Nevadí mi, že jsem nedodělal vysokou školu. Stejně mě to nebavilo. A když si dnes vzpomenu na některé inženýry-opisovače, vlastně jsem rád, že to takhle dopadlo. Vadí mi, že svůj názor nejsem schopen vysvětlit své sedmdesátileté babičce. Nevadí mi, že mám rád svou práci, za kterou mám nadprůměrný plat. Ten mi také nevadí a myslím si, že je přiměřený. A vlastně mě ani nevadí, že nemám čas si přečíst v práci noviny. Vadí mě, že stejně s platem neumím pořádně vyjít. Nevadí mi, že za nájem svého malilinkatého bytečku zaplatím třetinou platu a stejně tak, když se po nocích učím po barech a hernách, protože přítelkyně musí také spát, mi nevadí mocí, penězmi a lihem podnapilí nejen "pětatřicátníci", kteří ve velkám rozjíždí své "zisky".

Nevěřím tomu, že za 10-15 let budu na odpis. Vím, že za deset let budu muset dávat půlku příjmů na "potom". A nevadí mi, že to nebude na tučná konta do bank, ale na vzdělání mých dětí. Nevadí mi, že za deset let budu vydělávat víc, než vydělávají "pětatřicátníci" dnes. A že se do té doby (možná) budu muset naučit domluvit čínsky.

Je to zvlaštní pocit, když si uvědomím, že jsem se za desítku měsíců v konkurenčním "tvrdého kapitalistického" prostředí naučil víc než za 5 let na vysoké škole. Například že vzdělání stojí spoustu peněz z vlastní kapsy anebo energie a času z života každého vzdělání-chtivého člověka, a že žádné státem korektně řízené a financované školství nevyplodí ani částečného člověka. Vadí mě, že mi to nikdo neřekl, když mně bylo 15. Vadí mě, že těm dnešním patnáctiletým to neříká nikdo ani dnes. Ale vůbec by mě nevadilo, kdybych se pletl. Nevadí mi, že neumím psát úvahy či články, vadí mi, že neumím interpunkci.

Líbilo se mi, jak má prapratetička vyprávěla, jak "za ňu jezdíl ogar na koňu". Vždycky říkala: "To my tenkrát taky" anebo "To my jsme dělávali horší věci" na všechno, co jsem jí vyprávěl. Jenom pro jízdu stopem neměla nikdy pochopení. Zajímalo by mě, co by řekla na videokonference desítek lidí z celého světa, na ebay či "empétrojky". Vlastně bych jí ani neuměl vypovědět, co v té práci vlastně dělám.

Já vím, že budu-li mít štěstí, uvidím svého vnuka. Vím, že pravnuka nikdy neuvidím. A ani mně to nevadí, protože ani můj vnuk nebude věřit, až mu já-stařec bude vyprávět, jak poprvé viděl barevnou televizi nebo chtěl sbírat céčka. A pokud to se světem dopadne dobře, bude toho o sametové revoluci vědět tolik, co já vím o roce 1848. A co myslíte, bude mu to vadit, nebo ne?