Přece jen se mnou už něco prožil a proto jsem ho nevyhodila, ale uložila na dno své skříně, aby mi nezmizel úplně z očí. Vlastně jsem mu vystrojila takový malý počítačový pohřeb. Uložila jsem ho do krabice a přiložila k němu veškerou výbavu, kterou jsem mu za ty roky pořídila. Teď tedy konečně odpočívá v pokoji.

A já se učím pracovat s novým notebookem. Dala jsem poslední sbohem i svému oblíbenému Windows XP a nyní se zaučuji na Vistě. Toto mé učení je velice často prokládáno mnoha neslušnými slovy, ale pokroky už jsou znát. Hodně mi pomohla dcera. Nevím, kde se to v té dnešní generaci bere. Prostě sednou k počítači a hned jim je všechno jasné. A ještě vás oblaží několika nechápavými pohledy které jasně říkají: „Jak ti to nemůže být jasné??? Vždyť je to naprosto primitivní.“ Tak vážně nevím, čím to je. Nepovažuji se za nijak podprůměrně inteligentní, ale některé věci mi zkrátka na první pohled jasné nejsou.

Konečně tedy mohu všechny své zážitky převést do psané formy. Celou tu dobu, co jsem byla bez svého malého černého miláčka, jsem si říkala: To si musím poznamenat, na to nechci zapomenout a určitě si to chci napsat do deníku. Ovšem lenost nakonec zvítězila a já si řekla, že přece nejsem tak pitomá, abych si to všechno nezapamatovala. Kdo to zná, dá mi za pravdu, že lenost je hrozná vlastnost. Když se člověku nechce, je to horší, než když nemůže. Ovšem já teď už můžu. A tak si tady sedím a pátrám v paměti, o co že jsem se to chtěla se svým deníčkem podělit.

V první řadě to byla radost z přijímacího dopisu od Immigration et Communautés culturelles Québec. V polovině dubna mi oznámili, že jsem přijata ke studiu francouzského jazyka na Collége Gérald-Godin. Psali, že mohu nastoupit 5. května, přičemž první část kurzu končí 17. července, vyučování je denně od pondělí do pátku od 8:30 do 16:00 hod. A ještě byl přiložen potvrzující formulář, který jsem měla podepsat v případě, že s uvedenou školou a vyučovacím termínem souhlasím a odeslat zpět. V rychlosti jsem skoukla ještě jednou celý dopis. Srdce mi zaplesalo, když jsem viděla, že škola je ve stejné ulici, kde bydlíme. Proto jsem neváhala ani minutu, potvrzení jsem podepsala, dala do obálky a utíkala k poštovní schránce, která je přímo před naším domem. S pocitem dobře vykonané práce jsem obálku vhodila do schránky a hrdě opět odkráčela domů. Tak je to tady. Po téměř 18ti letech je ze mě zase studentka. Konečně se naučím francouzštinu. Konečně se všude domluvím. Konečně budu rozumět francouzským zprávám. Konečně se budu moct dívat na francouzské filmy. KONEČNĚ!

Vrátila jsem se domů, pustila se do vaření a celou dobu jsem si prozpěvovala. Byla jsem neskonale šťastná. Nebudu už celý den zavřená doma, nebudu zabíjet čas jen vařením a uklízením, budu chodit do školy, poznám nové lidi, naučím se nový jazyk. Byla jsem prostě nadšená. Snažila jsem se mít pro manžela připravený oběd přesně na jeho příchod domů, aby se rychle najedl a jel se podívat se mnou, kde je moje nová školička. Musela jsem ji hned vidět.

