"Konzervativní" týdeník evidentně kalkuluje s tím, že obvinění na Kunderovu adresu neformuloval výslovně a jednoznačně (to za něj pak udělali jiní) a prokázat poškození něčích práv v tak nehmatatelné věci, jako je ochrana osobnosti, resp. dobré pověsti, je komplikované a vše se může stočit ke sporu o to, jak korektní nebo nekorektní jsou jednotlivé formulace z inkriminovaného článku; ačkoliv celkový ráz Hradilkovy a Třešňákovy reportáže (resp. její publikace) je nade vší pochybnost skandalizující a pomlouvačný a zneužívá slávy spisovatele k navýšení zisku, soud nakonec může Respekt zprostit obvinění a podle práva bude všechno v pořádku. Obávám se, že to skončí právě takto a že půjde jen o další epizodu v odysejské plavbě českého národa na Ithaku normalizace; po dvaceti letech se osud naplňuje...

Obvinění Milana Kundery z udavačství mi připomnělo jiný, trochu podobný útok, jehož cílem byl moravskoslezský;-) písničkář Nohavica, hlavním komunistobijcem pak zpěvavý Jaroslav Hutka. Přes významné rozdíly (o Nohavicově spolupráci s StB není v obecné rovině pochyb) jsem došel k závěru, že na obou kauzách mi vadí stejná věc, totiž podivný, oficiálně neexistující, ale všudypřítomný orgán, jakýsi veřejný výbor pro morální blaho. Tato instituce vyrůstá z rozšiřujících se trhlin v budově liberálně demokratické kultury, postavené v českém prostředí na chabých základech, narychlo a lajdácky.

Litera zákona a jeho duch

Důležitým, ne-li vůbec nejdůležitějším principem liberální demokracie je nepřerušitelná vazba, avšak nikoliv identita, mezi legalitou a legitimitou, tj. mezi tím, co je správné podle zákona, a tím, co je správné podle společenského konsensu, který nějak odráží existující morální přesvědčení dané historické komunity. To, co je legitimní, nikdy nelze redukovat na to, co je pouze legální, a naopak; zákony mají smysl jen za té podmínky, že lidé se kromě nich řídí i nepsanými principy a že v jejich světle jsou zákony vykládány: dbá se nejen o literu, ale také o smysl zákonů, jejich pověstného ducha, který může ospravedlnit i na první pohled nezákonné jednání (rozlišení litery a ducha je, mimochodem, jedním z klíčových odkazů křesťanství). Na druhé straně, to, co považujeme za legitimní, bychom vždy měli být schopni aspoň částečně vyjádřit v řeči zákonů, kde se zdánlivě jednoznačná spravedlnost či morální přesvědčení jednotlivce nebo skupiny musí "prohnat" parlamentními a soudními procedurami, což utlumí svaté nadšení původního étosu, a současně otevře prostor pro kompromis s jinými.

Zmiňované "udavačské" kauzy podle mého názoru reprezentují pohyb směrem k fatálnímu rozvolnění či přímo roztržení vazby mezi legalitou a legitimitou. Postoj Respektu, který dle oficiálního vyjádření "publikováním a komentováním dotčených materiálů žádný právní předpis neporušil a do práv Milana Kundery nijak nepřípustně nezasáhl", vlastně říká: podle litery zákona nám nelze nic prokázat, takže se omlouvat nemusíme. To, že by se měli omlouvat z daleko podstatnějšího důvodu, než je možné porušení zákonných práv, a že zákony na ochranu osobnosti mohou mít smysl jen tam, kde existuje porozumění pro důvody jejich existence, a jen tam, kde je vůle k jejich dodržování, to pánům novinářům zjevně nepřichází na mysl.

