Kniha s textem evropské ústavy se ve Francii stala bestsellerem roku. V knihkupectvích se jí prodalo několik milionů výtisků. Ve srovnání s tím je číslo 1250 kusů, které České republice přidělil Úřad pro úřední tisky EU naprosto směšné. Česká vláda se k dotisku ústavy na své náklady odhodlala až nyní.Možná i proto žádná občanská debata neprobíhá. V Česku zaznívají pouze bezobsažné "výkřiky". Na jedné straně prezidenta republiky Václava Klause, který je absolutně proti evropské integraci -- a tudíž i stoprocentně proti evropské ústavě. A na druhé straně vlády (sociálních demokratů, křesťanských demokratů a Unie svobody), která se deklaruje jako proevropská a je tudíž pro schválení ústavní smlouvy. Ani jedna strana se však zatím příliš nenamáhala vysvětlit vlastním občanům proč "ano" nebo proč "ne" evropské ústavě. Výjimku tvoří z českých parlamentních stran pouze opoziční komunisté, kteří od počátku upozorňují na řadu problémů obsažených v tomto dokumentu. Avšak za naprostého ignorování ze strany sdělovacích prostředků. Lze tedy říci, že v Česku se občanské preference "pro" nebo "proti" neodvíjejí z racionálního zvážení textu, ale spíše z emocionálního postoje k EU.

Velká francouzská debata

Obrovská prodejnost knihy s textem evropské ústavy ve Francii svědčí o velkém občanském zájmu o tuto problematiku, který referendum vyvolalo. V tomto světle se tedy vysvětlení zamítnutí ratifikace nesouhlasem s nepopulární politikou nepopulární vlády premiéra Raffarina ukazuje jako nedostatečné. Bonmot o raffarindu je pravdivý jen částečně.

Francouzi v tomto hlasování zcela nepochybně odmítli politiku demontáže sociálního státu. Odmítli politiku tzv. zpružňování pracovního trhu, které je ve skutečnosti snižováním právní ochrany zaměstnanců. Odmítli odbourávání 35-ti hodinového pracovního týdne. Tedy požadavek, aby v zájmu vyšších zisků akcionářů museli pracovat více za stejné peníze.

Odmítli rovněž penzijní reformu, jejíž podstatou je prodlužování hranice odchodu do důchodu a snižování státem garantovaných výší důchodů. A proti pokusu přehodit závazek státu postarat se slušně o své občany ve stáří na penzijní fondy, které se na rozdíl od vlády nezpovídají občanům ve volbách, ale pouze svým akcionářům a jejich správním radám.

Stejně tak voliči většinově hlasovali proti tomu, že Raffarinova vláda podnikům toleruje propouštění Francouzů ze zaměstnání, a jejich nahrazování východoevropany z nových členských států EU. Nikoli na základě svobodné soutěže pracovníků v tom, který umí danou profesi lépe. Ale v podstatě mafiánským způsobem, kdy např. polská firma, kterou si francouzský uzenářský podnik najme jako subdodavatele, nevyrábí nic v Polsku, ale dodá podobně jako ve starověkém Římě četu řezníků, kteří pracují na francouzských jatkách. Jejich mateřská firma je platí o něco lépe než doma v Polsku -- avšak mnohem hůře, než kolik by francouzská firma musela zaplatit Francouzům. Polská firma za tyto pracovníky neplatí ve Francii příspěvky na zdravotní a sociální zabezpečení, protože jde o zaměstnance polské firmy, která platí odvody -- a mnohem nižší, v Polsku.

Francouzům se rovněž nelíbí zavírání továren ve Francii a přesouvání výroby do zemí s levnější pracovní silou a s nižším zdaněním. Zvláště pak dlouhodobá tolerance vlády vůči levným dovozům z těchto zemí, která rovněž vede k zániku pracovních míst ve Francii. Zde je nutno dodat, že Raffarinova vláda se proti tomuto jevu ohradila až těsně před referendem, kdy jen velmi liknavě volala po zavedení ochranných opatření proti dovozům levného textilu z Číny.

