Nerozhoduje, jak je v ČR zvykem, věk, ideová příslušnost či renomé povídkáře, nýbrž jen žánrová poloha jeho prózy, neboť editor usiluje o jistou monotematičnost jednotlivých svazků. Zatím vydal v této řadě dvě knihy milostných povídek, knihu úsměvných příběhů, knihu s "ulítlými" náměty (používám jeho výraz) a knihy o tajemství a neporozumění. K nejčastějším autorům, zastoupeným v těchto souborech, patří Iva Pekárková a Miloš Urban; jinak se mezi přispěvateli objevují jak jména známá, například Michal Viewegh a Ivan Klíma, tak jména debutantů. Úskalí tohoto přístupu ovšem tkví v tom, že slabiny začátečnických pokusů jsou v sousedství zralých texů mnohem patrnější.

Soubor Zabij mě líp, který vyšel v dubnu t.r., se dá posuzovat z několika hledisek -- z hlediska čtenářské atraktivnosti, z hlediska zvoleného žánru nebo z hlediska literární úrovně. Co se týče žánrové "čistoty", nejde vždy o typická hororová témata: V prvé povídce, nazvané "Štědrá noc baronky z Erbannu", vypráví Miloš Urban o čtveřici studentů, kteří stráví vánoce v odlehlém zámku; její podtitul zní sice "Variace pro temnou strunu", tj. odkazuje na Ladislava Fukse, ale svými kulisami připomíná nejvíc gotický román ze začátku 19. století (milovník literatury v ní objeví i jiné filiace, například s Gogolovou povídkou Vij nebo s Hubačovou televizní hrou Zámek v Čechách). Umím si představit, že si tento příběh podmaní leckterého čtenáře i kritika (zvlášť ty, kteří obdivují akční filmy), protože autor zručně fabuluje a dojem autenticity posiluje výčtem konkrétních detailů (vybavení zámku, příprava večeře, defekt auta), ale umím si představit i čtenáře, které povídka neuspokojí: Místo účasti s postavami vyvolává jen pocit napětí -- jako by šlo o virtuální realitu, nebo jako bychom museli nečinně přihlížet chrlení krve či kulometné palbě.

Zdání umělosti a odcizenosti vyplývá také z toho, že události, k nimž dojde po barončině nečekaném skonu, jsou příliš symetrické, než aby působily překvapivě, a hlavně jim schází přesvědčivá motivace, s jakou obmýšlejí své postavy mistři hororových námětů (Poe, Hitchcock, Bradbury): Všichni účastníci výletu se totiž setkají s obludnou zvětšeninou svých zvyků i zlozvyků, jako je tanec, mlsání, chtíč apod. Nedá se nicméně říct, že Urban své postavy nezná; vyplývá to z repliky, kterou vkládá už na počátku příběhu do barončiných úst: "Jsou mi sympatičtí, jenom jim něco chybí... snad jistota. Jako by se jen vznášeli."

I příběh Martina Koláře, dvojsmyslně nazvaný "Kousek Leslie Wildové" a nahlížený očima nesvéprávného výrostka, mísí dva literární žánry -- rozvíjí se podle pravidel detektivky, a teprv v závěru přibírá hororové atributy, které však působí trochu neorganicky: Proč tajemný, sériový vrah nezvolil pro svou poslední oběť stejný způsob, jaký užil v předchozích případech, a jak naložil se skeletem? ptá se čtenář. Kolářova povídka je nicméně nejpůsobivější z celého souboru, a to hlavně dík strohému stylu a důvtipnému načasování.

Je až nápadné, že má některé společné rysy s Urbanovou prózou, a to hlavně zálibu v morbidních představách, sklon k literární manýře a cizojazyčnou inspiraci (převažují ozvuky amerických románů, například od J.H. Leeové, J.D. Salingera, Iry Levina a Johna Irvinga), ale od příběhu s baronkou se liší lepším prokreslením ústředních postav. Stojí mimochodem za povšimnutí, že vrah označuje své oběti stejně jako mladík, o němž se vypráví v Haklově povídce "Události a komentáře" z knihy O létajících objektech (oba je cejchují sloganem TVOJE LEVÁ NOHA, resp. LEVÁ NOHA KURVY atd.); je na čtenáři, zda si tuto zjevnou shodu vyloží jako záměrnou aluzi, skrze niž se hlásí jeden autor ke druhému, jako nahodilé souznění myslí nebo jako obyčejný plagiát..