Ještě silnější je pohyb z druhé strany, totiž odtrhávání morálního přesvědčení jako zdroje legitimity od liberálního krocení tohoto "ducha zákonů". V kauze Nohavica mne snad nejvíce fascinovala sebejistota Jaroslava Hutky, s níž hovořil o tom, že "udavač z Těšína" by měl veřejně podat jakési "vysvětlení", říct nám, jak to tehdy bylo. I kdyby byl Hutka sebeslušnější člověk a velký hrdina, nechápu, kde bere právo posuzovat, zda ten či onen se dostatečně veřejně vyrovnal s nějakým svým hříchem? Možná že Hutka hovoří jménem jakési komunity písničkářů--bojovníků proti režimu, kterou Nohavica podle jeho názoru zradil; sice je dávno po válce a zajímá to jenom staré nostalgické bojovníky, ale budiž. I takto chatrné zdůvodnění pak už ale zcela chybí jinému mravokárci, totiž Petru Třešňákovi z Respektu, který svoji odpověď na první vlnu kritiky kontroverzního článku o Kunderovi uzavřel větou: "Milan Kundera k sebereflexi bohužel chuť nemá, i když tím v tuhle chvíli riskuje svou pověst."

Takovouto perspektivu, byť může být subjektivně čestně motivovaná, považuji za projev zvrácené a nebezpečné logiky. Že jsou lidé slabí, chybují a selhávají, že jsou -- křesťansky řečeno -- hříšní a že svých hříchů jen neradi litují a nedostatečně se s nimi "vyrovnávají", to je prostě nepříjemná skutečnost. Chybujících a selhávajících lidí (včetně sebe) se pochopitelně obávám, jejich jednání mi někdy může ublížit; koho se ale bojím neskonale více, to jsou pranýřovači Hutkova a Třešňákova typu, kteří se cítí povoláni nejen vyjádřit svůj názor nebo si prostě nepouštět něčí hudbu, ale také mluvit jménem jakési veřejnosti, před níž by se měl nebohý hříšník zpovídat a de facto provést sebekritiku; a je to samozřejmě tato veřejnost, ne jednotlivec, kdo disponuje tou záhadnou pověstí.

Není náhoda, že požadavek sebekritiky, historicky odvozený z katolické instituce zpovědi a později transformovaný do děsivého sebedozorování radikálního protestantismu (viz např. deníky amerických puritánů), se stal jedním z typických projevů moderních totalitárních režimů; u nás je velmi dobře znám z dějin KSČ. Dnes požadavek sebekritiky často zaznívá v "hlasu lidu", jímž jsou internetové diskuse ke kauzám obou jmenovaných "udavačů".

Klíčové na tomto principu je, že veřejné oko morální očisty si osobuje právo (a moc) proniknout jakoby do nitra posuzované osoby a mluvit z pozice jejího vlastního svědomí. Mnohdy to nabývá té absurdní podoby, jaké jsme svědky u Kunderova případu: spisovatel svoji vinu popře a reakcí na to je ostrá výtka, že se nechce přiznat a že by se měl omluvit (litovat svých hříchů), pak mu možná bude odpuštěno. Kundera může v této logice buď přiznat, že je udavač, anebo to zapírat, a tím dosvědčit, že je udavač -- ostatně, v jemné podobě se tato logika vine i citovaným Třešňákovým textem.

Koho hryže?

Klíčovým pojmem je tu svědomí, resp. špatné svědomí, jehož údajné projevy jsou dalším argumentem pro usvědčení a pranýřování. V zastřené podobě se argument objevuje už u kauzy Nohavicovy (písničkář prý mlží, takže evidentně něco tají, má špatné svědomí a proto reaguje podrážděně, on byl vlastně vždycky arogantní a nečestný člověk, on vydával cizí písně za vlastní, on...), naplno pak v případě Kunderově: spisovatel se prý ve svých románech vypisuje z dávné viny, nejezdí k nám do Česka a nekamarádí s náma (leda tak s Brňákama z Hostu), je podezřelý buď svým mlčením, nebo naopak tím, že nemlčí a podezřele rychle odpovídá...

