám totiž nenabízí než naše vlastní úplné "poddání" se silnému a bohatému sousedovi. V prvé řadě je nutné přestat koketovat s nějakým společným deklarativním prohlášením obou států - ať už se to má stát na úrovni parlamentů nebo vlád. V tomto smyslu je nutno se z naší strany jednoznačně a jednostranně na odpovídající úrovni distancovat a uvést také plné důvody proč z naší strany není možné na koncepci "tlusté čáry" bez předchozího vyřešení našich zásadních práv a nároků přistoupit. Přijetí předpokládané společné deklarace by nebylo ničím jiným, že jejich ohromné závazky vůči ČR budou škrtem pera vynulovány, že se jich jen tak "z blbosti nebo z leknutí" zřekneme.

Proto pro nás platí, abychom si dali pozor na to, co naši politici v této věci napáchali a zřejmě ještě chtějí napáchat. Nejen do voleb v r. 1996 ale hlavně po nich. Protože tlak z německé strany nepoleví, ať už uslyšíme jakkoli krásná slova. A ti naši jsou poddajní a servilní jak guma. V tomto směru už dnes se chovají jako "háchovská" loutková vláda.

Protože i když si nemůžeme vynucovat spravedlivý přístup Německa v oblasti zahraniční politiky, tak aspoň nám nikdo nemůže zabránit, abychom okamžitě uplatnili nutné preventivní kroky ve vnitřní politice, nemáme-li ztratit jakoukoliv úctu sami k sobě - samozřejmě zákonnými prostředky. Především je nezbytné vyloučit z výuky historie na školách nepravdivé a neúplné informace o vývoji českého státu a česko-německých vztahů zvláště. Týká se to především nejnovější historie let 1938 až 1945, kde se už dostaly do používání schválené učebnice deformující historickou pravdu v neprospěch našeho národa (viz např. známé Dějiny zemí koruny české" z r. 1992).

Musíme všestranně a soustavně organizovat připomínání památky čs. odboje za 2. světové války a jeho vůdců, to je především prezidenta Dr. Edvarda Beneše (v té souvislosti odkázat drzé a provokativní německé námitky tam kam patří), budováním důstojných památníků, udělováním příslušných čestných státních řádů a vyznamenání, pojmenováním ulic, prostranství apod. Právě Dr. Beneš byl a zůstal našim rozhodujícím národním hrdinou, o jehož politických a morálních kvalitách svědčí už to, že právě jemu nemohl Hitler přijít "na jméno" - právě to ho nejvíce ctí. Současně nepřipouštět znevažování památky čs. odboje třeba pořádáním provokativních sudeťáckých či jim příbuzných shromáždění na pietních místech věnovaných jeho památce, jako se tomu už stalo v Terezíně.

Na území ČR nesmíme připouštět ani budování a udržování památníků Němců a Rakušanů padlých ve 2. světové válce, s výhradou soustředěných hrobů těch, kteří padli na našem území. K těmto účelům však nelze poskytovat žádné prostředky ze zdrojů státních nebo místních orgánů. Navíc na takových místech musí být umístěny výrazné a zdaleka viditelné pamětní desky v českém jazyce připomínající, že jsou tu pohřbeni vojáci nám nepřátelské armády, kteří padli v agresivní válce proti českému národu a státu, kteří bojovali za nespravedlivou věc a proti historickým právům českého národa a státu.

Do důsledného vyřešení našich vzájemných vztahů s Německem nelze na našem území připustit provokativní společná vojenská cvičení, ve kterých by se zúčastnili vojáci bundeswehru. Bylo by vlastizrádné nechat strkat bez omezení nos do naší armády armádou potenciálního nepřítele, země s níž nemáme žádnou spojeneckou smlouvu s přesně vymezenými podmínkami. Proč bychom se potom měli zabývat ještě špionáží a mít na to dokonce úřad? Naši vojáci se pak obdobných cvičení v zahraničí mohou zúčastnit jen v případech, kdy budou zapojeni i vojáci armád dalších spřátelených či spojeneckých zemí.

V rámci nezbytného jazykového zákona pak třeba zamezit, aby mohly být používány úřední či veřejné firemní nápisy a označení v cizím jazyce, resp. jen v cizím jazyce, přičemž v případě dvoujazyčnosti musí být čeština použita jako první. Stejně tak musí být využívána i ve vnitropodnikovém řízení podniků a organizací, pokud jsou českými rezidenty (vedení účetnictví, vnitřní směrnice a korespondence apod.).

