Slavomír Pejčoch-Ravik napsal v průběhu devadesátých let knihu citátů z proslovů tehdejší politické ikony a nazval je ironicky "Zahradní slavnost pro patnáct miliónů". Takoví jsme byli. Zkažení tou dobou. Nazelenalí. Sázeli jsme malé stromky na ochranu přírody a lhostejně tolerovali privatizaci lesa. Už to nebyl náš les.

Jinou podobu tohoto státu reprezentovala o víkendu na Letné skupina několika tisíc mladých, kteří zelenou barvu trávy vnímají jinak. Million Marihuana March je celosvětová akce, která v Česku už devátým rokem připomíná fakt, před kterým "slušní občané" i "slušní politici" zavírají oči. Marihuana je nejrozšířenější drogou mladých. "Hulení" trávy přiznává čtyřicet procent středoškolské mládeže a šedesát procent vysokoškoláků. Je to anxiolytikum, které mladým lidem pomáhá překonávat úzkost, stress a strach z budoucnosti, ve které marně hledají své místo. Dle mého názoru neškodné anxiolytikum, ačkoliv lékaři varují před souvislostmi s rozmachem psychických poruch v populaci kuřáků. Není dle mého názoru návykové více, než kterékoliv z legálních, a státem podporovaných drog - alkohol , nikotin , kofein , guarana. Ale Čech si zvykne na všechno... Zvyk je železná košile vždy na dvacet let. Co je to normalita a kde začíná duševní porucha ve společnosti, která si najala žoldáky na "humanitární" vojenské mise, hraničící s okupací cizích zemí? Lze hovořit o normalitě nebo musíme zavřít do Bohnic polovinu parlamentu? Lze hovořit o normalitě, když neonacisté pochodují ulicemi a antifašisty bijí? Lze hovořit o normalitě, když soudci jsou jednou nohou sami v kriminále? Úzkost z perspektivy počínající třetí světové války se mísí s represí konzervativní, pouze na ekonomickém zisku postavené společnosti, ve které "žít pro druhé" je zločinem. Ve které "úspěch za každou cenu" je metou.

Dospěli jsme k ekonomickému liberalismu. Neregulovanému. Nedospěli jsme ale k myšlenkovému liberalismu. Neregulovanému. Volnost, rovnost a bratrství podmiňuje značná část občanů as jejich politiků "tou pravou" barvou kůže nebo znalostí "mateřského" jazyka. Placením daní. Nedospěli jsme ani k harmonii vzájemné tolerance. Neregulované. Další případ politické příživy nadcházející předvolební kampaně přinesli proto vyděšení unionisté, sraženi na zem předvolební atmosférou z výšin svých ministerských křesel. Přišli, v čele se svým předsedou, ministrem spravedlnosti Němcem, na Milion Marihuana March s kampaní Volte nás, jedině my zabezpečíme legalizaci marihuany. A řekli to pubertálním způsobem - anglicky: It's legal to be a loser, It's legal to smoke.

Unionisté se svou podobou liberalismu prohrávají. V dnešní době je legální být bezdomovec a není legální "hulit". Přesto je huličů víc, než bezdomovců. Protože právo bydlet není lidským právem, přestože je zakotveno v oné chartě, o kterou se kdysi tak vehementně opíral Václav Havel. Základní sociální práva ustoupila spolu se socialismem do zapomnění a nájemníky obhajují v roce 2006 už jen poslanci ČSSD Křeček a KSČM Beneš. Ostatní mají jiné kšefty. Sociální spravedlnost nepatří mezi priority pravice. Na Unii svobody a Havla zbylo ono hulení. Na Zelené zbylo přiživit se na rozhořčení ze zmlácení sestry bývalé předsedkyně politické strany Naděje Moniky Pajerové, pracovnice úřadu vlády Kateřiny Jacques-Pajerové na Prvního máje.

Svátek práce i svátek lásky se zvrhl za vědomého souhlasu pražské radnice, vedené primátorem ODS a státní policie ve svátek neonacistů. Nic než národ, řvali hololebí nedaleko Národního divadla. Ti, kdo proti nacistům přišli protestovat, se stali obětí policejního násilí. I když byli Zelení. Kdyby ovšem Jacques-Pajerová nebyla Jacques-Pajerová, kdyby nebylo před volbami a kdyby nebyl nablízku fotoreportér Britských listů Vlk, dopadl by nejspíše incident stejně, jako ty předchozí. Jako zmlácení tanečníci na tekno party loni. Jako anarchista Slavomír Tesárek, kterého surově zmlátil policista bez zájmu "slušných" občanů. Kterého pak stát musel odškodnit. Potichu. Radka Mikulu zmlátil policista a ještě ho obvinil z útoku na veřejného činitele. Bez zájmu "slušných" občanů. Soud se vleče už několik let. Desítky mladých radikálních antifašistů se jako "extremisté" ocitli v hledáčku policie. Jenom proto, že nehodlají trpět fašismus, vzmáhající se v rámci "česko-německého usmiřování", kterého se tak zastává Václav Havel. Jako pomlčky, která má spojovat už dávno rozdělené. Je šedesát jeden rok od konce 2. světové války. Od vítězství.

Ulicemi Prahy bez rozhořčení obyvatel, radnice i policie pochodují neonacisté. Tanky jsou v muzeu. Slovo poběda už neznáme.

It's legal to vote.

HN: Havel - Útok na Jacques souvisí se skrytým fašismem ve společnosti ZDE

Upozornění šéfredaktora: "Pozor! Intenzivní kouření konopí způsobuje duševní choroby" ZDE