30. 10. 2008
Asijské vesmírné závodyLVI │ Hlavní titulky zpráv sice patří čínským astronautům („tchaikonautům“), Čína však určitě není jediná asijská země, kterou můžeme označit za vesmírnou mocnost, upozorňuje Trefor Moss, analytik prestižního vydavatelství Jane’s Information Group. Ve svém článku shrnuje dnešní stav asijského dobývání kosmu a jeho vojenské souvislosti. |
Když v červenci 1969 přistáli američtí astronauti na Měsíci, tehdejší prezident USA Richard Nixon (který se o vesmírný program zasloužil zcela minimálně a opakovaně kritizoval důraz Johna F. Kennedyho na vesmír jako plýtvání penězi; pozn. LVI) to označil za „největší týden v dějinách světa ode dne stvoření“. Nicméně, názor na to patrně záleží na tom, kde žijete, a to dnes mnohem více než dříve. Čtyřicet let po prvním přistání na Měsíci získává slávu Čína za svůj domácí vesmírný program, když svět mohl sledovat nejnovější pilotovanou čínskou misi do vesmíru Shenzhou-7, která bez jakýchkoli potíží odehrála v září 2008. Před pěti roky se Číně podařilo realizovat první pilotovaný vesmírný let. A nyní se uskutečnil (jak to popsal prezident Hu Jin Tao) „historický průlom“, když tři čínští astronauti působili ve vesmíru po 68 hodin a provedli první čínskou „vesmírnou procházku“ (tzn. výstup astronauta do volného prostoru mimo kosmickou loď; pozn. LVI). Byl to důkaz, že vesmír stále znamená zdroj velké představivosti a základ pro velká politická prohlášení, a to pouze několik týdnů po vydařených olympijských hrách v Pekingu, které ohromně povznesly čínský národ a získaly i zaslouženou pozornost celého světa. A záběry čínské vlajky 340 km nad Zemí byly jen dalším důkazem mimořádného vzrůstu síly Čínské lidové republiky. Nicméně, není to jen Čína, která z asijských zemí usiluje o dobývání a využívání vesmírného prostoru. Indie a Japonsko také mají vyspělé kosmické programy, které představují protiváhu toho čínského. Úspěchy zaznamenává Jižní Korea a několik dalších států (jako např. Malajsie, Singapur a Tchaj-wan) už disponuje vlastními družicovými kapacitami, pokud už ne dokonce schopností družice samostatně vypouštět. Přidal se i Vietnam, jehož první komunikační satelit byl vynesen do kosmu v dubnu 2008. Asijské vesmírné ambice jsou spojeny s nevídanou mírou sebedůvěry, s níž tyto státy vstupují na pole, v němž dominovaly USA. Ale americký vesmírný program má potíže; raketoplán má sloužit maximálně do roku 2010, ale jeho náhrada (nosná raketa Ares I a kosmická loď Orion) přijde nejdříve v roce 2015. NASA se bojí, že toto „okno“ dá Číně či dalším asijským státům (nemluvě už o Rusku a Evropě) šanci narušit americkou nadvládu v kosmu. (NASA požádala americký Kongres o povolení nakoupit ruské rakety Sojuz, aby vůbec bylo možné pokračovat v americké podpoře mezinárodní vesmírné stanice; pozn. LVI) Americké obavy souvisejí nejen s prestiží, ale především s vojenstvím. Umisťování zbraní do vesmíru zatím neprobíhá, ale vyspělé země jsou silně závislé na kosmických systémech, které jsou nezbytné pro jejich základní vojenské kapacity. Tyto obavy pak vedou k otázce: Nemůže (zatím převážně mírové) kosmické soupeření mezi asijskými velmocemi vést k dalším tvrdým kosmickým závodům, které posléze vyústí v rozsáhlou militarizaci kosmu? A co je snad ještě důležitější, mohlo by to ohrozit i bezpečnost USA? Noam Chomsky ve své knize Slabé státy (Failed States) usuzuje, že nové vesmírné závody už vlastně začaly, a varuje, že „Čína a další mohou vyvinout levné kosmické zbraně“ jako reakci na plány USA rozmisťovat ve vesmíru další vojenské prostředky. (Je otázkou, co je příčina a co následek; jedna interpretace zní tak, že Amerika systematicky usiluje o vojenské ovládnutí kosmu a snaží se jej „obsadit“ svými vojenskými zařízeními; opačný názor je takový, že USA jsou na svých vesmírných systémech velmi závislé a hodlají do kosmu rozmisťovat zbraně jen proto, aby chránily své stávající prostředky před hrozbami z jiných zemi, které již pracují na zbraních proti americkým družicím; pozn. LVI) Brigádní generál John Hyten, který odpovídá za určování požadavků Vesmírného velitelství amerického letectva, ještě nešel tak daleko, ale i tak na slyšení v Královském institutu spojených služeb (RUSI) v září 2008 konstatoval: „Ve vesmíru se soupeří, i když někteří lidé tomu stále nevěří.