Aktuální promíchávání mnoha rovin problému diskusi vůbec neprospívá. Je přece veliký rozdíl, jestli europoslaneckou kritiku Václava Klause interpretujeme větou "Úřad českého prezidenta není dobře obsazen" - a právě tak postupuje většina obhájců Daniela Cohn-Bendita -- nebo větou "Co říká český prezident, na tom europoslancům ..... záleží", nad níž se zase rozčilují příznivci hradního pána.

Autenticita záznamu zveřejněného Klausovými spolupracovníky byla přímou účastnicí událostí zpochybněna, takže vlastně nemůžeme vědět, jak spor přesně probíhal. Jisté je tedy jedině to, že došlo k ostřejšímu sporu o prezidentovy osobní názory na globální změnu klimatu a Lisabonskou smlouvu, že Cohn-Bendit zpochybnil legitimitu hradní politiky a že se přitom Klaus urazil. Dál už je řeč o emocích a osobních postojích těch, kdo událost komentovali.

Zkusme se nyní podívat na oba výše zmíněné výklady europoslanecké kritiky. Řeknu-li "Úřad českého prezidenta není dobře obsazen", mohu na podporu tohoto tvrzení uvést několik poměrně přesvědčivých skutečností. Osoba zastávající v ČR prezidentský úřad se tímto úřadem zaštiťuje, když s podporou amerických a ruských energetických lobby šíří po světě svůj čistě soukromý, současný vědecký konsensus zpochybňující názor na problematiku změn klimatu. To je rozhodně nešťastné, protože v zahraničí vznikl obraz naší země coby státu, v jehož čele stojí osoba nárokovanou vševědoucností poněkud připomínající Kim Ir-Sena neblahé paměti. Pokud jde o Klausovo vystupování ve věci Lisabonské smlouvy, je určitě minimálně nestandardní, pokud se prezident vměšuje do vnitřních záležitostí Irské republiky a očekává přitom, že jeho vlastní zemi oplátkou nic podobného nepotká. Připočtěme k tomu ještě tandem s polským prezidentem v otázce plánované americké protiraketové základny a můžeme konstatovat, že osoba v úřadu prezidenta k dobré pověsti České republiky v Evropě hned na několika stranách příliš nepřispívá.

Soukromým aktivismem ve věci klimatické změny Klaus nenabourává jen politiku EU, ale i oficiální kurs české vlády. Ve věci Lisabonské smlouvy si při své "spanilé jízdě" do Irska počínal div ne jako misionář, který zemi Svatého Patrika přijel oplatit služby jejích mnichů v raném středověku. A co se radaru týče, podporuje naopak českou vládu v kursu, která se setkává s ostrou kritikou důležitých evropských zemí a pouze vlažným přijetím úředního aparátu NATO. Kdo ví: Možná někdo Klause vidí coby Mojžíše, který český národ vede ze zkaženého Egypta do zaslíbené země; faktický stav je ovšem takový, že se Češi během pochodu na místě z poněkud čpící kotliny nehnuli ani o kilometr, zato se však stále více odcizují sousedům, mezi nimiž i nadále musejí žít.

Klausovi zastánci se ovšem zaštiťují větou "Co říká český prezident, na tom europoslancům ..... záleží" a kritiku adresovanou muži na Hradě tak vykládají coby impertinentní útok na úřad ústavního činitele, potažmo, ó hrůzo, samu českou státnost. Obávám se však, že pokud je tento výklad vůbec v něčem adekvátní situaci, má na tom Václav Klaus osobně mnohem větší zásluhu než ojedinělý hlas Daniela Cohn-Bendita. Nebyl to totiž Cohn-Bendit, kdo jako první odložil standardní pravidla a vyrazil do boje za agendu, k jejímuž prosazování fakticky postrádá mandát. Pokud máme hledat v Cohn-Benditově počínání kritiku ČR a nikoliv Klause osobně, pak by takový postoj přinejmenším neobyčejně ulehčovala skutečnost, že pro Evropu jsme dnes zkrátka "země, kde se prezidentem může stát někdo takový jako Klaus". Zemí, která do důležité ústavní funkce už podruhé posadila člověka, jenž ve světě vyvolává dojem, že tu mocenské postavení platí víc než nález vědecké komunity, osobní idiosynkrazie mají přednost před státním zájmem a sebestředná iluze strategického partnerství se vzdálenou velmocí procházející zenitem možností dostává zelenou před rozvíjením mnohostranných vazeb se sousedy.

Dovolili jsme svým poslancům, aby Klause už podruhé udělali prezidentem - nestěžujme si tedy. Jak se dalo očekávat, staronová hlava státu si ve funkci fakticky dělá, co se jí zachce: Vystupuje na předvolebních stranických shromážděních a rozdává nikým nevyžádaná moudra na všechny možné strany. Myslím, že ti, kdo nyní žádají, aby se cíleně prostořeký Cohn-Bendit řídil iluzí Klausova majestátu, nechtějí vlastně nic jiného než pokrytecky realizovat staré francouzské přísloví: "Quand le bon ton arrive, le bon sens retire" (Když dojde na bonton, zdravý rozum odchází).