Levicová frakce prohlašuje, že jejím hlavním cílem je prohlubování vnitrostranické demokracie, zbrzdění klientelismu a zamezení manipulace v personálnách otázkách. Frakce touží po vnitrostranickém referendu a diskusi. Chce, aby se ČSSD vrátila zpět na levici. Proč ne?

Bohužel jsou některé ideje poněkud problematické -- a hlavně nedovysvětlené. Co je to například "manipulace v personálních otázkách"? To je příliš vážné obvinění, které nikdo nedokázal konkretizovat. Všichni významně mlčí a snad odkazují na výrok Buzkové, kterého je ona sama příkladem. I sám Jan Kavan se vyvlékl z odpovědi na otázku, položenou jedním z novinářů.

Je pravda, že v levicové platfromě je zádrhelů více -- například koho vlastně oslovila. Kromě očekávatelného dopisu Zdeňka Škromacha údajně dorazil i textový přípis Stanislava Křečka. Ten to ale popírá. Na druhé straně -- záliba poslenace Křečka v sms je obecně známá, aparát SON byl organizátorům k dispozici a místopředdeda SON Taraba v sále jako jeden z delegátů...

K platformě se ovšem nepřihlásil Zdeněk Jičínský, který se jinak projevuje výrazně levicově, ač byl osloven. Jičínský se ostatně nezdráhá kritizovat sociální demokracii otevřeně. Jeho projev během projednávání důvěry vládě je toho příkladem.

Frakce zatím -- několik dní po založení -- působí poněkud chaoticky. V jejím čele stojí pětičlenný výbor, jehož neoficiálním mluvčím je Jan Kavan. Šéfa frakce nemá. Jak bude zvolen není jasné. Tedy -- bude-li zvolen ze členů přípravného výboru, či zda budou zvoleni -- kým vlastně. Stovkou zúčastněných delegátů na ustavující konferenci? Nebo všemi členy frakce? Kdo je ale členem frakce? Ten, kdo se přihlásí? Takových výsadků bylo vidět i na ustavující konferenci více. Je otázkou, zda budou mít sociální demokraté - členové strany, ve které již každý hledá, kde se skrýt a zachovat si své místečko - odvahu se k frakci přihlásit. Kolik členů frakce má, je tedy nyní vhodné téma k průzkumu .

Krome obecně známých "levičáků" se objevila v přípravném výboru dcera poslance Josefa Hojdara Kateřina. Hojdar nejspíše tuší, že se nad nám již smráká (místopředsedkyně ČSSD Jana Vaňhová se nechala slyšet, že situaci v severních Čechách si nenechá rozvrátit a do jednoho měsíce bude v Ústí i Děčíně jasno jak v létě) a tak se snaží zajistit místo v politice alespoň své dceři. Že by čtyřiadvacetiletá čerstvá právnička pobrala tolik politických zkušeností, aby mohla stát v čele čehokoliv, je nepravděpodobné. Čas dětí politiky minul. Patrně nastává čas zástupný - čas dětí politiků. Další člověk, který se ve frakci zjevil, je Jaroslav Foldyna. Děčínský sociální demokrat, Hojdarův asistent. Je to známý rebel, ale svých patnáct minut slávy si již užil v dobách odporu proti jugoslávské válce. Tehdy nosil v klopě srbský královský odznak, dnes prvorepublikovou českou vlajku. Vlastenec každým coulem, jenže která je jeho vlast? Zcela mimo politickou logiku před časem v domnění, že se stane místopředsedou, podpořil Grosse a nepomohl si tím. Místopředsedou se nestal. Nyní podpořil Paroubka a nepomohl si tím také. Obecně je označován za vrchol severočeského oportunismu a za politického diletanta. Nejspíše se stane ničím, přes zjevnou rétorickou radikalitu.

Levicová frakce nehodlá štěpit poslanecký klub (obava ze rozpolcení trvá již rok), nehodlá štěpit stranu, hodlá jen debatovat. Maně si lze vzpomenout na historickou úlohu Politického klubu Josefa Wagnera... Diskutovali tak dlouho a tak demokraticky, až dodiskutovali v naprostém zapomnění. Levice v ČSSD nemá jasno, jak bude reagovat, pokud bude poslanecký klub v rámci koaličních dohod hlasovat proti přesvědčení frakce. Frakce nehodlá hlasovat jinak. Podporuje dosavadní kroky Paroubka. V projevech čelných představitelů tohoto uskupení je slyšet smíření a zjevný strach, aby je někdo nenařkl ze separatismu. Je to jen vzdálená ozvěna loňských diskusí na téma "levicový poslanecký klub". Nyní se poslanci novinářům zapřísáhli, že levicový klub, klub číslo dvě, nevznikne. Zatím. Debatování namísto politické práce je tak dlouhodobým problémem sociální demokracie. Poslanecký klub po větší komunikaci volal již za Špidlovy éry.