Svědomí zde funguje jako jakási definitivní instance, jako nějaká metafyzická černá skříňka, kterou když oko veřejného výboru pronikne a přečte, je všechno jasné a dotyčný může říkat, co chce, nic mu nepomůže. Jenže takové absolutní pojetí špatného svědomí (a jiné než špatné vlastně není) je reifikované a zfetišizované, zapomíná na to, že svědomí je společensky ustaveno (čili sociálně konstruováno, což neznamená, že neexistuje, jak nám, "postmoderním relativistům", rádi podsouvají různí vznešení duchové), vzniká interakcí mezi jednotlivcem a jeho sociálním okolím a nezáleží na ničem jiném než na tlaku onoho okolí a na odolnosti jednotlivce, zda špatné svědomí vznikne nebo ne; interpretace vybraných faktů jako symptomů špatného svědomí je pak prostě způsob, jak tento vznik vyvolat, a když se to povede, budou ty symptomy opravdu symptomy "reálně existující" viny.

Ze skutečnosti sociální konstruovanosti špatného svědomí ovšem vyplývá ještě jedna věc. Ona totiž není náhoda, že si antikomunistické morálně očistné pudy vybraly za svůj cíl osoby, které mají status veřejně známé a veřejně obdivované autority (z čehož tyto osoby samozřejmě také těží, jakkoliv je to u Kundery komplikované); veřejná známost zacílené osoby koresponduje s veřejností toho, čeho jsou v dotyčných kauzách ztělesněním, resp. obětním beránkem -- špatné svědomí, jež je obviněným jednotlivcům vnucováno, je společenským špatným svědomím; nejsou to ve skutečnosti Nohavica nebo Kundera, kdo se málo "vyrovnal s minulostí" a neomluvil se národu za svá pochybení, je to národ sám, kdo má problém.

Nemám ale primárně na mysli to, že s komunisty tak či onak kolaborovali všichni a teď si svoji vinu potřebují kompenzovat na těch, po kterých se dobře háže kamením, protože jsme je měli tak rádi a věřili jim a oni zatím... To by mne tolik neznepokojovalo. Jde mi o to, že i tyto kompenzační mechanismy zde slouží ještě něčemu dalšímu, podstatnějšímu. K pochopení je třeba se vrátit tam, kde jsem začal.

Invaze barbarů

Jak jsem uvedl, mezi legalitou a legitimitou musí současně existovat pouto i distance, jedno nesmí být redukovatelné na druhé. Aby lidé byli ochotni omezovat svatý žár svých představ o legitimitě, musí vnímat zákony, které k tomu omezení slouží, jako výsledek společenské debaty, na které měli možnost se podílet; zákony nejsou jen nějaká zvnějšku nadiktovaná pravidla, která stačí formálně dodržovat, abychom se nedostali do konfliktu s represivní mocí. S tím souvisí na druhé straně to, že jednotlivé skupiny (subkultury, regiony, náboženské obce, třídy, atd.), které společnost tvoří (jednotlivec zpravidla náleží do vícero z nich) dovedou respektovat odlišné názory na společné zájmy a hodnoty, na to, co je legitimní. Čím je tento respekt umožněn?

Ve společnosti jsou potenciálně všechny skupiny menšinou a funkční demokratická většina může existovat jen tehdy, když se tyto potenciální menšiny nebojí otevřít se ostatním a uzavírat s nimi spojenectví, tj. nebojí se, že jejich hodnoty budou v kontaktu s odlišnými představami o tom, co je správné, ohroženy -- a před tímto ohrožením je mají ochránit právě zákony, na jejichž tvorbě se mohou podílet a které do sebe zároveň pojímají ducha legitimizačních ideálů (čímž získávají smysl), a zároveň ty ideály do jisté míry neutralizují, přivádí jejich svatý zápal k rozumu, a tak je chrání před sebou navzájem; udržují pluralitu životních projektů, z jejichž žitého étosu se nároky na legitimitu rodí.

