Především je nutné si uvědomit, že liberalismus je myšlenkový směr, jehož kořeny sahají hluboko do 18. století. Má za sebou složitý vývoj a obsahuje mnoho rozdílných ideových proudů. Praktická politika liberálů z roku 1820 by se bezpochyby zásadně lišila od politiky liberálů, řekněme, v roce 1950 nebo ze současnosti. Sám termín je nesmírně frekventovaný a lze pod něj schovat ledascos. Například známý ruský radikální nacionalista a populista Žirinovskij založil stranu, která si říká Liberálně demokratická. Není o nic víc liberální a demokratická, než byla NSDAP socialistická a dělnická.

Liberální učení se opravdu zaměřuje na zájmy a potřeby jedince. Tuto základní vlastnost získal liberalismus, když se vyhraňoval proti feudalismu, který člověka akceptoval jen jako příslušníka stavu bez možnosti volby. Nejvyšší politickou hodnotou a jednotícím principem liberálů je svoboda jedince. Ta může být omezena jedině, když hrozí poškození práva druhých. Jakkoli liberalismus vyznává individualitu, je zároveň vysoce přizpůsobivý, takže tam, kde národní kultura upřednostňuje pospolitost -- např. v Japonsku -- se ujala kolektivní podoba liberalismu se skupinovou loajalitou a povinnostmi. Historie nezná žádnou liberální diktaturu, liberálové nestavěli koncentrační tábory a gulagy. Není známa žádná liberální genocida ve jménu náboženství, třídního boje nebo nacionalismu. Z liberalismu naopak vychází ideje svobody slova, projevu, shromažďování a právo na vlastnictví. Toto myšlení významně zpochybnilo autoritu církve a přispělo k prosazení svobody vyznání. Liberálové hájili ústavní a později i zastupitelskou vládu. Pomohli rovněž prosadit volební právo žen. Někomu se možná tyto vymoženosti zdají být už banální, ale právě v naší zemi byly před pouhými 15 lety tyto svobody z větší části nedostupným zbožím.

Moderní liberalismus uznává, že jedinci mají jeden za druhého sociální odpovědnost, a svoboda v jeho pojetí zahrnuje i možnost rozvíjet se a dosáhnout seberealizace. Z toho vyplývá podpora školství a veřejných služeb. Stát má sociální odpovědnost a funkci a uznává se nezbytnost zásahu státu tam, kde je to nutné. Součástí liberálního proudu se pod tlakem nových voličů z dělnického a rolnického prostředí stala myšlenka welfarismu, který přinesl ideu pečovatelského (sociálního) státu a ve Velké Británii už před 1. světovou válkou přispěl k zavedení starobních důchodů, pojištění proti nezaměstnanosti a omezeného systému zdravotního pojištění. Pokračováním welfarismu byl i "Nový úděl" F.D.Roosevelta. Jen tak mimochodem, v téže době v Sovětském svazu řešili sociální otázku masovými popravami a vytvářením táborů nucených prací, kde živořily miliony novodobých otroků. Vyvrcholením welfarismu se stal program "Nových hranic" J.Kennedyho a program L. Johnsona "Velká společnost", které zahrnovaly rozšíření práv amerických černochů a boj s bídou na principu pozitivní diskriminace.

Moderním liberálem byl například John Maynard Keynes, britský ekonom, který v reakci na velkou hospodářskou krizi 30. let odmítl samoregulaci trhu a přišel s myšlenkou státní ekonomické intervence. Významně ovlivnil politiku sociálně demokratických stran v 50.-70. letech minulého století. Pokud jde o demokratické levicové strany v ekonomicky vyspělých zemích, ty už před mnoha desetiletími přešly na pozice sociálního liberalismu. O britských labouristech to platí stoprocentně, pro SPD, francouzské socialisty a podobné strany pak z převážné většiny. Dělnické hnutí a marxismus jsou součástí jejich historické identity, ale současná podoba praktické politiky a ideové základny odpovídají potřebám nižší střední třídy. Celkově platí, že liberalismus zásadně ovlivnil podobu sociálního státu blahobytu, který v západní Evropě prožíval zlatou éru v 70. a 80. letech minulého století.

Na druhé straně liberalismus výrazně ovlivnil rovněž formování pravé strany politického spektra. Ke klasickému ekonomickému liberalismu druhé poloviny 18. století se hlásil například Adam Smith, autor první ekonomické učebnice "Bohatství národů". Jeho ideje vyústily do doktríny "laissez-faire", která je extrémní vírou ve volný trh. Staví se proti zákonům o pracovních podmínkách včetně úpravy pracovní doby. Smith je autorem myšlenky o neviditelné ruce trhu. V USA klasický ekonomický liberalismus převládal do velké hospodářské krize, v 80. letech pak byly jeho myšlenky částečně oživeny za vlády R. Reagana a M. Thatcherové takzvanou "Novou pravicí".

Snad nejvíce se negativnímu pohledu pana Víta na liberalismus přiblížila myšlenka sociálního darwinismu, která vznikla v liberálním hnutí v polovině 19. století. Je extrémním vyústěním doktríny "laissez-faire", která se spojila s tehdy módní evoluční teorií Ch. Darwina. Podle ní mohou stejně jako v přírodě přežít pouze ti nejvhodnější, snaha pomoci slabším je proti přírodě. Tato teorie byla skutečně jedním z ideových východisek fašistického hnutí. Na druhé straně byla už tehdy považována za krajně kontroverzní a v samotném liberálním hnutí představovala výrazně menšinový názor.