Ekonomická věda tento jev označuje jako sociální dumping. V jeho důsledku je francouzský systém veřejných financí okrádán o finanční prostředky, z nichž se hradí veřejné služby a sociální zabezpečení občanů. Na což vláda reaguje tak, že navrhuje penzijní reformu, jejíž podstatou je zvyšování věku pro odchod do důchodu, zdravotnickou reformu, jejíž podstatou je snižování možností čerpat zdravotní péči hrazenou ze solidárních veřejných zdrojů. A další reformy, jejichž podstatou je "dávat občanům méně ze společných prostředků".

V plebiscitu o evropské ústavě Francouzi hlasovali proti této politice.

Proti tunelování Evropy

Do Česka pronikly z intenzivní občanské debaty o politice vlády, a o způsobu evropské integrace, která provázela kampaň před referendem, jen slabé ozvěny. Česká média je redukovala do fráze, podle nichž proti evropské ústavě jsou ti Francouzi, kteří jsou méně vzdělaní, pracují v méně placených profesích a jsou celkově méně úspěšní -- zatím co "pro" je spíše bohatší, vzdělanější a úspěšnější část populace.

Při pracovních cestách do Francie a z kontaktů s francouzskými partnery jsme však zjistili něco zcela jiného. Lékaři patří mezi nejvzdělanější část populace. Na rozdíl od Česka patří ve Francii lékařská profese mezi nejlépe placené. Dr. Louis-Jean CALLOC'H, generální tajemník L'Ordre National des Médecins (organizace sdružující všechny lékaře vykonávající profesi ve Francii -- v Česku plní stejné poslání Česká lékařská komora -- pozn. aut.) na přímý dotaz uvedl, že francouzští lékaři jsou jasně proti navržené podobě evropské ústavy. Odmítají ji jako příliš liberální a protisociální. Artikulace obdobných výhrad i ze strany zástupců advokátů při Evropském parlamentu nás vedlo k hlubšímu zamyšlení nad důvody francouzského "NE".

Na první přečtení a bez znalosti právních a politických souvislostí ústavní smlouva nepůsobí jako liberální protisociální text. Ústavní smlouva skutečně zakotvuje některá občanská, politická a sociální práva. Háček je ovšem v tom, že jen NĚKTERÁ. Řadu práv, které občanům členských států EU zaručují mezinárodně právní dokumenty, jimiž jsou členské státy právně vázány, Evropská ústavní smlouva kupodivu ignoruje!

Rozpory s mezinárodním právem

Francie, stejně jako Česko a ostatní členské státy EU jsou členy Organizace spojených národů, Rady Evropy a Mezinárodní organizace práce. Všechny členské státy EU, tedy i Francie a Česko, jsou právně vázány dohodami sjednanými na půdě těchto organizací a závazky plynoucími z těchto dohod.

Stejně jako v případě všech členských států EU i Francie a Česko (ČR je nástupnickým státem Československa -- pozn. aut.) jako zakládající členové OSN podepsaly a ratifikovaly Všeobecnou deklaraci lidských práv, která je nedílnou součástí Charty OSN. Všechny členské státy EU -- tedy i Francie a Česko -- jsou vázány Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly podepsány na půdě OSN v roce 1966. Signatářské země se v nich zavázaly zajisti a chránit svým občanům práva zakotvená v těchto dohodách.

spolu se všemi ostatními členskými státy EU je i Francie a česko členem Rady Evropy. Jako členské táty jsou tedy vázány Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a jejími dodatkovými protokoly. V případě porušování práv zakotvených v těchto úmluvě, nebo nečinnosti státu při ochraně těchto práv se občané členských států Rady Evropy mohou svých práv domáhat žalobou u Evropského soudního dvora pro lidská práva ve Štrasburku. Tento soudní dvůr Rady Evropy pravidelně odsuzuje státy v nichž se občan nemůže domoci svých práv zakotvených v úmluvě. Občan, v jehož prospěch rozhodl Evropský soudní dvůr pro lidská práva, má na základě rozsudku tohoto soudu právo nejen na odškodné, které mu tento soud přiřkl -- a které je povinen platit odsouzený stát. Jde li o občana EU, pak má právo domoci se soudní cestou před vnitrostátním soudem zjednání právního stavu podle verdiktu štrasburského soudu.