Vypadá to, že česká společnost nemá dostatečně vyvinutý smysl pro popsaný vztah legality a legitimity. Je otázka, zda u nás vůbec existuje společnost v silném slova smyslu, tj. všeobecně sdílená dohoda o tom, co je legitimní, na základě různých, historicky neidentických zdrojů legitimity, a ne jenom nějaká velká rodina s patriarchou na hradě, ze které je třeba vyloučit všechno cizí.

Zdá se, že Češi nemají dostatečnou historickou zkušenost s loajalitou takovým zákonům, na jejichž tvorbě by se plnoprávně podíleli; a bojí se pak svého okolí, protože otevření se světu znamená v jejich představách být připraven o vlastní hlas. Výsledkem je ovšem právě ono slabé pouto mezi legalitou a legitimitou: zákony jsou jen literou bez hlubšího obsahu, nemají žádný smysl, žádnou "nadstavbu", kterou by bylo třeba respektovat i mimo doslovný význam; a legitimita je odvozena od základního "pokrevního" vymezení "naše -- cizí", "my -- oni".

Typickým projevem tohoto chápání legitimity jsou veřejné výbory morálního blaha, institucionalizované v postkomunistických ústavech paměti národa. Činnost takových institutů je postavena na jedné vyhraněné interpretaci dějin: my, dobří Čechové (Poláci, Slováci), jsme byli ve 20. století postiženi nelidskými totalitními režimy, které sem zavlekli jiní (vpád asijského barbarství do evropské demokratické kultury) a které podpořili domácí zrádci, s nimiž je nutné se "vyrovnat", provést tak národní očistu a vyzvednout hrdinné bojovníky proti zlu (jen ty správné). Historická věda je v takovém mýtotvorném pojetí logicky instrumentalizována a podřízena politickému účelu.

Až neuvěřitelně otevřeným projevem tohoto přístupu k dějinám je následující výrok Petra Nečase (ODS), jímž komentoval neprofesionální chování Ústavu pro studium totalitním režimů v kauze Kundera a požadoval, aby se pro příště ošetřilo, jaké informace mohou být badateli institutu zveřejňovány: "Není potřeba měnit zákon. Mohl by to udělat ústav sám ve spolupráci s vládou a Senátem."

Nečasova představa o tom, jak má fungovat státem garantovaný a politiky řízený ústav, fungující téměř jako prodloužená ruka někdejší státní bezpečnosti, odhaluje druhou stránku defektního vztahu mezi legalitou a legitimitou, kterým se v tomto textu zabývám. Jestliže jejich správný (z hlediska liberální demokratické tradice) poměr je založen na poutu, které je současně distancí, pak eroze tohoto poměru se projeví nejen jako odtržení a osamostatnění obou pólů, ale na druhé straně jako nastolení identity mezi nimi. Nečasův výrok neznamená nic jiného než ztotožnění legality (zákonem vytvořeného a státem garantovaného ústavu) s představou o zdroji legitimity v jedné ideologicky vyhraněné interpretaci národní minulosti (a tím i přítomnosti) a odtud plynoucí politický nárok rozhodovat, zda a co o kom zveřejníme. "Od počátku jsem měl obavu z toho, že co řekne ústav, se bere jako autorizovaný, vědecký a mocí státu zaštítěný názor na dějiny. Ústav má bádat, odhalovat a jeho názor má stejnou váhu jako názor renomovaných historiků. Mám obavu, že je prezentováno, že co říká tento ústav, že je bráno jako s kulatým razítkem," sáhl si do svědomí lidovec Cyril Svoboda (viz Novinky.cz 15. 10. 2008).

Respekt tě vidí!

