Dnes v Praze začíná třídenní hudební festival United Islands of Prague. Minulý ročník této akce nepřinesl jen spoustu zajímavé hudby, ale také nehorázné prohlídky osobních zavazadel návštěvníků koncertů na Střeleckém ostrově, při nichž byli lidé nuceni - prý z "bezpečnostních důvodů" - u improvizované brány zanechávat nápoje, které měli s sebou.

Po mé kritice těchto kontrol uveřejněné minulý rok došlo k zajímavé polemice dvou právníků , k níž bych se zde nyní chtěl vrátit - začíná sezóna letních open air festivalů a problém sepětí kultury a nuceného konzumu, jakož i hrubých zásahů festivalových zřízenců do soukromí návštěvníků se zřejmě objeví častěji.

polemika 2004 ZDE ZDE ZDE ZDE TÉMA BL

U dětí, které žijí v blízkosti elektrického vedení vysokého napětí, vzniká daleko častěji leukémie, konstatují vědci z Oxfordské univerzity a z britských energetických podniků v článku, který v pátek vyšel v časopise British Medical Journal.

Tento týden bude pro osud Evropské unie mimořádně důležitý a varovný. Francouzi a Holanďané řekli v referendech jasné NE smlouvě zakládající její ústavu a tímto suverénním aktem svobodně se rozhodujících občanů postavili před evropskou politickou elitu těžký úkol: znovu se zamyslet nad základními hodnotami a pilíři, na kterých stojí "evropský dům". A také zcela zbourali dosavadní povrchní dělení na "eurooptimisty" a "euroskeptiky". Jen menší část těch, kteří smlouvu odmítli, se totiž může označit za odpůrce evropské integrace. Ti ostatní převážně nehlasovali o textu ústavy (který v drtivé většině ani neznali), nýbrž o charakteru této integrace.

Je Evropská smlouva po francouzském a holandském odmítnutí nyní mrtvá? Tuto otázku položil v pozoruhodném rozhovoru ve středu večer José Manuelu Barrosovi, předsedovi Evropské komise, v britské televizi Jeremy Paxman:

České shrnutí rozhovoru Margaret Warnerové ze zpravodajského pořadu "News Hour with Jim Lehrer" s vyslancem EU ve Spojených státech. "Co vlastně Holanďani a Francouzi v referendu řekli?"; "Dojde ke zpomalení rozšiřování EU?"; a "Je ústava mrtvá?" Připravil Jiří Staněk.

"Tváří v tvář arogantnímu, nekomunikativnímu, diskusi dusícímu starému režimu může být závan demokracie osvobozující. A to nejen na Středním východě," napsal na neokonzervativním webu New American Century William Kristol, když přemítal nad francouzským referendem o "euroústavě". Jeho výsledek v té době ještě nebyl znám, to ale není důležité. Zajímavé je, v čem Kristol nebo jeho ideologický souputník Gary Schmitt (Los Angeles Times, 29. 5. 2005) nahlížejí podstatu zámořských událostí. Z pohledu amerických pravičáků se potenciální (pro nás již aktuální) francouzské a po něm nizozemské NE jeví jako "okamžik naděje".

Milan Dušek: Daleká cesta, Oftis, Ústí nad Orlicí 2005

Varhaník, skladatel, esejista a učitel na pražské konzervatoři a divadelní fakultě AMU Milan Dušek napsal v letech 1976 -- 1980 čtyři na sebe navazující vědeckofantastické povídky, uvedené citáty z povídky Ivana Vyskočila "Vždyť přece létat je snadné." Kdybych je označil za samizdaty, nebylo by to přesné: tehdy měly funkci dárků k jednotlivým jubilejím jeho dcery Hany, která se též zabývala vědeckofantastickou prózou. Renesanční osobnost Milana Duška, jenž spolu s Jiřím Suchým, Ivanem Vyskočilem a dalšími v roce 1958 budoval Divadlo Na zábradlí, se pravidelně netlačí před televizními kamerami, a proto jeho jméno nepatří v této zemi mezi nejznámější, i když by si to jistě zasloužil. O to větší čest je recenzovat jeho knihu, která pětadvacet let od dokončení poprvé vychází. Milan Dušek je totiž typickým představitelem dnes velmi silného proudu, který je většinou zakořeněný v určitém kraji a přichází -- bez jakýchkoli aspirací na širokou úspěšnost a bestsellerové trhání rekordů -- jako druhá vlna národního kulturního obrození.

už je to skoro rok, tenkrát jsem se přihlásil na brigádu. Tři týdny jsem už neměl žádnou adekvátní práci, což mě trochu znervózňovalo. Proto jsem sáhl po menší brigádě na Ruzyni. Nakonec jsem tam však vydržel pouze tři dny, za ty peníze to vůbec nestalo, píše Dalibor Rozsypal.

