Interakce tohoto druhu vidí každý lékař pečující o staré lidi denně. Takže jsem se podivil, proč je tento plochý, ze širšího kontextu vytržený, autorkou editovaný, tedy informačně nutně zkreslený záznam, považován za něco, co mělo vzniknout na katedře dokumentaristiky pražské FAMU a být dílem, za něž se uděluje bakalářský titul. Když si uvědomím, co všechno musí, než získají bakalářský titul, zvládnout zdravotní laborantky a sestry, připadá mi něco v zásadním nepořádku. Špatně dokumentovat vlastní lidské selhání a získat za to bakalářský titul? Je propad kvality na katedře dokumentaristiky pražské FAMU opravdu tak hluboký? Kdysi šlo o líheň talentů a vynikajících prací. Souvisí s hlubokým propadem kvality současného veřejného života?

Na film navázala otázka Jana Čulíka: "Může být mučení uměním?"

Záznam Veroniky Janečkové je podle mého názoru vším jiným, než alespoň náznakem dobré dokumentaristiky nebo dokonce umění. Za další uvažování, na rozdíl od otázky Jana Čulíka, příliš nestojí.

Má odpověď na otázku Jana Čulíka "může být mučení uměním?" říká:

" Mučení uměním být může. Asi v té míře, v jaké byly vědou pokusy SS lékařů na lidech v koncentračních táborech, nebo experimentování tajných služeb, například CIA*, s lidmi v následujících desetiletích." Jinak řečeno -- jde o zlou karikaturu umění, podobně jako je zhoubný nádor zlá karikatura normální tkáně.

To, co dělali lékaři SS s lidmi, byla, pokud jsem četl, špatnost ze dvou hodnotově základních důvodů. První důvod: prolomili etické bariéry, jednu z hodnotově nevyšších součástí renesančního a osvícenské humanistické tradice na níž stojí moderní evropská kultura. Druhý důvod: nedodržovali základní pravidla vědecké práce. Nacističtí lékaři, kteří se podíleli na těchto zločinech, byli po 2. světové válce odsouzeni z prvního důvodu. Vědecká obec výsledky jejich praví odmítla. Podobných zločinů se dopouštěli japonští vojenští lékaři na amerických válečných zajatcích. Úmyslně je infikovali mikroby, které jsou příčinou smrtelných chorob. Na rozdíl od SS vědy měly být jejich experimenty dobrá věda. O jejich výsledky se bytostně zajímali američtí vojenští lékaři, a pokud je známo, přinejmenším část těchto japonských válečných zločinců trestu unikla.

Co říci k oběma důvodům, to znamená k prolamování etických bariér a špatné vědě, umění, politice obecněji, společně?

Vynechám vlivy poslušnosti, konformity, propagandy, skupinové hlouposti, stereotypů a další mechanismy. Zkusím popsat jen jeden z většího počtu aspektů této složité problematiky -- odpověď na otázku, které rysy osobnosti vedou k tomu, že se někteří lidé v některých sociálních souvislostech takto chovají.

Existují poruchy osobnosti. Poruchy osobnosti se nepovažují na onemocnění, ale za deformitu. Jedna z poruch osobnosti se jmenuje antisociální. Postihuje asi 3-4% mužské a necelé 1% ženské populace. Asi čtvrtina lidí s antisociální poruchou jsou psychopati v úzkém slova smyslu definice Cleckleye a Harea. (Česká tradice užívá pojem "psychopat" pro všechny druhy poruch osobnosti, v tomto smyslu byl pojem "psychopat" opuštěn.) Znaky osobnostní poruchy psychopatů v tomto současném smyslu se popisují ve čtyřech rozměrech:

1. Afektivní rozměr: nepřítomnost výčitek svědomí, nebo pocitu viny, oploštělý afekt, čili zcela povrchní cítění a citové prožívání, bezcitnost a neschopnost vžít se do niterného stavu druhého člověka, neschopnost převzít odpovědnost za vlastní činy.

2. Interpersonální rozměr (tedy vztahy k druhým lidem): nápadná "výmluvnost" a povrchní půvab, velikášství a sebepřeceňování, patologická lhavost, manipulování druhými lidmi.

