Mládež na diskotéce se prostě a obyčejně porvala. Soudruzi na OV KSČ z toho obvinili Svaz mládeže a když jsem se objevil já, tak se mne začali dotazovat, co s tím jako ústředí udělá. Byl jsem v dobré náladě a tak jsem se jich zeptal, co s tím udělá ROH, SČSP a mimo jiné také KSČ, protože jejich členové tam byli také (byl to hornický okres, takže tam bylo v partaji mladých hodně), a o SPO a Svazarmu ani nemluvě. Debata skončila, frontální útok na SSM také, došlo k všeobecné hádce a zákazu pro okresního svazáka, aby jezdil do Prahy. A zvlášť aby se vyhýbal mně. Naštěstí nemusel dlouho. Psal se podzim 1989...

Proč o tom píšu?! Ti soudruzi na OV KSČ byli opravdu poněkud natvrdlí. Musím se přiznat, že jsem si myslel, že k takové kolektivní blbosti musí systém zrát opravdu dlouho. Když ale čtu, jak někdo vyzdvihnul z té zbytečné trmy vrmy na Václaváku mezi všemi účastníky právě členy KSM, aby dokázal, že jsou to ještě větší černé ovce než zdivočelí neofašisté, a dodal tak legitimitu jejich zákazu, tak mi ti zhlouplí tehdejší staříci z okresu na severu připadají s odstupem času jako roztomilý folklór. A děsí mne, jak rychle dokážeme v nové době k takovému primitivismu dozrát.

Vae victis. Běda poraženým... Tohle křičet je nejlepší poukázka na to, muset to také jednou poslouchat. Ti dnešní dědové to za posledních 17 let slyšeli mockrát a předtím to bohužel mnohokrát vyřknuli. Jako by se zdálo, že teď je řada na jiných.