Stalo se už nezbytným zabránit tomu, aby v českých hromadných sdělovacích prostředcích převládl majetkový nebo jakýkoliv jiný - popř. i skrytý - vliv zahraničních majitelů, nebo jejich českých nastrčených zástupců. Takové zjištěné případy postihovat zákazem činnosti a dalšími odpovídajícími sankcemi, včetně majetkových. Obdobně je nutno zabránit i ovládnutí českých tiskáren a reklamy.

Konečně je už čas i na to, aby byla pozornost státních orgánů ČR zaměřena na prevenci a přísný postih případné kolaborace nebo dokonce velezrady ve prospěch cizí moci, či budování "pátých kolon" v jakékoliv formě, ať už třeba v oblasti politiky, ekonomiky, sdělovacích prostředků nebo církví.

Máme právo požadovat, aby uváděná zahraniční i vnitřní politika byla zajišťována a prosazována s veškerou důstojností, po vzoru řady jiných zemí, např. Holandska nebo Izraele. Musíme se přitom důsledně opírat především o objektivní historickou pravdu, mezinárodní právo a morální principy. Vyhledávat a využívat v tomto směru nejširší možnosti koordinované spolupráce s dalšími zeměmi, majícími obdobné zkušenosti a problémy, zejména s Polskou republikou či Ruskou federativní republikou, jakož i s příslušnými zainteresovanými státy západní Evropy. Nemusíme se vůbec bát, že při těchto přístupech zůstaneme sami.

Pořád nám hrozí historický revanš, to je přeměna českého státu na quazi německou kolonii. Se vším co by s tím bylo nerozlučně spojeno - nejen návrat sudeťáků a "náhrada" jejich konfiskovaných majetků, spolu s odpovídajícím trvalým ponížením českého národa a jeho postupnou germanizací. Hrozí nám trvalé vykořisťování, přeměna českého národa včetně jeho inteligence na podřadnou nebo méně placenou pracovní sílu, to že výsledky naší vlastní práce poplynou nejrůznějšími formami do zahraničí.

Hrozí nám, že jedna jediná "velezrádná" česká generace promarní výsledky práce předchozích nejméně deseti poctivých českých generací. Jejich oběti by byly pro nic za nic zmařeny zradou pár stovek či tisícovek národních kolaborantů. Proti proudu dějin v době, kdy se každý jiný byť i malý národ - třeba černošský nebo pobaltský - staví na vlastní nohy. Tomu musíme čelit všichni společně a to nejen ve volbách, to by určitě nestačilo. V prvé řadě si tuto hrozbu a její důsledky musíme plně uvědomit.

Jsou slyšet a dají se číst i takové "moudré" teorie, podle nichž by pro nás nebylo tak špatné, kdybychom se stali dalším spolkovým státem bohaté SRN (nebo státy - to je Čechy a Morava) - dokonce že by to bylo pro nás malý národ v centru Evropy jediným definitivním východiskem. Jde konečně o opakování podobných názorů už z dob Rakouska-Uherska. Prostě nechme už všeho a hoďme konečně flintu do žita, vzdejme se a budeme mít pokoj a dobré bydlo. Chtěl bych slyšet, co by na takové názory řekli třeba v Litvě nebo v Estonsku, kdyby jim někdo doma znovu navrhoval návrat do lůna státního svazku s Ruskem. Co by na to řekl náš první prezident Masaryk.

Nejen, že to je nejvyšší stupeň zbabělosti a otrocké poníženosti, ale navíc to jsou zcela naivní představy. Protože nemylme se, nejsme v podobné situaci jako třeba občané bývalé NDR - to byli Němci a proto se k ním SRN ve vlastním zájmu zachovala jako bohatý strýček (přesto se až dosud i tu národ v podstatě ještě dělí na bohaté a šlechetné Wessis na straně jedné a obtížné Ossis na straně druhé). Nám ale nikdo nic nedá - tím méně Němci. Proč by to tedy proboha měla SRN dělat pro nás, pro podřadný slovanský nárůdek, který jim už tolik století jen "pije krev". A stejně bychom se jako dva "rovnoprávné" národy s odlišnými zkušenostmi a charakterem v jednom státě - pokud bychom tu nebyli jako podřízení panskému Herrrenvolku - dlouho nesnesli.