3. Životní styl : potřeba víceméně trvalé stimulace ze zevního světa, sklon k nudě, parasitní životní styl, nepřítomnost realistických dlouhodobých cílů, impulzivita.

4. Antisociální rozměr: špatná schopnost kontrolovat vlastní chování, problémy s chování v dětství nebo v dospívání, delikvence v dětství nebo v dospívání, zrušené podmínečné propuštění, kriminální "universalita" -- jinak řečeno, tito lidé se dopouštějí nejrůznějších druhů kriminálních činů.

Jednotlivé znaky rozměrů se hodnotí počtem bodů 0-2. Hodnocení provádí specializovaný, v této metodě vyškolený psychiatr. na základě vyšetření a znalosti všech dalších dostupných skutečností. Psychopatii definuje dosažení jistého bodového skore, které se v USA a v Evropě odlišuje. Američtí a evropští psychopati se do jisté míry odlišují -- evropští bývají méně okázalí.

Existují kriminální psychopati, mezi ně patří například masoví a sérioví vrazi a psychopati nekriminální. Mezi nekriminálními psychopaty je vysoký počet jedinců jejich porucha je neúplná. Lze u nich zjistit jen některé znaky psychopatie. Literatura těmto lidem se říká sociálně adaptovaní, sociálně úspěšní psychopati, emoční vampýři, hadi ve fraku. S paní doktorkou J.Drtilovou, psychiatričkou kvalifikovanou pro děti i dospělé lidi, jsme pro tyto lidi užili počátkem r .1991, kdy jsme se začali problematikou zabývat, pojem "deprivanti". Paní doktorku zajímaly klinické a psychosociální znaky, mne neurobiologické a evoluční. Pojem "deprivant" vznikl na základě představy, že za poruchu jejich osobnosti může citová deprivace v raném dětství, zejména porušení vazby matka-dítě (tzv. desorganizovaná vazba), například chladnou, depresivní, zneužívající nebo chemicky závislou matkou a mnoha dalšími vlivy. V následných letech světový výzkum, aniž by zamítl lví díl vlivu citové deprivace v raném dětství, dokázal genetické a další sociokulturní vlivy. Částeční, neúplní psychopati, neboli deprivanti, mohou být mocensky i ekonomicky mimořádně úspěšní, ve vězení končí výjimečně. Sami se násilně chovají jen vzácně. Vyskytují se ve všech vrstvách společnosti, mezi politiky, právníky, lékaři, novináři, důstojníky, vědci, umělci, knězi i rodiči -- všude, kde jde o moc. Jejich nejnebezpečnější podobou jsou osobnosti bažící po krajní moci.

Jedním z charakteristických znaků individuálního a skupinového chování deprivantů je prolamování kulturních, zejména humanistických etických bariér. Čím vyšší bývá míra tvůrčí impotence, tím vyšší je mezi lidmi, kteří se považují nebo jsou považování za umělce, spisovatele, dramatiky, případně za novináře míra samoúčelného násilí, sexuality a absurdity s jediným taktickým cílem: upoutat pozornost za každou cenu. Pozornost rovná se divácký/čtenářský úspěch. Úspěch vede k nějakému druhu zisku a tím podílu na moci, což je cíl strategický. Mezi neúplně nebo úplně psychopatickými vědci a lékaři se setkáváme v minulosti i současnosti se stejným chováním, která má jen jiný nátěr -- od falšování výsledků vědecké práce (nejčastější je v biomedicínských oborech) po institucionalizované mučení a vraždění lidí.

Získání, udržení a rozmnožování moci, případně korunované představou o absolutní moci, jejímž projevem je beztrestné mučení a/nebo zabití jiného člověka, je totiž fundamentální náplň života deprivantů i jejich plně vyvinuté podoby,** pravděpodobně proto, že jde o náhražkový program skutečného niterného diferencovaného citového života. "Moc je sladká", slyšíme. Tito lidé na ni bývají závislí podobně jako narkoman na droze -- a dovedou se z tohoto důvodu chovat téměř asketicky. Důkladně tím matou okolí.