Veřejný výbor morálního blaha nemá stálou podobu a existenci, je to spíš jakási instantní entita, která se najednou zhmotní ve výrocích a činech jednotlivců, ať už v tom, jak je aktéři sami zamýšlejí, nebo v tom, jak je jejich jednání pochopeno publikem; mnohé internetové diskuse vlastně jen naplno (vulgárně, tj. lidově) formulují to, co je v komentovaném článku řečeno daleko opatrněji, protože redakce přeci jen respektuje určité formální zásady novinářské práce. Strážce morálky a publikum, ke kterému se obrací, proto k sobě nutně náleží: teprve vulgarizace a simplifikace toho, co je předneseno na pódiu, vytváří kompletní sdělení a plní unifikační, identifikační a mobilizující společenskou roli. Původní záměr toho, kdo před publikum předstupuje, může být přitom úplně jiný -- např. touha po zvýšení nákladu, tedy bulvarizační mediální logika, která ale nakonec zapadne do společenské objednávky honu na čarodějnice. Nemyslím, že by to někdo řídil, tohle prostě funguje na základě tichého, předem přijatého konsensu.

Tento mechanismus je z povahy věci totalitní -- nepřipouští nic, co by se vymykalo veřejnému pranýřskému oku, všechny oblasti podřizuje témuž principu legitimity. Příkladem mohou být názory, které s mým dnešním tématem zdánlivě nesouvisí a které se nedávno (26. 10.) vynořily na Britských listech v souvislosti s dokumentárním filmem Veroniky Janečkové. Strážci veřejné morálky sice film neviděli, jsou si ale celkem jistí, že jeho natočení a uvedení bylo amorálním, ba trestným činem, a hodlají se na film dívat už jen proto, aby tento předem přijatý závěr doložili.

O to ale ještě tolik nejde, důvody k zákazu některých filmových děl mohou být i v demokracii legitimní; totalitní je však jejich přesvědčení, že dotyčné dílo nemůže být uměním. Zkrátka se nepřipouští, že by se nějaká oblast lidské činnosti mohla svými hodnotovými kritérii vymykat tomu, co komunita považuje za morální; konkrétně je nepředstavitelné, že by hranice mezi uměním a neuměním mohla vést zcela jinudy než hranice mezi morálním a nemorálním.

Příbuzný mechanismus lze sledovat i v kauze Kundera, kde se hned po obvinění vynořila neobyčejně kýčovitá interpretace jeho díla, redukující spisovatelovy romány na jakési vyrovnávání se s vlastní minulostí a vinou, takže jim teď může rozumět každý idiot, aniž by je četl: Kundera byl prostě bolševik, co pro ideály udával, a pak se z toho textuálně vyblil.

Totalitní charakter instantních orgánů morální očisty se ovšem projevuje i jiným unifikačním nárokem, totiž vymezováním se vůči všemu, co představuje cizí, ne-domácí element. V případě útoku na nemravně nadnárodního spisovatele je to do očí bijící, přičemž sebepotvrzující charakter pranýřovací autority se projevuje nejen obranou českého kolektivního ega proti cizákovi, ale podle nejlepších pravidel nenávisti, jež je současně závistivým obdivem, se spojuje s opojením vlastní smyšlenou světovostí, ba planetární důležitostí; Petr Třešňák tak začíná už citovaný článek slovy: "The New York Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Le Figaro, Corriere della Sera -- to je jen letmý výčet médií, která v těchto dnech píší o minulosti nejslavnějšího českého spisovatele. V redakci Respektu, který jako první zveřejnil zjištění mladého českého badatele Adama Hradilka o tajemném udání Milana Kundery, včera nepřetržitě zvonily telefony." Pikantně se tak ocitáme na půdě proslulého kunderovského lyrismu.

Udavač z Těšína

Tento rys veřejného výboru morálního blaha je ale překvapivě patrný i v kauze Jarka Nohavici, i když je k tomu třeba spekulativního zdůraznění spíš jen latentně přítomných rysů. Kolektivně identifikační pohyb směřuje v této aférce na opačnou stranu, totiž do regionální periferie, která se vymyká lokální hegemonii zeměpanského centra. Ačkoliv to nechci Hutkovi podsouvat jako vědomý záměr, nelze přehlédnout, že název písně Udavač z Těšína identifikuje svůj objekt nejen morálně odsuzující nálepkou kolaboranta, ale současně i lokálním umístěním do česko(-moravsko)-polsko-slovenského pomezí, tedy do kulturní, politické a jazykové oblasti, která je příznačně přechodová, slučující vícero různých vlivů a rozrušující svým dialektem národně obrozenecké sebepojetí českého národa, na kterém je postavena celá Hutkova "havlíčkovsko-havlovská" poetika (hudebně i textově nápadně méně zajímavá než tvorba Nohavicova, který se však na této tradici též přiživoval a jeho status "ostravského barda" je z ní do jisté míry odvozen).