Neurčitý čas a prostor zmíněných povídek je ve zbylých příbězích nahrazen současnou realitou. Povídky "Nehoda" a "Dívka s tváří z mramoru", které napsali Iva Pekárková a Ondřej Neff, si berou na mušku bezohledné řidiče, postrach našich silnic. Jak už naznačuje editorova anotace, autoři si pro ně vymysleli rozdílný způsob odplaty: Pekárková -- v intencích orientálních věrouk -- na ně sesílá asijského ducha Thí, který, jakkoli přináší smrt, usiluje o své vtělení, zatímco Neff je trestá prostřednictvím dívky s psychotronickými vlohami. Strůjci odplaty se tedy od sebe až tak neliší (oba pocházejí ze světa nadpřirozených úkazů); zato se výrazně liší literární zpracování obou povídek: Styl Ivy Pekárkové je expresívní; autorka člení text na řadu vzrušených odstavců a sahá k slangovým výrazům, ke slovům, tištěným verzálkami, a k řečnickým otázkám, což může vést jak k oživení textu, jako je tomu u povídky "Dům u zmoklé hrdličky", uveřejněné v paralelním souboru Už tě nemiluju, tak k jeho zbytečné roztěkanosti, jako je tomu u povídky o adrenalinovém řidiči.

Neffova povídka naproti tomu trpí příznaky publicistického vyjadřování ("Tomu, kdo není schopen vidět obličej provinilého řidiče, bude možná užitečné sdělení, že se jmenuje...") a v závěru se -- ke své škodě -- mění ve vtíravou moralitu: "Jestli je vaše jméno v databázi smrťáků (rozuměj řidičů-zabijáků)", nabádá autor čtenáře, kteří snad nepochopili poslání povídky, "užijte si těch pár měsíců, týdnů, dní...(rozuměj než vás zlikviduje smrtonosná hrdinka). Moc vám jich nezbývá." Jinak soudím, že by obě povídky o řidičích vyzněly sevřeněji a úderněji, kdyby autoři necítili potřebu ukázat, že odplata proběhne lavinovitě, tj. že zasáhne i další řidiče, rodičku, lékaře atd., ale to je zřejmě věc osobního náhledu.

Pokud jde o mrazivý dech smrti, žádná povídka čtenáře nezklame; v odpudivých barvách líčí autoři vesměs i své hrdiny, včetně těch, kteří se ocitají na prahu dospělosti. V povídce "Místnost" od Jana Jandourka se děj točí kolem zapovězeného sklepa, jehož tajemství rozřeší bystrý a lstivý syn majitelů. Rozhodujícím motivem je tu šikana, v níž se vyžívají jeho "hodní" (učiteli uznávaní a pardonovaní) spolužáci, a závěr ukazuje, že syn a jeho otčím si vzájemně nemají co vyčítat. Povídka "nečaruje" s literárními efekty a dala by se jí vytknout jen přílišná náznakovitost chlapcových promluv, která je občas matoucí.

Poslední autorka, Anna Cermanová, přispěla do souboru povídkou "Mezijezeří"; i tento příběh je žánrově dvojlomný: Zpočátku se rozvíjí jako balada z dvacátých let minulého století: Do odlehlé vesnice přichází nový, samotářský učitel (a zároveň vypravěč příběhu), který včas neprohlédne dvojí tvář starousedlíků, s nimiž se stýká. Ve shodě s romantickým kánonem se závěrečná scéna odehraje v horách, u zamrzlého jezera, a střetne se v ní trojice ústředních postav, vypravěč, farář a místní neznaboh, ale tragický účin je bohužel oslaben tím, že mladá autorka náhle zapomíná na stylistické rozlišení subjektů: Není zcela jasné, kdo koho oslovuje, kdo koho zabil a zabije (ve scéně figuruje navíc ještě jedna mrtvola); z exaltovaného líčení je zřejmé, že si sice tuto scénu dobře představila (procítila), ale nepředala ji dobře čtenářům. Neměl ji editor přimět k vylepšení?

Další svazek, který připravuje nakladatelství Listen, by měl sdružovat povídky, inspirované životem v "totáči"; bude jistě zajímavé sledovat, v jakém světle ho autoři vylíčí: Připadal jim k popukání? Nebo se dosud probírají z jeho tíživé monotónnosti? Doufám, že se aspoň jedna povídka vypořádá břitce s jeho absurditou.