Frakce je v tomto momentě bezzubá -- tedy k ničemu. Ti, kteří očekávali větší razanci, byli zklamáni. Ti kteří očekávali politickou partii, dávající jejímu programu politckou moc vyjednávání o zákonech, jsou zklamáni též. Za jejich zády se vedení strany dohaduje s KSČM na společné eliminaci této "levice". Debata v akademické rovině je sice užitečná, ale pouze ve chvíli, kdy bude mít reálnou šanci, že příspěvek byl vyslyšen, neboť být vyslyšen musel být. Vydírací potenciál za situace, kdyby komunisté občas zmenšili kvórum, bude nulový. Jo, to je riziko podnikání. Pragmatický posun nastává všude. Jen abychom za chvíli jednotlivé strany poznali. Cílem politiky není pravda, ani láska, ale moc. Poslanců ve frakci je ale zatím méně, než deset -- přesný počet nikdo nezná. Statečných nebude ani požadovaný počet pro ustavení sociálně demokratického klubu II. Platforma za renesanci strany, která se soustřeďuje pouze na slzavé vzývání Miloše Zemana na schůzích místní organizace v Praze 2 a v restauraci Hybernia, disponuje programem, který by šel shrnout do jediné věty. Miloši, vrať se. Ale Miloš se nevrátí. Není důvod. Zeman je rád vítězem a příští volby budou nepochybně fiaskem. Zázrak se konat nebude, to ostatně přiznali i "frakčníci". Pokud čelný poslanec vládní strany řekne, že prohra je jasná a teď jde pouze o to, jestli to bude prohra existenční, nebo dočasná, je na čase se zamyslet. Levicoví plánovači jasně sdělili, že jim nejde o volby, které budou příští rok, ale o ty v roce 2010. A to je dlouhá doba, během níž se může stát cokoliv. Už nemusí být ani poslanci, ani členy strany. Pokud totiž budou preference ČSSD klesat současným tempem, nepomůže jí naprosto nic -- pravděpodobně se ani nedostane do parlamentu a ocitne se tak v roli Unie svobody.

Václav Dašek, poněkud zmateně působící předseda Platformy za renesanci, nemá kupodivu frakci rád. Není v jejím čele. Není divu, "velcí kluci" z Parlamentu mu vyfoukli autíčko. Zatímco platforma má několik desítek romantiků celkem, frakce jich měla jen na první konferenci přes stovku. Daškova představa, že by se frakce "sloučila" pod platformu je směšná, stejně jako představa, že by osobnosti formátu Jana Kavana, Ivana Davida či Vladimíra Laštůvky snesly mít za svého předsedu a mluvčího Václava Daška.

Je zde ovšem ještě další z mnoha otazníků. Proč se zjevila frakce nyní, kdy je v čele vlády pragmatik Jiří Paroubek - muž, který se jednání s levicovou částí ČSSD nezříká? Proč nebyla založena již za éry premiérování Stanislava Grosse?

Je možné, že levicová frakce je předzvěstí katarze, ke které musí v sociální demokraii nutně dojít. Znejistění a ponížení sociální demokraté po volbách 2006 se mohou k frakci přimknout v očekávání řešení. Pokud bychom mohli odhadovat ze současného stavu, jeví se frakce spíše jako čekárna připravená na vývoj, jakýsi debatní kroužek s kariérním výtahem pro několik osob, bez radikálních názorů a snad i vůle k razantnějším, principiálním řešením teď. Kromě deklarované touhy po tom, aby předsedu strany volila členská základna v přímých volbách. Nejlépe v Sazka Aréně, o které už Miloš Zeman s Alešem Hušákem hovořil. Na dotaz, zda chce platforma svolat mimořádný sjezd -- jediný způsob, jak změnit stanovy, odpověděli její představitelé neurčitě. Co tedy vlastně chtějí? Kam vlastně směřují? Ke krizi a následné katarzi nelze dojít filosofickými úvahami. Lze k ní dojít pouze promyšlenými a poměrně radikálními činy -- a ty zatím zjevně chybí.

Diskusí se k obrodě dojde jen těžko. Filosofický kroužek v ČSSD nic nevyřeší a předhlasovací tanečky na téma: "nám se ale ten zákon nelíbí" brzy omrzí. Dojemná snaha některých novinářů barvit bledě růžovou levicovou platformu či levicovou frakci na rudo a varovat před komunistickým nebezpečím byla sice roztomilá -- a zcela v intencích současné novinářské i politické módy -- ale byla to zpráva z jiné konference. Plnit shodné politické zadání pravicové opozice a úzké sekty neostalinských ještěrů bývá nebezpečné. Vykopání co nejhlubch příkopů mezi levicí a levicí, stejně jako proměna současného, až socialisticky pragamtického programu KSČM směrem k revolučnímu radikalismu a politickému konzervativismu je největším zájmem těch komunistů, kterým se v Havlově hřbitovní ohrádce za těch 15 let zalíbilo. Mohou fňukat a říkat nehoráznosti stále. Mohou se opírat o nehoráznosti některých stejně radikálních komunistických stran Evropy, které ovšem ve svých parlamentech nemají čtyřicet poslanců.... V opačném případě by "staří ještěři" museli do důchodu. Příkop na levici slouží pravici a někteří to vědí. Snad proto říkají, že jsou nekomunistickou levicí, nikoliv antikomunistickou levicí. Snad proto našli odvahu říct, že jsou levicí.

Frakce má v podstatě dvě možnosti. Buďto se rychle vzpamatuje, zradikalizuje a začne být akční, nebo bude pokračovat dál jako úzký intelektuální kroužek.

Levicové ideály potřebují pragmatický machiavelismus. Pragmatický machiavelismus ale nepotřebuje levicové ideály. Potřebuje moc. Takže jako vždy - jde o koryta. Jen trochu sofistikovaněji.