V dané situaci je pro ně určitě výhodnější, když nás převezmou jen jako předmět kolonizace a ne jako "spoluobčany". Samozřejmě i to by nás brzy stálo národní identitu, naše češství. Možná, že to zní jako formálně patrioticky, ale takovou ztrátu si ani dnes nemůže dovolit žádný národ, pokud si chce zachovat sám k sobě tu nejzákladnější úctu (samozřejmě i těch druhých). Stálo by to na věky i ztrátu našeho vlastního státního území, našeho rozhodujícího "národního jmění". Připomeňme si, že toho se nevzdá jen tak bez boje ani pouhý pták či zvíře. Jak známo i pro ně platí jako rozhodující etologický princip tzv. "teritoriální imperativ", tedy zajištění a ochrana vlastního území. Tím spíše to pak musí platit pro člověka, pro lidi, pro národ (bohužel si ale musíme přiznat a uvědomit, že tento kolonizační proces se už mezitím rozběhl, přičemž jeho hlavním nástrojem je hospodářské ovládání, to je přejímání strategických částí naší ekonomiky a našich trhů v podstatě "za babku").

To vůbec nevylučuje ale naopak předpokládá širší politické a ekonomické zapojení České republiky do společenství Evropy, popř. euroasijského společenství počítáme-li odůvodněně i se zeměmi bývalého SSSR, posilování našeho euroobčanství a světoobčanství. Nemusíme tam ale přes kováříčka - to je přes Německo - ale přímo přes kováře - přes Evropskou unii, přes Evropu, přes případné zmíněné euroasijské společenství nebo Organizaci pro evropskou bezpečnost a spolupráci (myslím, že není ve skutečnosti tak nereálné jak se to dnes mnoha lidem jeví). Německo by bylo jen zbytečnou oklikou na cestě k evropanství. Můžeme tam totiž směřovat přímo.

Nemusíme se učit mluvit a myslet německy, koneckonců jde dnes jen o lokální evropskou řeč nemající širší uplatnění, učme se přímo mluvit a myslet anglicky, neboť angličtina jak se zdá se rychle stává rozhodujícím světovým jazykem - a to platí i pro Němce. Uvědomme si, že v Evropě zdaleka nerozhodují jen německé zájmy nebo moc, i když nás tím třeba někdo straší, ale i desítek ostatních středních a malých států, a samozřejmě i Ruska, V. Britanie, Francie, Italie, Ukrajiny, Španělska či třeba Polska. Na to nesmíme zapomínat. A tyto státy mají s Německem také své zkušenosti a dosud na ně nezapomněly.

Nepropadejme proto panice hned jakmile se na nás Německo a jeho představitelé zamračí, nebo nám něco doporučí. Pokud se skutečně a zcela oprávněně budeme orientovat na naše široké a efektivní zapojení do evropské politiky a ekonomiky, musíme počítat s nutným přechodným obdobím. V jeho rámci musíme postavení, bohatství a moc Německa jak se patří respektovat, aniž bychom se měli jednostranně poddávat jeho představám a požadavkům. Proto se snažme vycházet s ním co nejkorektněji a usilovat přitom o maximální posílení vzájemné důvěry a spolupráce, ale přitom si ho držme na "dištanc".

Dobrá vzájemná spolupráce totiž není jen věcí a jednostranným zájmem nás v České republice. Zatím je totiž míč pořád na německé straně, na to nezapomínejme, že ona musí učinit první kroky. Nikoliv slovy nebo dokonce nátlakem či vyhrožováním, ale reálnými činy vedoucími k definitivnímu překonání jeho neblahé minulosti a ke splnění všech závazků vůči nám. My vůči nim žádné nemáme. Pokud tak neučiní, tak jim nemáme právo ani odpustit - učinit tak by potom znamenalo pouze zbabělé "nastavení druhé tváře". Uvažujme perspektivně a buďme vůči Německu trvale ostražití v duchu známé lidové anekdoty, která se ptá "jaký je rozdíl mezi Němci a Rusy - ten, že Rusové už odtáhli!" A to je ponaučení pro nás trvale platné.

PŘÍLOHA - Benešovy dekrety

1. Národní správy

Dekret č. 4 o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů z 19. května 1945.

Podle §1 odst. 1 "jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetko-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce".

Podle §2 "majetek osob státně nespolehlivých na území Československé repuzbliky dává se pod národní správu".

Podle §4 za osoby státně nespolehlivé se považují osoby národnosti německé nebo maďarské a osoby, které "vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svést hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty".

Dekret vylučuje zavedení národní správy nad majetkem těch, kteří byli "obětí politické nebo rasové perzekuce a zůstali věrni demokraticko republikánské státní myšlence Československé republiky".

2. Potrestání nacistických zločinců a zrádců

Dekret č. 16 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech z 19. června 1945.

Poslání dekretu vyjádřila krátká preambule:

"O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali nebo asistovali o zpronevěřivši se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili přitom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahů, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene."

3. Konfiskace půdy a lesů

Dekret č. 12 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z 21. června 1945.

