Začnu článkem "Svoboda projevu, jejíž součástí není právo urážet, je fraška" z 29. 12. Jeho iniciátoři si vykládají svobodu slova jako právo urážet a ponižovat cizí náboženství. Nebyla by to zas tak velká hrůza, kdyby nás mnohokrát opakovaná zkušenost neučila, že toto právo je obvykle myšleno selektivně.

Kdybych se vyjádřil například o homosexualitě stejným způsobem, jakým se oni vyjadřují o náboženství, které zradili nebo kterému nerozumí - což naprosto není mým úmyslem, protože, ať se jim to líbí nebo ne, nejsem jako oni - pustili by se do mně s vervou náboženských fanatiků.

Je to samozřejmé. Nikdo nestojí o to, aby ON (nebo nějaká součást jeho osobnosti, což je to samé) byl urážen, zesměšňován a ponižován. Naproti tomu se, jak vidno najdou lidé, kteří považují za své právo ponižovat druhé beze studu a bez stopy vědomí, že to není fér. Jeví se nanejvýš pravděpodobné, že zde působí nějaký typ náboženské zaslepenosti.

Pan Valach se svým článkem zařadil do stejné skupiny. Po přečtení diskutabilní, ale celkem rozumné kritiky demokracie v ČR totiž zjistíme, že článek byl napsán jako obrana "registrovaného partnerství". Jeho hlavním argumentem je prohlášení, že odmítá, aby mu někdo vnucoval zásady, vyplývající z náboženství, které nesdílí. Přitom ale bez vědomí nějakého rozporu vnucuje nevybíravým způsobem zbytku společnosti zásady, vyplývající z jeho vlastního náboženství.

Pan Valach píše: "Zákon o registrovaném partnerství však je prosazením práva na život v souladu se svou vlastní přirozeností a jako takový se týká nás všech". Připusťme pro tuto chvíli, že jde skutečně o život v souladu s vlastní přirozeností a že je společensky přípustné nijak ho neomezovat. Tím víc vynikne skutečnost, že k tomu homosexuálově nepotřebují registrované partnerství, stejně jako poslanci nepotřebují ke své práci doživotní imunitu.

Cílem tohoto článku je tedy pokusit se nějak popsat a pokusit se aspoň trochu pochopit náboženství, které spojuje tak rozdílné požadavky, jako je právo urážet lidi, kteří mi nijak neublížili a které ani neznám, doživotní imunita a registrované partnerství. Bude samozřejmě třeba také doložit, že jde o náboženství, protože sami jeho vyznavači obvykle popírají, že by měli nějaké náboženství a fakt, že se jedná o typické projevy náboženské zaslepenosti ledaskoho nepřesvědčí. Určitým vodítkem může být známá skutečnost, že marxismus má typické znaky náboženství.

Myslitelé daleko lepší než já už dávno doložili, že marxismus je křesťanství, které se zbláznilo (mimochodem: tváří v tvář naprostému selhání církví v devatenáctém století se není čemu divit) ohleduplněji řečeno křesťanská herese. Ovšem zatímco marxismus nikdy nedokázal docela zapřít svého ušlechtilého předka, náboženství, o kterém je řeč, vychází ze zcela jiných kořenů.

Tohle náboženství tady bylo patrně vždycky. Ovšem od začátku renesance se jeho vyznavači množí a jsou stále nápadnější. Pokud mohu soudit, vzniká z optického klamu, že pozorovatelna je vnímána jako střed. Už děti ve věku dvou let, sotva si uvědomí samy sebe jednají podle předpokladu, že jsou středem světa. Druhá vlna těchto představ přichází s pubertou. Je cílem výchovy vštípit člověku širší hlediska. Ovšem některé lidi výchova mine. Když pak hledají Boha, hledají ho samozřejmě tam, kde je střed všeho, tedy v sobě.

Tohle náboženství nepotřebuje nějaké adorace nebo teologii. Přece se střed vesmíru nebude klanět sám sobě nebo sám sebe popisovat. Nepotřebuje ani být reflektováno rozumem svého nositele a boha v jedné osobě. Dokonce snese docela dobře, aby jeho nositel byl navenek vyznavačem jiného náboženství, zvlášť moderního křesťanství. Také s marxismem se docela dobře snese, jak jsme se mohli před léty přesvědčit.

Tito lidé uzavírají spojenectví, podobně jako kdysi pohanské chrámy, aby mohli spolu prosazovat výsady, které jim jako božstvům náleží. Sdělovací prostředky prosazují právo lhát, urážet a ponižovat, poslanci doživotní imunitu, homosexuálové registrované partnerství, ekonomové trh bez přívlastků a tak dál. Zaplatí to samozřejmě ta naprostá většina lidí, kteří pokud hledají boha, hledají ho mimo sebe, ten méněcenný, nebožský dav. Jednotlivci v tomto davu jsou přesvědčováni různou sofistikou, takže se to obvykle děje se souhlasem, někdy dokonce nadšeným souhlasem některých z nich. Takový je prostě dnes světa běh. Opravdová hrůza vzniká, když se nějakému souručenství podaří vytáhnout tak atraktivní heslo - například o společném národu, rase, antikomunismu nebo přesvědčení, že oni jsou vyvolení k šíření "svobody a demokracie" podle svých představ - že dokáží strhnout mnoho lidí (a ostatní potlačit), takže vzniká fašismus.