Když jsem si přečetl o tom, jak vám někdo ukradl cigarety že zavřeného kufru, tak jsem si zavzpomínal a řekl jsem si, že vám o tom napíšu.

Adresováno: Libor Ambrozek, ministr životního prostředí, Praha; Petr Dolejský, ředitel Správy ochrany přírody Praha.

Vážený pane ministře, vážený pane řediteli,

dne 16. 2. 2005 jsme se obrátili otevřeným dopisem (viz příloha) na pana ředitele Správy ochrany přírody PhDr. Petra Dolejského se žádostí o vysvětlení důvodů, které jej vedly k odvolání vedoucího Správy CHKO Český kras pana Mgr. Michaela Pondělíčka z funkce. Důvody uvedené na osobním setkání panem náměstkem Ing. Petrem Mouchou jsme označili za nejasné a nedostačující a postup odvolání bez předchozího upozornění na nedostatky a pochybení za překvapivý a znepokojující, vytvářející prostor pro spekulace. Tento dopis podepsali všichni pracovníci Správy CHKO Český kras.

Do dnešního dne, tedy více než tři měsíce, stále marně čekáme na návštěvu či jakoukoli odpověď od pana ředitele.

Chci jen krátce zaznamenat, čeho si žádná česká média nepovšimla - v Litoměřicích se o minulém víkendu konal už 11. Salon kritického myšlení. Je to pravidelné výroční dvoudenní setkání lidí, projevujících zájem o kritické myšlení (nechce se mi použít zprofanovaného slova "intelektuálů"), kteří každoročně diskutují na dané téma. Letošním tématem bylo Umění a politika a hovořili mj. Zdeněk Zbořil, Ota Ulč, Gustáv Murín, István Voros, Václav Dušek, Jiří Krombholz a Jan Čulík.

Loni bylo tématem Umění jako komunikační jazyk a nakladatelství Votobia z loňského setkání vydalo stejnojmenný sborník (ISBN 80-7220-220-0), který je k dostání v dobrých knihkupectvích a také v galerii Vivo na Maltézském náměstí 3 v Praze 1.

Organizátory setkání jsou Alex Koenigsmark a Viktorie Hradská.

Osobně na něm oceňuji neuvěřitelnou názorovou otevřenost, nevídanou v českých médiích. Setkávají se tu a diskutují spolu "pravičáci", jako je Alexander Tomský, Ota Ulč či Jan Kovanic s "levičáky", jimiž jsou například bývalý špion Karel Koecher (letos nepřijel), spisovatel Arnošt Lustig (také letos nebyl), či bývalý diplomat Miroslav Polreich. Pořadatelé chtěli mladé lidi, avšak z mladých autorů Britských listů se mi podařilo přimět k účasti pouze Martina Škabrahu, Jan Sýkora se jen seminářem jen tak mihl, jiní bohužel nepřijeli.

Největším zážitkem bylo pro mě na letošním Salonu vystoupení Čestmíra Císaře, ministra školství a kultury v československé vládě od roku 1967. Císař vystoupil v diskusi po mém příspěvku, kdy lidé debatovali hlavně o tom, co dělá literární dílo relevantním a čteným v určité éře. Vzpomínal na své mládí ve třicátých letech a svým příspěvkem projevil neuvěřitelnou míru vzdělanosti a moudrosti. Netušil jsem, že někdejší komunističtí ministři (dobře, bylo to reformní období) byli takto vzdělaní. Žádný současný politik jim nesahá po pás. Posléze jsem se v kuloárech dozvěděl, že Čestmíru Císařovi (který právě dokončil třídílné kulturněpolitické dějiny Československa ve dvacátém století) je pětaosmdesát let.

(příspěvek na konferenci Umění a politika, Salon kritického myšlení, Litoměřice 2000)

Titul odkazuje na Camuse, ovšem.

Goethe, který díky Eckermannovi zanechal největší množství výroků, ještě víc, než dosavadní rekordman anglický dr. Johnson, řekl mj., že "jediná díla trvalá jsou díla příležitostná". Můžeme se o smyslu tohoto výroku přít, ale jedním z výkladů může být, že znamená toto: aktualitě, chcete-li politické-mu faktu, se nelze vyhnout, protože nemůžeme ohluchnout a oslepnout, jde ale o to, zda je to umění.

