Je tedy slučitelná náboženská víra a demokracie? To je jistě složitá a nanejvýš naléhavá otázka. Dosavadní dějiny ukazují, že se jedná o konfliktní vztah. Demokracie i v Evropě byla prosazována proti odporu církví, a to zvláště církve katolické. Od té doby se mnohé změnilo, avšak ne tak v ČR. Období komunistické totality nás odřízlo od vývoje ve "zbytku" Evropy a někteří čeští křesťané tak uvízli v mentálních strukturách odpovídajících ještě rakousko-uherskému sňatku trůnu a oltáře. Jejich charakteristickým znakem je naprostá netolerance ke všemu odlišnému či nezávislému na jejich pojetí víry. Po zkušenostech s totalitními režimy a v atmosféře převládajícího liberálního přístupu k různým životním stylům, musí svůj postoj maskovat za fráze o demokracii, kterou ovšem chápou velmi podivně a svérázně. Dovolím si to shrnout jako představu, že demokratické bude, když budeme všichni křesťané, a to nejen ledajací, ale přesně takoví, jaké uznávají jen oni. Konkrétním příkladem tohoto postoje je reakce pana Hrušky na můj článek Doživotní imunita aneb drzost na pokračování.

Nejprve mi dovolte, abych stručně shrnul jeho genezi. Fabiano Golgo napsal pro BL text kritizující odkládání zákona o registrovaném partnerství. Jeho větší část se týkala údajných předsudků veřejnosti vůči homosexuálům. Zde se tedy spojuje jistý morální postoj -- uznání práva jiných žít v souladu se svou jinakostí s politickým problémem -- přijetím zákona toto právo uznávající i v legální rovině. Ve svých následujících textech jsem dokazoval, že tento stav -- nepřijímaní zákona o registrovaném partnerství -- není způsobem netolerantním postojem veřejnosti, ale faktickou nefunkčností tzv. zastupitelské demokracie. Ta ve skutečnosti ve svém celku nereprezentuje názory většiny občanů, kteří souhlasí s přijetím zákona o registrován partnerství, a tím vlastně přestává být demokratická.

Zákon o registrovaném partnerství je jeden příklad, který nám umožňuje uvidět skutečnou tvář této pouze zdánlivé demokracie. Jiným příkladem, prozrazujícím podstatu tohoto politického systému, je doživotní imunita poslanců, kterou si ovšem udělili oni sami. Kdyby se v tomto státě skutečně prosazovala vůle občanů, jak to tvrdí i naše ústava, vypadala by naše republika podstatně jinak, například by byla více tolerantní, i občané sami by se chovali podstatně jinak. Ale to nyní ponecháme na jinou diskusi.

Co rozčílilo pana Hrušky do té míry, že se "musel" uchýlit až k demagogii, je zřejmě skutečnost, že obhajuji právo lidí žít podle svého, pokud tím neubližují jiným lidem. V případě homosexuálů jsem psal o životě v souladu s jejich vlastní přirozeností. Toto tvrzení je pro některé nábožensky založené lidi nepřijatelné. Pokud by totiž přiznali, že homosexualita je vrozená, tedy přirozená, museli by uznat, že je dílem božím, stejně jako heterosexuální orientace nás ostatních. Podstatné na mých argumentech však bylo tvrzení, že v případě zákona o registrovaném partnerství se jeho odpůrcům z řad křesťanů nic nevnucuje, nikdo je nebude nutit, aby rozvázali své heterosexuální svazky. Podle mnou uvedených průzkumů veřejného mínění se zdá, že tento postoj sdílí většina české veřejnosti. A to je zřejmě další hřích v očích spravedlivých pánů Hrušků. Jelikož si netroufá či nedokáže napadnout mou argumentaci, začíná polemiku s článkem, který jsem nenapsal, aby pak volně, spíše však svévolně přeskakoval mezi těmito texty, aniž by se poctivě vyrovnal s argumentací byť jen jediného z nich.

To bych chtěl ilustrovat na jeho tvrzeních, v nichž klade vedle sebe právo urážet věřící, které jej samozřejmě pobuřuje, vedle práva lhát a prosazovat registrované partnerství. Pominu jeho úlet, spočívající ve výroku, že absence zákona o registrovaném partnerství homosexuály nijak nepoškozuje. Je všeobecně známo, že opak je pravdou a že jim to způsobuje mnoho potíží. Zaujalo mě jeho postavení homosexuálních svazků vedle urážky věřících.

Tento samotný fakt hovoří za vše. Chtěl tím pan Hruška říci, že se všichni musíme podřídit jeho výkladu víry, neboť bychom jej jinak urazili? Ale pokud by to myslel skutečně takto, nebylo by to vlastně vyznání víry totalitní? To by měl sám upřesnit. Nabízí svou víru druhým, nebo ji vnucuje jako jedinou možnost? Neuráží jej také ateistické knihy, názory a co teprve konkurenční náboženství? Pokud chce žít ve světě, kde jej nic ve výše uvedeném smyslu neuráží, nepotřeboval by k tomu inkvizici a planoucí hranice s kacíři a jinověrci?

Postmoderna má jistě mnoho nedostatků, ale přece jen bychom neměli pominout její důraz na pluralitu jako základní určení světa, v němž žijeme. Dokáží přijmout tuto pluralitu, a dokonce i stejná práva všech lidí bez rozdílu víry a sexuální orientace i lidé věřící v boha? Odpověď je na nich.

Zuřivé reakce na návrh zákona o registrovaném partnerství ze strany některých nábožensky založených lidí se zdají být obtížně pochopitelné. Vždyť jim samým se nic nevnucuje. Ledaže by tito bojovníci proti homosexualitě bojovali sami proti svým vlastním potlačeným touhám.