Jako první domů dorazila ze školy Ester. Ani nestihla pozdravit a přezout se a já už u ní stála a nadšeně jí mávala před obličejem lejstrem. „Je to tady! Jdu do školy! Budu se učit francouzsky!“ „No to je super! Kdy nastupuješ?“ „Už 5. května. Prosím tě, přelož mi to přesně, co tam píší.“ Nenechala jsem ji ani vyzout si druhou botu a čekala jsem, co z ní vyleze. „Potvrzení o přijetí do programu jazykové integrace“ . „No to mi taky došlo, co je tam dál?“ „Ježiši, mami, zklidni hormon. Můžeme si k tomu snad sednout, ne?“ „Klidně si i lehni. Hlavně čti.“ „Píšou jako, že jim je potěšením ti oznámit, že jsi byla zařazena do programu jazykové integrace spadající pod Ministére de l’Immigration et des Communautés culturelles. No to je ta zkratka MICC. Tady je adresa, bla bla bla. Durée, to bude asi nějakej termín, že jo? Od pátýho května do sedmnáctýho července. No a jestli s tím souhlasíš, máš podepsat přiložený formulář a odeslat jim ho zpátky.“ „To už jsem udělala.“ „No tak to je bezva, ne? No to je bomba. Moje máma bude chodit do školy.“

V zámku zarachotil klíč. Mužíček se vrátil domů. Vytrhávám dceří papír z ruky a běžím k němu. „Budu chodit do školy! Konečně to přišlo. Nastupuju 5. května.“ Vrazila jsem mu papír do ruky a běžela do kuchyně připravit jídlo na talíře. Položila jsem jídlo na stůl a pusu jsem nezavřela. „Musím si jít nakoupit věci do školy, nějaké sešity, tužky, fixy, nějaký ten malý penál...Co myslíš, neměla bych si koupit i nějakou novou tašku?“ Otáčím se k dceři: „Co se teď tak potřebuje ve škole?“ „No, normálním lidem stačí jeden sešit, nějaká ta propiska, pak korektor a třeba zvýrazňovač,“ souká ze sebe a otáčí se k manželovi a šeptem dodává: „Ovšem naše máma skoupí celé papírnictví.“ „Kdyby jen to,“ zaslechnu manželův povzdech, ale dělám, že jsem nic neslyšela. „A taky si musím nakoupit nové oblečení. Stejně se blíží léto, tak musím zase vyházet skříně a obnovit šatník.“ Jen po očku sleduji, jak manžel zareaguje, ale zdá se být relativně klidný. Má své jídlo a je tedy možné, že mě zase až tak nevnímá. Ale spíš jen dělá, že neslyší a připravuje se psychicky na můj nákupní výjezd na obchodní centra.

„Až to dojíš, pojedeme se podívat, kde ta škola je,“ upozorňuji ho opatrně na skutečnost, že dnes odpadá jeho oblíbená siesta, kterou drží po každém jídle a spočívá v tom, že se uvelebí v obýváku na gauči, sáhne po dálkovém ovládání, pustí si Dr. Philla a během patnácti minut se odebere do říše snů. „To by nepočkalo na víkend? V sobotu se tam můžeme jet klidně podívat. Přece tam nemusíme jet hned teď.“ „No to teda musíme,“ vystřelím okamžitě. „Já nebudu přece čekat do soboty, když tu školu můžu vidět už dnes.“ A odkráčím do koupelny k zrcadlu a začínám za pomocí make-upu a ostatních přípravků vytvářet jakous takous podobu obličeje. Jak se tak na sebe dívám, vzpomenu si na definici dětství a středního věku od Mickey Mansfielda. Podle něj je totiž dětství obdobím života, kdy děláme legrační obličeje do zrcadla a střední věk je pro změnu obdobím života, kdy nám to zrcadlo vrací. Pravda je krutá, ale je to tak. Nacházím se v období nazývaném „střední věk“. Ale co, říkám si. Když ještě zvládnu školu, nejsem stará. Jdu do školy. Život mám před sebou! A ještě jednou se zašklebím do zrcadla.