Pro účely pozemkové reformy se s okamžitou platností a bez náhrady konfiskovala zemědělská půda a lesy, jež byly ve vlastnictví:

a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost,

b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivšich toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938 až 1945,

c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války, nebo fašistickým a nacistickým účelům.

Dekret současně stanovil, že "osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek nekonfiskuje."

Na tento účel navázal 20. července dekret č. 28 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, který určí pravidla přidělení konfiskované půdy novým přídělcům.

Oba dekrety vytvořily předpokladu pro první etapu poválečné pozemkové reformy. V českých zemích bylo rozděleno 2,400.000 hektarů zemědělské půdy.

4. Čs. státní občanství

Ústavní dekret č. 33 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské z 2. srpna 1945.

Toto rozhodnutí už jen konstatuje, že československého státního občanství se vzdali ti občané ČSR národnosti německé a maďarské, případně české nebo slovenské, kteří podle předpisů německé či maďarské okupační moci nabyli občanství Německa či Maďarska.

Podle §2 však byla činěna výjimka vůči těm osobám, které "zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem."

5. Znárodnění bez náhrady

Dekret č. 100 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků z 24. října 1945.

Podle §7 se neposkytovala žádná náhrada za znárodněný majetek, který v době faktického ukončení okupace a nacistického nebo fašistického režimu "nepochybně vlastnicky náležel nebo náleží" těmto třem skupinám majitelů:

a) Německé říši, Království maďarskému, osobám veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé straně nacistické a politickým stranám maďarským a jiným útvarům a organizacím, podnikům a zařízením, osobním sdružením, fondům a účelovým jměním těchto režimů nebo s nimi souvisejícím, jakož i jiným německým nebo maďarským právnickým osobám,

b) osobám fyzickým národnosti německé nebo maďarské s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému, a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.",

Ve třetí skupině šlo o zrádce a další pomahače okupantského režimu.

6. Konfiskace i movitého majetku

Dekret č. 108 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy z 25. října 1945.

Podle tohoto dekretu se rozšířil rozsah konfiskací týkajících se příslušníků německé a maďarské menšiny, zrádců a kolaborantů na movitý majetek, zejména na majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná).

Týkal se všech tří skupin majitelů jako v předcházejících dekretech. V případě fyzických osob národnosti německé a maďarské se činila výjimka u osob, které se nikdy neprovinily proti národům českému a slovenskému, a buď se činně zúčastnily boje za jejich osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

Podle §2 odstavce 1 byla z konfiskace vyňata ta část movitého majetku zmíněných tří skupin majitelů, "jíž je nevyhnutelně třeba k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnávání těchto osob a jejich členů rodiny (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny, nástroje)."

■ ■ ■

Prozatimní národní shromáždění utvořené na základě dohody Národní fronty přijalo 28. března 1946 ústavni zákon, kterým se schvalují a prohlašují za zákon všechny dekrety prezidenta E. Beneše. Jsou součástí právního řádu. (ústavy).

K ČESKÉ OTÁZCE DNES - OBSAH

DÍL I

Slovo na začátek 1

I. Naše místo ve světě (úvod)

II. Ta naše povaha česká

1. Češi v historii

2. Kvalita populace  

3. Jací vlastně jsme?

4. Demoralizoval nás komunismus?  

5. Vždycky je co zlepšovat  

III. Německý problém

1. Dějiny česko-německých konfliktů

2. Staletá okupace a obnova naší státnosti v r. 1918

3. Německá menšina

4. Mnichov a německá okupace 1939 - 1945 

5. Spravedlivá odplata

6. Ani dnes nemůžeme Německu věřit

7. K dalšímu vývoji česko-německých vztahů

Příloha:

Benešovy dekrety (výtah)

DÍL II

Slovo na začátek 2

IV. Národ a menšiny

1. Otázky etnických menšin  

2. Národnostní vývoj v ČR

3. Cikánský problém

V. Morálka a katolická církev

1. Náboženství a víra

2. Morálka a náboženství

3. Katolická církev  

4. Církev u nás

5. Demokratický stát a církev

VI. My a Slovensko  

1. Historické etapy spolužití se Slovernskem  

2. První republika (1918 až 1938)

3. Doba okupace českých zemí

4. Poválečný vývoj (1945 až 1989)

5. Léta agonie (1990 až 1992)

6. Rozpad Československa

VII. Resumé na závěr

Přílohy:

1. Co nás stálo Slovensko - propočty

2. Slovanské státy v Eurasii - přehled

3. Slované a jejich místo v indoevropské rodině