V případě ratifikace Evropské ústavní smlouvy by vzniklo zvláštní právní schizma. Každý občan členského státu EU by na základě mezinárodně právních závazků státu, jehož je občanem, měl práva zakotvená v evropské úmluvě o ochraně lidských práv. Těchto práv by se jakožto občan členského státu Rady Evropy mohl samozřejmě domáhat u Evropského soudního dvora pro lidská práva. Vedle toho by jako občan EU měl podle ústavní smlouvy rovněž určitá práva, kterých by se mohl domáhat před Evropským soudním dvorem v Luxemburgu, který je soudním orgánem EU. Právní problém je však v tom, že rozsah práv zakotvených ústavní smlouvou je menší, než rozsah práv zakotvených v úmluvě Rady Evropy a v Paktech OSN. Srovnání lze nalézt v přiložené tabulce. Jako občan členského státu EU -- a tedy i občan EU, by tak měl menší práva než jako občan stejného státu, který je zároveň členským státem OSN a Rady Evropy.

Evropská unie versus Rada Evropy?

V době existence Rady Evropy a jejího Evropského soudního dvora pro lidská práva lze tuto námitku odbýt konstatováním, že jde o právní kuriozitu, která sice nesvědčí o dobře odvedené práci členů Konventu, ale nemá praktický dopad na práva občanů, protože podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv nemůže být nikdo zbaven práv, která jednou nabyl.

Mnohem vážněji však tato otázka zní, pokud vezmeme v úvahu možnost postupného vyprázdnění či dokonce zániku Rady Evropy. Kdo sledoval nedávný vrcholný summit Rady Evropy ve Varšavě, na nějž řada členských států vyslala své delegace jen na úrovni ministrů zahraničí (místo hlav států nebo šéfů vlád), mohl si sám udělat obrázek, nakolik vlády členských států EU do budoucna počítají s další perspektivou Rady Evropy. Obzvláště varujícím signálem v tomto směru může být fakt, že tento summit odmítl podpořit finančně, personálně a materiálně a činnost přetíženého Evropského soudu pro lidská práva. A neschválil reformu jednacích procedur tohoto soudu, která měla zvýšit efektivitu jeho činnosti, zvýšit přístupnost tohoto soudu pro občany členských států a zkrátit délku soudního řízení. Tento soudní dvůr pro lidská práva je zahlcen žalobami zejména z východoevropských zemí. V poslední době je terčem kritiky za to, že čekací lhůty jsou u něj již téměř stejně tak dlouhé jako v případě některých zemí, které tento stát odsoudil za nepřiměřenou délku soudního řízení. Od této kritiky v myslích politiků již není daleko úvaha o zbytečnosti Rady Evropy. Obdobně se ostatně již dnes vyjadřuje Václav Klaus.

Co by potom však občanům členských států EU zbylo, pokud by Rada Evropy jednoho dne přestala existovat? V případě ratifikace ústavní smlouvy by měli zaručena práva zakotvená v ústavní smlouvě. Jejich rozsah je však menší, než rozsah práv zakotvených v úmluvě o ochraně lidských práv. A v paktech OSN, které by si zřejmě nadále platily. Pokud by se signatářské státy nerozhodly je vypovědět. Prakticky by však občané neměli kde je vymáhat. OSN totiž nemá žádný soudní orgán, k němuž mají přístup i občané. Před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu se totiž mohou soudit pouze státy.

Je mezinárodní právo cár papíru?