Vracím se do jídelny. Manžel už dojedl a vzal si teď do ruky papír. Francouzsky sice taky moc nerozumí, ale to základní, co jsem pochopila já, pochopí taky. Ovšem jak mi vzápětí dojde, pochopí z tohoto dopisu i to, co jsem si já neuvědomila. „Viděla jsi tu adresu?“ „No viděla, je to na našem bulváru. To je super, ne?“ „Ani bych neřekl. Všimla sis toho čísla?“ Beru mu papír z ruky a znovu si čtu adresu školy: 15615. Náš dům má číslo 9840. Navíc až teď vidím, že je to v jiné čtvrti. Ani ne v sousední. Prostě je to pěkná dálka. Žijete-li totiž v Kanadě, musíte si zvyknout na rozdílné vzdálenosti, než jsou v České republice. Za prvé tady nikdo neřekne, že je něco vzdáleno například x kilometrů, ale řekne, že je to 30 minut. Má tím na mysli 30 minut jízdy autem a to většinou po dálnici. Takže je naprosto běžné, že vám někdo řekne, že je něco docela blízko, jen hodinku cesty autem. To znamená v překladu do češtiny třeba i 100 km. Trochu jsem znejistěla a o to více jsem odhodlána jet se podívat na školu ještě dnes.

Už od domu sleduji čísla na domech a čekám, kdy se objeví náznak toho, že se blížíme k cíli. Jedeme téměř dvacet minut a míjíme teprve dům s číslem 14650. Po dalších zhruba deseti minutách jsme na místě. Celou cestu jsem téměř nepromluvila. Nějak mě začalo opouštět počáteční nadšení. Je mi jasné, že dojíždění autobusem bude mnohem delší. Takže z domu budu muset vycházet nejpozději o půl osmé ráno a vracet se budu po páté hodině. No co, dělá to tak spousta lidí. Zvyknu si. Zaparkovali jsme před školou a vycházíme z auta. Velký nápis Collége Gérald-Godin na honosné budově nám jasně dává najevo, že jsme na správném místě. „No, mámo, je to pěkná dálka, co?“ říká mi manžel a já jen tiše krčím rameny. „No ono to teď v létě bude v pohodě, ale umíš si to představit v zimě?“ „Já v tom problém nevidím. Před domem nasednu do autobusu a tamhle je zastávka, tak tady vystoupím.“ Pohledem přejede autobusovou zastávku a už se otáčí ke mě: „Tak jednoduché to nebude. Vidíš ta čísla? To jsou čísla autobusů, která sem jezdí. Nepamatuju si, že by některý z těchto autobusů jezdil od nás.“ „Určitě sem něco od nás jede. Je to jedna ulice. Byla by přece hloupost, abych ještě přestupovala.“ „Uvidíme,“ ukončil debatu manžel a zamířil k autu.

