Samozřejmě že teď nebudeme stopovat celou cestu od výchozí víry ještě ve starozákonního Boha, s počínajícím, silně vnímaným mesiášským průmětem na "Syna". Těm původně ještě obřezaným židům, nejednou s helenistickým vzděláním, nemuselo být okamžitě zřejmé, k čemu nutně dojde, jakmile pohanským proselytům bude umožněno stát se příslušníky obce Ježíšových vyznavačů bez obřízky, na základě zcela nové symboliky (křtu vodou) a rituálu mimo synagogu ("Večeře Páně").

Mystérium golgotského kříže a zvěstování víry v osvobozující nový příchod Ježíše na tuto zemi jako Krista (jako vítěze nad smrtí a jako vítězného "Vykupitele" vyvolených) zvyšovalo důraz na kristologické motivy bohoslužby. Teprve až se počátkem 4. století v impériu císaře Konstantina křesťanství stalo státním náboženstvím, bylo najednou nezbytné brát zřetel na potřebnou vnější uniformitu církevní organizace. První takový církevní "koncil" --- za předsednictví samotného císaře --- se konal roku 325 v Nikaji (polatinštěné "Nicea"). Koncil řešil problém vzájemného vztahu jednotlivých "osob", posléze vnímaných jako "Boží Trojice". Z těch, kdo zůstali mimo většinový názor, se stali pronásledovaní "heretikové". K takovým jevům pak v tzv. "ekumenických" koncilech docházelo opakovaně. Dříve v křesťanství neznámé --- a židovskou vírou tabuizované --- zpodobování Boha od 4. století najednou přešlo v potřebu zobrazovat jej zástupně přinejmenším aspoň v Ježíši Kristu.

V novověkém křesťanském uvažování o Bohu nastal závažný zlom na počátku 16. století. Protestantský odklon od pravomoci Říma nejenže v Evropě způsobil konec jeho ideového a mocenského monopolu; navodil setrvalé napětí mezi autoritativním a "tradičním" pojetím víry (na straně Říma) a viditelně dramatičtějším odkazem na přímou autoritu Písma (u "reformovaných" církví). Reformovaní křesťané se oprostili od některých dogmat a svým způsobem i od složité mocenské a organizační struktury. Pokud se objevovaly tendence k unitářství (např. socinianismus, hned od počátku 16. století), pronásledovali je jak katolíci, tak třeba Kalvín. Navozená propast mezi vzájemně si konkurujícími křesťanskými církvemi se až do počátku druhé půle 20. století stále prohlubovala. "Křesťanských" církví neustále přibývalo, přičemž v nejednom případě dnes je vazba na novozákonní odkaz velmi volná, ne-li svérázně kombinovaná se sekundárními inovacemi, ať už ve víře nebo v rituálu.

Je pozoruhodné, že "protestantský" důraz na pramenný význam Písma vedl ke stále většímu štěpení křesťanské víry. Když se koncem 17. a počátkem 18. století začaly objevovat náběhy k pochybnostem o biblicky doloženém trojičním pojetí Boha, vznikl také "deismus". Roku 1687 byla věřícím křesťanem (anglikánem) Newtonem mechanika přenesena na nebesa. Jiný Angličan, John Toland, v knižní podobě zformuloval "Netajemné křesťanství". Zákony rodící se novověké vědy neměly být narušeny ani možným vpádem božího zázraku do tohoto našeho najednou mnohem střízlivějšího světa. Bůh začal být některými intelektuály vnímán jen jako Hodinář, tvůrce velkých vesmírných hodin, do jejichž chodu ale dále nezasahuje.