Další významnou částí mezinárodně právních závazků všech členských států EU tvoří závazky vyplývající z úmluv Mezinárodní organizace práce, které všichni členové Unie ratifikovali. Mezinárodní organizace práce byla založena v roce 1919 na Versailleské mírové konferenci, kterou skončila I. světová válka. Její zřizovací listinou je Ústava Mezinárodní organizace práce (MOP), která byla vypracována Asociací pro pracovní právo -- založené v roce 1901 v Basileji. Ústava MOP byla zahrnuta do Versailleské mírové dohody společně se zřízením Společnosti národů. V období mezi světovými válkami fungovala MOP jako součást Společnosti národů. Na její půdě byla vypracována řada úmluv, které zakotvily pracovní a sociální práva zaměstnanců a pracovníků. Například o omezení délky pracovní doby, o ochraně matek při práci nebo o zákazu dětské práce. Systém kontroly dodržování závazků vyplývající z úmluv MOP byl vytvořen v roce 1926. Je postaven na Výboru expertů, který posuzuje dodržování závazků ze strany členských států. Se stížnostmi se na něj mohou obrace občané nebo organizace. Tento výbor však nemá tak silné pravomoci jako Evropský soudní dvůr pro lidská práva a nemůže např. stát odsoudit. Stanovisko tohoto výboru však má velkou váhu jako důkaz při soudním řízení např. před štrasburským soudem.

Během II. světové války byla činnost MOP prakticky paralyzována v důsledku okupace většiny evropských zemí a obklíčení Švýcarska. Přesto byla v roce 1941 z popudu americké prezidenta Roosevelta na konferenci MOP, které se zúčastnili zástupci vlád, zaměstnavatelů a pracujících 41 svrchovaných zemí přijata Philadelphská deklarace, která posloužila později jako základ pro sjednání řady úmluv o ochraně pracovníků a jejich zabezpečení. Po skončení II. světové války byla z popudu Valného shromáždění OSN obnovena činnost Mezinárodní organizace práce v původním rozsahu. Na Konferencích MOP byla následně sjednána řada úmluv k ochraně práv pracujících, o zdraví, o sociální ochraně ve stáří, či o pomoci a v nezaměstnanosti. K dnešnímu dni jde celkem o 170 úmluv, které lze najít v plné verzi na internetové strance Mezinárodní organizace práce www.ilo.org.

Každou z nich všechny dnešní členské státy EU podepsaly a ratifikovaly. Všechny členské státy EU -- včetně Francie a Česka jsou jimi právně vázány. S vymáháním těchto závazků je to už horší. Staré členské státy EU (EU-15) závazky z úmluv MOP důsledně zapracovaly do svých vnitrostátních zákonů. Soudy v západoevropských zemích navíc pracují ve srovnání s novými členskými státy EU mnohem rychleji. Takže např. Francouz, který se cítí poškozen jednáním svého zaměstnavatele má možnost se v celku v přijatelné době domoci nápravy soudní cestou. Tuto ochranu práv však výrazně "nabouralo" přistoupení východoevropských zemí do EU. Které v rámci volného pohybu služeb otevřelo dveře pro v podstatě otrokářské pronajímání zaměstnanců do Francie v podobě subdodávek. Zaměstnanec např. české firmy, která jako subdodavatel pracuje pro francouzský koncern -- i když ve skutečnosti jen četu pracovníků -- totiž nedosáhne na práva, kterých požívají francouzští zaměstnanci. Zaměstnanci české subdodavatelské firmy by si na pracovní podmínky museli stěžovat proti svému českému zaměstnavateli před českým soudem. S nadějí, že tak za 10 let soud snad rozhodne. Na tuto českou firmu se navíc nevztahují francouzské daňové zákony. Česká firma, která takto pronajímá zaměstnance platí daně a odvody na zdravotní a sociální zabezpečení podle českého práva. Platí tedy nižší daně a odvody. V ekonomii je tento jev označován jako daňová konkurence. Tento jev významně poškozuje francouzské zaměstnance, protože zaměstnavatelům dává do ruky nátlakový prostředek -- hrozbu nahrazení francouzských zaměstnanců východoevropskou firmou.