Psáno pro letošní Salon kritického myšlení, Litoměřice, květen 2005

Svědčila česká literatura před rokem 1989 jinak o zkušenostech českého společenství, než jak to činí v letech po pádu komunismu? Byla tehdy přístupnější mezinárodní čtenářské obci než v současnosti a pokud ano, tak proč? Plnila literární a estetické funkce jiným způsobem než nyní? Proč jsou někteří autoři z šedesátých až osmdesátých let považováni za "velké" a co chybí českým spisovatelům, kteří píší v posledních patnácti letech? Způsobuje pozměněné vnímání literatury, že spisovatelé z období komunismu už mladší generaci nic neříkají? Má pravdu Petr Bílek, že se česká literatura stává v současnosti předmětem marketingové manipulace? Musí být v literatuře obsažena politika, anebo to snižuje umělecké dílo na úroveň propagandy? Lze text považovat za literaturu, včlení-li autor do něho záměrně "zpřístupňující" stereotypní postupy? Týká se to autorů píšících před rokem 1989 i po roce 1989? Může svědčit literární text podnětným způsobem o společnosti, přestože to není tvůrčí umělecké dílo?

Na tato témata jsem vedl seminář letos v březnu na pražské filozofické fakultě. Jde o téma "Literatura a politika". Účelem bylo pokusit se zjistit, zda literatura skutečně za komunistické totality fungovala jinak.

A sice poštou, už doma leží nějaký ten týden, s informacemi, jako i argumenty zastánců a protivníků. O něčem hlasuji/eme, protože to zákon vyžaduje, o něčem, neboť jsme a/nebo naši spoluobčané podepsali iniciativu.

Naše rozhodnutí jsou závazná - k tomu citát/y spolkového prezidenta/spolkové prezidentky pro zahraniční média: "Není na mě, jako představiteli spolkové vlády, abych komentoval/a rozhodnutí lidu. Ale je zcela samozřejmé, že jej plně respektuji, bez ohledu na to, jestli odpovídá mínění vlády, jak jej lidu předložila v referendu."

Profesor mravouky, známý Max Weber, považoval za jeden ze znaků politické strany její účelovost danou cíli jejích členů. Podle něj mělo formálně svobodné sdružování občanů do politické strany jejím vůdcům zajistit moc a jejím členům prosazení věcných cílů, osobních výhod, nebo obojího. Podle mých skrovných znalostí se žádnému pozdějšímu teoretikovi nepovedlo hutněji vyjádřit, čím je fakticky každá politická strana až do dnešní doby.

Vzpomněl jsem si na tento názor když jsem se stal nepřímým svědkem příběhu, který v krátkosti popíši. Jedna z parlamentních stran v městě s 25 tisíci obyvatel neměla od listopadu 1989 nikdy víc jak do dvaceti členů. Asi rok před komunálními volbami do ní vstoupili dva místní, úspěšní podnikatelé.

Francouzské a holandské referendum byla podle ekonomického editora deníku Guardian Larryho Elliota také odmítnutím jednotné evropské měny. Autor pokračuje:

V době, kdy bylo euro zavedeno, opozice na levici přicházela od tří různých skupin. Keynesovci argumentovali, že svěrací kazajka jednotného hospodářství ohrozí růst ekonomiky i pracovních příležitostí. Zelení argumentovali, že přesun moci do rukou vzdálené a neosobní ústřední banky bude znamenat krizi legitimity. Marxisté tvrdili, že se euro stane trojským koněm pro prosazování neoliberální hospodářské politiky. Ukázalo se, že všechny tyto tři předpovědi byly stoprocentně přesné.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Ministři schvalují záměry, nechávají si zpravovávat nákladné technické i ekonomické studie, platí projektové manažery, ale v podstatě to důležité, tedy formulaci základní ideje a filozofie (vtomto případě zavedení elektronického mýtného) postrádají. O tom je tento článek. O ministru dopravy Šimonovském.

Nevím, proč by měl majetek pana Gatese představovat nějaký zásadní problém, píše David Šafránek v reakci na článek Miloslava Junka "Kapitalismus je nutno demontovat". Z jeho dopisu vyjímáme:

Ve světle vývoje dnešních informačních technologií bohužel nezbývá než smutně konstatovat, že Evropa nikdy nebyla s to postavit americkému software jedinou obstojnou alternativu a může tak jen koukat, jak jí neustále ujíždí další a další vlaky.

Pokud má někdo dojem, že komunistický režim a centrálně řízené hospodářství představovalo jakousi životaschopnou alternativu, je právě vývoj v informačních technologiích tím, co dokazuje naprostý opak. Socialistický blok nebyl byť jen v náznaku schopen zachytit nástup tohoto oboru a veškeré aktivity se omezily maximálně na kopírování již tehdy zastaralých západních technologií. Důsledky tohoto faktu, jako například neexistence konkurenceschopné elektroniky, jsou v zemích bývalého socialistického bloku zřetelné dodnes.

