Před lety, ještě za Clintona, přednesl radikální černošský předák Louis Farrakhan ve Washingtonu dlouhý projev, ve kterém nenechal na USA nitku suchou. Zakončil jej ovšem slovy, která evropskému sluchu znějí nepochopitelně: jsem hrdý na to, že jsem Američan, protože tahle země mi dává naději na změnu k lepšímu.

Myslím, že právě tohle vyjadřuje jádro amerického přístupu. A také důvod americké "hlouposti". Současnost možná není nejlepší, možná je dokonce horší než jinde. Ale pokud se budeme snažit, bude jednou lépe -- když ne pro nás, tedy pro naše děti. Tento lepší svět si může každý definovat podle sebe -- jako svobodnější, nebo třeba jako ekologicky ohleduplnější. Nebo třeba jako větší hojnost materiálních statků. Ta naděje je cítit dokonce i z Puzových románů, které si Ameriku a její společnost rozhodně neidealizují.

Je dobré si uvědomit, kdo založil svět pozdějších USA. Byli to lidé, kteří byli opravdu svobodni, částečně proto, že chtěli, částečně proto, že jim nic jiného nezbývalo. Pokusy zavést v severní Americe feudalismus ztroskotaly na oboustranné neefektivitě. Americká divočina znamenala pro průměrného člověka větší šance, ale také větší rizika než Evropa. V tomhle světě dokázali přežít (a to doslova) jen ti, kteří se dokázali postarat sami o sebe a zároveň spolupracovat se svými sousedy na společných věcech. Tyhle dvě věci nemusí být v takovém protikladu, jak se domníváme my, duchovní dědici úřednického státu, který by měl být aspoň teoreticky ideální.

Pro srovnání, zkusme si představit řečníka (a nemusí jít ani o radikálního komunistu), který zakončí svůj kritický projev slovy " jsem hrdý na to, že jsem Čech, neboť tato země mi dává naději na změnu k lepšímu." Patrně bychom usoudili, že dotyčný se buď pokouší udělat z nás blbce nebo to sám má v hlavě vygumováno.

Někteří hledají nadějí v Evropské unii; ale to je naděje, že ti "ještě vyšší" budou rozhodovat lépe než "ti nad námi". I kdyby tomu tak bylo, co dál?

Nechci otázku takzvaných sociálních (ve skutečnosti ekonomických) jistot podceňovat, ve skutečnosti znamenají hodně. Potíž je v tom, že mezi jistotou a nadějí existuje cosi jako relace neurčitosti; od určité úrovně platí, že čím víc máme jednoho, tím méně druhého. Pokud budeme sázet pouze na jistoty, zničíme naději. Možná je to příliš vyostřený protiklad. Ale je pravda, že současná Evropa sází až příliš na jistoty a naděje jaksi vymizela.

Pomineme-li evropskou integraci jako cíl sám o sobě, jaká je vlastně naše představa lepšího světa ? Sociální stát ? Co ale ten v praxi doopravdy nabízí kromě kusu žvance? (Pokud má někdo pocit, že svobodný vysokoškolák s mírně nadprůměrným platem a bydlištěm blízko Prahy by měl lépe vážit slova, nechť si za ten žvanec dosadí "podíl na konzumní společnosti". Prakticky je to totéž, ale zní to jaksi kritizovatelněji.) Ve skutečnosti to není málo. Ale ke skutečným hodnotám včetně sociálních to má asi tak daleko, jako ty pozlacené kohoutky k lepšímu životu.

A jinak? I ta ekologie jako politické hnutí vlastně přišla ze Spojených států. Nestojí náhodou za zuřivým odporem vůči liberálnímu světu ve jménu "skutečných hodnot" nepřiznané vědomí, že s těmi hodnotami na tom ve skutečnosti nejsme tak dobře? Případně že se k nim nehodláme přímo přiznat, abychom nebyli za blbce, takže voláme po nějakém lepším systému, aby to udělal za nás? I kdybychom byli úspěšní, jak dlouho to bude fungovat ? Jan Keller kdysi napsal, že kapitalistický systém není schopen vytvářet pozitivní hodnoty, pouze využívá ty, které již byly vytvořeny. Měl pravdu. Ale to platí o jakémkoli systému. Základní slabinou klasické politické levice je to, že všechno sází právě na systémové změny.

Mluvíme o lidských právech, ale mezi právy a povinnostmi panuje podobný vztah jako mezi výrobou a spotřebou. Pokud očekáváme, že povinnosti jsou pouze pro "ty nahoře" a my dole je budeme pouze kontrolovat a soudit, pak směřujeme v lepším případě k nevyhnutelně elitářské společnosti, v horším případě ke krachu. Pokud uznáme, že i ti dole mají své povinnosti, jak se vyhnout diktatuře, která by tyto povinnosti vynucovala ? A připustíme-li, že tyto povinnosti mohou být plněny i bez úředního donucení, nejsme už napůl liberálové ?