“ Jednou ze známých eskalací onoho soupeření se stala úspěšná zkouška čínské protidružicové rakety (ASAT) v lednu 2007. (Na což Amerika důrazně odpověděla v únoru 2008 vypuštěním protiraketové střely SM-3 proti „neposlušné“ špionážní družici; pozn. LVI) Ačkoliv to zřejmě vypadá zvláštně, protidružicová raketa nemusí být nezbytně považována za kosmickou zbraň; záleží na definici a interpretaci. A už vůbec nemusí jít o zbraň umístěnou v kosmu. (Tak např. americké protiraketové střely GBI a SM-3, přestože mají jasnou a prokázanou schopnost ničit družice, se mezi vesmírné zbraně obvykle neřadí; nicméně, přinejmenším z hlediska prostředí samotného svého bojového působení protidružicová střela kosmickou zbraní zřejmě je; pokud jde o raketu, která je vypuštěna ze země a ihned zasahuje cílový satelit, pak se nedá pokládat za zbraň umístěnou v kosmu, ovšem pokud by např. šlo o těleso, které by po vynesení kroužilo po oběžné dráze a cíl by zasáhlo až později, jako např. sovětské „družice-zabijáci“, poměrně jednoznačně by šlo o zbraň umístěnou v kosmu; pozn. LVI) Je velice obtížné nevidět ASAT jako útočnou zbraň, která je určena pro likvidaci kosmických kapacit cizích zemí (v tomto případě především USA). Úspěšné zásahy družic jistě způsobily vrásky na čelech vojenských a politických představitelů zemí, které jsou na družících nejvíce závislé. Vesmírné prostředky jsou samozřejmě mimořádně důležité, dnes prakticky nezbytné, ale stále více se ukazuje, jak jsou zranitelné. (Oproti obecně rozšířenému názoru neexistuje žádná smlouva, která by limitovala umisťování zbraní ve vesmíru, tedy s výjimkou nukleárních zbraní, jejichž instalace do kosmu je zakázána Smlouvou o výzkumu a využití kosmického prostoru z roku 1967, tzv. Outer Space Treaty, ale všechny další druhy zbraní lze ve vesmíru umisťovat a používat v podstatě neomezeně, což se jeví jako poměrně znepokojivé; vyspělé státy totiž nemají „smluvní“ záruku bezpečnosti svých stávajících kosmických systémů, takže celkem logicky reagují vývojem kosmických zbraní jako prostředků obrany, ovšem tato činnost roztáčí potencionálně mimořádně nebezpečnou spirálu nových „vesmírných závodů ve zbrojení“; pozn. LVI) The Asian space race ZDE Lukáš Visingr a Štěpán Kotrba zveřejňují v příštím, listopadovém čísle ATM desetistránkový přehled čínského raketového vývoje za padesát let a vývoje balistických střel pro jaderné hlavice |
Čína | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
30. 10. 2008 | Asijské vesmírné závody | ||
30. 10. 2008 | Studie RAND naznačuje, že USA prohrají válku s Čínou | ||
13. 10. 2008 | Čína zřejmě dovolí zemědělcům prodávat svou půdu | ||
5. 9. 2008 | Potěší Vás to? | Miloš Dokulil | |
20. 8. 2008 | Olympiáda a zdravý rozum | Jan Chmelarčík | |
13. 8. 2008 | G8, OECD či WTO: Dupání rozmazlených dětí v bačkůrkách | Štěpán Kotrba | |
13. 8. 2008 | Amen, pane premiére | Miloslav Štěrba | |
12. 8. 2008 | Podvody při marketingu čínských olympijských her | ||
11. 8. 2008 | Proč česká média nenávidí Čínu - kterou neznají | Jan Polívka | |
8. 8. 2008 | Úvodní ceremonie jsem se rozhodl neúčastnit, Čína se musí změnit | ||
6. 8. 2008 | Pozor na ideologickou zaujatost | Lukáš Zádrapa | |
6. 8. 2008 | Čínský šok | ||
6. 8. 2008 | K diskusi o Číně | Boris Cvek | |
24. 7. 2008 | Čína "povolí politické protesty během Olympijských her" | ||
22. 7. 2008 | Pozemská bída národní hudby | Jan Chmelarčík |