Skoro jistě se v této souvislosti ozvou úvahy o nepřátelích svobody, inkvizitorech a tvůrcích koncentračních táborů, jako se kolem každého vydání knihy Vzpoura deprivantů objevily. Dovolil bych si k tomuto cejchování poznamenat: vše živé, od buněk lidských těl, až po projevy interakcí lidských mozků a sociálního prostředí, jimž se říká svoboda, má regulační principy dané biologickou a kulturní evolucí. Prostá analogie říká: jestliže něco prolomí biologickou regulaci, stane se z nutné obnovy tělesných buněk zhoubný nádor. Jestliže někdo prolomí humanistickou tradici a humanistické etické bariéry, pak se tvůrčí svoboda promění na nástroj vzpoury deprivantů bez ohledu na to zda jde o vědu, umění, politiku, právo, obchod, finance, cokoli dalšího. Mučitel je mučitel, bez ohledu na to, zda je v tomto oboru řemeslník, nebo ho dovedl do výšin umění, jak se píše o metodách středověkého mučení v Číně nebo metodách soudobých vyšetřovatelů tajných služeb. Vrah je vrah, bez ohledu na výši inteligenčního kvocientu a stupeň vzdělání.***

Neměli bychom se dopouštět psycholegálního omylu tvrdícího, že tito lidé vlastně nemohou zato, co činí, neboť se tak narodili, nebo byli vychováni. To je morální ani legální odpovědnosti nezbavuje -- jsou totiž příčetní a vědí, že dělají něco, co se dělat nemá a nesmí. Lidi s poškozenou obecnou inteligencí poznáváme snadno. Emoční idioty, kteří svůj hluboký defekt překrývají vysokým inteligenčním kvocientem, vysokou mírou vzdělání, akademickými a dalšími tituly, poznáváme hůř.

"Jak může být tak vzdělaný člověk pachatelem takové hrůzy?" zní častá otázka. Odpověď říká: "Může. Dědičnost a/nebo učení, například dezorganizovanou vazbou, mu vzaly základní větev lidství: rozvinutou emotivitu. Ponechaly mu místo ní něco deformovaného a zakrnělého. Inteligenci, schopnost učit se, manipulovat s lidmi, mistrovsky lhát, ničit, loupit i zabíjet, včetně náhledu na to, co dělá, a že jde o špatnost, aniž by to vadilo, mu ponechaly."

Dobrá zpráva je, že neurovědy začínají mít představu co, kde a jak se těmto lidem děje v hlavě. Špatná zpráva je, že si s tím zatím nikdo neví rady.

Poznámky

* Weiner T. Legacy of ashes. The history of CIA. Anchor Books, 2007, 2008

** románovou kasuistikou opírající se o historickou dokumentaci je kniha J.Littella Laskavé bohyně, Odeon, 2008

*** SS Hauptsturmführer, doktor Josef Mengele, zvaný v nacistickém osvětimském koncentračním táboře Anděl smrti, byl doktor medicíny i filosofie (za antropologii), takže musel mít inteligenční kvocient vysoce nadprůměrný. Přesto sadisticky, přitom vědecky zcela bezcenně experimentoval s lidmi včetně dětí a prováděl "selekce" do plynových komor.

Literatura pro zájemce:

Hare RD, Hart SD, Harpur TJ. Psychopathy and DSM-IV criteria for antisocial personality. J Abnormal Psychology 1991;100:391-398

Hare RD The Hare Psychopathy Checklist-Revised. 1991; Toronto: Multi Health Systems.

Hare, R.D. Without conscience: The disturbing world of the psychopaths among us. New York, NY: Pocket Books, 1993.

Cleckley H. The mask of sanity 1941, 1950, 1955,1964, 1976, 5th ed. 1988 .CV Mosby Co. St. Louis

Diagnostická a statistická příručka Americké psychiatrické společnosti DSM IVTM

(Diagnostic and statistical manual of mental disorders, 4th. Ed), Washington DC, APA 1994, s.645 - 650

Herpetz SC; Sass H. Emotional deficiency and psychopathy. Behav Sci Law 2000;18:567-580

Koukolík F., Drtilová J. Vzpoura deprivantů. Nové, rozšířené vydání. Galén, Praha 2006.