Již jsem se smířil s tím, že existují lži, větší lži, nepokryté lži a reklama. Jako každý druhý člověk, žijící v epoše rozvinutého infotainmentu, jsem si jednoduše patřičně zvýšil toleranční limit, abych věnoval marketingovým snahám producentů dobře zabaleného štěstí našeho konzumerismu právě tolik času, kolik mu podle mne přísluší. A v mém případě je to zhruba tolik času, kolik je třeba na odvrácení zraku, abych se vyhnul i případné nevědomé indoktrinaci více či méně dobře koncipovaným užitým uměním s náležitě lakonickým sloganem ve službách mamonu. Dělám to od té doby, co jsem zjistil, že něco jako svobodná vůle člověka vůbec neexistuje...

Ve věku páry jezdily anglické rychlíky rychlostí 130 km/h, teď jezdí sotva stovkou...

Mnoho vlaků jezdí v Británii nyní podstatně pomaleji než v osmdesátých letech, v době státních železnic, a některé dnes jezdí dokonce pomaleji než v době páry... Jak napsal britský deník Times, vyplývá to z analýzy jízdních řádů.

Státní British Rail (Britské železnice) lákaly lidi, aby jezdili vlakem, reklamou, v níž oznamovaly, jak se neustále zkracuje cestovní doba, zprivatizované železniční společnosti dnes zdůrazňují, že jsou "spolehlivé" a mnohé z nich přidaly k cestovní době celou řadu dodatečných minut, aby se vyhnuly pokutám za zpoždění.

Po přečtení článku pana Hoška "Kapitálu se nikdo nenají", který nám hezky vysvětlil, co je vlastně kapitál, bych rád upozornil, že není všechno zlato, co se třpytí. Při popisu zahraničních investic se však autor dopustil zjednodušení. Cizí investice nejsou tak výhodné, jak líčí. Naopak. Jediný přínos pro země, kam přišel cizí kapitál, je snížení nezaměstnanosti. Mzdy jsou totiž to jediné, co v zemi zůstane.

Odpověď Jiřímu Davidovi.

Ze špatné kritiky Národní galerie radost nemám, i když si možná tímto titulkem vykoleduji pomyslný záhlavec od části odborné veřejnosti a obvinění, že lobbuji za Milana Knížáka. Důraz v poukazování na osobnostní rysy jejího ředitele ale musí být funkční, musí přesně ukázat, jak ovlivňují jeho rozhodnutí směrem k cílům a zájmům Národní galerie. Jinak jsou jen prázdným gestem a zdají se být oním "honem", jakkoliv jsem to slovo použil v nadsázce, protože jsem ho dal do uvozovek. Jedním z krajních logických požadavků oponentů by bylo, požádat ředitele NG, aby se nechal psychiatricky vyšetřit. Přeháním, abych zvýraznil absurdnost celé situace.

"Za 500 milionů by se dalo postavit 500 i více malometrážních bytů... Bylo by rozhodně lepší postavit pro Romy slušné bydlení, aby nebydleli hůř než ta prasata v Letech," píše Josef Vít ve svém příspěvku o táboru v Letech. V kalkulaci s ním asi lze souhlasit, ne však ve smíšení etické, historické, národnostní a sociální problematiky, i když spolu navzájem souvisí.

Japonsko je už dlouho součástí rozvinutého světa. Bylo první nezápadní společností, která zahájila svou industrializaci už v 19. století. Japonsko má druhou největší ekonomiku na světě a má velmi vysokou životní úroveň. Při tom se však silně odlišuje od západních společností - nikoliv moderní technologií, tedy automobily, počítači, dálnicemi, ale vztahy ve společnosti, píše Martin Jacques, který je v současnosti hostujícím profesorem na Aichi University v Japonsku.

Elity informačního věku vykonávají chytře nadvládu nad výrobními prostředky, totiž nad systémem školství, argumentuje pozoruhodně energicky David Brooks v deníku New York Times.

Průměrný roční příjem rodiny, z níž pochází student na Harvardské univerzitě, je 150 000 dolarů. Jen tři procenta studentů prvního ročníku na 146 nejvýznamnějších amerických univerzitách pocházejí z nejchudších pětaadvaceti procent americké populace. Vzdělanecká třída ostentativně nabízí chudým studentům finanční pomoc a pak zmanipulovává přijímací kritéria tak, aby se na americké vysoké školy dostala jen malá, zvládnutelná menšina.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

V dubnu 2005 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou částkou 8600.00 Kč. Příspěvky stačí na běžný administrativní provoz listu, avšak neumožňují nám zatím financovat systematickou novinářskou práci ani systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Právě pro nedostatek financí nejsme schopni rychle zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Hlavní potíží v současnosti je, že nemáme finanční prostředky na kompletní zprovoznění veškeré funkčnosti serveru Britských listů.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.