Celou cestu domů jsem už nepromluvila ani slovo. Jen jsem se před domem podívala na naši zastávku a skutečně tam žádné číslo, které bych viděla u mé školy, nebylo. Doma jsme sedli k internetu a během chvilky zjistili, že nejjednodušší spojení autobusem je od nás na Pointe Claire, tam přestoupit na jiný autobus a jet k mé škole na Sainte-Geneviéve. Takže cesta potrvá i víc, jak hodinku. A v zimě skutečně nic příjemného. „Já to vidím takhle. Já tě do školy každý den vozit nemůžu, do dvou týdnů si řidičák neuděláš a to dojíždění je děsné. Nepošleš do školy ten souhlas, ale napíšeš, že by sis přála nějakou školu, co je blíž a je to vyřízené.“ Nasazuji ten nejnevinnější výraz, jaký jen umím na své tváří vykouzlit a téměř šeptem manželovi sděluji: „Já už jsem ten souhlas poslala.“ „A jé jé, naše maminka zase jednou nejdřív jednala a pak myslela, že?“ prohlašuje manžel a míří na své oblíbené místo na gauči. „No to vlastně není nic nového pod sluncem.“ „No pochop, že když jsem na ten papír tak dlouho čekala, tak jsem nechtěla s odesíláním čekat. Já chci chodit do školy. Já se chci naučit francouzsky. Podívej se na malou, chodí do školy ani ne tři měsíce a už běžně telefonuje se spolužačkama francouzsky. Já už se ten jazyk chci taky konečně naučit!“ „Ale vždyť z té školy budeš domů jezdit až večer!“ „No a co? Vždyť se tam nebudu flákat, budu se učit!“ „Ale holka přijde ze školy a nikdo nebude doma.“ „Ale s tím jsme přece počítali. Věděli jsme, že budu celý den ve škole.“ „A kdy budeš vařit? Ještě to skončí tak, že budeme odkázání na pizzu, jídlo z restaurace a polotovary.“ „Jo tak o tohle ti jde. No jo, tvoje jediná starost je, jestli budeš mít co jíst. Tak se smiř s tím, že nebudu vařit denně. Ano, někdy si koupíme pizzu, někdy zajdeme do restaurace a někdy uvařím nějakou rychlovku. Ve všech ostatních rodinách, kde chodí žena do práce, je to zrovna tak. A žijí úplně normálně. Nevím, proč by to tak nemohlo být i u nás.“ „Už vidím, jak večer vaříš. Přijdeš unavená, ještě si budeš dělat úkoly...“ „Hele, domluvili jsme se, že budu chodit do školy.“ „Jo, to jsme se domluvili. Já nejsem proti. Ale je nesmysl, aby jsi jezdila tak daleko. Vždyť budeš z domu celý den. V pondělí se zajdeme zeptat sem do té školy, co je hned tady vedle. Viděl jsem, že tam taky mají kurzy francouzštiny pro nově příchozí. Neboj, francouzsky se naučíš. To vyřešíme. Dáš si kafe?“ Snaží se náš rozhovor na toto téma ukončit, protože vidí, že intenzita mého hlasu se stupňuje. Vycítil, že přišla má chvíle, kdy mám chuť se pohádat. Ovšem on hádky nesnáší a je mistr ve vyhýbání se jim. Zatímco já hádku ke svému životu potřebuju, on chce mít svůj klid. Ani netuší, jak mě tím vytáčí. Můj zvýšený hlas přilákal dceru do obýváku. Chvíli nás tiše sleduje, otevírá si přitom plechovku s čajem, napije se a pak prohlásí: „Víte, co se mi na naší rodině libí?“ Aniž by čekala na odpověď, hned pokračuje: „Že u nás není nikdy nuda. Nejdřív se všichni radujeme, že máma konečně začne chodit do školy a během hodinky se kvůli tomu dokážete pohádat.“ „Ale my se nehádáme,“ prohlásíme s manželem téměř sborově. „Já vím, nehádáte se. Jen si vyměňujete názory. Tak dejte volume víc na západ.“ A opět mizí ve svém pokoji.

Káva je uvařená a my odcházíme na balkón, abychom si ji vychutnali i s cigaretou. Oba ji potřebujeme. Snažíme se tématu škola vyhýbat, ale já na to pořád myslím. Uznávám, že má manžel pravdu. Celodenní studium bude opravdu náročné. Proto už se těším na pondělí, kdy se půjdeme zeptat na možnost studia na škole, která je vzdálena 5 minut chůze od našeho domu. Ušetřilo by mi to víc jak dvě hodiny času denně. Ještě téhož dne se přihlásí na Skype moje máma a tak jí nadšeně sděluji, že jsem byla přijata do školy, ale zároveň ji taky líčím, jaké komplikace přinese dojíždění, takže se ještě půjdeme v pondělí sami zeptat do zmíněné školy, jestli bych nemohla nastoupit tam. Má radost, že se konečně začne něco dít a já se budu učit nový jazyk. Sama se kdysi pokoušela francouzštinu studovat, ale nakonec toho nechala. Když byla přibližně v mém věku, rozhodla se odjet jako zdravotní sestra do Afriky. Bohužel zdravotní problémy, které se objevily, jí překazily její plány i další studium francouzštiny. Francouzský jazyk má ale pořád ráda a je šťastná, že její dcera a vnučka se tento jazyk naučí.

Já pro to udělám všechno. Zvládli to jiní, zvládnu to taky.