Latentní spor moravskoslezského písničkáře s "pravdoláskovními pražskými intelektuály" má přitom společenské souvislosti, které jsou zde důležitější než nahodilé subjektivní motivace jednotlivých aktérů. Vysoký status Nohavicovy tvorby po roce 1989 totiž nelze vysvětlit jen známým efektem pádu totalitního režimu, v jehož podzemí měly svůj význam i takové umělecké výkony, které pak -- zbaveny aury morálně svrchovaného boje s politickým zlem -- nemohly za "normálních" podmínek obstát; u některých se ukázalo, že král je prostě nahý, zatímco opravdu nadaný Nohavica začal být oblékán ještě lépe (pro lidi jako Hutka to může představovat až jakousi malou osobní tragédii, neboť s rolí písničkáře milovaného publikem se alespoň do jisté míry určitě identifikoval, a v pozadí jeho útoku na Nohavicu si lze domýšlet ne hned závist, jak je běžně zvykem, ale spravedlivý pocit křivdy: jaktože se těm lidem líbí něco, čemu chybí právě ta morální legitimita, kterou mám já?).

"Čistě umělecké" kvality Nohavicovu popularitu nevysvětlují (ostatně -- co je to "čistě umělecký"?). V úvahu musíme vzít jeho až spektakulárně vystavovanou vazbu na rodný region, jehož je svého druhu mluvčím (a pro Pražáky zase trochu exotem, což táhne). A není to region jako každý jiný. Málokterá oblast republiky sdílela a sdílí nadšení z pádu socialismu a nástupu kapitalismu tak neochotně jako právě Ostravsko; má to své historické příčiny, které snad není třeba rozebírat.

Velmi ilustrativní je v této souvislosti vzpomenout Nohavicovu výtečnou píseň Pane prezidente, jejíž ironický a ostře satirický charakter ("vy přece všechno víte", "vy se mnou soucítíte", "víš co on má starostí s celú tú Evropú, s vesmírem a vůbec všecko?", atd.) je promísen se sociální kritikou ("...oni mě vyhodili na hodinu z mý fabriky. Celých 30 roků všecko bylo v cajku, teď přišli noví mladí a ti tu řádí jak na Klondajku"; "...já chci jen kousek štěstí -- pro co jiného jsme přeci zvonili klíčema na náměstí?"); srovnejme ji s někdejším Hutkovým protestsongem o "paragrafu šavle", heroizujícím Václava Havla, a spor dvou písničkářů získává viditelně nadosobní smysl.

Mobilizaci regionálních nároků na uznání pak můžeme hledat i ve zdánlivě nezávazně žertovné hitovce Milionář: skladba totiž kalkuluje s tím, že my z "razoviteho regionu" pochopíme hlubší satirický rozměr, který "Pražákům" uniká -- na první pohled ne moc bystrý Franta Šiška je hlupáček jenom z pohledu čecháčkovského nováckého diváka, zblbnutého vidinou statisícové výhry z televize, která je jedním ze symbolů kasínového kapitalismu; Franta, kterého se obecenstvo v sále příznačně snaží podrazit, je nakonec jediný účastník soutěže, který má zdravý selský (a -- mimochodem -- tak trochu cikánský) rozum: všechny převeze tím, že na milióny se vykašle, vezme tisícikorunu, kterou z větší části projí během cesty domů, aby zbytek věnoval na chudé. To není jen zábavná historka s vynalézavými rýmy, ale noblesně zdvižený prostředníček na adresu celé té prospěchářské a asociální kultury, kterou pražská televize reprezentuje.