Jinak představují fašismus a liberalismus dvě vyhraněně protikladné ideologie, kdy je naopak důležité zdůraznit, že fašisté považovali liberální myšlenky za zcela nepřijatelné, odporujícím základům jejich myšlení. Daleko víc fašisté čerpali z klasického konzervativismu a překvapivě mnoho styčných bodů měli i s komunistickým hnutím. S tím je spojovalo až okázalé pohrdání liberální demokracií, hlásání nutnosti státních zásahů do ekonomiky, totální podřízení jedinců státu a odpor proti volnému trhu a svobodnému šíření informací. Od konzervativců převzali fašisté úctu k autoritě, teze o poslušnosti, pořádku a jednotě. Liberalismus ve skutečnosti vedl prapor odporu proti dvěma nebezpečným totalitním ideologiím 20. století -- fašismu a komunismu. Stejně tak v posledních dvaceti letech vede myšlenkový boj s nastupujícím náboženským fundamentalismem v islámských zemích.

Pokud pan Vít píše, že liberální teorie pracuje s myšlenkou malé vyvolené intelektuální elity, hluboce se mýlí -- toto myšlení je vlastní konzervativcům. Ti tvrdí, že přirozená struktura společnosti je hierarchická, a z principu odmítají sociální rovnost. Autorita podle nich vzniká přirozeně z nutnosti, ne zdola, a malá skupina vyvolených (původem či schopnostmi) je oprávněna společnost vést. Liberálové naopak věří, že všichni mají stejnou morální hodnotu a mohou užívat přirozená lidská práva. Jedinci jsou si rovni před zákonem. Rovnost je pro ně rovností příležitostí nebo možností. Ale ne všichni musí mít stejné životní nebo sociální podmínky, protože mají různé nadání a schopnosti. Věří na občanskou společnost, která umožňuje se sdružovat a vyvažovat protichůdné zájmy. Liberalismus se ve 20. století stal nejúspěšnější ideologií, protože dokázal být přizpůsobivý a vyvíjel se. Zároveň nejvíc odpovídal požadavkům moderní ekonomiky založené na výkonu. Převážnou většinu dnešních bohatých zemí tvoří liberální demokracie, kde se ve volbách střídají liberálně sociální strany levého středu s liberálně konzervativními stranami pravého středu. Klasická socialistická a konzervativní ideologie vlastně přežila jen proto, že převzala většinu původně liberálních myšlenek.

Pokud jde o systémy založené na neliberálním systému, stojí zde za zmínku absolutistická monarchie v Saúdské Arábii, která opravdu svým obyvatelům poskytuje vysokou životní úroveň díky obrovským zásobám nerostných surovin. Je ale otázkou, nakolik bude životaschopná, až budou za několik desítek let vyčerpány zásoby ropy a zemního plynu. Druhou představuje teokratický systém v Íránu, který je založený na islámu a rodinné tradici. Pokud svým občanům poskytuje nikoliv luxusní, ale poměrně obstojné podmínky k životu, je to opět díky zásobám ropy, ze kterých tato země žije. Třetím případem je pak komunistická Čína, kde je výrazný hospodářský vzestup založen na brutálním vykořisťování čínského obyvatelstva. Pracovní podmínky čínských zaměstnanců se nijak zvlášť neliší od podmínek dělníků ve Velké Británii v době Charlese Dickense. Kdyby Marx viděl, jak tvořivě čínští komunisté naložili s jeho myšlenkami, nepřevracel by se v hrobě, ale přímo rotoval jako motor klimatizace v době největšího letního parna.

Ještě několik poznámek k článku pana Víta: pokud ve své filipice proti liberalismu použil příkladů vraždy Kennedyho a Martina Luthera Kinga, bylo by dobré připomenout, že tito politici patřili v americké společnosti mezi liberály. Vražda Kennedyho nebyla nikdy uspokojivě vyšetřena, ale pokud přijmeme tezi, že zločin nespáchal osamělý psychopat, ale že atentát byl výsledkem politického spiknutí, pak Kennedy zemřel s největší pravděpodobností právě proto, že zaváděl v konzervativním prostředí Ameriky 50. let příliš liberální politiku.

Pokud jde o sociální rovnost a politiku zaměstnanosti, pak nejextrémnější majetkové rozdíly dnes existují v komunistické severní Koreji, kde neexistuje žádná střední třída a kde je drtivá většina majetku ovládána hrstkou příslušníků stranické elity a zbytek společnosti žije v nepředstavitelné bídě. Rozdíl mezi komunistickou severní Koreou, která v pravidelných několikaletých intervalech čelí hladomoru, a bohatnoucí Jižní Koreou s liberálně demokratickou vládou a tržní ekonomikou je tristní. Obrovskou armádu nezaměstnaných má dnes komunistická Čína, kde existují extrémní majetkové rozdíly mezi východními a západními provinciemi a mezi různými společenskými vrstvami.

Pokud jde o Spojené státy americké, je pro mne daleko atraktivnější společenský model skandinávských zemí, ale je s podivem, že ti sobečtí Američané, pro které jsou peníze alfou a omegou, podle všech dostupných statistik dávají výrazně (několikanásobně) více na charitativní účely než sociální Evropané, že Američané věnují výrazně větší částky na základní a aplikovaný výzkum, že americké univerzity představují světovou špičku a stejně tak udávají Američané trend v celé řadě uměleckých oborů, že ta upadající "nepřekonatelnými vnitřními rozpory rozdíraná" Amerika je už od 1. světové války vedoucí mocností a že svůj předstih před Evropou stále zvětšuje, že je Amerika stále vysoce dynamickou konkurenceschopnou společností, která se dále rozvíjí.