Nejde o "fakta", jak je šířila superefektivní gruzínská propagandistická mašinérie, ani "fakta", jak byla nakonec pracně získána od neuvěřitelně defenzivních a rozčílených úředníků v Kremlu. Ale o fakta, jak je zažili na místě lidé, kteří tam byli - civilisté, místní vojenský velitel, a malý počet neozbrojených pozorovatelů, které do regionu vyslala Organiaace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Tito novináři cestovali do regionu samostatně a různými cestami. Hovořili s různými lidmi. Ale to, co zjistili, bylo všude stejné. Gruzie zahájila ostrý vojenský útok na hlavní město v Jižní Osetii Cchinvali a nerozlišovala přitom vojáky od civilistů. Gruzínci stříleli i na nemocnici: Lékaři byli zraněni i přitom, když operovali.

Dalo by se jistě argumentovat, jak argumentují britské i americké ministerstvo zahraničí od samého začátku, že vlastně nezáleží na tom, kdo tu válku začal. Už dlouho docházelo k provokacím z obou stran a prioritou bylo konflikt ukončit. Také můžete argumentovat, a to je přesvědčivější, že právo bylo na ruské straně na začátku, ale že se Rusko octlo v neprávu tím, že použilo nepřiměřené síly a pak uznalo Jižní Osetii a Abcházii za nezávislé.

Ale ono přece záleží na to, jak tento konflikt vznikl. Záleží na tom z právních i z morálních důvodů. A nutně to ovlivní náš pohled na obě tyto země. Avšak všeobecné mlžení oficiálních amerických a britských analýz vytvořilo dojem, že viníkem je Rusko a že Gruzie je odvážná malá demokracie, kterou zlé velké Rusko chtělo zničit. Nejenže byla tato verze téměř okamžitě přijata, ale bylo téměř nemožné pro Rusko ji zpochybnit.

Nyní ale vyšlo najevo, že Spojené státy a Británie nemají žádnou výmluvu, že by bývaly nevěděly, jak ta válka začala. Dostaly o tom hned na začátku velmi přesné informace od pozorovatelů OSCE a mezi těmito pozorovateli byli dva vysoce zkušení bývalí britští armádní důstojníci.

Takže proč britští a američtí činitelé tak silně váhali a nechtěli přiznat, co se opravdu stalo? Proč se vydal šéf britských konzervativců David Cameron tak rychle do Tbilisi, aby tam podpořil Gruzii jako jasnou oběť? A proč přednesl britský ministr zahraničí agresivní řeč v Kyjevě, která dál potvrzovala dojem (aniž by to Miliband řekl rovnou), že cílem války v Gruzii bylo obnovit údajnou touhu Ruska znovu si vybudovat své impérium?

Bylo to v důsledku nevědomosti? Anebo v důsledku ideologické slepoty? Rozhodli se záměrně nepřiznat, že jejich gruzínský kamarád je nespolehlivý, protože by to mohlo zdiskreditovat jcelý jejich projet šíření demokracie a získávání spojenců v bývalých sovětských republikách? Až teď, po čtvrt roce, se přiměli Miliband a američtí činitelé k tomu, že charakterizovali gruzínské jednání jako bezohledné.

Činy ale hovoří jinak. Tento týden Británie tiše zrušila své námitky proti tomu, aby Evropská unie začala jednat o nové partnerské smlouvě s Ruskem. Avšak pocit nespravedlnosti v Moskvě potrvá, dokud někdo v Londýně či ve Washingtonu nepřizná, jak nesprávně byla rusko-gruzínská válka interpretována.

Kompletní článek v angličtině ZDE