Utahování si z pragocentrismu má koneckonců u Nohavici i otevřenou podobu, když se celá republika baví veršem z Ladovské zimy o tom, že je "v Praze kalamita jak na Sibiři/ tři centimetry sněhu/ a u Muzea čtyři!"

Jistě, je to přátelský, laskavý humor, kterému vyprodaná Lucerna s chutí zatleská. Potenciálně jde ale o projev latentního sociálního konfliktu, jehož linie se tu a tam vynoří v podobě regionálních citů, mobilizovaných na obranu milovaného barda (poplivaného člověkem bez talentu, který "nic nedokázal", ani "tu s námi nežil", "zbaběle utekl", je to vlastně cizák...). Na webu Jaroslava Hutky si pak např. můžeme přečíst tuto reakci: "Pane Hutko, Vasi tvorbu znam jen z mensi casti, ale po precteni ruznych sprostych reakci na Vasi pisen o Nohavicovi a jejim poslechnuti, bych Vam chtela napsat (asi nic, co uz byste nevedel), ze ukazuji jen sami sebe. Jeden pan myslim pise, ze 90% asi Moravaku ma stejny nazor - tak to se mame jeste v budoucnosti na co tesit."

Překvapivě rychle se v jinak zanedbatelné aférce vynořuje konsensuální deficit české společnosti, tedy nedostatek všeobecně a historicky přesvědčivě založené shody o tom, co a kdo je vlastně dnešní český národ.

Bát se politiky strachu

Nechci volat do nějakého boje proti nastupujícímu fašismu. Zvlášť Nohavicova kauza je nakonec celkem banální a pokud někoho poškodila, tak spíš Hutku, který se pro mnoho lidí definitivně ztrapnil. Rysy fenoménu, který jsem tu nazval veřejným výborem morálního blaha, jsem vyhrotil, abych zviditelnil něco, co ve společnosti existuje spíš pod povrchem, ale co podle mého názoru silně tuto společnost poznamenává a vede k erozi ne snad přímo demokratických institucí, ale kulturního podhoubí, bez něhož ústavní instituce nemohou fungovat.

Popsaný společenský mechanismus samozřejmě není nový. Zneklidňující je, že podobné pranýřovací praktiky byly v prudší podobě typické např. pro antisemitské útoky na konci 19. století (Dreyfus, Hilsner) a jejich posilování značí něco daleko závažnějšího než nedostatek novinářské etiky, touhu po senzaci a další motivy, nad nimiž se můžeme spravedlivě, ale zbytečně (a možná i kýčovitě) rozhořčovat. Společnost naslouchá pranýřovačům především tehdy, když se cítí ohrožena a potřebuje strach vtělit do nějakého obrazu zla, nějakého snadno napadnutelného nepřítele, jehož rituální popravou si buduje iluzorní pocit bezpečí; jde tedy o kompenzaci za neschopnost pojmenovat a zvládnout skutečné příčiny nejistoty a ohrožení (a z tohoto hlediska je jedno, zda osoby, které si pranýřovači volí, se skutečně provinily a jak).

Už jsem naznačil, že česká společnost je k těmto pocitům a reakcím obzvlášť náchylná, ale toto vysvětlení dnes nestačí. Důvody, proč se mezi lidmi šíří strach a potřeba hledat nepřítele, do nějž by se ten strach vtělil, leží asi i jinde než v české kotlině. Ale to už by bylo na jeden článek trochu moc. Teď si radši jděte zazpívat, protože "dokud se zpívá, ještě se neumřelo!" :-))

Jarek Nohavica -- Darmoděj ZDE

Jarek Nohavica -- Pane prezidente ZDE

Jarek Nohavica -- Milionář ZDE (Jarek tu má na jednom místě tak trochu okno :-)

Jaroslav Hutka -- Udavač z Těšína ZDE

Karel Kryl -- Nehažte kamení (zpívá Jarek Nohavica) ZDE