Postup popisovaný pod bodem 1 nelze nijak morálně ospravedlnit. V současné době, obávám se, je spíše nahrazován postupem, kdy vyšetřovaný "náhle zemře" po výslechu, na jehož konci podepsal plné doznání (a pravost podpisu pak nikdo nekontroluje, protože soudní proces s mrtvým neproběhne). Je ovšem sporné, zda je takovýto postup "humánnější".

Proti sveřepým obhájcům humanity se dá také namítat, že aktivity blízké první situaci obvykle páchají totalitní režimy, které se na nějakou humanitu a zákony (nebo mezinárodní dohody) nijak neohlížejí. Pokud mají při ruce pořádný klacek (nejlépe s jadernou hlavicí), tak se mezinárodní společenství zpravidla nezmůže na víc než na bezzubé protesty. V případě druhém je situace mnohem složitější, protože existuje nějaký zločin (a to zcela objektivně, nikoli jako konfabulace nějakého inkvizitora nebo urválka), existuje pachatel a existuje osoba, která o tom zločinu zná a nechce prozradit citlivé informace (může a nemusí být totožná s pachatelem). A v určitém případě mohou být sociální dopady nezjištění oné informace v limitovaném čase neúnosně veliké (přitom např. spolupachatelé 11. 9. začali bez mučení spolupracovat s vyšetřovateli až po létech věznění). Problémem může být i ideologické nebo náboženské nadopování pachatele, znemožňující jakoukoli spolupráci s vyšetřovateli.

Tento problém se rozpadá na tři kategorie situací:

A- Vyšetřovaný je jednoznačně usvědčen důkazy, které by obstály i před řádným soudem (např. na bombě se nalezly jeho otisky prstů, a je zapotřebí z něj dostat informace potřebné k jejímu zneškodnění).

B- Vyšetřovaný je usvědčen důkazy, které by nemusely u soudu obstát (např. ilegálně provedeným odposlechem, udáním spolupachateli apod.).

C- Vyšetřovaný je "důvodně podezřelý", ať už si pod tím představujeme cokoli.

Osobně jsem toho názoru, že zcela bezproblémové je použití nestandardních prostředků výslechu v situacích typu A a patrně i ve většině situací spadajících do kategorie B.

A pokud jsou pánové Rolčík a Uhlíř proti nestandardním metodám výslechu (nejde jen o mučení, ale např. i o použití drog) i v takovýchto situacích, pak by mě docela zajímalo, zda by byli proti i za cenu citelného osobního trestu (srovnatelného s trestem za spolupachatelství) v případě, že by k prodlení "nemučením" došlo, a nastala ona katastrofa s velkými lidskými ztrátami a materiálními škodami (a následně byl podezřelý standardními vyšetřovacími metodami usvědčen ze znalosti informací, které mohly vést k jejímu odvrácení).

Jsem rovněž přesvědčen, že k nestandardním výslechům v reálu dochází v pokoutních podmínkách (hlásá to též pan Joch, citovaní autoři tento jeho názor "takticky" zamlčují), a že tato situace je reálně horší, než pokud by byly takovéto výslechy v jasně definovaných situacích povoleny a byly pod společenskou kontrolou. Snižovalo by to jak riziko zneužití, tak i vždy existující riziko nesprávného výsledku. Připomeňme, že ani formálně řádné vyšetřování a formálně správně vedený proces nedávají stoprocentní záruku korektního výsledku, i v takovýchto případech dochází k justičním omylům.

Oba pánové se také pozastavují nad tím, že hlasatel jimi kritizovaných názorů je MUDr. Dle mého názoru jsou společenskovědní odborníci navyklí bezuzdně blábolit bez korekce na možné následky a bez jakéhokoli vztahu k realitě*), ale MUDr. je denně konfrontován s odezvou na kvalitu své práce (pacient se zlepšil, pacient se zhoršil, pacient zemřel) a dnes a denně je nucen volit mezi dvěma či více zly, protože dobré východisko z řešené situace jednoduše neexistuje (pacienta necháme zemřít, nebo přežije za cenu těžké invalidity, např. - a nedá se to "okecat"). Proto nutně musí mít daleko pragmatičtější přístup k jakémukoli problému. Podobně jsou na tom i technici, nebo pracovníci řady přírodovědných oborů.

*) Pozn. JČ: RNDr Jakub Rolčík je analytický chemik.