Agresivita ve zneužívání těchto praktik je o to ostřejší čím více stát pohrdá mezinárodně právními závazky. Úmluvy MOP mimo jiné řeší i otázky zabezpečení zaměstnanců ve stáří a v případě nemoci či nezaměstnanosti. Stanoví např. poměr mezi výdělkem a starobní penzí. Staré členské státy EU, které se úmluvy snaží dodržovat a v zájmu splnění těchto závazků vybírají vyšší daně než východoevropské země. Nové členské státy praktikují politiku daňové konkurence. Při upozornění na fakt, že z nižšího výběru daní nestačí pokrýt závazky např. na úmluvami MOP požadovanými nároky na sociální zabezpečení ministři těchto zemí hovoří o tom, že vláda uvažuje o vypovězení příslušných úmluv. Což je případ nejen Slovenska, ale v poslední době i Česka.

Potom se ale není možné divit, že Francouzi nesouhlasí s tímto směrem vývoje evropské politiky, který ohrožuje jejich životní úroveň. A že svůj nesouhlas vyjádřili hlasováním proti návrhu Evropské ústavní smlouvy.

Co s vůlí voličů

Po zamítnutí ratifikace ve francouzském referendu nemůže ústavní smlouva v navržené podobě vstoupit v platnost. Nemá tedy smysl pokračovat v ratifikaci současného textu. Rada EU však může navržený text upravit. Například tak, že navržená ustanovení Charty základních práv Unie doplní o všechna práva zakotvená v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a v úmluvách Mezinárodní organizace práce. Ať již formou přímého odkazu na tyto dokumenty, nebo vepsáním všech práv, které zakotvují.

Takové řešení by bylo právně korektní. Nutně by však vyvolalo potřebu změny hospodářské politiky Unie a členských států. Takové změny, které by ve svém důsledku vedly k potlačení sociálního a daňového dumpingu. Mezi ně rozhodně patří vyškrtnutí ustanovení tzv. Maastrichtského kritéria omezujícího výši rozpočtových deficitů členských států na 3% HDP a výši veřejného dluhu na 60%. Toto ustanovení je v návrhu ústavní smlouvy, kterou Francouzi odmítli rovněž zakotveno, i když jej Rada EU, která schválila Maastrichtskou dohodu zásadním způsobem pozměnila. Tím vzniká otázka: Co by v případě přijetí evropské ústavy vlastně platilo -- text ústavy nebo rozhodnutí Rady, které bylo učiněno později než schválení ústavy?

Revize vnitřní hospodářské politiky členských států EU směřující k odstranění sociálního a daňového dumpingu by však nevyhnutelně musela směřovat i ke změně zahraničně obchodní politiky EU. tato změna politiky by však byla v kolizi s mezinárodně právními závazky členských stát ke světové obchodní organizaci. Podle všeobecných dohod o clech a obchodu a o Světové obchodní organizaci státy odbourávají množstevní omezení dovozu a cla ve vzájemném obchodě a nahrazují je složitým a v podstatě mnohem méně účinným způsobem ochrany vnitřního trhu.

Po změně vnitřní politiky EU směřující k upevňování práv občanů a dodržování mezinárodních závazků v oblasti lidských práv by Unie nevyhnutně musela sáhnout k nástrojům regulujícím zahraniční obchod takovým způsobem, aby formou cel dorovnala konkurenční výhody výrobců v Asijských zemích, která si z práv zaměstnanců a z lidských práv obecně udělaly cár papíru. unie by tedy musela vyvolat revizi dohod ze Světové obchodní organizace, které by takové regulace umožnily.

Je otázka jestli jsou toho evropští politici schopni. Respektive jestli jim to dovolí firmy, které významně financují volební kampaně a činnost politických stran. Firmy, které z dosavadního směru evropské politiky hodně vydělávaly.

Srovnání z hlediska práv občana