V "osvícenském" 18. století prosluli jako hlasatelé tohoto filosoficky zaměřeného "deismu" nejednou až příliš "kousavý" Francouz Voltaire a analyticky kritický Němec Kant. Širších vrstev obyvatelstva se tyhle tendence moc nedotkly; zrovna tak jako byl přechodný kult Bohyně Rozumu, vyhlášený za francouzské revoluce. V první polovině 19. století byla ale publikována celá řada knih problematizujících božství Ježíšovo, především v luthersky smýšlejících teritoriích pozdějšího Německa. Svéráznou obranu jak proti světonázorovému intelektualismu, tak i proti biblickému kriticismu pro druhou polovinu 19. století --- alespoň pro protestantskou víru --- nabídl Kierkegaard; nejen tím, že vědomě rozum jako možné kritérium víry zcela odmítl, ale navíc také tím, že křesťanské zjevení bylo podle jeho názoru třeba pojmout jako paradox, u něhož se nám lidem bohužel vytratila úzkostná niternost jím projeveného utrpení. Šok způsobil s Darwinem spojovaný evolucionismus (po roce 1859). Ke konci 19. století už ani naše Země nebyla zdaleka tak mladá, jak se to zdálo být zřejmé podle biblických propočtů.

Válčící státy 1. světové války se sebevědomě zaštíťovaly Bohem na obou stranách. Po té válce byly odstraněny monarchické režimy opírající trůn o oltář; v Rakousko-Uhersku, Německu, Rusku, ale i v Ottomanské říši. Na konci 2. světové války byla kromě jiných hrůz uvolněna také ničivá síla atomu. Jako kdyby strasti obou válek nějak otřásly důvěřivou vírou v neskonalou boží dobrotivost a v další atributy připisované Bohu jako všemocnému "Stvořiteli a Vládci" tohoto světa.

V tom půl století od doby, kdy byla odhalena dvoušroubovnicová struktura DNA, dochází ke stále dramatičtějším objevům týkajícím se genetického kódu života. Také Vesmír jako kdyby prostřednictvím astrofyziky nám lidem skýtal další a další doklady o procesech doprovázejících jeho vznik a vývoj; pochopitelně mimo scénář, který platil za prakticky bezchybný ještě před půl druhým stoletím. Ty jakoby metaforické představy o genezi Vesmíru a života na Zemi mohly snad vypadat přijatelně pro nepřehlédnutelné množství lidí možná ještě před 2. světovou válkou. Je zajímavé, že zvláště v angloamerickém prostředí vracejí se dnes mnozí intelektuálové k útěšné představě theologa druhé poloviny 18. století Williama Paleye, podle níž velkolepost a složitost samotného výtvoru svědčí o nepochybné existenci jeho Tvůrce. Nemusíme znát princip a funkci hodin; přesto snadno usoudíme, že tento složitý předmět nevznikl samovolně, bez inteligentního úsilí. Na tyto názory navazují současní stoupenci tzv. "inteligentního návrhu" ("Intelligent Design").

Vatikán zatím stále zůstává raději přímo u Apoštolského vyznání víry (tzv. "Apostolicum") a u odkazů především na novozákonní texty nebo na nový Katechismus (z roku 1992), místo aby cítil nutnost nějak komentovat vědecká zjištění o světě a životu lidí v něm a aby je pak vztahoval k dosavadním postojům a deklaracím Církve. Vatikánská Kongregace pro věroučnou doktrínu (jako jedna z celkem devíti kongregací) byla založena roku 1542 a v jejím původním názvu byl výraz, který nemá v dějinách dobrý zvuk --- "inkvizice". Právě tato instituce (s nynějším názvem od roku 1965) má jako svůj hlavní úkol uchovávat a šířit katolickou doktrínu. V jejím čele byl během pontifikátu Jana Pavla II. kardinál Ratzinger, nynější papež Benedikt XVI. Ačkoli jedním z usnesení 2. Vatikánského koncilu byl kritický přístup k Bibli nebo Dekret o ekumenismu vybízející k hledání možností, jak se sbližovat s dalšími křesťanskými církvemi, zatím se zdá, že Římskokatolická církev nehledá nějaké věroučné kompromisy, nýbrž zjevně setrvává na svých ustálených tradicích; samozřejmě včetně "Apostolika". Až na ty viditelné výjimky, které navodil teprve Druhý Vatikánský koncil a jež se týkají vesměs mešního rituálu. Samozřejmě se netýkají Trojičního dogmatu a dalších dříve vyhlášených dogmat. Katolický Bůh zůstává "ve třech osobách" a je nadále "Stvořitelem nebe i země"...

< Některé vatikánské dominanty 1.