Nejnovější antologie současných povídek nazvaná Už tě nemiluju vychází opět -- jako tomu bylo v šesti předchozích -- z promyšlené výzvy adresované významným osobnostem střední a starší generace prozaiků, kteří již vytvářejí jakýsi okruh vstřícných spolupracovníků nakladatelství. Je to okruh občas inovovaný a zdravě se rozšiřující, jak roste čtenářská popularita a stoupající prestiž těchto souborů. Například v Už tě nemiluju se poprvé setkáváme s Evou Kantůrkovou, Kateřinou Rudčenkovou a autorskou dvojicí Zdenou Bratršovskou a Františkem Hrdličkou, vedle Alexandry Berkové, Daniely Fischerové, Ivana Klímy, Ivy Pekárkové, Petra Šabacha a Miloše Urbana, zastoupených v některém z dřívějších svazků.

Rámcově určeného tématu se každý z nich zmocnil podle svého naturelu. Kdo z čtenářů alespoň trochu zná jejich umělecký rukopis, způsob fabulace a náladu jejich próz, rozeznal by jejich práce, i kdyby byly publikovány anonymně.

Všimněme si třeba průběhu ukončení vztahu, většinou, avšak nikoli vždycky, dlouholetého.

Nejbrutálnější je u Šabacha a Urbana, pokaždé s černě "humornou" pointou, na jakou jsme v jejich pracech zvyklí. V Šabachově Neděli přichází na samém konci zničehonic. Urbanova Smrtečka po dost dlouhé přípravě na tragédii uzavřené ironickým gestem -- bláznovským dlouhým nosem namířeným na čtenáře, přináší v dovětku ještě další, už stručnou otázku: jak se z obtížného vztahu vyvléknout?

Klímova oba protagonisty už otravující "bokovka" ústí do ženiny schizofrenie, přijímané ze strany milence celkem ohleduplně, zatímco spisovatelka Pekárková samozřejmě stojí spíše za opuštěným děvčetem a hrdinka Rudčenkové, poté, co poznává přítelovo rodinné zázemí, teprve vznikající vztah energicky sama ukončuje.

Nejvypracovanější, psychologicky přesvědčivé literární zpracování shledávám v povídce Dům U Zmoklé hrdličky Ivy Pekárkové. Třebaže ji znám jen z řady jejích cestopisných (i dřívějších necestopisných) knih, chování jejich povídkových hrdinů Honzy a Hedviky věřím.

Stejně tak Dámě se žlutými růžemi Evy Kantůrkové. Vlastně i zde jde o dávno uzavřený "vztah", zdá se, že více přátelský než milostný, v době totality. Ženy, jejíž přednormalizační minulost si musíme jen domýšlet, a muže lety sedmdesátými kariérně nepostiženého, jenž ji občas navštěvuje v obchodě s gramodeskami, kde je tehdy (nuceně) zaměstnaná. Muž je jeden z posledních někdejších přátel, jenž -- ač sám není na "černé listině" -- se s ní neobává stýkat. Jak se však ukáže, jen do určité chvíle. "Po čase, po nějaké nepříjemnosti s policií zjistil, že krámek, jeho útulek, útočiště jeho svobody... je patrně odposloucháváno, a přestal svou vzácnou Múzu navštěvovat. Slyšela ho říci, nemohl jsem tě dál ohrožovat..." (str. 136 -- 137).

Příběh Evy Kantůrkové je zarámován do průběhu jeho kremace a čajové růže, jež jí kdysi nosíval, jsou symbolem vztahů, které v té době uvadly.

Daniela Fischerová a Alexandra Berková vytvořily naopak povídky povýtce literární. První z jmenovaných, Fischerová, dějově semknutou o věrných manželech, připomínajících Filemonu a Baucise, které rozdělila až ženina smrt, a on si (neprávem) vyčítá, že se jí během dvacetiletého soužití dost nevěnoval, že upřednostňoval své povolání koncertního umělce-harfenisty. Druhá, z pera Berkové, nese rysy její příznačné rozevlátosti v líčení kolísavého vztahu mezi dcerou a matkou, vzdáleně rovněž připomínající antické drama, v němž autorka ponechává dostatek prostoru čtenářově fantazii v dotváření zápletky.

Nakonec jsem nechala povídku Vyrážka od Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky, která, jak je tomu vždy u společných prací této dvojice, nazírá rozchod mileneckého páru z obou stran: z ženiny i mužovy.

Obě mladé literární postavy, biolog Karel a socioložka Romana, zatím spolu dlouho nežijí, vlastně teprve poprvé tráví společnou dovolenou, spojenou se studiem tamějšího biotopu, v chatce u lužní rezervace.

Karel, nejenže si pečlivě zapisuje výskyt rostlinných druhů a ptačí zpěv, ale se stejnou pedantérií pozoruje a hodnotí chování a jednání své přítelkyně. Dokonce ji vystavuje mezním situacím, snad aby se přesvědčil o jejích morálních kvalitách. Obstojí v jeho přísných kritériích -- nebo nikoliv? A když ne -- není schopen ji pochopit ani odpustit... "'Myslel jsem, že jsi silnější...' -- Stála u stěny se schýlenou hlavou a zírala do prázdna; neřekla nic. Dveře za ním zaklaply..." (str. 92). -- Samozřejmě neprozradím rozuzlení, jen to podtrhnu, jak nebezpečná se může stát rigidní mravokárnost. A jaký to rozdíl od závěrečného velkorysého gesta hrdinky povídky Evy Kantůrkové!

V každém případě: máme před sebou sto čtyřicet stránek, jež stojí nejen za přečtení. I za zamyšlení a porovnávání.